Jsem trpaslík

bixley

Jsem trpaslík. V osmé třídě základní školy jsem přestala růst a byla jsem nejmenší ze třídy. V patnácti mi vystavili pas a měla jsem tam uvedenou výšku 148 centimetrů.

            Postupně jsem se na všechny dívala nahoru, menší byly pouze děti do dvanácti let. Časem jsem se s tím smířila. Ve své minigarsonce jsem si pořídila postel dlouhou 160 centimetrů. Zbožňovala jsem všechno malé. V říši ptactva vrabce a sýkorky, v říši rostlin bonsaje, z pejsků pinče, čivavy, yorkšíry. Nakonec jsem ve své garsonce ubytovala i malinkého pražského krysaříka.Nicméně mi to nedalo a toužila jsem najít někoho stejně malého.

            Jednou jsem se svým pejskem vyrazila za Prahu na výlet. Vyšli jsme od vláčku po značené cestě. Bylo hezké počasí, takže procházka byla příjemná. Postupně se ale začalo čím dál tím víc zatahovat, nebe se pokrylo bouřkovými mračny a chvíli na to zahřmělo a spustil se prudký liják. Neměla jsem s sebou ani deštník ani pláštěnku a zoufale jsem hledala úkryt. Vtom jsem si všimla jakéhosi skalního převisu a za ním jsem objevila malou jeskyňku, kde jsem se s pejskem ukryla. Bouřilo dost dlouho, pejsek kňučel, že chce ven, ale nakonec jsme se přece jen dočkali. Déšť ustal a objevily se opět sluneční paprsky.

            Rozhodla jsem se pokračovat v našem výletu. Předpokládala jsem, že po takovém lijavci bude na cestě mokro a spousta bahna, ale k mému překvapení byla cesta suchá, jakoby nespadla ani kapka. Když jsem narazila na rozcestí, hledala jsem turistickou značku, ale značka nikde. No jo, pomyslela jsem si, když to člověk nepotřebuje, tak namalují dvě, ale když neví, kam odbočit, tak tu pochopitelně není nic. Prozkoumala jsem tedy mapu a usoudila, že bych měla jít doleva.

            Najednou jsem za sebou uslyšela dusot kopyt a kolem mě prosvištěl nějaký jezdec. Pokud jsem si ho stačila problédnout, měl na sobě jakousi dlouhou halenu s volnými rukávy a něco jako kamaše nebo legíny. Trochu mě to u chlapa překvapilo. Ještě jsem si stihla všimnout jeho mohutného vousu, ale brzy mi zmizel v dálce. Můj pejsek na něj zaštěkal, ale jezdec se ani neohlédl.

            Asi po čtvrt hodině chůze jsem pod sebou uviděla vesnici a před ní pole. Na poli se pohybovalo několik žen v dlouhých přepásaných šatech. K mému údivu byly všechny drobné a malé jako já. Vzhledem k tomu, že po dešti nebylo ani památky a bylo dost horko, překvapilo mě, že jsou tak navlečené. Nejprve se trochu lekly mého pejska. přišla jsem k nim blíž a uklidňovala je. Prohlédla jsem si jejich oblečení zblízka. Aha, zřejmě se tu točí nějaký historický film, došlo mi. Kameramana ani režiséra jsem ovšem neviděla, tak jsem je pozdravila:

            „Dobrý den, jdeme tady prosím vás dobře na nádraží?“

            Všechny ženy otevřely pusu dokořán a civěly na mě jak na zjevení.

            „Co? Nádra, co?“ vykoktala jedna z nich.

            Další žena si mě prohlížela od hlavy k patě, jakoby ještě neviděla džíny.

            Tak je tu asi ústav pro choromyslné, došla jsem k závěru. No nic, najdu si to na mobilu. Chtěla jsem si vyhledat Pubtran se spojeními vlaků, ale mobil se najednou zbláznil, začal blikat, zvonit a když se dostal zase do normálu, ukázal, že je rok 1428. Tak nakonec se mi ještě ke všemu porouchá mobil, naštvala jsem se.

