Ze žabí perspektivy - 4

kvaj

Projekt Dank


     Vojmír Dank si na ulici zapálil cigaretu a s kouřem se mu do hlavy vkradla myšlenka. Zatímco však dým i se svými stovkami škodlivin v klidu vklouzl do plic, myšlenka vpochodovala okovanou botou do mozkových závitů a zupáckým hlasem se ho zeptala: „Jak to žiješ, člověče?! No řekni sám, jsi někomu prospěšný, přinášíš komukoliv potěšení?!“ Dank o tom přemítal a zrovna když docházel k názoru, že není prospěšný nejspíš nikomu, potkal známého lékaře.
     „Jen kuřte! A kuřte víc, ať máme co dělat!“ pravil ten lékař.
     Ejhle, řekl si Dank. Vždyť vlastně působí radost spoustě lidí. Tak třeba trafikanti, akcionáři tabákového průmyslu i strážci státní pokladny si nad jeho počínáním mnou ruce, jak jim tuční marže, dividendy a daňové výnosy. A doktoři se už třesou, že jim naskáčou prachy, až ho rozkuchají, zašijí, nahustí infuzemi, ozáří a nakonec na patologii definitivně naporcují pro nějakou pohřbívací firmu, která se zase nemůže dočkat, až vyšle k jeho pozůstalé rodině svého zástupce s rakví.
     Optimistické úvahy o osobním vkladu k rozkvětu národní ekonomiky Danka sice uklidnily, ale zároveň vrátily do společenské reality, odkud byl jen krok k chmurnému přemítání o politické scéně. Co ale může člověk chtít od politiků, přemýšlel Vojmír, když jsou jen koncentrovaným, a proto karikovaným obrazem společnosti. Na druhé straně ale marasmus politiky umožňuje běžným lidem, aby na politiku nadávali a na chvíli se tak odreagovali od svých starostí a učinili za ubohost a ničemnost vlastních životů odpovědné právě politiky.  
     Je to také tím, řekl si Vojmír, že každý má na všechno vlastní názor a většinou ho hájí stůj co stůj, ať už o problému něco ví nebo ne. Ono to tak bylo vždycky, ale po desetiletích, kdy se muselo o všem oficiálně smýšlet jednotně, se lidé nejdřív nemohli svobodného vyjadřování a prosazování svých názorů na veřejnosti nabažit, pro mladší se to už stalo samozřejmostí a internet s možností diskuzí ke každé ptákovině to jen umocnil nejmíň tak na pátou.
     Jo v dobách, vzpomínal Dank, kdy spolu lidé mohli hovořit a jednat jen osobně, museli se domluvit a přistupovat k dohodám. Ve virtuálním prostoru není ale ke kompromisům žádný důvod. Tam to může každý komukoli nandat a na autority a morálku se ohlížet nemusí. Tedy zatím ne tak úplně doslova, opravil se v duchu Vojmír. Když už se ale někdo k nějaké domluvě uvolí, tak převážně jen proto, aby mohl nově vzniklého smluvního partnera vzápětí podrazit, přečůrat, případně si uhrát bokem nějaké body pro sebe. 
     A politici předvádějí v zásadě to samé, jen o několik řádů výš, uvědomil si Dank. Pro lid obecný to má velkou výhodu, že se nad takovým počínáním může každý bez výčitek spravedlivě rozhořčovat, neboť do těchto pater sám nedosáhne, a kritizovat jej zleva, zprava a hlavně zespoda. To je pro člověka s pohledem z žabí perspektivy parádní duševní hygiena. Proč se vůbec říká žabí perspektiva? napadlo Danka. Proč ne třeba myší? Jako že žába se kouká z vody, takže je ještě níž než myš?
     Budu si tím lámat hlavu? řekl si pak Vojmír. Nebudu, rozhodl se a vzpomněl si na svého dávného kamaráda. Byl povahově zcela odlišný, měl rozdílné založení i spády, proto také ten kamarád už léta žije v Coloradu, zatímco on, Vojmír Dank, stále smrdí tady v té zemičce. A vlastně je mu tady dobře, přesvědčoval se, i když to nepatřilo do směru jeho přemýšlení. 
     No a s tím kamarádem měli logicky na různé věci také různé názory. Jednou za čas se ale sešli a bavili se tím, že jeden s druhým ve všem souhlasil. Kochali se tou vzájemnou shodou, přímo si medili, až si připadali jako v Lukách pod Medníkem, známém to ráji trampů. Tam je minimálně tak krásně jako v Coloradu, řekl si Dank. Ačkoli teď to nemůže tak jistě tvrdit, protože tam dlouho nebyl. On ale dlouho nebyl ve spoustě místech, pomyslel si a típl cigaretu.
     „Zatracený svinstvo,“ ulevil si.
     Od té chvíle už Dank nekouřil, i když si nedokázal vysvětlit, co ho k tomu přimělo.

https://kvaj.blogspot.com


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.