Hedvika vezla králíka

Vigan

-s posledním nadechnutím nevidíš nikoho, jen sebe sama a slyšíš jen tíživé ticho, tak těžké, jako je celý tvůj život- 


Nový den vykuckával zbytky noční mlhy. Lampy ulice přivábily několik pomatených much, vylétnuvších z teplého krámu řezníka, šejdíře Vincka. Neónová světla výkladů zadlužených obchůdků s nepotřebnými věcmi omdlévala únavou a problikávala. Jako by se čas zastavil a čučel kolem. Nic tu. Kašláním nezůstávalo pozadu ani pár kuřáků u stánku s novinami. Výfuky aut rachtaly poslední korunky odložené na benzín a naftu. Lidé si zachumlávali prokřehlá těla hlouběji do bund. Po chodnících šlapali jako skrčenci. Zima na pivo, celkem je na pivo zima. Tam u prvního většího keře z parku na náměstíčku se něco hnulo. Auto. Zabolela ji krční páteř, probudila se ráno ochraptělá a hlava jí padala zpátky na volant. Auto začalo troubit. Několik chlapů, co srkalo pivo, se ohlédlo.

„Hedvikó,“ řvali na ni. „Pocém a netrub tu jak na lesy!“ Chrchlání, chrapot, nadávky na režim.

Probrala se. Žilky řečiště popraskaného zpětného zrcadélka pohnaly nevratné toky Hedvičina údivu jakoby jí navzdory, Hedvika točila zrcátkem tam a zpět, ale údiv teče dál. Vytáhla klíče ze zapalování a zula papuče. Strčila je na zadní sedadla mezi proložku vajec paní Markové a několik charitních hader z města. Všechno béžové barvy a od všeho něco. Směsice harampádí spadla na umaštěnou podlahu. Vajíčka vystrkovala žloutky z kalhot a svetrů. Chrstla si trochu vody z pet lahve do dlaní a umyla si obličej. Učesala se prořídlým hřebenem z kabelky. Papuče nechala uvnitř. Šla bosá ke stánku. Za těch osm let, co tak jezdila, se nikdy tak neupravila. Nasadila si v autě brož a několik vlásenek sepnula trochu nešikovně. Pro sebe.

„Hedvikó, Hedvikó,“ oplzlé lákání mužů u stánku. A potahování příliš volných kalhot. Smradlavý kouř z cigaret. Trafikant, uvyklý brblání ranních ožundů, měl už pro Hedviku nachystány noviny. Prostrčil je okénkem ven a vzal od ní deset korun. Všiml si, že se jí dnes třesou ruce více než jindy.

„Stalo se něco?“

„Utekl mi králík. Sviňa. Vyskočil otevřeným oknem, zapomněla jsem ho před usnutím zavřít,“ zašeptala Hedvika a utřela si nos do rukávu ušmudlané bundy. Na řasách jí ulpělo pár kapek ranní rosy, bylo poznat, že kdysi mohla být opravdu pěkná. Kdysi. Teď jí zůstávaly jen zbytky jakési křehké krásy, něhy a něčeho, co nejde už popsat jako pěkná věc.

„No jo, králící sú svině, chcípe to na kdejakou nemoc, vyprdnút se na to, a stejně tak máme furt kuře, prsa třikrát týdně, prý je to zdravé, už z toho začínám kvokat, kokokóza hlúpá pomatená, zblblá z televize je. Když jsem řezničil, tak masiska z prasat plný mražák a police se prohýbala pod konzervama, uzené vonělo v komoře, a teď prsa, prsa, prsa,“ nejslušnější z popíjejících v solidní tmavomodré bundě načal druhého kozla. Odplivl si.

„Člověče, to je pravda,“ řekl druhý s prořídlým plnovousem. „U nás taky, a ještě krůtí prsa, prase tak jednou za čtrnáct dní, prý je vepřové nezdravé.“

„Ale hovno,“ třetí už měl v sobě kozly tři a začal mekotat. „Co je dobré, není nezdravé, to už říkala moja stařenka, a tak to musí být pravda.“

Hedvika nevěřila vlastním uším. Vypleštila oči. „Jste normální?! To byl můj králík! Můj kouzelný králík!!! Nedělejte si ze mě srandu, pitomci!“ Sbalila „ruďase“ a uraženě odešla ke svému autu. Vlezla dovnitř a pokoušela se křísit dech starého žigulíka. Auto cukalo svojí prorezavělou korbou, ale nechytalo se. Děravé ponožky nevalné kvality smýkaly se jí po zablácených pedálech.