            Došla jsem k vesnici. Byly tu domy s doškovými střechami, mezi nimi pobíhaly slepice, husy, kozy, krávy, a hlavně jacísi pro mě neuvěřitelně namaškaření lidé, kteří si mě udiveně prohlíželi. Asi opravdu budu v tom patnáctém století!

            S potěšením jsem zjistila, že vesničané nejsou o moc vyšší než já. Přestala jsem být trpaslíkem. Vida, patnácté století má své výhody. Moje oblečení je ovšem pobavilo. Podle kalhot si nejprve mysleli, že jsem muž. Hned mi nabízeli ty svoje ženské upnuté šaty. Vybrala jsem si modré. Padly mi jak ulité, zřejmě číslo 38. Jedna hospodyně mě zavedla do sednice a ukázala mi stejně velkou postel, jakou jsem měla ve své garsonce. Začínalo se mi to líbit.

Můj pejsek byl také ve svém živlu, honil všechna ta zvířecí stvoření, co všude pobíhala.

            K jídlu mi nabídli lososa. Podivila jsem se. To je lahůdka, kterou si dopřávám jen občas. Svůj údiv jsem dala hlasitě najevo.

            „A proč?“ nechápala hospodyně. „Rybníky sú plné vodních tvorů a lososa je hojnosť.“

            A tak jsem přešla na středověkou biostravu - zelenina, ovoce, ryby, čerstvě nadojené mléko. Středověk není k zahození. A hlavně pořád nikdo nekomentoval, že jsem malá.

            Za nějaký čas jsem si na středověk zvykla. Práce na poli byla pochopitelně pro člověka 21. století dost těžká. Když jste zvyklí celý den sedět u počítače a pak se najednou celé dny ohýbáte nad řádky zeleniny, tak vás pěkně bolí záda. Ale i moje tělo si zvykalo.

            Problém byl jen v tom, že na podzim začaly plískanice, často pršelo, bylo chladno a ve středověku neznali gumu, tudíž ani gumáky. Nohy v primitivních botách jsem měla často promočené a začala jsem kašlat. Vesničané mi vařili odvary z podbělu a dalších léčivých rostlin a pomohlo to.

            Přestože jsem z historie věděla, že je období husitských válek, vesničané se o nějakého Žižku pranic nestarali. Nejvíc je trápila úroda, zda bude pršet, zda bude mráz a jak bude tuhá zima. S úrodou byli celkem spokojeni. V zimě přišly velké mrazy a napadla spousta sněhu. Chodili jsme všichni zachumlaní v houních. Za zimních večerů vesničanky doma předly. Taky jsem se to trochu naučila, ale moc mne k tomu nepouštěly, protože jsem jim to párkrát přetrhla. Bez počítače a internetu byla hrozná nuda a říkala jsem si, že to snad nepřežiju.

            Když se blížilo jaro, zase se všichni báli, že sníh roztaje a budou záplavy. Já jsem však začala mít úplně jiné starosti. Rozbolel mě zub. Bolel čím dál víc, tvář jsem měla celou oteklou a různé lektvary vesničanek nezabíraly. Bolestí už jsem nemohla ani spát. Hospodář se tedy rozhodl zajet do vedlejší vesnice pro jakéhosi ranhojiče. Ranhojič přijel. Byl to taky vcelku malý podsasitý chlapík a povídal něco o „truňku“. Pochopila jsem, že mě chce opít nějakým alkoholem, zřejmě medovinou a potom mi zub vytrhne. Neobyčejně mě to vyděsilo.

            „Nééé!“ zařvala jsem jako šílená, popadla svého pejska a utíkala z vesnice. Kde je ta zázračná jeskyně, kterou jsem se sem dostala? Honem do jednadvacátého století! Radši budu trpaslík!

 

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.