1706 - Vítězná próza červen 2017

Próza_měsíce

.


 

Pozdrav z budoucnosti

 

Karin se unaveně rozhlédla po pokoji. Televize měla ztlumený zvuk, aby nerozptylovala Sáru při pití, podle postav ale poznala, že běží další díl nekonečného podvečerního seriálu. Pod televizí začínalo území nikoho – plné skal a údolí, roklí a úbočí, potok hrozil, že brzy přibude z hrnku, který se vratce pohupoval na kraji konferenčního stolku, do kterého Radim co chvíli vrazil nejnovějším výtvorem z Lega. Radši ho neokřikovala, jen aby dceru nerušila. I tak sebou nevrle házela v jejím klíně. Asi to neteklo podle jejích představ. Karin automaticky pohladila dceru po ochmýřené hlavičce. Co se jí podařilo otočit ze zad na břicho, nebyla ani okamžik v klidu.

„Mami, pojď si hrát. Postavil jsem tenhle dům. Já jsem Radim,“ zdvihl typizovaného stavebního dělníka, „a tohle jsi ty,“ ukázal na piráta, kterému přidělal paruku dlouhých vlasů a místo šavle mu do ruky dal hrnek.

„Kde je Sára?“
„Sáru jsme odvezli do dětského domova.“
„A proč, prosím tě?“
„Moc zlobí.“
„Sára přece ještě neumí zlobit.“
„To já taky ne a stejně mě tam chceš dát, když křičím.“ Karin po té Radimově poznámce nebylo vůbec dobře. Poposedla si na pohovce, dceru trochu přizvedla a podložila si loket polštářem. Sáru to vyhodilo z rytmu sání, prudce se od matky odtáhla a koukala, čím tak zajímavým se bratr zabývá.

„No, pecka!“ vzdychla Karin. Radim šavlí vyplácel figurku dlouhovlasého piráta s hrnkem se slovy: „Ukliď ty kostičky jsem řek!“

Za hodinu dočetla Radimovi další díl z Martínkovy čítanky, tu měl nejradši. Sára s sebou v postýlce házela. Usnula nedojedená, takže se mohla těšit na vášnivou noc. Michal, který dorazil domů během uspávání, stihl oběma dětem dát sotva pusu na dobrou noc, a když sešla Karin z patra, už se rozvaloval u televize s plným talířem. „Udělalas to moc dobrý.“
„Díky,“ hlesla žena vyčerpaně. Sesunula se vedle něj a hlavou se mu zavrtala pod zdvižený loket. Zřejmě ani nezaznamenala, co dávají. Michal ji jen chápavě přikryl a pohladil špičkami prstů po tváři.

Víkend měli naplánovaný u Michalových rodičů na chalupě. Postavili si ji na důchod v Kokořínském dole. Byla to nádherná roubenka, na zahradě s bazénem a investovali i do prolézačky pro vnoučata. Karin tam přesto nejezdila ráda. Pořád jí připadalo, že ji tchán s tchýní neberou. Že jim není dost dobrá. Paní soudkyni se scénáristou. Honoraci. Bavili se neustále pouze o vzletných tématech. Když to nebyla zahraniční politika, tak to byly nejnovější Zajícovy hry v Divadle pod Palmovkou – tchánovy domovské scény, a když jim došla kultura, neváhali zabrousit do historie. Široká soudkyně vždy s tenkou cigaretou v prstech s dokonalou manikúrou. Karin byla ráda, že odmaturovala na všeobecném gymnáziu. Z fyziky za čtyři. Po většinu času návštěvy dělala, že je strašně zaměstnaná dětmi, přípravou jídla, a když děti spaly a talíře byly umyty a uklizeny, míchala tiše v šálku s expressem zcela zaujatá pěnou.

Ten sobotní večer na západě ozařovaly zbytky slunečního světla okraje mraků, čírka volala svého druha do hnízda, a ve vzduchu se mísila vůně grilovaného masa s vlhkou bahenní vůní z blízkého rybníka. Michalova máma posouvala po kolejnicích bazénové zastřešení, když se jí do cesty připletlo Radimovo odrážedlo. Zavrávorala, prudce ukročila a pravá noha se jí podvrtla v kotníku. Úlekem, či snad bolestí se skácela na betonové dlaždice. Po překonání počátečního šoku zjistila, že nemůže levou nohou vůbec pohnout. Pokoušela se své kypré tělo nadzdvihnout, ale jen se zadýchala bez posunutí byť jen o centimetr. Začala naříkat. Karin, mateřstvím zbystřené smysly, ji uslyšela první. Seběhla z vysuté terasy k bazénu několika málo skoky. Zkoušela tchýni chytit v podpaží a posadit, ale tchýně zařvala jak potrefená. To přivolalo Michala i s panem scénáristou.

„Maminko, co tady blbneš?“
„Michale, podívej, má vychýlenou nohu. To není dobrý.“
„Ale to nic nebude, neplaš. Tati, pojď, odneseme mámu do ložnice.“
„Míšo, fakt, to je na nemocnici. Mamka musí na rentgen a potřebuje, aby ji viděl doktor.“
„Co ty o tom můžeš vědět?“ utrhl se na snachu tchán, zatímco s Michalem drželi metrákovou maminku každý z jedné strany. Vypadalo to, že jí ruce spíš dřív utrhnou, než zvednou korpulentní tělo nad zem, maminka kvílela, funěla a lapala po dechu.
„Ježíš, matko, to ses musela tak vyžrat?“ po chvíli počastoval svou ženu Michal starší. Karin za tchýni dotčeně mlaskla, ta to nejspíš vůbec nevnímala.
„Já bych přesto radši zavolala záchranku,“ špitla Karin. Oba pánové ji zdatně ignorovali. Po několik dalších minut nepřestávali v radách a poradách. Ale matka jim neustále protékala pažemi. Vyla a supěla. Spílala a křičela. Až neochotně na Karin kývli, že oni dva s ní nic nezmohou. Karin s úlevou na mobil ťukala jedna-pět-pět.

