V ruinách pivovaru

kvaj

     Věděl, že už neusne, a tak civěl z okna. Venku se ještě nerozednívalo, ale úplná tma také nebyla. Na druhé straně dvora před brankou v jediné nerozbořené zdí pivovaru náhle spatřil postavu v tmavém kabátě skoro až na zem. Do obličeje jí neviděl, protože měla na hlavě kapuci. Netušil, jak je to možné, ale přesto si byl jistý, že je to žena. Také ona se na něj dívala. Zírala mu přímo do očí a tím, jak tam nehnutě trčela, jako by ho volala. Vždyť ho nemůže vidět, a koukat mu do očí vůbec ne, oponoval sám sobě. Divná osoba venku ho ale provokovala a on musel jít za ní.
     Stačilo, aby na sebe jen něco hodil a vyběhl. Místo toho se ale oblékl a obul jako na výpravu. Šel za tou zvláštní ženou přes prostranství ke zbořeništi pivovaru, ale u branky už nikoho nenašel. Napřed ho láká ven a pak odejde? Nebo to byl jen klam? V tom šeru by nebylo divu. Strčil zkusmo do branky. Se skřípáním se otevřela. Ohlédl se, jestli neprobudil majitele tohoto komplexu zchátralých budov a ruin. Bylo však ticho a nikde se nic nehnulo. 
     Vstoupil a po několika krocích se ocitl v naprosté tmě. Vrátil se do bytu pro baterku a pokračoval v průzkumu. Po chvíli narazil na klesající schody. Sestupoval a rukou se přitom opíral o vlhké kamenné stěny. Na jakési plošině nasměroval baterku do strany a zahlédl vyškrábaný nápis. Rozpoznal AB I N    NˇLL. Měl dobrou vizuální paměť, a tak se snažil vrýt si písmena včetně jejich pozic vůči mezerám do hlavy. 
     Proč ale považoval za důležité si to zapamatovat? A proč právě tady posvítil na stěnu? Něco ho ale přimělo stočit baterku k nápisu. Jenže co? Najednou si uvědomil, že stojí na prkenné podlaze. Dupnutím zkusil její pevnost a propadl se. Letěl jenom kousek, a pak se sunul asi po hlíně s kamením a svítilna mu vypadla z ruky. Jakmile se zastavil, snažil se otáčet hlavou, až zahlédl její světlo. Suť mu příliš pohybu nedovolovala, ale přesto na baterku nakonec dosáhl. Strčil si ji koncem do pusy, aby měl volné ruce a drápal se z díry nahoru. Když se mu to podařilo, spěchal z chodby ven.
     „Co tu, sakra, teď v noci děláte!?“ spustil na něj domácí na dvoře.
     „Nemohl jsem spát, tak jsem koukal z okna. A tady u zdi stála nějaká žena a volala mě.“
     „Tady že někdo byl? To je nesmysl,“ pochyboval domácí.
     „Vážně tady stála,“ trval na svém.
     „Od doby, kdy zmizela moje manželka, tady nikdo nebyl, když ovšem nepočítám vás a lidi ze stavebního úřadu, co mi sem chodí vyhrožovat, abych to tady dal do pořádku nebo zboural, jinak že se mnou zavedou správní řízení,“ vysvětloval domácí.
     „Jak – zmizela? Opustila vás?“
     „Nevím. Jednou ráno jsem vstal dřív a ona ještě spala. Asi za hodinu jsem ji šel vzbudit, ale už v posteli nebyla. Od té doby ji nikdo neviděl. Nakonec ji prohlásili za mrtvou. Je to pětadvacet let.“
     „To je dost zvláštní,“ řekl a zdálo se mu podezřelé, že domácí tu historku vysypal nějak moc ochotně, jako by ji měl naučenou.
     „Ale je to tak.“
     „Co vy si myslíte, že se stalo, pane Volfe?“ vyzvídal na domácím.
     „Nevím. Zkrátka zmizela.“
     „Něco si o tom musíte myslet,“ naléhal.
