per ardua ad astra

kvaj

je to šílené a děsné vědomí
že v kosmu jsme jenom my
uprostřed žhavých hvězd
máme nést svůj osud jako dosud
galaxie reptají jak se točí

z prachu hvězd jednou vyklube se
co už člověk neunese
je strašné vědomí že tu nejsme jenom my
a bůh se diví jak je prostor křivý
jak úsměv boží jak boží pláč kane z očí

příkrou cestou ke hvězdám do dálky 
a dálky jsou vzdálené a ještě vzdálenější 
bůh sedí v loži dívá se a diví co jsme zač
tak vzdálení a přesto zdejší tolik chtiví
a oči hvězd jsou skleněné jak se toč
í


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.