Chlapi se s trafikantem po sobě podívali, ta nám něco bude říkat o normálnosti. Ta, ta Hedvika vezla králíka. Ke stánku přicházel jeden, co kdysi doktoroval, a co se mu nechce každé ráno poslouchat pozůstalosti naděje mládí své vstávající ženy, také už v důchodu, a spolu s natřásáním duchen lamentující, kde bych já byla, kdybych si tehdá vzala toho docenta Kroupu. Ten uměl tak nádherně dojit kozy, pokaždé vzdychala a zaklapla budík - nastavený na sedm hodin, to je čas na léky pro srdce. Doktor vycházel s dovětky mlčenlivého odporu s vysoko vyhrnutým límcem dubeňáku, skoro utíkal.

„Ta je ale sprostá,“ mručel, „bývalá učitelka francouzštiny, a takhle dopadla,“ myslí na kozy. Ech. Doktor vybafl na trafikanta, protože chlapi rozjímali a dívali se za Hedvikou, kterak zoufale otáčí klíčkem zapalování.

„Namoutě blázen,“ mysleli si všichni souhlasně kolem stánku s novinami. I doktor se zarazil, když mlčky přebíral cigarety s dlouhou špičkou a blbiny o zdraví. „Abych nebyl úplně blbej,“ říkal. Teď nic. Sbalil blbiny o cévě. Nic nepřihodil. Žádnou akademickou vsuvku. Tohle ráno je divné. Zastavila dodávka a vyskočili z ní tři švarní chlapci. Ve vaťácích působili to ráno svěže pracovně, tak, že bude najisto dobrý den, napadlo ty čtyři muže a jednoho trafikanta. Vaťáci si vzali nějaké kuřivo, jak jinak, jeden flašku podpultovního dryjáku za stovku od Frice, co má malotraktor a ošklivou manželku s knírem. Zakvedlal s flaškou, jestli na dně nejsou chuchvalce, „hé,“ usmál se, „nic.“ Strčil flašku do velké kapsy vaťáku a byl spokojený.

„Hele, a co se té Hedvice stalo, a za copak jezdí, hele, kde bere prachy na benál?“ ptal se zvědavě nejmladší vaťák, v kapse mu pípala esemeska ospalé milenky.

„No, dřív za guláš, to parkovala u potoka za trnkovým sadem, ale teď je krize, všechno drahé, teď se to platí,“ heknul první, co přišel ke stánku. Mastné vlasy si neustále uhlazoval zaplivanou dlaní.

„Kriste, s ní by někdo šel za prachy?“ ptal se naivka. Pípla druhá esemeska od rozespalé.

„Co ty víš? Co ty víš?“ Jedle nad stánkem shodila pár zámrzků a začali chodit normální lidé.

SMS: Ty blbče, kde jsi???? Tys neměl kondom!!!!!!! A vožrals mě!!! Hajzle!!!!!

„Aha.“ Naivka vypnul mobil a potichu pronesl: „Hedvika vezla králíka,“ a nastoupil k ostatním do dodávky.

 

I.

                Hedvika usnula. Zdály se jí sny.

                Dáma je krásná, dáma může smlouvat.

                Jsi snad nějaký prorok? Dej sem ty karty a nekecej. Vrátit se... ale kam? Kam se mohu vrátit? A řekni... Přišel nějaký muž, měl dlouhé vousy a přimraženou černou kočku na hřbetu ruky. Černou. Mával s ní na všechny strany. Vousky dlouhé trčely jí do stran, ale nebyly tak hrozné jako bílé její zoubky.

                Jednou jsem střelil veverku, ale nebylo to děsivé jako tenhle kocour. Hedviko, pořád jsi měla šanci, pořád.

                Dáma může pořád smlouvat.

                Přišel starší muž. Měl na rukou tolik zlata. Tolik...

                Najednou přiběhlo tolik koček a... někdo vystříkal do místnosti univerzální vůni... že by ty kočky měly hledat svoji matku, mohly tedy... a utišit se tak.