     „Prostě nevím a vám do toho taky nic není,“ přešel Volf do výhrůžného tónu. „Hlavně už nelezte do toho zbořeniště. Ještě se vám něco stane a já budu mít další problémy.“

     Vrátil se do svého zchátralého kutlochu, kterému teď říkal domov, a rovnal si v hlavě, co se odehrálo od chvíle, kdy se probudil do ranního šírání. Všechno ho mátlo. Nedivil se jen tomu, že se probudil mezi třetí a čtvrtou, protože se mu to dělo často od chvíle, kdy se sem Vadim Pejskar nastěhoval. Neměl k tomu žádný rozumný důvod, snad jen, že nikde dlouho nevydržel. Od doby, kdy před deseti lety opustil v osmnácti děcák, stále ho něco honilo z místa na místo. 
     Sotva si však pronajal omšelý byt v tomto bývalém rozlehlém statku u rybníka na kraji města, pochopil, že právě tady chtěl vždycky být. Jenže proč? Co tu chtěl dělat nebo najít? Statek patřil Josefu Volfovi, který ho získal zřejmě v restituci, jak si Vadim myslel. Volf měl určitě už přes šedesát a byl asi potomkem někdejších majitelů. Nechtěl o tom teď hloubat a radši rychle napsal na papír písmena nápisu na zdi ve sklepení, jak si je zapamatoval a mezery naznačil pomlčkami. Celý den v práci se pak pokoušel nemyslet na to, co prožil nad ránem.
     Nešlo mu to ale z hlavy a když se vrátil, začal si prohlížet nápis -AB-I-N---NˇLL-, jak si ho zaznamenal. Snažil se vybavit si úplně přesně, co na zdi viděl. Před tím A na začátku ještě něco bylo, vzpomínal si. Mohlo tam být Z, řekl si po chvíli. Takže by to začínalo ZAB. To ale nic neznamená, tudíž za B nebude mezera, nýbrž písmeno a po něm nemuselo být I, ale třeba L. Byl si však jistý, že tím první slovo končilo. V notebooku si ve vyhledávači na internetu otevřel slova na Z a vybral dvě pravděpodobná – ZÁBAL a ZABIL. Proč by ale někdo škrábal na zeď ve sklepě pivovaru ZÁBAL? Nepamatoval si ani, že by nad A byla čárka. První slovo je určitě ZABIL, usoudil. 
     Později přišel na to, že druhé slovo nápisu má jen dvě písmena a že nezačíná N ale M. Luštění nápisu jej zcela pohltilo. Ani mu nepřišlo, že minuly tři hodiny, než došel k závěru, že na zdi byl vyškrábaný nápis ZABIL MĚ MANŽEL. Vadim nevěřil na duchy, zjevení ani vnuknutí, ale spojení nápisu s příhodou z hodiny mezi psem a vlkem, kdy uviděl tu postavu a s tím, co vyprávěl domácí o zmizení své ženy, se přímo nabízelo. Kdyby to tak bylo, pak by to znamenalo, že Volfova manželka nezmizela, ale že ji on sám před pětadvaceti lety zabil a pohřbil asi někde v tom sklepě. A jestli je to pravda, pak ten přelud, který ho vylákal ven, naznačoval, že on s tím má něco společného. Ale co?
     Napadlo ho, že by se mohl na internetu podívat, jak to bylo s historií a restitucí zdejšího statku. Nejdřív objevil, že statek vznikl v patnáctém století a roku 1758 v něm byl postaven pivovar. Pivo se tam vařilo do roku 1930 a coby posledního sládka uváděly zdroje jistého Roberta Pejskara, který pak koupil celý statek a v části prostor pivovaru si založil stáčírnu piva. Za protektorátu zřídili v pivovarských sklepech protiletecký kryt a roku 1948 byl statek s chátrajícím pivovarem znárodněn. K demolici pivovaru došlo v roce 1965.
     Vadim seděl u notebooku a strnule zíral na monitor. Příjmení toho sládka ho šokovalo. Vždyť Pejskarů není v Česku ani čtyřicet, jak si Vadim vyhledal. Ten sládek byl s největší pravděpodobností jeho příbuzný. A co restituce? Vadim se pustil netrpělivě do pátrání. Co našel, ho vyvedlo z míry ještě víc. Statek totiž nerestituoval Volf, ale jeho manželka Eliška, která se jmenovala za svobodna Pejskarová. To už nemohla být náhoda. Vadim si svou matku nepamatoval. Do děcáku se dostal, když byl ještě velmi malý a ani pak se s ní nikdy nesetkal. Věděl však, že se jmenovala právě Eliška. Byla snad jeho matka Volfovou ženou a Volf jeho otcem? Jak to ale, že on se jmenuje po ní, a ne po otci? Zavraždil ji Volf a jsou její ostatky někde ve sklepě pivovaru?
