Tep Malé Paříže / Fiasko

Lerak12

~~

Tak přátelé, jako bych vám četl ze rtů: Zase Jára Cimrman?  Nebo dokonce politika?
Nikoliv, moji drazí. I když musím vlastně přiznat, že tak trochu maličko ano. Ale co není dnes přibarvené politikou?  Ale teď musím pěkně od začátku.

Do našeho ústředí spolku „Geist aus Teplitz“ v Hedvábné ulici, nám byl doručen zvláštní dopis! Byl adresován panu předsedovi spolku – tedy mně, Jaroslavu Drbotovi, do vlastních rukou. Dopis jsem tedy otevřel a podivil se, že v obálce vězel jen bílý nepopsaný list papíru! Překvapeně jsem jej obracel v ruce a přemýšlel, co mi tímto jeho odesilatel chtěl říci, či naznačit? Probíral jsem ve své paměti všechny filmy i knihy s tématikou praktik Sicilské mafie. Ta podobnou symbolikou naznačovala, jak se rozhodla naložit s osudy jejich zrádců, nebo jim lidí nepohodlných lidí. Třeba zásilkou krabičky useknutého článku prstu nebo nábojnicí. Kousku pevného provazu se smyčkou stočeného v obálce. Ale vhodná paralela nepopsaného dopisu v mé paměti nebyla k nalezení!
Přivolal jsem proto ke konzultaci naší expertku a bývalou profesní listonošku pí. Felícii Akurátovou. Ta znalecky obálku s adresou prohlédla a usoudila, že jejím autorem je osoba ženského pohlaví, tak kolem sedmdesáti osmi let,  bradavicí za pravým uchem. Pochází z Teplic s trvalým bydlištěm, ve staré zástavbě mezi ulicemi Dubskou a Hřbitovní.
„Z těch několika málo řádků jsem opravdu vytěžila maximum.  Její jméno vám s přesností opravdu nedokážu určit.“ s omluvným gestem nám sdělila paní Felície. Potom zběžně nahlédla do prázdné obálky a vítězně zvolala.
„Ale zde je ještě nějaká iniciála – moment!  U F P – L.“ slabikovala zamyšleně drobná písmena na vnitřním rubu obálky.
„Mám to, kolegové! To přece znamená v šifře Ultra Fialové Písmo. A to písmeno L nemůže býti nic jiného, nežli počáteční písmeno slova lampa.“ popadla dopisní papír a vzrušeně s ním zamávala.
„Drboto, člověče! Máte tam napsanou tajnou správu, která se jen dá přečíst pod světlem ultrafialové lampy!“
Překvapeně jsem zíral na pí. Akurátovou a uznale pokyvoval hlavou, nad jejími detektivními schopnostmi.
„Prosím nemáte, ale jen čistě náhodou, tu lampu ještě doma?“
Felície mile zamžikala mrkadlama. S tajemným úsměvem přikývla a tiše zašeptala.
„To víte, pane Drboto, že jí mám. A přinesu ji.“


„Tak co tomu říkáte, pane inženýre?“ zeptal jsem se na druhý den kolegy Poletuchy, kterého jsem do všeho zasvětil a teď on, spolu se mnou, pod infra lampou pročítal text:

Příteli, předsedo Drboto.
Spolu se stejně smýšlejícími duchy si Vás dovolujeme-jako čestného hosta, pozvat na ustavující sněm našeho nového „Duchařského spolku.“ Bude se konat 26.3 2017 o půlnoci na schátrališti bývalého Letního kina na Letné. Pozýváme zrovna vás, ne starostu města, který je zavilým pravicovým pragmatikem, který by nás jen považoval, za podivínské recesisty!
Věříme, že právě váš spolek vašim prostřednictvím, bude objektivně referovat o průběhu naší sešlosti, celou Teplickou obec „Malé Paříže.“
                                                           

 
                                                                            Slavoj Štokrdle.
                                                                      Dávného toho času ponocný a Radní města.


Dovětek:
Je záhodno se střesti, nositi ke sněmu veškeré blikadla i jiné světélnice. Též halasných vyluzovačů, zejména kohouta, či zvuků psích, jež by bylo bráno jako hrubost k zásadám duchů a jejich zdraví!


