Jak muchomůrka ke svému jménu přišla

bixley

Za dávných a dávných časů si všechny houby žily v lese dobře, protože je lidé nesbírali. Hřiby si na pozdrav smekaly klobouky, bedle si v jehličí lebedily, pýchavky si rostly do obrovských rozměrů, modráky se před ostatními houbami studem modraly, babky poskakovaly po lese jako malé holčičky.

Zkrátka, o houby se tenkrát starala jen zvířátka. Ta měla některé houby ráda, některé ne. Zvířátka si houby pojmenovala po svém. Některým houbám říkala chuťovky, jiným mňamky, dalším jedovky. Ani muchomůrka tenkrát neměla svoje jméno. Zvířátka jí říkala houba fintilka, protože se neustále natřásala se svým červeným kloboukem s bílými tečkami a každého se ptala, jestli je krásná.

„Ty jsi hlavně jedovatá,“ říkala jí zvířátka.

Až jednoho dne se v lese objevil člověk. Byl to hospodář, kterého hospodyně poslala nasbírat borůvky. A jak tak šel a koukal dolů na borůvčí, jeho zrak najednou padl na krásnou červenou tečkovanou houbu.

„Ty jsi krásná,“ řekl a položil ji do košíku. Houba se radostně zapýřila a celou cestu zvědavě koukala, kam se to nese. Nejprve šli stále lesem a potom zamířili po cestě mezi poli do vesnice, až došli do malého domku. Houbě div nevypadly oči z důlků. Tohle ještě nikdy neviděla.

Hospodář přišel domů a ukázal houbu hospodyni.

„To je opravdu krásná houba, tu si tady vystavíme,“ řekla hospodyně a dala houbu do vázy na kredenci.

Potom se rozhodla, že udělá borůvkový koláč a začala si na stole chystat cukr, mouku, mléko, vejce a droždí. Naše červená fintivá houba vykukovala z vázy, natahovala krk a přemýšlela, co to ta hospodyně kutí. To jsou věci!

Vtom hospodyně zanechala práce, vzala plácačku a běhala po kuchyni.

„Ty hrozné mouchy,“ vzdychala a snažila se mouchy zabít.

Mezitím se naše houba nakláněla čím dál tím víc, až vypadla z vázy. Nejprve žuchla do cukru a pak žbluňkla do mlíčka.

„To je nadělení!“ vykřikla hospodyně. Nezbylo jí než jít pro nový cukr a nové mléko.

Fintivá houba si zatím bumbala mlíčko, které jí moc chutnalo. Už byla pěkně nacucaná. Když se hospodyně vrátila, s překvapením zjistila, že všechny mouchy se na houbu přisály a pijí její sladké mléko. Ale co to? Po nějaké době všechny mouchy bez života odpadly.

„To je velice užitečná houba,“ usoudila hospodyně. Ale jak jí budeme říkat? přemýšlela. Umořila mouchy, takže to bude třeba mořimuška, nebo... muchomorka, ne, ještě lepší by bylo muchomůrka!

A tohle jméno jí už zůstalo.

 

 

 

 

 

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.