      Ty otázky Vadima rozrušily, až se skoro roztřásl. Když se trošku vzpamatoval, srovnal si to v hlavě. Eliška Pejskarová, možná jeho matka, si vzala Josefa Volfa, asi jeho otce, a po listopadu 1989 restituovala statek, který před znárodněním patřil Robertu Pejskarovi. Volf ji pak zavraždil a udělal to tak, aby se její mrtvola nenašla a on mohl statek zdědit. Až sem to sedělo. Ale teď přišel na scénu on a začaly záhady. Napřed jeho časté buzení vždy v čase, jemuž se říká hodina mezi psem a vlkem. A co ta příjmení, on je Pejskar a domácí Volf, tedy v podstatě pes a vlk. A že se domácí ani na chvíli nezarazil nad tím, že on se jmenuje stejně jako jeho žena za svobodna, když mu pronajímal byt. A ta divná postava dnes nad ránem, co ho přivedla k nápisu ve sklepě, který nastartoval jeho hledání. Měl to být snad duch Volfovy mrtvé manželky? Co mu chtěla sdělit, pokud to tak všechno bylo? Měl s tím jít na policii? Nebo má pátrat sám? A kdo je vlastně skutečně on, Vadim Pejskar?
     Rozhodl se, že až domácí bude spát, prohledá důkladně sklepní chodbu. Nachystal si baterku čelovku, přinesl krumpáč a lopatu, které našel v kůlně, co sousedila s jeho bytem, avšak při čekání usnul. Probudil se až zase po půl čtvrté ráno. Koukl se z okna a znovu uviděl postavu té ženy u branky. Vyrazil za ní. Opět tam už nebyla, ale to mu nevadilo. Neváhal a vlezl do sklepní chodby. Došel až na plošinu s dírou v podlaze a prohlédl si nápis na stěně, jestli se třeba při jeho luštění doma nespletl. To ale brzy vyloučil. Bylo tam napsáno přesně to, co zjistil. 
     Napadlo ho, že by Eliška mohla být pohřbená právě tady v té díře. To, že se včera propadl prkny, muselo být znamení. Když o tom přemýšlel, všechno, co se za posledních čtyřiadvacet hodin událo, obsahovalo symbol. Spustil se do díry a začal kopat. Odházel už pěknou haldu kamenité hlíny, když narazil na poklop. Plochý konec krumpáče vrazil pod jeho mírně zvednutý okraj a vypáčil ho. Posvítil dolů a spatřil mrtvou ženu v dlouhém černém kabátě s kapucí. Teď už to byla vlastně jen kostra oblečená do svrchníku, který viděl už dvakrát na záhadné postavě u zdi. 
     Tak tady skončila Eliška Pejskarová, řekl si. Ať to byla jeho matka nebo ne, dopadla příšerně. On tady však už neměl co pohledávat. Nechal všechno tak a vydrápal se zpátky na plošinu. Vadim si umínil, že to ohlásí. Volfovi nesmí ta vražda projít. Co ale řekne, když se policajti budou ptát, jak na to přišel, že je ve sklepě mrtvola? Může jim snad vykládat, že ho k ní přivedl duch té zavražděné ženy? Budou ho mít za blázna. Musí si vymyslet cosi pravděpodobnějšího. Vždyť i jeho jindy racionální mozek se zdráhal akceptovat, co se s ním v posledních hodinách dělo. S takovými myšlenkami dorazil až k brance a jak ji otevřel, okamžitě dostal do hlavy hroznou ránu, která ho omráčila.
     Probral se na židli v kuchyni Volfova bytu. Ruce i nohy měl svázané, bylo mu špatně od žaludku a hlava ho děsně bolela.
     „Tak jsi ji našel, svoji matku,“ ušklíbl se Volf, který seděl proti němu.
