České dráhy učí přemýšlet

bixley

Cestou vlakem si občas vzpomenu na scénku Miloslava Šimka s Jiřím Krampolem, kde Krampol hraje Japonce, který se oženil do Československa a obdivuje české železnice. Říká například zhruba toho: „České dráhy učí cestující přemýšlet: Kde přespím, když vlak nepojede? Nepřijdu v tunelu do jiného stavu?“ Od dob této scénky se toho až tak moc nezměnilo. Důkazem je jedna moje cesta...

Vyrazila jsem totiž po delší době za kamarádkou, která bydlí u Plzně. Už to mám vymakané: rychlíkem z Prahy do Plzně a potom lokálkou do Blovic. Domluvily jsme se, že přijedu v 10.37 (přijeď brzo, půjdem na výlet). Proto jsem byla už kolem osmé na hlavním nádraží a brzy nato nastoupila do vlaku. Měl odjet v 8.12, ale neodjížděl. Vyjeli jsme až v 8.20. Když přišla průvodčí, ptala jsem se, jestli stihnu vlak do Blovic v 10.08. Optimisticky mě ubezpečila, že ano.

Přijeli jsme do Zdic za Berounem a zůstali stát. Když už jsem měla dojem, že stojíme nějak dlouho, objevila se průvodčí a vykřikovala: „Pokazila se mašina! Pokazila se mašina!“ Opět optimisticky nám sdělila, že se to „pan strojvedoucí pokusí opravit“.   Zavolala jsem kamarádce. „No jo, chudáku, tak zavolej, až pojedeš z Plzně,“ vzdychla. Pan strojvedoucí to nakonec zřejmě neopravil, takže se asi po půlhodině objevila průvodčí znovu se sdělením, že máme vystoupit a počkat na další vlak, který z Prahy vyjížděl v 9.12, tedy hodinu po tom našem.  Stepuji tedy na nástupišti a čekám. Hurá, je 10.12 a vlak vjíždí na nádraží. Co na tom, že tu měl být už před desátou, že.

Nacpala jsem se do vlaku a po delší době jsme se konečně rozjeli. Vlak s názvem Franz Kafka se ploužil čtyřicítkou, jako by chtěl imitovat brouka z Kafkovy Proměny.  Aspoň jedeme, utěšovala jsem se.  Vyslechla jsem hlášení, že „příští stanice Hořovice“, „příští stanice Rokycany“ a pak se ozvalo hlášení, které mě naprosto dorazilo: „Vážení cestující, náš vlak je asi o patnáct minut opožděn z důvodu zvýšené frekvence cestujících“. Až do Plzně jsem nebyla schopna ani slova ani čehokoli.

Smířená s tím, že lokálka do Blovic v 11.08 mi určitě ujede, jsem proběhla posléze plzeňským nádražím, vyhledala čtvrté nástupiště a pátou kolej a ke svému milému překvapení jsem tam vlak do Nepomuku ještě našla. „Jedete do Blovic?“ ujistila jsem se u průvodčí.  Píšu smsku: „Už jedu.“

A nakonec se stal zázrak. Je 11.37 a vlak zastavuje v Blovicích. O hodinu později, než jsem měla v plánu. Na nádraží stojí kamarádka a tváří se pobaveně. „Už jsem myslela, že tě České dráhy svezou oklikou přes Budějovice.“


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.