                Ale každá matka má svoji vůni, nikdy ji nemohly najít, nikdy... ne, protože každá matka má jinou vůni, prostě, proroku, když si lehneš do postele, prostě bez ponožek, všechno musí být navlas stejné, teplá voda v největším domě v ulici a také teplá postel, to mi stačí, pouhé spekulace o konci kariéry, co ti provedla? Přiměla mě milovat... tohle... ta dáma... byla pořád krásná... ta dáma.

                Dům hořel, ale bylo v něm dost lidí, dům hořel a Hedvika dorážela na dveře, plameny šlehaly vysoko, její děti v něm a muž.

                „Hedviko, jdi pryč, tu nesmíš být, nechceme tě tu,“ slyšela z domu a padala naznak do teplé hlíny, zkoušela kameny házet do vrat, vracely se a volaly spolu s údery, je konec, Hedviko, je konec, karty jsou rozdány, je konec. Dáma zůstala krásná, svůj odraz viděla v praskajících sklech velkých oken, nebyla zoufalá, nemohla se jen dostat dovnitř.

                „Ale já vás musím zachránit!“ řvala Hedvika.

                „Ne, nemusíš, zachraň se sama,“ řekl muž a zavřel dveře hořícího domu.

                Dáma je krásná, vevnitř křesla z jadernitu a slonoviny vítala jen ty nejvzácnější, rozlévalo se víno bambínů. Dáma byla opravdu krásná. Tolik barevného filmu, jablka kutálela synchron vzdouvající se podlahy a statického stropu, a pro Hedviku žádného místa k usednutí. I když dáma byla pořád krásná.

                Až jednou. Mezi nádobím, tepláky, utěrkami a spodky někdo zazvonil.

                Hedvika se zamilovala do staršího muže, koupil jí fajn automobil. Pak se jí nabažil a poslal ji domů. Hedvika stála před prahem rodného domu, špatně namalované řasy stékaly jí ke špičkám bot. Prameny. Otevřel otec. „Táhni! Vezmi si auto a jdi pryč!!!“ Zdupal z bot kuřince a šel plakat do švestkového sadu. Hovězí plátek masa je dosti drahá záležitost. „Uvař to na oběd, Hedviko!“ houknul na svoji ženu.

                „Hm,“ řekla. „A co bude venku?“

                „Co venku?!!! Venku je klid. Vevnitř to bude zřejmě krvavé, ale když přitvrdíš, možná se to upeče,“ řekl otec. Matka tloukla dále paličkou, aby se krev co nejdříve dostala ven. Aby maso bylo bezkrevné. Otci zůstalo v kapse pár švestek, vzal je do dlaní a zahodil do uhláku. Zaklapl víko.

                Dáma může smlouvat, protože je krásná. Je-li krásná, může smlouvat, má-li nadkila a moc kecá u piva, nemá nárok na hezkého muže. Musí se spokojit s krkajícím pitomou. Proto Hedvika tolik četla, aby se tohle dozvěděla?

                Tolik dupotu. Hedvika proto nasedla do auta a odjela. Vzala si vlásenky a jeden veliký hřeben. Nechci tu být, řekla si. Já tu nechci být a ještě všichni uvidíte.

                Hedvika vídala často moc roztodivné obrazy, i když se pokoušela ty obrazy zastavit a namalovat si je navždy do duše, stejně jako by vyprchaly, jako aceton k ředění barev. Potřebovala bych nové brýle, říkala si často, když usínala.

 

II.

                Ona se mi ta Hedvika moc nelibí, je nějaká moc načesaná, dnes jsem léčil odpoledne jednoho cvoka, no, cvoka, jeho žena je cvok, když prolízali hospody, ona vždy ukradla půllitr, a on jí na to doma dělal poličky, jsem k nim šel domu,“ doktor se halil do šály a smrkal z nosu vodu, „a měli tolik půllitrů, jsem to v životě neviděl. Sto padesát půllitrů ze všech hospod, co prolezli! Až z Třebíče!!!“ řekl s důrazem, jako by ty poklady dotáhli z Iron Gate.

                „A jak jste je léčil?“ ptal se druhý ožunda. Trafikant se zvedl se židle a vcucnul se blíže k hovoru venku.

                „Co? Jak, pomáhal jsem tomu nebožákovi přidržovat ty police, když je přitloukal ke zdi hřebíky, bez hmoždinek. Aspoň to netrvalo tak dlouho, protože v tom smradu držet polici, zírat na uchichtanou divoženku s balónama k odlétnutí a podpantofláče v kostkované flanelce, to se nedá, večer jsem si napustil doma vanu a představoval si krásná mladá pevná prsa. Já už nemám elán léčit pomatence jen tak z plezíru, pěnil jsem si svoje levné Inspired a představoval si ta krásná prsa,“ pravil doktor a přivřel oči.

