Horymírka 24 + 25

revírník

 

Jedno nedělní odpoledne uprostřed žhavého června si vyjeli Karel s Martou na výlet na motorce a mě tam v Předklášteří navštívili. Čekali u brány zámecké zahrady. Dovedla mě za nimi naše vychovatelka, aby viděla, o jakou nečekanou návštěvu se to jedná.

Pozdravili se a ona jen tak ze slušnosti řekla: „Ale je v těch našich lesích krásně, mladá paní, viďte. Ani bych se nedivila, kdyby k vám odtud přiletěla vrána. Nebo čáp. Co byste radši?“

Karel se na Martu úkosem podíval, ta se zaškaredila a vůbec neodpověděla.

Zpražená vychovatelka řekla jen krátce: „Promiňte,“ a odešla.

Nebyl mně milý Martin chlad, ale myslím k němu měla důvod.

A, co bych se tím trápil!

Karel si vzpomněl, že vlastně přijeli za mnou a začal vybalovat z ruksaku buchty, co mi maminka upekla.

Z buchet jsem měl radost. Z nich dvou, až na ten krátký mráček, vlastně taky.

Později jsem si dal dohromady, že vrána z těch tišnovských lesů přece přiletět mohla. Evička se narodila za tři čtvrti roku, osmnáctého března.

Těšil jsem se, ne méně než ostatní v rodině, až miminko uvidím.

Když jsme k nim s novopečenou babičkou přišli, mladá maminka právě kojila. Vykřikla, jen jsem se objevil ve dveřích: „Ať zůstane Jarek za dveřima!“ a otočila se ode mě.

To se patnáctiletého strejčka hrubě dotklo, vyšel a zavřel za sebou. Měl v první chvíli chuť odejít úplně. Potom však venku spořádaně počkal, až bude miminko nakojeno a on vpuštěn.

Byl jsem na to škvrně zvědavý a ono bylo opravdu pěkné. Nejvíc mě už při tomto setkání zaujala špičatá bradička, co pak zůstala napořád i operetní hvězdě brněnské Reduty. Takové hezoučké cigáňátko to bylo, od začátku.

Když šla Marta do zaměstnání a babička si brala vnučku přes den k sobě, někdy se stalo, že jsem pomohl krmit, i přebalovat.

Tyto zásluhy jsem pak puberťačce připomínal, když měla cukání být ke mně drzá.

Jako malá moc nezlobila, bylo to docela hodné děcko. S o pět roků mladší a živější Dášenkou se nedala srovnat. Ta zas brala starší sestru pod svou ochranu, jako by ona byla ta starší a silnější. K tomu jistě přispěly ohledy, které jsme k Evičce všichni chovali potom, co v pěti letech přišla o ledvinu.

To je také jeden z pádných důvodů, proč si celý život musí poněkud víc hlídat zdraví. I proto se vedle životní dráhy pěvecké a herecké zabývá zdravou výživou a píše o ní knihy.

 

 

Mé „tišnovské“ školní vysvědčení vyšlo jen taktak, že jsem nepropadl.

Něco podobného tu již bylo jednou, před čtyřmi lety, ve čtvrté obecné, to hrozil také propadák. Můj postup zachránila jedna slohová práce nedlouho před koncem školního roku. Vypadá to divně, nepravděpodobně a mně se to taky tak jevilo, ale přišel s tím sám třídní, tak proč tomu nevěřit. Třídní učitel Jakub Hrubý nám tehdy za nevybíravého slovního doprovodu vracel opravené sešity. U mého jména významně zvýšil hlas:

„Budete se divit, panstvo. Veškrna na tom s učením přece není tak špatně, jak se všem jeví, podle mě postoupí. Doporučím ho.“ Pozvedl můj sešit, který otevřel na stránce, kde slohovka končila, a tam se červenala jednička jako bič. I já ze zadní lavice jsem ji rozeznal. Všichni věděli, jak na tom jsem, takže to byla zpráva opravdu nečekaná. Nejneočekávanější pro mě.