„No to je bomba předsedo!“ zvolal Inženýr.  Kolikátého je dnes? Aha dvacátého čtvrtého, takže pozítří to vypukne!“
„No vypukne, řekl jsem. Doufám, že se toho zúčastníte se mnou?“
„Jé, jsem sice postižen již vleklou virózou, ale udělal jste mi vašim pozváním velikou radost. Tak přese všechno, se rád zúčastním!
Sešel jsem se toho dne s Poletuchou půl hodiny před půlnocí pod Letenskými schody. Už jarní noc, která byla ale nečekaně chladná, spolu s nekonečně dlouhým výstupem schodištěm, devastoval kašlem Poletuchovo zahleněné průdušky. Brána od areálu nikdy nedostavěného Letního kina byla uzamčena, ale nebylo pro nás problémem přelézt nízký plot. Nad léty beznadějně osiřelým hledištěm svítil vyhublý měsíc. Zbývalo deset minut do půlnoci a my se spolu posadili, až do rohu poslední řady hlediště na betonová torza podstavců sedadel. Zvolna odkráčelo patnáct minut – a nic se stále nedělo!
„Vítejte na sněmu!“ ozvalo se znenadání za našimi zády. Ne, nečekejte, zejména vy, děsuplní a masochističtí čtenáři náš úlek, či že to v nás „hrklo.“ Jen jsme se v klidu otočili na nově příchozího, protože duchy bereme skrze naši profesi, jako běžnou součást našeho posmrtně levitujícího těla!
„Dobrý večer!“ jednohlasně jsme spolu odpověděli.
„Děkujeme za přivítání!“ dodal s kamennou tváří kolega. Ale já – přiznávám, byl trochu překvapený a v údivu mlčel. Opravdu, až teprve dnes v celé reálné vizáži jsem viděl ducha na vlastní oči! V ostatních případech to byly jen stíny. Zatím vždy jsem měl tu čest a možnost zaslechnout jen jejich oratio. Jeho tělo bylo nízkotučně mléčně bílé.  Hlavou velikosti basebalového míče, který od spodu stékal dolů do cípu kornoutu, podoby miniaturního létajícího balonku, který si poletuje nizoučko nad zemí. Uši pěkně velké, jako listy vyloupnuté ze „srdíček“ raného salátu. Malí nosánek a ústa s úzkými rty – prohnutě vedoucí, jako dráty elektrického napětí od ucha k uchu. Stařecké a malé kulaté oči – no, nic moc! Duchové jsou zřejmě nevelicí a sotva dosahují jednoho metru.
„Snad dobrou noc.“ zareagoval udiveně na náš pozdrav duch.
„Já kdysi ponocný a zovu se Slavoj Štokrdle.  Vy nezvaný muži, jistě Poletucha, není, liž pravda? Jsem potěšen, že zvací list, vám skrze ženskou naší pozemskou abonentku byl správně doručen.“
Se zabarvenou ironií podotknul a zvídavě pohlédnul na mého kolegu.
„A já jsem jevista Drbota! Drbota, předseda spolku „Geist aus Teplitz“ vyhrkl jsem ze sebe a překotně k duchovi napřímil svoji levici ke stisknutí. Vůbec mne ale nenapadlo, že duch žádné paže nemá! Poletucha si rozpačitě odkašlal a sípavě se nadechnul, aby cosi pravil. Ale k tomu již nedošlo, protože se začaly dít podivuhodné věci!