                „Zase prsa, to už je nemoc, doktore,“ škytl druhý chlap. Doktor se začetl: Minulý týden skandoval před věží radnice, na prsou ceduli jak vrata, „matka zemře,“ volal o pomoc. Doktor listoval v blbinách: „No, nakonec ty prachy fakt dostal, rebel pitomá, ždíme zastupitelstvo na každém zasedání, jenomže je vždy jak dělo, kdo ho bude brát vážně?“

                „Jo, Hasík, no, on bývá většinou trefný, ale prej ty prachy utratil na oslavu svých narozenin a matka dál okusovala starý chleba, co se dává už králíkům,“ houkl z hloubi budky trafikant a posunul si hučku z čela dál na hlavu.

                „No vidiš, pak je na světě nějaká spravedlnost,“ řekl smutně pán ve tmavomodré bundě. „Dostane naše prachy a koupí si za ně rumajzla místo inkontinečních vložek pro matku.“ Ostatní přikyvovali, jako že rozumí, a bafali dál to svoje.

                Druhý muž se opřel o výlohu s časopisy a novinami a pak si vzpomněl.

                „Co to říkala ta Hedvika o tom králíkovi?“

                „Že jí zdrhnul, a však už byl starý, ho vozila aspoň pět roků v tom autě, co si pamatuju,“ řekl třetí muž, trochu se zajíkal v řeči. „Toho i kdyby vařila v tlakovém hrnci, tak ho za dva dny neuvaří.“

                Hedvice se mezitím podařilo nastartovat auto a odjet za vesnici. Zaparkovala u lesa a konečně si nazula papuče. Na zadním sedadle našla čepici a ještě jednu obrovskou špinavou bundu. Oblékla se a otevřela dvířka palubní desky. Zkoušela vytáhnout bezpečnostní pás z packy, ale nešlo to. Natočila se blíž k sedadlu spolujezdce, ale tělo jako z olova odmítalo nahnout se více. Do spánků se jí vtlačovala vlásenka. Cítila bolest ve výši zámku auta. Zavřela oči a viděla rozsvícená světla v sále, tančící parket a ruka se jí zastavila na metr a půl od země. Hebkost dětských vlasů laskala její popraskané prsty. Na kolena jí padaly karty, položené nad volantem. Vtom na ni někdo zakřičel a na ruce měl přivázanou zmraženou černou kočku. Chtěla mu odpovědět, ale rty jí náhle zaschly a odmítaly promluvit.

 

III.

                „Jo, v tlakovém hrnci, když už ho doma máme, manželka ho dotáhla z nějaké autobusové akce, jsem uvařil prvotřídní gulášek hovězí, ze starého vola. Taky jsem ho vařil dva dny, jenomže maso tvrdé, tak jsem ho hodil našemu Alíkovi a nakrájel do něho párečky a vuřta, to byla lahoda. Jo, céptr je céptr, ten umí divy,“ pán, co kdysi dělal řezníka, založil ruce a pomlaskával.

                Ostatní mlčeli.

                Ticho prolomil doktor. Přeci jen byl nejchytřejší to ráno. „No, co kdybychom se jí na toho králíka složili, co, Lojzo, nevíš o nikom, kdo prodává mladého pěkného králíka?“ otočil se na trafikanta. Ten už seděl a luštil sudoku. Poškrabal se tužkou na zátylku a vzpomínal.

                „No, zeptám se Burana, ten chová králíky, zeptám,“ a zrak nezvedl.

                „Tady dávám na králíka padesát korun,“ řekl druhý muž s ulepeným hladkým účesem.

                Doktor dal také padesátku a ostatní, co měli. Trafikant shrábl peníze a slíbil, že se Burana zeptá, a když tak ho pro Hedviku koupí.

                Zpoza budky se vyloupla upravená osoba. Paní vyššího věku v dlouhém černém kabátu pozdravila, vzala si své noviny a zaplula do hloučku. Po chvíli ji trafikant zavolal zpět. Žena svlékla rukavičku. Naklonila se do okýnka a přijala od trafikanta štamprli. Rázem ji vypila. Pak ruku vrazila zpět a poděkovala. Navlékla rukavičku. Svým distingovaným chováním mezi osazenstvo zpočátku moc nezapadala.

