Neplavci v řeči. Egil

Movsar

Radostná desetiminutovka aneb z blábolivého šuplíku poezie.


Ponořme se rovnou do básně:

Všechno je přízračné. Světelný fantom
smýkl se po stěně. Oči. Jsou prosklené.
Z obrazů slepená přibližná vitráž.
Co jsme si / to jsme si –
to byl náš příběh a na něj si zvykáš. Příběh je výkladem,
jediným z mnoha. Utonul vykladač.
Proč mu teď skleněný sarkofág vykrádáš?
: nestačil změlčit svou představu boha. 

Nenechme se ale mýlit, nejde tak docela o hlubinnou poezii v její tvrdé podobě, jak ji známe od jiných autorů (Honzýk, Lyryk ad.); autor těchto veršů měl cosi na mysli, což se nám při troše dobré vůle z celého textu podaří rozklíčovat. Problémem našeho básníka tedy není ponor do smrtelné hloubky řeči, kde není s to udýchat situaci, ale naopak plácání se na hladině, lapání po dechu, zkrátka pomalé tonutí neplavce s obzorem na očích.

To, co jasnozřivý duch s řemeslnou vlohou je s to vyjádřit přímo, neplavec v řeči musí opisovat plácavými obrazy. Jistě, metafora neodmyslitelně patří k řeči, a nejen té poetické, ale jako každý instrument má svou úlohu a může být užita dobře, nebo špatně. Přizvěme ke slovu opět Milana Kunderu: metafora jako prostředek pochopit, v náhlém odhalení, skrytou podstatu věcí, situací, postav. Metafora jakožto definice.

Nedávno jsme se tady snažili dopátrat, jak rozumět poezii. Dotazovaný autor, jenž otázku přivolal, komunikovat odmítl; patrně se rozhodl pro další ze svých sebevražedných ponorů do mariánských příkopů poezie. Můžeme si tedy odpovědět v nezbytné krátkosti sami: rozumění je pobytem ve společném světě; spor není na překážku, neboť jen o společnou věc lze vést spor; kdo pobývá v takovém světě, mluví tak, aby mu bylo rozuměno: předmětem své výpovědi musí odkazovat k něčemu jinému, čeho předmět dokáže být součástí.

Je-li bá-snivý text výpovědí ryze soukromou, bez jakéhokoli vztahu k společné věci, můžeme jej odkázat do oblasti schizotextů. Jeho umělecká hodnota přitom vůbec nemusí být zanedbatelná, je ovšem silně závislá na autenticitě, na skutečné situaci mluvčího (schizofrenik pan Láska v dokumentu Otázky pana Lásky nebo texty Antonina Artauda kupříkladu). Takový ovšem text probíraného autora není, chybí mu ono prázdno uprostřed vesmíru, z něhož vyvěrá proud neznámého jazyka, jemuž se v některých případech lze obdivovat. Autor je naopak velmi dobře, až konzervativně usazen ve světě, nicméně považuje za výraz svého umělectví popisovat jej toliko v obrazech. A ne způsobem, jak to dělali symbolisté,  s upřímnou láskou k ornamentu, ale právě spíše na způsob schizofreniků, ovšem s hloubkou jen špatně předstíranou. Takový způsob psaní zdá se mi být poněkud nešťastným.   


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.