Vyčistit hlavu

Marcela.K.

„Můžu si za to vlastně sama...“

Odmlčela se, usmála, ale vlastně to ani úsměv nebyl. Jen taková hořkost jí zvedla koutky úst nahoru.

„ Chtěla jsem vše zvládnout sama, nefňukat. Práce, děti, domácnost, zahrada, dům, pak mamka...nastěhovala jsem ji k nám, když už nevstala z postele, však víš...“

Přikývla jsem, vím.

„Po její smrti potřebovala pomoc tchyně. Děti už odrostly, ale já pořád myslela, že nesmím fňukat, že jsem statečná, šikovná, chápající… Večer jsem často padala na hubu. Jo, můžu si za to sama!“

Nevím co říci, tak se jen zeptám: „ No a jak jsi na to přišla?“

„ Přišla? Zrovna jsem byla navečer uklízet u tchyně. Postupně jsem odbourávala dečky a koberečky, na kterých si zakládala. Přesto mě ten úklid a denní návštěvy u ní zmáhaly. Dorazila jsem domů zase utahaná jako kůň – vlastně spíš osel! Mužskej seděl u počítače, když zazvonil zootechnik. Otevřela jsem, přišel za Slávkem. Ten mu šel uvařit kafe a já jsem jen řekla, že si nedám, že jsem unavená a jdu spát. Jenže počítač zůstal otevřenej a já šla kolem něj a… prostě se neodhlásil a já si to přečetla!Nedokázala jsem to pochopit. Takže on mě podvádí!“

„Jak podvádí? Co tam psal?“

„Byla to jeho milostná e-mailová korespondence s jednou paní učitelkou. Chápeš? Prostě si s ní nejen psal a kdyby jen s ní! Měl jich tam víc! Takže když já doma padala únavou a on si potřeboval jet „vyčistit hlavu“...“

„Jak vyčistit hlavu? Na kole?“

„Ha ha! Na kole?! Ne, autem, přeci! Prostě se jel projet autem a já šla spát a protože jsem byla za celý den fakt dost unavená, usnula jsem vždycky hned.“

„Počkej, já to nějak nechápu. Vždyť kolik mu je?! Nebo kdy to vlastně bylo?“

„Tahle učitelka? Asi před šesti lety. To ještě nebyl v důchodu a já taky ne. Dojela jsem si za ní pak do školy. Ještě ten den jsem mu řekla, že s úklidem a službou u jeho matky končím! Ať se stará on!“

„Ty jsi za ní jela do školy?! Já se picnu! A co jsi jí prosím tě řekla?“

„ Co? Vzala mě do nějaké prázdné třídy, tak jsem se jí představila a řekla jí, že Slávek je můj manžel, že spolu máme čtyři dospělé děti. Zeptala jsem se, jaký je její záměr. Řekla mi, že si potřebovala s někým hlavně popovídat. Slávek tehdy dělal ještě v kravíně. Tak jí asi rozuměl!“

Obě jsme vyprskly a rozesmály se nahlas. Tenhle humor na ní miluju: „ Ty jsi … já bych za ní nešla ani náhodou! Co jsi jí na to řekla, že si chtěla popovídat?“

„Že může klidně přijet k nám, když má tuto potřebu a že si můžeme popovídat u nás všichni...třeba se přidají i děti! Pak za ní přišel do té třídy její syn, malej, asi osmiletej kluk a já jsem nechápala, co ona na mým muži vlastně vidí. Jmenovala se Jana, ale už nevím jak dál. Jen měla takovej velikej zadek. Řekla jsem jí, že nechápu, proč ona, o tolik let mladší, vdaná... Odpověděla mi, že ví, že s mým chlapem by to bylo z deště pod okap. Tak jsme se rozloučily….Slávek se mě pak ptal, jestli se s ním chci rozvést.“

Na chvíli sklonila hlavu a hleděla do země. Pak ji zvedla, potřásla šedivými vlasy, rychle několikrát zamrkala a pokračovala…

„Nechtěla jsem. Proč bych se měla rozvádět já?! Vždyť já s ním žila celý život, dala mu děti, starala se. Jo, omluvil se. Jednou se omluvil, ale tak nějak divně, čekala bych, že se omluví nějak víc, víš. Nevracíme se k tomu. Nevím, vůbec netuším, jak dlouho si takhle užíval, kam si jezdil „čistit hlavu“, kolikrát a s kolika ženskýma mě podváděl a asi to ani vědět nechci. Já mu věřila, takže to pro mě bylo opravdu nepochopitelné. Z té ženské si pamatuju jen ten zadek a ani jsem ji do něho nenakopala. Vlastně mi ji bylo docela líto.“

„Líto?“

„Jo, líto, protože ona měla asi hodně nevydařené manželství… A já? I kdyby se mi omlouval každý den, nepomůže to. Tam uvnitř to pořád bolí.“

 

Dívala jsem se na svou kamarádku a nevěděla co říci.

Odpustit je asi snadnější, než zapomenout.

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.