                „Co jste řešili, chlapci?“ zeptala se mužů.

                „Ale, paní inženýrko, tady Hedviku,“ odpověděl emeritní řezník.

                „A copak?“

                „Ale, tady doktorovi se dnes nelíbila, utekl jí králík, a vůbec je dnes celá jakási divná,“ ostatní jen přikyvovali, drželi se svého piva a doktor svých blbin. Pokrčil rameny. „Dnes moc mluvila, je divná.“

                „To víte, má už svůj věk, každá stará ženská je divná už, zvláště taková, která tráví celé dny a noci ve svém autě,“ řekla moudře paní inženýrová.

                „To ten králík,“ řekl doktor. A vysvětlil anabázi se zatraceným nevděčným kouzelným králíkem.

                „Vždyť se tam měl dobře, Hedvika se o něj tak starala,“ podivila se paní inženýrka a pravou rukou nasunovala prsty rukavice na levou. Chvilku přemýšlela, ruku zase vytáhla a dala trafikantovi stovku.

                „To je moc, paní inženýrko.“

                „Tak kupte dva. Já už musím jít, pánové,“ chtěla se rozloučit paní inženýrka a jít pro rohlíky a šunčičku pro Josífka, rozmazlenou čivavu. Vtom se na náměstíčko vřítil malotraktor Frice, co má ošklivou ženu s knírem, a ve vleku na laně táhnul Hedvičino auto. Hedvika seděla zkroucená za volantem, ale neřídila. Vedle ní seděl nějaký chlap, nalehlý na ni, a točil volantem místo Hedviky. Fric zastavil před stánkem a zavolal na doktora:

                „Haló, doktor, pote sem, ale honem!!!!“

                Doktor strčil blbiny do kapsy dubeňáku a utíkal k paliči dryjáků za stovku. Osazenstvo kolem trafiky i s majitelem za ním.

                Fric seskočil z malotraktoru a otevřel dveře Hedvičina auta.

                „Ona je načisto mrtvá, doktore! Byl jsem v lese pro dřevo a viděl jsem, jak jí nějaké děcka hážou šutry do auta. Jindy by vyletěla, teď nic, a hlavu měla dolů, tak jsme k ní šli a vůbec se nehýbala...“ Fric couvl a nechal doktora konat jeho řemeslo. Doktor prohlížel Hedviku a po chvíli sundal z nosu zamlžené brýle, vytáhnul z kapsy hedvábný kapesník a vzlyknul.

                „Tady už jsem houby platný, je konec, zavezte ji na středisko, ať doktorka napíše ohledák, je opravdu mrtvá,“ řekl doktor a přibouchl rezivějící dveře žigulíka.

                „Ale... já, to dřevo... aha... no.. tak to počká... a vlastně, máte pravdu,“ neodporoval Fric a nasedl zpět na malotraktor. Smuteční průvod se rozjel k paní doktorce Tiché na středisko za zatáčkou. Lidé se zastavovali a dívali na karavanu. Divné ráno. Muži se vrátili ke stánku, kde stála vzlykající paní inženýrka bez rukavic. V jedné držela štamprlu borovičky a v druhé dvacetikorunu, kterou vtiskla trafikantovi. Chtěla něco říct, ale trafikant mávl rukou.

                „Co teď s těma penězma? Tady je máte zpátky,“ trafikant se vracel zpět na židli a vytáhl ze šuplíku vybrané prachy na králíka.

                „Za to nám dej, co tady paní inženýrové, a já si dám první. A jeden los mně prodej, nikdy jsem nevyhrál ani na kočku zvonec, tak třeba teď po tom smutku se mi poštěstí, “ doktor sundal klobouk a podíval se na zem.

                „Byla to kdysi opravdu pěkná baba,“ řekl třetí muž, co už měl na ráno hodně vypito, „a jaké měla prsa a oči, žádná je takové tady neměla.“

                „Ano,“ pronesl amen chór. Ostatní přikyvovali, jako by nic pěknějšího v životě neviděli.

                „No, to měla. Ta prsa!“ zazněl jasný hlas paní inženýrky. Přiložila ruku k ústům a zaklonila hlavu k nebi. Ze staré jedle odpadávaly drobné těžké zmrazky na její stará ramena. Prohnula se. Přeci jen byla pořádná zima.

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.