Jako oválné bílé balonky, ze všech světových stran se slétávali desítky duchů a sedávali v předních řadách hlediště. Živě spolu štěbetali. Ted jsem si teprve povšiml, že ponocný Slavoj od nás zmizel a objevil se z nenadání na podiu. Tváře všech duchů si byli podobné, jako vejce vejci. Od sebe se odlišovaly barvou hlasu a dobovými pokrývkami hlavy. Kde jim vévodil kulich, baret, klobouk pánský nebo dámský rozličných tvarů a velikostí, šátek – nebo někteří, měli jen „účes“ a la lyse trvale. Slavojovo hlava – která byla, shodou okolností a la lyse trvale, se nafoukla do dvojnásobného objemu a silně zasyčela.
„Žádám si o klid, ctihodné dámy a pánové! Sešli jsme se v tomto nádherném schátrališti, abychom se ustanovili v respektovaný spolek, který v jednotě slova, bude hájit naší dnes opomíjenou jsoucnost a naše nároky na zchátralá bydlení a ruiny. Dovolte, abych mezi námi uvítal urozené a slavné hosty, byt‘ alespoň těch, kterých můj dvě a půl stoletý zrak je schopen v předních řadách zahlédnout. Zde z široka vidím kupce se suknem Útka.“ v hledišti to zašumělo, protože dokonce i mně bylo známo, že to byl ve své době zbohatlý intrikař a šejdíř!
„A dále v druhé řadě, našeho drahého ducha Saumeho.“
Duch rázně vyskočil z podstavce lavice a zprudka se ohradil.
„Tak to tedy ne, příteli Slavoji! Já, až v druhé řadě?! A ve sledu po takovém místním darebovi, jako je tadyhle kupec Útek? Tak to si snad má úctyhodnost nezaslouží, to se pohoršuji!“
„Ale ctihodný pane, nekypte bezcílným hněvem! To jen vid můj, bez postranních úmyslů, tak jen zahlédnul! Každý toho času, i zde i přítomný je si vědom jeho nedobré pověsti. Ale byl to majetný měšťan!“
Útkova hlava cholericky zčervenala a zduřila. Z první řady se začal bránit ječivým hlasem!
„Tak vy, že jste si vědomi?! Tak já vám to tedy zčerstva povím! A jestlipak jste si také vědomi, že téměř každý z vás – nebo někdo z vašeho rodu, mně je dodnes ještě dlužen za sukno – i vy, Slavoji!  Ano, i vy!!  To se to noble strojí na dluh, co?“
Ve třetí řadě se vmísil do hovoru se šlechtickou vlásenkou na hlavě a lokny silný, ale rozvážný hlas knížete Carlose Clary Aldringena, který se od zdejší většiny lišil nejmodřejší barvou krve, která mu promodrávala dolní částí jeho „těla.“
„Už zadržte! Je to zde jako na zelném Marktplatze. Taková to zdejší nedůstojnost! Nejste li vedeni k dobrým mravům, tak co zde pohledáváme?“
„Ano, tady urozený kníže v pravdě si stojí. Zachovejme řád a vážnost našeho sněmu. Jsme úctyhodný, skrze naši slavnou minulost v našem požehnaném lázeňském městě, naši zemi České!“
V zadních řadách se ozvalo nesouhlasné bučení i pískot. Jakási povědomě zahnědlá hlava zavelela.
„Teplitz nein Tschechische stadt“ a dál „Deutschböhmen!“, někdo k tomu dodal špatnou češtinou „Sudet jsou Nemecká otčin!“ ,nato z levé strany se ozvalo.
„Co to tu po létech, zase Purkmistr Müller žvaní? Zrovna ten, který byl tak přezíravým k nacionálnímu útoku na naší Českou besedu a Národní dům!“
Situace se stávala nepřehlednou a Slavojovi Štokrdlemu se viditelně vymkla z rukou! S obavou jsme se s Poletuchou dívali na ten okolní mumraj. Kdy se zřejmě k duchům Českých demokratů s trikolorou na čepicích, přidali Leninsky rudé – a lidově, každému tykající hlavy. Ty využily každé nepozorné chvíle ke své „magické“ agitaci a pořvávali si „Čechy Čechům a my jsme tady doma!“
Štokrdle na podiu bezmocně poskakoval a kmital nervosně celým spodním cípem těla. Slovní výpady aktérů se stupňovali, a dokonce pravá strana duchů ze Svazu Němců a nacionálů, se výbojně přesunula k levé straně. S bojovně zvětšenými objemy hlav naráželi výbojně, do zejména narudlých hlav komunistů. Hudebnímu doprovodu k tomuto dramatu se zcela nepatřičně zhostil duch s elegantní vázanou stuhou na svém krku.  Nemohl to býti nikdo jiný, nežli bývalý a zasloužilý Purkmistr a operní skladatel Josef Wolfram. Nepozorovaně vplul na jeviště a vedle vyjeveného ducha Slavoje – sice zvučným, ale rozladěným hlasem začal italsky pět, či spíše Tyrolsky jódlovat, pro nás zcela-bohužel, neznámou árii!
„No teď by snad jen scházelo, kdyby do této duchařské mely vjel duch Dona Quijota, se svoji plechovou kavalérií!“
 Pronesl jsem k scela zdrcenému Poletuchovi.
„Tak tohle člověče, se nedá zažít ani v České sněmovně!“ odvětil inženýr a pokrčil odevzdaně rameny.

