Dvanáct rozechvělých paží

miromurka

Nastoupil jsem do malé kanceláře v přízemí starého domu pár kroků od brněnského nádraží. Všichni mí noví kolegové už dávno odvykli jakémukoliv pracovnímu režimu a nedovedli mi s určitostí říct, čím bych se vlastně měl od sedmi do tří zabývat. Poctivě jsem si odseděl každou směnu, přestože vlastně o nic nešlo, snad jen o to, abych si udržel jakous takous vnitřní disciplínu.
 
Chápal jsem své podivné zaměstnání jako trest. Dlouhé hodiny jsem nehnutě seděl a čekal. Mí kolegové dlouze a zeširoka hovořili, či spíše vedli sérii nezávislých monologů na všelijaká banální témata. Tu a tam se ztišili a poplašeně pohlédli k mému stolu. Jednoho jarního dne jsem se osmělil a při dalším takovém pohledu jsem řekl: "Klidně mluvte, mluvte, jak je vám libo, na vaší diskuzi mi nijak nesejde."
 
"Neradi bychom vás odváděli od práce," řekli sborem.
 
"Nehleďte na mě! Kdo jsem já?" zeptal jsem se dramaticky. "Jsem váš nejmladší kolega. Neberte na mě ohled! Alespoň se naučím pracovat ve ztížených podmínkách. Je přeci nad slunce jasné, že po létech strávených na tomto místě, je nutno si tu a tam ulehčit několika slovy. Což na tom, že mluvíte stále o tomtéž! Což na tom, že mluvíte o věcech, o nichž zhola nic nevíte! Máte chabou slovní zásobu a nijaký rozhled o světě. No a co! Mluvení je součást vaší kompenzační terapie! Jen mluvte, přátelé! Mluvte, mluvte, omílejte!"
 
Mí kolegové se tupě zarazili, neboť ode mě nečekali tak vřelou dávku pochopení. Po chvilce tiché blaženosti mě objalo dvanáct rozechvělých paží.

Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.