Normální autistický film

Movsar

Malá recenze filmového tématu.


Jsou lidé, kteří v psychiatrických diagnózách hledají úlevu. To malé vítězství: nasadit něčemu jméno. Aspergerův syndrom, autismus. Ta úleva v identitě: už zas nejsou out, už jsou in, protože mají své jméno, lze o nich mluvit uvnitř kognitivně-konverzačního rámce. 

Dokumentem se line zápach touhy po výjimečnosti; touhy, která je mnohem silnější než vytýčený cíl. Jedno z dětí umí hrát na klavír, a právě ono je to, kterému okolí pravděpodobně nejméně sugeruje výjimečnost, neboť o sobě nemluví. Ostatní dělají dojem naprosto průměrných dětí s výchovnými problémy, jimž se lidově říká „spratci“.

Doba si žádá neustálé novinky a změny statu quo, nejviditelnější je stav v oblasti technologií, ale právě v oblasti psychologie a psychiatrie je situace velmi obdobná: téměř denně vznikají nové a nové diagnózy, mezi nimiž dominují nejrůznější formy posttraumatických poruch, ale variacím se nevyhne žádné, sebedrobnější odchylka od normálu. Velmi názorně to probral Jörg Blech v článku Šílenství začíná být normální (in: Literární noviny, 8, 2013): v Německu už kupříkladu evidují diagnózu „posttraumatická zahořklost“ a další desítky podivných diagnóz, jejichž projevy dříve nebyly nijak reflektovány. Autor v článku ukazuje, jak tento trend těží z nejistot, v nichž se postmoderní společnost ocitla, ale také jak lukrativní je pro farmaceutický průmysl, říká se tomu taky „výroba pacienta“. Výhodou tady je, že nejde o aktivitu nijak nebezpečnou, nejde o víc než magii slov: nového pojmenování nějakého banálního projevu (Blech uvádí příklad ženy, která jednoho rána zjistila, že se jí nechce do práce a v důsledku toho jí byla později diagnostikována jakási nová forma traumatu projevující se nechutí k práci, jež ovšem dostala své klasifikační číslo a oficiální zápis do seznamu duševních chorob).

Při sledování dokumentu má divák pocit, že byl vržen vprostřed postmoderního víru událostí: do rozbouřené sklenice vody. Několik rozjívených dětí je rodiči (resp. režisérem a jednou z matek) bez ustání ujišťováno o své výjimečnosti (slovo genialita sice nepadlo, ale nejspíš se jen na kameru neodvážili vyslovit je při vědomí rovnostářského a na jakékoli projevy nadřazenosti citlivého prostředí Čech) a to je asi tak vše. Normální autistický film tak dostál svému titulu: je to takový normální film, jaký by natočil každý rodič, který rezignoval na svou výchovnou roli anebo je pro ni příliš nekompetentní.  


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.