Horymírka 07

revírník

 

Zatím však jsme teprve na začátku.

Vzpomínám na den svých šestých narozenin. Oslava? Kdepak! Jen tíseň, zlost, smutek, beznaděj. Je ráno, kalné pošmourno, studený déšť se sněhem šlehá do obličeje. Stojím s velkým bráškou Karlem před Musilovým obchodem na horním rohu Horymírky. Odspodu, zleva, proudí před námi do kopce Cacovickou a hned potom Soběšickou ulicí šedozelené vojsko na korbách malých nákladních automobilů a na motocyklech se sajtkárou. Karel stojí za mnou, já se o něho opírám a on hlasitě nadává. Úplně tomu nerozumím, ale vím, že tohle tak nemá být, že se děje něco špatného. Nelíbí se mi ani sebevědomí, co vyzařuje z pohledu vojáků.

Sněhové vločky houstnou a jsou čím dál větší. Zešikma proškrtávají ponurý obraz valícího se nepřátelského vojska, dopadají na mokrou dlažbu a roztávají.

Na mé zmatené otázky Karel do hřmotu motorů odpovídá plný nenávisti, jak u něho nejsem zvyklý: „Němci nás zabírají. Začíná válka.“

Znám zlověstné slovo válka. Často je teď slýchám, i když si dospělí přede mnou dávají pozor, jsem ještě moc malý. Vím, co to slovo znamená: nikdy už nebude svítit sluníčko, svět bude pořád zamračený, studený a škaredý.

Chce se mi brečet, ale před bráškou to tajím.

 

Tenkrát se ve mně ozvalo cosi nového. Určitě pod vlivem rodičů a bratrů jsem zažíval něco vzdáleně podobného vlastenectví, jen jsem se v tom nevyznal. Protože do toho se mi, nevím proč, plete vzpomínka o několik měsíců starší, kdy Vláďa jednoho pozdně letního dne vzal Mařenku, mě a několik starších dětí ze sousedství na letiště do Slatiny. Pro mě to byl daleký a významný výlet. Na letišti se přihodil zázrak. Vláďa mě s dovolením pilota posadil do letadla. Seděl jsem v otevřené kabině. Mohl jsem ohmatávat páky – pokud jsem na ně dosáhl –, m­ohl jsem si prohlížet přístroje, představovat si, že letadlo startuje, že se rozjíždím a vzlétám... Fantastický sen.

Na zpáteční cestě jsme mluvili o letadlech, pilotech, vojácích, válce, která je na spadnutí, a zpívali vojenské písničky. Jednu zkomolenou se smíchem zazpívala mládež mně: U našich kasáren stojí baba s kočárem a v něm je Jareček, malý škvareček. Asi jsem se trochu durdil, ale nemohlo mi to pokazit celkovou náladu toho zvláštního dne. Byl sklonek léta roku 1938. Mezi lidmi vládla jiná, nová atmosféra. Každý něco očekával, těšil se a zároveň bál. Denně bylo slyšet tajemné slovo „mobilizace“ a vidět odhodlání dospělých chlapů bránit Československo proti Hitlerovi. I tatínek – k­terému již bylo třiapadesát – s­i chystal svůj starý černý vojenský kufr a netrpělivě čekal na povolávací rozkaz.

Potom se jednoho dne ta slavnostní atmosféra úplně změnila. Tatínek s odporem drtil slovo „zrada“.

Tehdy jsem také poznal, jak bezútěšný je tichý pláč velkého člověka. Ach, jaká tíseň padá na dítě z pohledu do tatínkových zarudlých očí!

Měl jsem v duši obrovský zmatek – t­o jsem se zřejmě již stával součástí Vlasti svých dospělých.

A zakrátko jsem s Karlem tam na tom nároží ve sněhové plískanici byl i já svědkem začátku okupace, ztráty všech nadějí.

 

Za půl roku, v den, kdy teprve doopravdy vypukla válka – předtím to byl jen začátek okupace Československa, jeho rozdělení a vznik protektorátu Čechy a Morava –, šel jsem poprvé do školy. Do „velké“ školy na Cacovické ulici.

Začínal mi poněkud jiný život, škola zatlačila ty velké události do pozadí.

Naše hodná paní učitelka Černá byla skutečně černá, nosila černý plášť. Byla krásně kulaťoučká. Třebaže jsem v mateřské školce miloval tu svou, teď jsem jí byl nevěrný a nábožně vzhlížel k této malé učitelce „velké školy“. Na vařené nudli by mě byla utáhla.

Musela být hodně malá, ta paní učitelka Černá, protože i já, šestiletý špunt, jsem ji takto vnímal. Do školy jsem se těšil, ještě když jsem ji neznal. Teď jsem byl školou nadšený.

Škoda, že mi to nezůstalo napořád.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.