„Byl bych šťastný, mládeži,“ řekl Hrubý, „kdybych takovéto slohovky měl možnost opravovat častěji.“

No tohle! Čím jsem si to zasloužil? Vždyť to bylo, jenom jako když píšu Jožovi dopis. Je to už kolik dní, ani nevím, o čem jsem psal. Však taky kdo ví, co všechno jsi tam na sebe práskl, zatrnulo mi a vzápětí jsem si pomyslel, jestli se tedy nemám vlastně spíš stydět. Ale nějak mi nešlo stydět se, když mě tak chválí. Naopak jsem sám sobě stoupl v ceně. Takového povzbuzení se mi věru nedostávalo, už dlouho mi chyběla nějaká pochvala. Od učitelů i od rodičů.

Splnil, co slíbil, a já jsem bez opakování čtvrté obecné postoupil s ostatními spolužáky do „hlavní“ školy, která ve válce nahrazovala měšťanku.

Teď, po čtvrté měšťance, mi to znovu připadalo jako zázrak: nepropadl jsem.

Bylo mi nad slunce jasné, že takové „tišnovské“ období se už nesmí opakovat, až po prázdninách nastoupím do posledního ročníku základky, jejž nám přidali jako „jednoroční učební kurz“. Tam si napravím reputaci.

 

Předsevzetí jsem dodržel a za rok, ve čtyřicátém osmém, vycházel z „juku“ sice se dvěma trojkami, ale s osmi dvojkami a třemi jedničkami. Nebyl to parádní úspěch? Pro mě tedy ano.

„Konec všeckýho učení. Už nigdá žádná škola!“ prohlásil jsem, když bylo doma vysvědčení prohlédnuto a uloženo do šuplíku.

„Ale já myslela, že chceš byt tím lesníkem,“ podivila se maminka.

„Šak chcu.“

„Jak to teda uděláš, bez učení?“

„Aha. No jo…“ dumal jsem, a za chvilku: „Šak můžu jit do lesa za dělníka.“

„To bys mohl, ale vyučit se i tak musíš.“

„Ne-é! Jenom to né!“ ucpával jsem si uši.

„A to sis myslel, že něčim můžeš byt bez učení?“

Popravdě, nemyslel jsem si doteď nic. Tyto starosti mě zatím míjely.

„Nechceš teda přece rači študovat na toho hajnýho?“ zeptala se starostlivě a s malinkou nadějí, že ze mě vydoluje kousek rozumu.

„To teda ne-é, ani za nic!“

„Ach jo! Co z tebe, chlapče, jenom bude,“ kroutila hlavou, „děláš mně a tatínkovi starosti. Abys potom nelitoval!“

To je nápad, já a litovat, že nemusím nikam do školy!

„Nebojte se, nebudu.“

A už jsem se viděl ve vlaku do Božic a odtud hurá za Jožou do Křidlůvek. Času na nějaké starosti dost, až se koncem prázdnin vrátím.

 

 

Vrátil jsem se z posledních prázdnin. Můj milý tatínek už to měl sám promyšlené: našel učební obor, o kterém si myslí, že má blízko k lesnictví.

„Víš o tom truhlářství na Žižkově ulici? Richard Vaněk?“

„Asi vím,“ vzpomínal jsem si matně.

„Tak s tím panem Vaňkem už jsem mluvil.“

Bylo jasné, kam míří, přesto jsem se zeptal: „Jo? O čem?“

„Slíbil mně – t­rochu se známe –, ž­e si tě vezme do učení. Pudeš se mu v neděli ukázat.“

Jejda, a to je všechno, co mi k tomu řekne?

Ale raději jsem nevyzvídal. Uvědomil jsem si, že jde do tuhého, poslední prázdniny opravdu skončily.

V neděli odpoledne mě zavedl panu Vaňkovi představit.

Dopadlo to, jak se dalo čekat. V pondělí si mám vzít něco na převlečení, svačinu nemusím, tu dostanu, a v sedm hodin přijít.

 

K žádné jiné práci než ve volném prostoru polí jsem pořádně nepřičichl – a­ teď jsem tady, v malé dílničce zvané veřtat mistra truhlářského, pana Vaňka.