Tchán si čekání na pohotovostní sanitku krátil sezením u vyhasínajícího grilu a připaloval si jednu cigaretu od druhé zírajíc do žhnoucích uhlíků. Michal držel matku za ruku a snažil sám sebe přesvědčit: „To bude dobrý, mami. Uvidíš.“ Karin mezitím sbalila do batohu tchýni čisté prádlo, toaletní potřeby, lahev balené vody, župan a pár časopisů na čtení. Nezapomněla ani na brýle na dálku – na televizi, a na blízko – na čtení. Do boční kapsy strčila doklady a propisku, aby mohla tchýně luštit křížovky nebo sudoku z novin.

Po naložení maminky do sanitky – se kterým museli dvěma záchranářům pomáhat i oba Michalové, se začali dohadovat, kdo s ní do nemocnice pojede.

„Já nemocnice nesnáším! Tam já pojedu jenom jednou. Umřít!“ rezolutně stál za svým manžel zraněné.
„Já tu mám Sáru. Každou chvíli se vzbudí a bude chtít prso.“
„Do sanitky s námi nikdo nesmí!“ přerušil jejich ochotu záchranář. „Doprovod bereme jen k malým dětem.“ Všem třem se viditelně ulevilo. Michal se držel Karininy zpocené dlaně jako záchranného kruhu. Moc dobře věděl, že by černý Petr padl na jeho hlavu.
„Ráno si zavolejte na traumatologii,“ rozhloučili se bez pozdravu saniťáci. Vzdalující blikající světla byla ještě dlouho vidět, a dokud nezmizela úplně, nemohl ani jeden z nich odtrhnout oči. Pak mlčeli. Sářin pláč byl pro Karin vysvobození: „Už musím,“ špitla na vysvětlení, které nikdo nepotřeboval.

V pondělí byla kyčel operována. Zlomený krček standardně nahradili částečnou endoprotézou. Při operaci byla Michalova máma umrtvena od pasu dolů a hlavu měla jen něčím oblblou. Hodinu po operaci přišla noha k sobě, hlava však ani po týdnu ne. Maminka byla – jemně řečeno – pořád mimo. Pětkrát do hodiny se službu konající sestry, sanitární sestry, návštěv spolupacientů na pokoji, či kohokoli náhodně procházejícího zeptala: „A mladá paní, to jsem kde? V restauraci?“ Ani po desátém, ani po padesátém ujištění, že je v nemocnici, si po dvou, třech minutách nepamatovala nic z předcházejícího rozhovoru. V pokoji byla cítit nervozita, napětí a beznaděj. Michal už za matkou nechtěl chodit. Otce tam nedostal ani jednou. Děti do deseti let na oddělení nepustili, takže Karin vždy jen trpělivě čekala v autě na parkovišti.

Jednoho dne přijel Michal z práce domů viditelně rozrušený. Klíče pověsil do koupelny na věšák pro ručníky, boty si zapomněl zout a vysmrkat se chtěl do právě vyžehleného bodýčka pro Sáru, které měla Karin vyskládaná v úhledných komíncích na konferečním stolku vedle žehlícího prkna. V poslední vteřině mu jej manželka vytrhla z rukou s otazníkem v očích.¨

„Volala mi staniční sestra.“
„A?“
„Ptala se, do jaké eldéenky mají mámu v úterý převézt. Že ji budou propouštět. Už k nim nepatří.“
„Do eldéenky?“ Karin si položila dlaň do výstřihu a pochodovala za prknem sem a tam.
„Jo, do eldéenky. Vůbec jsem o tom neuvažoval. Myslel jsem, že ji tam rozpohybují a že se o ni zvládneme postarat sami. Táta, hlavně.“
„I já bych mohla pomoct. Třeba uvařit.“
„Neblbni, Karin. Máš děti.“
„To je fakt.“
„Bych tam za nima třeba obden dojel, nakoupil, nebo zaplatil nějakou ošetřovatelku.“
„To by jim určitě pomohlo. V čem je teda problém?“
„Táta řekl, že se o ni nemůže postarat. Že na to nemá, aby jí utíral zadek. Aby s ní cvičil.“
„Ty vole,“ ujelo Karin.
„Přesně.“

Na okna házely poryvy větru spršky suchého listí. Borovice v zahradě vypadala, že se co nevidět zlomí, dávno přišla o všechny šišky. Televize řvala na celý dům, ale nikdo ji nesledoval. Sára byla zakouslá do matčina prsa a mezi silnými prstíčky drtila její kůži. Karin měla dekolt pokrytý drobnými rankami a modřinami. „Sáruško, nejsi už napapaná?“ snažila se odtáhnout ty její drobné kleštičky od zvlášť vybarvené skvrny.

„Mami, pojď si hrát!“ překřikoval hudební stanici Radim. Vedle vesmírné lodi kotvil pirátský koráb u policejní stanice. „Já jsem dneska pirát, tohle je Sára,“ pochodoval po palubě se dvěma postavičkami – typizovaným stavebním dělníkem s pirátským kloboukem a šavlí a policejní inspektorkou s hrnkem v ruce.

„Hm, pěkný, Radime. A kde jsem já?“
„Tebe s tátou jsme strčili do eldéenky, už jste byli moc starý a zblblý.“


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.