     „Byla to vážně moje matka?“ vyhrkl Vadim. „A vy jste…“
     „Ne, to ne. Já nejsem tvůj otec, jestli jsi myslel na tohle. Vzal jsem si tvou matku, když ti byl rok. Ty jsi Pejskar a ne Volf.“
     „Proč jste ji ale zabil!? Abyste získal tenhle statek!?“ křičel na něj Vadim otázky.
     „Nespěchej. Všechno se dovíš, než tě strčím k ní. Nenechal bych si to vyprávění ujít. Čekám na to pětadvacet let. Kvůli statku to ale nebylo. Zabil jsem ji, že byla Pejskarová.“
     „Kvůli tomu?“
     „Tak budeš mlčet a poslouchat, nebo ti mám zacpat hubu?“ rozčílil se Volf.
     „Tak povídejte,“ souhlasil Vadim a probodával Volfa očima.
     „Vlastně to není moc složitý. Tvůj praděda a můj děda byli oba pivovarníci a oba se ucházeli o místo sládka v tomhle pivovaru. Majitel si je chtěl vyzkoušet a nechal každého z nich uvařit várku piva, ale ten parchant, tvůj praděda…“
     „To byl Robert Pejskar?“ skočil mu do řeči Vadim.
     „Jo, tenhle. A nepřerušuj mě,“ okřikl ho Volf. „Ten parchant přidal mému dědovi tajně něco do várky, zkazil ji, a takhle podvodem se stal Pejskar sládkem. A nejen to. Od tý doby byli Pejskarové zazobaný a my Volfové jsme třeli bídu. Děda se už nikde jako sládek neuchytil. Napřed byl nezaměstnaný, pak musel dělat ve fabrice a můj otec zrovna tak.“
     „A jak to víte, že to bylo takhle?“ zeptal se Vadim, když se Volf na okamžik odmlčel.
     „Vyprávěl mi to můj otec, a tomu jsem vždycky věřil,“ tvrdil Volf.
     „Vždyť je to celé nesmysl. Pejskarové přece o statek v roce 1948 přišli,“ namítl Vadim.
     „Takže sis to už zjistil. Ale prachy měli furt. A navíc ta potupa, co Volfům způsobili… Ta se nedá nikdy odpustit. Když mi to můj táta vyprávěl, přísahal jsem, že se pomstím. Tvoje máma byla hezká ženská, ale nechala si udělat dítě od chlapa, kterej pak vzal kramle. To dítě jsi byl ty. Přišla moje příležitost. Začal jsem se s ní scházet. Trpělivě poslouchal její nářky, jak je sama s dítětem, jak je toho na ni moc, a pak jsem si ji vzal. Byla mi vděčná, husa hloupá. No a pak dostala tenhle statek v restituci zpátky. Nastěhovali jsme se, nějaký čas tu spokojeně žili…,“ rozchechtal se Volf. „A pak, když ti byly tři roky, jsem ji zavřel do toho sklepa, a když umřela, hodil jsem ji do díry. Zasypal jsem ji a udělal nad ní podlahu. Nikdo tu mrtvolu nemohl najít. Tebe jsem dal do děcáku. Mohl jsem tě zabít taky, ale to jsem nechtěl. Neměl bys z toho ještě rozum. Ty se musíš před smrtí všechno dovědět a zažít tu bezmoc, prosit o život. Teprve pak budu s Pejskary hotový.“
     „To je příšerný!“ vykřikl Vadim vyděšeně.
     „Na to jsem čekal,“ zašklebil se zase Volf. „Až tady budeš sedět šílený hrůzou.“
     Co Volf vyprávěl, znělo neuvěřitelně a absurdně, že by to působilo až směšně, kdyby to nebylo tragické a kdyby se on nenacházel v tak zoufalé situaci. Vadim se silou vůle přinutil ke klidu. Už nesmí dát Volfovi příležitost, aby se kochal jeho strachem.
     „Jak jste ale mohl vědět, že se tady objevím? Že si u vás pronajmu byt?“ zeptal se.
     „Věděl jsem, že přijdeš. Tvoje matka mi řekla, než umřela, že ji pomstíš a já jí to uvěřil. Ona nikdy nelhala,“ řekl Volf.
     „Nebojíte se, že se matčino proroctví splní celé? Říkala přece, že ji pomstím.“
     „A jak to chceš udělat?“ zle se usmíval.
