Amazonka

Gora

 

 

 

 

 

    Olga si nasadila v chodbičce bytu jedna  plus jedna na hlavu starou pletenou čapku, dárek od tchýně ze Lvova. Vlastně od ex-tchýně.

    Seběhla  tři patra bytovky. Pěšky, aby nerušila klid  zvuky výtahu. Šla venčit pejska, ačkoliv bylo teprve šest. Čerstvý sníh křupal pod nohama. Mráz štípal v nose a bolel na průduškách. Před dvaceti roky bývala v tuhle hodinu u pásu v papírně zde ve Větřní. Nikdy se nepřidala ke stížnostem žen, které hudrovaly na brzké vstávání. Ani k Ukrajinkám, nadávajícím na život na vybydlené ubytovně, již pro zahraniční dělníky kdysi postavila fabrika. Byla smířlivá i k následkům řádění Kubánců.

     V devadesátých letech vláda vypověděla mezinárodní smlouvu s fabrikou. Neovládli svůj temperament. Od těch divokých let nikdo nespravil rozmlácené výplně dveří a prázdno zakryl papundekl. Provizorně, ale snad na věčné časy?  Chápala ten vztek, vraceli se do chudoby.

     Po jejich odjezdu se už  místním ženám nestalo, že by byly pronásledovány žhavými pohledy čokoládových očí z oken ubytovny a  polohlasými šepoty: Milášku, poškej…    V dalším roce,  naposledy, vykukovalo zpod bělostných přikrývek v jeslích několik  kudrnáčů s růžovými chodidly.

     U popelnic poskakoval kos, hledal něco k snědku. Pes na vodítku na něj zaštěkal, ale on se ani nehnul. Vycítil, že nehrozí skutečné nebezpečí. Olga byla už několik let v důchodu. Přesto vstávala brzo a v klidu ranní procházky přemítala.

     Zavzpomínala na jedenadevadesátý, ve Lvově, kdy skoro každou noc odvracela plačtivé nebo agresivní útoky bývalého muže, který se motal po společném bytě.  Nerespektoval fakt, že jsou rok rozvedeni. Prodávala časně ráno v pekařství, nevyspalá a vyčerpaná nekonečným soužením s alkoholikem.

     Dvě děti naštěstí již byly dospělé a bydlely jinde. Zasáhla tchýně. Poradila: odejdi, jinak tě zničí. On nikdy nezmizí z bytu, neuzná, že mu nepatříš. Pokud to dokážeš, postav se na vlastní nohy. Nelituj ho, já už také nemohu, i když je to syn. My, lvovské ženy, máme v sobě něco z bojovnosti dávných Amazonek. Ještě tě čeká lepší život, jen musíš sebrat odvahu odejít.

     A tak šla, na Ukrajině právě vrcholila kampaň na práci v Čechách. Celých dvacet pět let  nezalitovala. Teď se blížila k domu, těšila se na horký silný čaj. Moderní pouliční lampy právě zhasínaly. U nich ve Lvově byly krásné, historické. Vše, co patří k dětství, se zdá blízké a nenahraditelné. Těžko se odpoutat. Ona to dokázala.

     Vracela se do bytu, do tepla. Otevřela dveře  a pes se rozběhl předsíní směrem k posteli. Manžel ještě spal.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.