LEGUÁNI

Ilona Kaulfuss

Čelem snímáš 
otisky skleniček.
Zobeš moje narážky, 
mandličky s popelem 
a číšnici z ruky.

Řveš na holky, 
co škemrají o autogram:
- Miluju svoji ženu! - 
A mrkneš, co na to já.
(Luční koník po zásypu hnojivem.)
Přihrávám další flašku. 
- Jasně, na tvoji ženu! - 
A mrknu, co na to ty.

Řveme smíchy
a kručí nám v břiše 
po samotě.
Po životě bez kroužků, 
bez otázek.
Bez vlastních žen a mužů.

A jak nás to uvnitř drtí, 
recykluje a třídí,
přestáváme vnímat 
obrazy kolem 
i jeden druhého.

Hodinky s rozbitým ciferníkem
stékají do vázy
od Dalího,
ze který trčí 
umělá růže.

Rozpouštíme se
jako svíce
v milevském klášteře
a nevnímáme leguány
s růžovými obojky,
co právě procházejí kolem.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.