Ráno s dědou

bixley

Je čtvrt na sedm a budík hraje svou budící melodii. Říkám tomu žbluňkání. Pejsek ležící na přikrývce se zavrtí a pohlédne na mě svýma korálkovýma očima: vstávej!

Odhodím přikrývku a nazouvám si trepky. Pejskovi připnu obojek.

"Tak pojď, jdeme dolů za dědou."

Už když rozsvítím na schodech a začnu sestupovat dolů do přízemí, se začne ozývat dědovo volání:

"Haló! Haló!"

Rozsvítím velký lustr, aby na mě děda dobře viděl. "Dobré ráno," usměju se.

"Dceruško!" raduje se děda, ale jako vždy po ránu vypadá zmateně.

Přijdu k polohovací posteli a kontroluju, zda má děda nohu položenou na polštářku, aby neměl dekubity. Druhou nohu mu museli před dvěma roky amputovat.

"Já ti umeju oči, jo?"

"Ano," souhlasí děda mechanicky.

Vezmu vatičku a naleju na ni trochu borové vody. Protírám mu oči od ospalek.

Pak donesu notebook a najdu na youtube příjemnou hudbu, kterou má děda rád. Když se hudba ozve, děda zpozorní. Poznal to a zaposlouchal se. Fajn, půjdu uvařit vodu a udělám mu vitamínovou šťávu.

"Já jdu do kuchyně uvařit vodu, jo?"

Děda kývne, že tomu rozuměl. Snad bude chvíli poslouchat. Zajdu za roh do kuchyně.

"Panno Maria při mě stůj, u Boha za mě oroduj!" ozývá se z pokoje jeho volání.

Aha, tak už ho hudba začala nudit. Nebo vůbec nevnímal mé sdělení. No nic, počkám, až se voda uvaří a pak zas půjdu za ním.

Děda mezitím začne zvyšovat decibely: "Panno Maria, při mě stůůůj! U Boha za mě orodůůůj!"

Běžím do pokoje. "Co je?" ptám se trochu podrážděně.

Děda se dívá nechápavě: "Já nevím."

"Musíš chvilku počkat, udělám ti šťávu," opakuju.

Jdu opět do kuchyně a začnu vymačkávat citrón do teplé vody. 

"Jáák to budééé, všééécko zbudééé...," vyzpěvuje děda. Nechám ho zpívat a nesu mu šťávu. Pak mu dám pod krk utěrku, aby se při pití nepolil.

Děda si párkrát lokne a pak na mě upře pohled malého dítěte: "Já nevím, co mám dělat."

"Vem si trochu šťávy do pusy a pak to polkni," vysvětluju. Děda pomaličku vypije hrníček šťávy.

"Tak, teď chvilku poslouchej muziku, půjdu schovat nádobí od večeře."

Jdu zpátky do kuchyně a schovávám příbory a talíře do kredence.

"Dceruškó! Dceruškó!" Jeho volání je zoufalé.

Běžím zpátky. "Stalo se něco?"

Dědovi se třesou ruce. "Když já se všeho bojíím!"

"Čeho se bojíš?" nechápu zase já.

"Všeho," shrne to děda a prosebně se na mě dívá, abych už neodcházela. 

Ozve se zvonění. Á, pečovatelka z charity dnes přišla trochu dřív.

Pejsek se rozštěká. Děda sebou trhne.

Zatímco jdu ke dveřím, slyším ho vykřikovat: "Kdo je tóó?"

Otvírám dveře: "Dobrý den, paní Zvěřinová, To máme dnes po ránu zimu, že?"

"Dobrý den. To je pravda. Ještěže jsem si vzala bundu."

"Kdo je tóóó?!" křičí děda a dožaduje se mé odpovědi.

"To je paní Zvěřinová. Přišla tě umýt a převlíct."

"Zvěřinová?"

"Vždyť víš, chodí sem každej den."

Ale to už pečovatelka vchází do pokoje.

"Dobrý den," pozdraví ji děda a v hlavě se mu snad zableskne.

Teď si můžu chvíli vydechnout. Než pečovatelka dědu umyje, aspoň nachystám snídani...

 

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.