Kdo jsi?

Evženie Brambůrková

O snech, jako obrazech našich myšlenek, jsem slýchala mnohokrát.

Netuším, jaká má myšlenka by mohla být předlohou tohoto snu.


 

 

Je zimní večer a je tma. Ve městě nebývá taková tma, ale na kraji města, tam je černočerná.

Sejdu po schodech ke sklepu a do kotelny. Je tu teplo a krásně mi schne prádlo.

Posbírám, co je suché a ještě skočím zavřít slepice. Kuna je prevít, jednou bylo peří až o ulici níž.

Otevřu prosklené dveře do zahrady a vyndám do kapsy klíč, aby nebyl zvenku. I když je branka i vrata zamčená, 

jeden nikdy neví.

"Copak to tu máme za divné hadry? Ty jsem nikdy neviděla? Že by to Mája někde našla?" povídám si

je tak, sama pro sebe.

Ale co, šup s tím do košíku, však se to vyřeší později.

"Tak, holka, ještě ty slepice a je hotovo." vykročím ke dveřím a ke svému odrazu.

Natáhnu ruku ke klice a zůstanu stát jak přimražená.

Ze tmy se proti mně pomalu vynořuje mužská postava.

Nevím, kdo to je, neznám ho.

Je mohutný.

A za ním ještě jeden.

To není dobré.

Mám strach.

Vím, že se stane něco zlého.

Otvírám ústa a křičím: "Májo, pomoc!!!!! Májo!!!!"

 

Nevím, jak je to možné, ale opravdu jsem křičela. Křičela jsem ze snu. 

A pak, že to prý není možné.

Vzbudila jsem všechny.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.