Zakokrhal kohout. Opravdu! Vedle mě zakokrhal kohout!!
Nechápavě jsme s Poletuchou na sebe hleděli. Jako by se stopnul probíhající film! Nastalo úplné ticho a duchové zkoprněli. Jen Poletucha ožil a počal si horečně prohmatávat kapsu u svého saka. Neviditelný kohout neúnavně kokrhal na celé kolo, což zavdalo zřejmě příčiny k tomu, že se duchové rozlétli do všech světových stran. Pomalu se vznášeli vzhůru k nebi. Konečně jsem pochopil vzniklou situaci! Poletucha vyndal z náprsní kapsy saka svůj mobilní telefon, kde  mu na displayi pobíhal animovaný kokrhající kohout. Mobil konečně vypnul a nastal naprostý, reálný klid!
„A hrome! Já zapomněl, že jsem si na mobilu zaktivoval upomínku, abych v určitý čas nezapomenul užít antibiotika – a k tomu, hernajs, si zrovna vybral uřvaného kohouta!“
„A to jeho kokrhání je pro duchy daným signálem, aby se navrátili do jejich opuštěných úkrytů. I když se jim vlastně nenaplnil ani čas – že?“
 Vyčítavě jsem doplnil jeho doznání. Ale už se s tím nedalo nic dělat. Duchy, už zpět nevrátíme! Pomyslel jsem si a přehlížel opuštěné řady hlediště.
„Tak pomalu půjdeme, ne?“ řekl jsem do toho ticha a vstal, oprašujíc si dlaní kalhoty. Při zpáteční cestě domů jsme toho spolu příliš nenamluvili. Míjeli jsme tmavé, liduprázdné ulice, kde jedinými vládci na „dobu určitou“, byli dva bezdomovci. Seděli na kamenných schodech vchodu do divadla a popíjeli obsah poníženého vína  z nedůstojného plastového obalu.
„To jsem to vyvedl, co?“ naboural se do mlčení Poletucha, který zpytoval své svědomí.
„Ale nic jste nevyvedl! Prostě se to stalo. A podívejte se, inženýre, co jsme spolu stačili zhlédnout, to postačí nám k poučení, že lidské nesváry a zášť mají dlouhou paměť! Smrtí se nezpacifikují – naopak! Recyklují se a duchové nesou to břímě své doby nekonečně dál!“
Poletucha posmrkával do kapesníku a zamyšleně kráčel vedle mě. Bylo zřejmé, že mu jeho faux pas s kohoutem tíží svědomí. Odkráčeli jsme spolu na Benešovo náměstí, kde se naše cesty domů rozdělili.  Přátelsky jsem ho poplácal po ramenou a povzbudivě mu řekl.
„Teď se, příteli, pořádně vyspíme.“

Velmi mně vždy záleželo na přízni každého ducha k mé osobě a potažmo i k spolku.  Ani jsem nedojedl na stole koravě stárnoucí toust s hovězí šunkou. Nedopil tureckou kávu – a v křesle usnul!
Tedy, aby to nebylo zavádějící – doufám, že jsem usnul, protože tak jistě to zase nevím!
Na stole přede mnou, na okraji mé starožitné rokokové cukřenky, seděl malinký namodralý duch! Cíp jeho těla mu splýval a končil zabořený v krystalovém cukru, kde s ním vrtěl a brouzdal po povrchu sem a tam. Celý zpitomnělý jsem se ho zeptal. „Co tady strašíš?“
„Doušek“ špičkou svého těla si pozvednul krempu svého širáku se žlutou nadýchanou chocholkou a vypoulil na mě bystrá očka. Dlouhým nosem se zhluboka nadýchl a procedil skrze rty obrostlé krátkým pěstěným vousem.
„Snad byste mohl býti zdvořilejším a oslovit mne pane duchu!“
Pronesl pobouřeně a překvapivým barytonem.
„Jsem komořím i parlamentářem slavného milostivého duchapána Giacoma Cassanovi. Vážil jsem cestu až z daleké Itálie, abych vás spravil o záměru jeho milosti, stát v čele zdejšího nového Duchařského spolku.  Zamýšlí sídlit v přiléhavě zvaném Duchcově, kde svého času pobýval! Jsem zde v Koruně České, už dál k cíli neznalým. Proto laskavosti od vás žádám, mne uvésti k jistému ponocnému Štuklerovi, kde už sám sjednám, co nezbytné jest“
„Štokrdle se jmenuje váš hledaný!“ opravil jsem „douška“, který s porozuměním přikývnul. Bleskově mně projelo hlavou, co je to jenom za nápad? On, duch cizinec, chce zde vládnout spolku? Co tomu řeknou na budoucím sněmu bývalý, případně i nově možní paroháči? Ha, to už je další mela na obzoru!
Dál jsem pozoroval „douška,“ jak si koneček svého cípku těla pozvednul k své hlavě. Ojínělý koneček cukrem si požitkářsky olízl. Mlaskl a spokojeně zavrněl. Zadíval se mi do očí a rozpačitě hlasem zabasoval.
„Nuže, tak půjdeme již?“
Paže a hlava v týlu mně únavou poklesly. V hlavě přetížené registrační „regály“ se pod tíhou podivných událostí  počaly bořit!
Tak už je načase abych děj konečně zastavil. Unaveně jsem k douškovi zavrtěl hlavou a řekl.
„Proboha už ne! Možná zítra, možná za měsíc. Zkrátka snad NĚKDY, čtenáři a doušku, opět na shledanou!"

 

                                                                                                  Váš J.Drbota, a spolek „Geist aus Teplitz.“        
 


                                                                   

 

 
     

        
 


                                                                   

 

 
     


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.