Jitřní

Okamžik

Jednou...


Zahleděl jsem se na obzor a uviděl paprsek slunce šplhat výš a výš, až bylo vidět celé slunce. Tu zářící hmotu, které vděčíme za život tady u nás na Zemi. Mlčel jsem a nechal dopadat teplo hřející mou  tvář. Bylo pondělí, srpen, konec prázdnin a přede mnou těžké zkoušky. V ten moment jsem chtěl na vše zapomenout a soustředit se jen na sebe, nádech, výdech, nádech, výdech, klid mi naplnil celé tělo. Hlava vyvětraná, slunce o kousek výš a já s klidnou hlavou opustil vyhlídku a sestoupil do údolí vstříc životu...


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.