     „To ještě nevím, ale dokážu to,“ tvrdil Vadim.
     Volf se znovu zachechtal a pak Vadimovi nasadil na krk smyčku z provazu a utáhl ji. Rozvázal mu nohy a pobídl ho, aby šel před ním do toho sklepa. Vedl ho na šňůře jako psa. Už v chodbě svítil Volf na cestu lucernou. U díry v prkenné podlaze pověsil lampu na hák ve zdi, kterého si Vadim předtím nevšiml, přehodil přes něj i provaz, na němž ho přivedl a konec omotal kolem tyče trčící ze zdi kousek nad zemí.
     Vadim už podléhal beznaději. Sice se snažil ještě vymyslet něco na svou záchranu, ale na kraji díry, když měl ruce svázané za zády a byl připoutaný za krk k háku, ho nic nenapadalo. Jen mu blesklo hlavou, že mu Volf včera vyprávěl historku o zmizení své ženy schválně tak ochotně, neboť ho chtěl nalákat, aby ji začal hledat. Vzápětí si řekl, že by o generaci staršího Volfa za jiných okolností nejspíš bez problémů přemohl. Ale takhle. Vadim náhle uviděl, že Volf zvedá lopatu, kterou tady on sám nechal, a napřahuje ji k ráně. To je konec, pomyslel si, a jak čekal na úder, zničehonic se ale nad dírou objevil přízrak jeho matky jako deus ex machina. Volf se tak vyděsil, že zavrávoral a zřítil se i s lopatou do díry. Vadim se za ním podíval, ale muž, který se chtěl stát jeho vrahem, zmizel ve tmě. Vadim se rozhlížel po tom nečekaném zjevení, ale už tady nic nebylo.
     Pomalu se sunul kolem díry k háku ve zdi, ale to bylo všechno, co se mu podařilo. Ať se snažil vyprostit ruce sebevíc, nedokázal to. Volf ho svázal důkladně. Nemohl se kvůli provazu na krku ani posadit, a tak tam stál a čekal, ale netušil na co. Nevěděl, kolik času uplynulo, než uviděl silnou záři a uslyšel kroky a hlasy. Za chvíli ho našli dva policisté.
    Odvezli Vadima nejdřív do nemocnice na vyšetření, a pak za ním přišli znovu, aby ho vyslechli. Vyprávěl jim všechno po pravdě, vynechal pouze nadpřirozené úkazy, ale stejně jim to neznělo moc věrohodně.
     „Když říkáte, že se ten Volf už napřahoval k ráně, jak to, že najednou spadl do té díry?“ ptal se policista.
     „Asi ho něco vyděsilo,“ řekl Vadim.
     „Co ho mohlo vyděsit?“
     „Třeba uviděl přízrak.“
     „No, jsem rád, že máte náladu na vtipkování,“ řekl jeden z policistů, „ale vůbec mi to nedává smysl.“
     „Víte, co nedává smysl mně?“ otázal se na oplátku. „Jak jste mě našli? Nebo spíš, proč jste mě vůbec hledali?“
     „Dostali jsme anonymní telefonát, že jste v nebezpečí.“
     „Cože!?“ vykřikl Vadim. 
     „Někomu jste asi říkal, co se chystáte dělat,“ přemýšlel nahlas policista.
     „Nikomu jsem nic neříkal.“
     „Možná si na to jen nevzpomínáte.“ 
     Policisté ho ještě chvíli vyslýchali, ale k ničemu kloudnému to nevedlo. Mohl jim snad vyprávět, že ho duch jeho matky upozornil na to, kde leží čtvrtstoletí mrtvá? 
     Když se Vadim vrátil do bytu na statku, řekl si, že to tady zítra důkladně prohlídne a taky si dá dohromady myšlenky. Do práce nemusí, a tak na to bude mít čas. Teď byl ale hrozně unavený, takže šel hned spát. Než usnul, doufal, že se tentokrát už nevzbudí v hodině mezi psem a vlkem, když už je po všem. Vzbudil se ale zase. Rychle se podíval z okna a zjevení ženy v kabátu s kapucí stálo opět u branky ve zdi pivovaru. Vadim na ten přelud zíral a pak mu jeho matka zamávala. Tedy on by na to přísahal. Ovšem komu?


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.