Sem nikdy nezapadnu, šlo mi hlavou plnou nových vjemů, když jsem jedním uchem poslouchal, s čím se mě pan mistr namáhá seznamovat. Chtěl jsem si představit, jak do těch svých neohrabaných rukou beru některé z těchto nářadí, ten či onen poprvé viděný nástroj, jak se na této hoblici snažím vyrobit kus nábytku… nešlo to. Útrpná představa.

Pan Vaněk viděl mou budoucnost realističtěji. Zaměstnával svého bratra Josefa, starého mládence, a byl už zvyklý na ledacos, měl trpělivosti za dva. Znal svůj úděl: n­a zakázce, která opravdu spěchá a hodně na ní záleží, musí zabrat hlavně sám.

Tak jsem se poddal a pomalu přivykal.

Něco se mi začalo i líbit. Lahodila mi do všeho nasáklá vůně prken, pilin, hoblovaček, terpentýnu, fermeže... Občas dílnou zavanul puch ohřívaného kostního klihu. Ale když pan mistr leštil dýhovanou plochu, přebila všechny jiné vůně a pachy „politura“, kterou si sám připravoval tím, že v denaturovaném lihu rozpustil „šelak“, vzácné a drahé šupiny z výměšků jakýchsi pišišvorů, dovezené odkudsi z Orientu.

Mě samého k leštění pustil až někdy po roce. Byla to navýsost odpovědná práce, jedna z nejnamáhavějších. Při té se člověk doopravdy zapotil. Jak začal, už nemohl ani na chvilku přestat a krouživými pohyby hadrem nasáklým politurou musel leštit a při tom se pěkně do té hučky opírat, dokud plocha nesvítila vysokým leskem. Nebylo možné ani na vteřinku zastavit na místě, hned by se pracně vydobytý lesk „strhl“, došlo by k znehodnocení, které se dalo jen velmi těžko napravit.

Leštění trvalo třeba hodinu nebo dvě, podle velikosti plochy a požadovaného lesku. Vydržet se prostě muselo.

Když byl konečně člověk s vyvstávajícím leskem pod rukama spokojený, anebo dostal pokyn k ukončení od pana mistra, nechal toho a odebral se k odpočinku. Perně zaslouženému. Po vyvětrání opojných výparů alkoholu a šelaku se do dílny vrátila zas ta známá, do všech pórů nasáklá vůně jehličnatých dřev.

Nejvíc jsme pracovali se smrkem. Někdy s borovicí, jež vůní připomínala terpentýn. Když jsem poprvé řízl do modřínového prkna… Co jen mi to dřevo připomíná?, pátrám v paměti – a tu cítím příjemné aroma čaje s citrónem. Podivná asociace. Už zůstala, a jak to s prvními dojmy bývá, dostavila se i příště. Potom zas. A jiné už to u mě s představou vůně modřínového dřeva nikdy nebude.

Také s listnatými dřevy se tu a tam pracovalo. S lípou, měkkou tak, že do ní nehet zaboříš, s tvrdým bukem, obzvlášť tvrdým javorem a ještě tvrdším habrem, s jasanem, olší i dalšími. Každé jinak, ale každé listnaté dřevo mi vonělo. Až na dub. Jeho octový zápach jsem napřed těžko snášel. Pak jsem si zvykl.

Ovšem vůně živého dubu, to je jiná! Tu ucítím na dálku. Přichází s divnou nostalgií, jejíž původ bych rád znal. Nebo to nostalgie není? Tak co potom? Nevím, ale ať jsem v parku, na pastvině nebo v lese a ucítím dub, hned se rozhlížím po původci. Obvykle jej někde blízko najdu.

 

Brzy jsem se naučil brousit nástroje. To mě opravdu bavilo. Hoblovat s dobře nabroušeným hoblíkem, kdy prkno tak hladce šustí, jen si pohvízdává a táhnou se za ním dlouhé kroucené hobliny – to je radost! Hoblovat tupým ostřím – to pak naskakuje husí kůže, tupý nůž vlákna dřeva nekrájí, ale sprostě vykusuje a trhá. Nic příjemného na poslech, pohmat ani pohled.

