Amorální povídačka (1.část)

lastgasp

Amorální povídačka (1. část)

 

Měli jsme hodného a chytrého dědečka. My děti jsme mu říkaly Vendo. Měl z toho radost. Rodiče ho volali dědo. Některé návštěvy ho oslovovaly soudruhu Václave, nebo soudruhu generální řediteli. Pracoval opravdu jako generální ředitel velkého koncernového podniku ve východních Čechách. Do práce ho vozil řidič Erben Tatrou 613. Někdy nás také svezl, ale nesměli jsme zpívat, protože bručoun Erben to nesnášel. V kanceláři děda měl mladou, štíhlou, hezkou sekretářku Editu, která mu vařila kávu. Pro nás měla vždy chutnou tabulku čokolády a Pacholíka. Děda Venda se k lidem choval bezprostředně. Co na srdci, to na jazyku. Někdy byl prostořeký. Jednou za ním přišli soudruzi z kraje a vyčítali mu, že nedal příspěvek 5.000,- Kčs na pohřeb člena ÚV KSČ. Děda řekl, že za 5.000,- Kčs zařídí pohřeb celému ÚV KSČ sám.

Od té doby dědeček pracoval jako ředitel malého podniku v severních Čechách. Generálskou hodnost už neměl. Do práce ho vozil pan Doubek Tatrou 603. Byl hodnější než Erben a také nás někdy svezl. Zpívat jsme mohli, ale jen národní písničky, které byly ideologicky nezávadné. Sekretářku u něho dělala paní Košvancová, která si přivydělávala na důchod. Vařila výhradně turka, protože nic instantního nesnášela. Dostávali jsme od ní někdy kyselé bonbóny. Na stěně kanceláře, nad tchýninými jazyky visely dva obrazy. Košvancová pravidelně utírala prach z prezidenta Husáka a nepravidelně z Giny Lolobrigidy. Při návštěvě z okresu dědovi řekli, ať tu plundru sundá. On si trochu zazmatkoval a sundal ze zdi oprášeného Husáka.

Od té doby dědeček pracoval jako mistr v pobočném závodě v západních Čechách. Do práce jezdil naším Trabantem a někdy autobusem ČSAD. Jezdit jsme s ním nesměli, protože nám to rodiče nedovolili. Tušili, že s dědou to jde s kopce. Instantní kávu si vařil sám a počet cukrů měnil podle kalendáře. V sudé dny si dával dva cukry. Stal se z něho zasmušilý muž a veselé historky ze stranického školení nám odmítal vyprávět, protože si prý nemůže na nic pokrokového vzpomenout. Často zapomínal i večeřet. Když se ho v dílně ptali, proč nebyl na poslední schůzi KSČ, řekl jim, že kdyby věděl, že bude opravdu poslední, určitě by přišel i s transparentem.

Od té doby dědeček pracoval u údržbářského střediska OPBH v Praze 9. Do práce jezdil na kole, nebo tramvají s dvojím přestupem. Většinou používal dámské kolo Favorit, které se v rodině tradičně dědilo a mělo ujeto již mnoho kilometrů. Kávu si vozil v termosce z NDR, která byla pro něho tak akorát. Domů přijížděl dost unavený, protože nejčastěji ho mistr využíval k hloubení výkopů při prasklých vodovodech. Trpělivě nosíval transparenty na prvního máje, protože musel dokazovat, jak je uvědomělý a socialisticky smýšlející občan. Když kolem jeho výkopu na Evropské třídě měla jet sovětská delegace, pořadatelé mu nařídili, aby si někam uklidil dámské kolo. Řekl jim, že mu to nevadí, protože má kolo zamčené a pro případ krádeže pojištěné.

Od té doby dědeček pracoval jako rubač v Jáchymově. Za několik let si vydělal na nové sportovní kolo Eska.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.