A dláto? Je-li skutečně ostré? Ořeže tužku do špičky, oholí chloupky na předloktí, překrojí visící vlas.

Jednou se mi zvrtl krátký kolík, co jsem levou rukou opíral o hoblici a pravou opracovával. Dláto, které jsem si právě perfektně nabrousil, zajelo mi dlouhým řezem do dlaně.

Prohlížím bílou jizvu, starou… Kolik je to let? Stehy již nespočítám, ale znovu vidím tu hloubku a tu hladkost rozšklebené rány, jejíž stěny se v mžiku orosily rudými kapičkami, za vteřinu začala prýštit krev a za dvě se proudem vyvalila. A znovu prožívám ten údiv, jak se to mohlo stát. Bolest žádnou.

 

Přibývaly jiné činnosti, které mě u mistra Vaňka začaly doopravdy zajímat. Snad že uměl pochválit. A nikdy jsem ho neviděl rozzlobeného.

Hned na začátku však jsem se zapřisáhl, že mě řemeslo nesmí poznamenat tak, jak poznamenalo jeho: trvale nosil pravé rameno níž a na pravou nohu, v koleni jakoby zalomenou do pokleku, mírně napadal. Ten postoj a ta chůze jasně kopírovaly nikdy neobměňovaný postoj při ručním hoblování u ponku. Po očku jsem ho při práci pozoroval a v duchu se na něho vztekal, jak může celé roky připouštět takové mrzačení těla. Pokládal by za slabost, neřku-li lenost, kdyby se měl mezi prací chvílemi narovnat.

Stejně se řemeslo podepsalo na jeho otci. Přicházel, obvykle když jsem byl v dílně sám, zamudrovat si a zanadávat na novoty, jež kdyby jeho vídeňský učební mistr viděl, obracel by se v hrobě. Moc jsem jeho litanie neposlouchal, jeho učňovská léta pro mě byla vzdálený středověk, jen jsem si ho prohlížel a utvrzoval se, že takové zkřivení své mladé kostry nikdy nedopustím.

Když se nikdo nedíval a bylo-li to právě možné, zkoušel jsem se postavit k ponku při hoblování levým bokem, levou rukou vést hoblík, pravou nohou vykročit. Zakrátko to šlo a na hoblovaném kusu se žádný rozdíl nedal poznat.

Takto obráceně jsem se pokoušel stavět ke každé práci, kde to bylo možné a hříšně střídal pracovní postoj předpisový s úplně zavrženíhodným, jen aby mé tělo, které konečně začalo růst a v řadě spolužáků se po stupíncích posouvalo dopředu, zůstalo rovné. Na tom mi nesmírně záleželo, nikdo se za to na mě neměl co zlobit. Atletika a cvičení na nářadí přece nestačí, ať se jim jak chci poctivě a s jakou pravidelností věnuju.

Následky to mé kacířství mělo, ale jen takové, že kde bych se v práci měl a možná i chtěl blýsknout, jsem se neblýskl a ve školních dílnách jen smutně obdivoval kluky a málem záviděl, jak to, že jim všechno jde tak od ruky.

Ještě jedno tělesné postižení jsem ve své spravedlivé vzpouře proti jakési cechovní cti nechtěl dopustit. „Mladý“ pan mistr nedoslýchal, Josef na tom nebyl o moc lépe a starý byl skoro hluchý. Původ mi byl zřejmý hned, když pan mistr poprvé spustil hoblovačku. Už její běh naprázdno byl pro mě takřka nesnesitelný, a což teprve, když začal naplocho hoblovat široké prkno! To až bolelo. Stejné to bylo s cirkulárkou. Pásovka, ta hlučela nejméně, ale i její vysoký svist mučil mé fajnové uši.

Rozhodl jsem se proti tomu něco dělat, z domu si druhý den přinesl vatu a před spuštěním prvního stroje si dva žmolky nacpal do uší. Pan mistr se překvapeně podíval a já na omluvu jen pokrčil rameny. Shovívavě se pousmál, čímž se mnou uzavřel tichou dohodu. Napořád. Nikdy jsme si na to téma nevyměnili ani slovo.

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.