Děda z parkoviště

Gora

Tématický den


„Za chvilku jsme tam, mamko. Ke škole je to pak už pěšky jen kousek, ten dojdeš, i když nejsi na podpatky zvyklá,“ usmál se za volantem Olin. Soňa přikyvovala a vyndala z kabelky zrcátko. Rtěnkou si přejela rty a podívala se z okénka vozu. Kdo nezná dost dobře zadní trakty budějovických domů, tápal by a snad i marně hledal tohle zastrčené parkoviště. Prokličkovat automobilem postranními uličkami a trefit ten „správný“ vchod byl pro řidiče, neznalého místopisu, kumšt.

Přitom zpředu stačilo projít průchodem kolem prodejny knih, bufetu a kadeřnictví, jak později zjistila, a člověk se ocitl v centru.

Konečně. Plac byl už téměř obsazen. Viděla kolem sebe skoro všechno to „osazenstvo“ vystupovat z vozů svátečně nastrojeno. Na cestě tam a pak zase zpět jim parkoviště poskytlo potřebný azyl. V jeho blízkosti totiž pořádala promoci jedna z budějovických vysokých škol.

Olin, letošní absolvent pedagogické fakulty natočil krk k zadnímu okénku, aby bez úhony vjel mezi mohutné kmeny kaštanů.

Hlídač ve vytahané zelenkavé vestě s kšiltovkou, která také snad kdysi mívala nějakou barvu a tvar, mávnul rukou – stop, hotovo, finito. Vystupovat!

Ti dva se pozdravili jako dobří známí a Olin nejprve představil hlídači Soňu.

„Moje maminka!“

a potom řekl:

„Tak to je on, mami, za ty roky skoro až mýtický „můj děda z parkoviště“, jak jsem ti o něm kolikrát doma povídal.“

Vybavila si příběh vdovce, kterému nic na světě nedovede nahradit přítomnost dvou synů. Žijí prý v Irsku a domů jezdí málokdy. A tak si koupil mezi dvory plac a provozuje na něm parkoviště. Je rád mezi lidmi."

Vysoký hubeňour neurčitého věku smeknul čapku a postaru políbil ženě ruku.

„Madame, moc mne těší. Tady s Olinkem se kamarádíme už dlouho, viď, synku. Dneškem mu sice končí studentský povinnosti, ale začnou zas jiný, dospělejší,“ mrknul na Olina. Z kapsy vyndal tabatěrku s doutníčky. Jeden si zapálil a labužnicky potahoval.

„Také jsem ráda, že vás konečně poznávám,“ usmála se rozpačitě Soňa.

„Mluvil o vás doma jen pěkně. Že jste mu tady držíval místo. A že jste si spolu rozuměli. Nehněvejte se, že o vás mluví jako o dědovi, sám žádného neměl. Ráda bych vám za všechno poděkovala,“ předala „dědovi z parkoviště“ láhev fernetu v dárkové taštičce.

Úsměv na hlídačově obličeji se ještě rozšířil a oči zamžily dojetím.

„Nemusela jste si dělat škodu!“

To přece byla samozřejmost, my dva jsme si hned padli do noty.“

Olin ho vzal bokem a něco si polohlasně říkali. Bylo vidět, jak důvěrně se spolu baví, jak jeden respektuje druhého. 

Jaká to změna proti vztahu Olina s otcem. Ten neuznává snad nikoho. Vedle něj nesmí nikdo nic umět, něčemu rozumět, jen on je ten arbitr, který má na všechno svá, jinými nedostižná měřítka.

Soňa však už byla jako na trní, aby nakonec ještě nezmeškali promoci, a tak syna prosebným pohledem popohnala. Však se s „dědou z parkoviště“ znovu setkají při odjezdu

V aule vysoké školy to hučelo jako ve včelíně. Získala místo v jedné z prvních řad. Seděla ostýchavě na kraji židle, prostředí ji uvádělo do rozpaků. Ostatním absolventům přišly popřát celé rodiny, a ona tam byla sama.

Následovaly projevy, pak dlouho očekávané předávání diplomů. Každý z absolventů cinkl zvonkem, připevněným na katedru. Poslední zvonění v almě mater. Soňa napjatě sledovala, kdy už přijde řada na syna.

„Oldřich Vacek!“

Vysoký, štíhlý, mladý a hezký přešel sebejistě parket v novém žaketu a cinknul. Ale tak, jako by před ním nebyl docela malý zvoneček, anebo byl, ale měl ještě jiný stupeň hlasitosti, který vítězně zaburácel aulou.

Provázela ho pohledem a vnímala to, co nikdo další v sále. Zaváhání, ohlédnutí přes rameno, jestli zas nebude za cosi malicherného peskován. Letité úsilí vybojovat si své místo a důstojnost poznávala v důvěrně známých pohybech. V pohledu však stále živil naději, že jednou bude pochválen, že jednou splní očekávání svého otce.

Ona už věděla, jak je to nesplnitelné – musel by být snad jeho kopií, ale i tak – kopie se přece nikdy nemůže rovnat originálu!.

Spolu s ostatními vyšli na terasu u školy. Olin držel tubus s diplomem jako svátost. Dlažba byla po přeháňce mokrá a jarní slunce už se dralo ke slovu.

Mlčky došli do pěkného podniku, kde měli rezervované pohoštění. Olin pověsil Sonin plášť a přisunul jí židli.

„Mamko, objednej si, já jsem za pár minut zpět. Ještě někoho jsem pozval, někoho, kdo si dnešní sváteční oběd zaslouží stejně jako ty. Nebýt vás dvou, nikdy bych nevystudoval.“

Vychutnávala si vídeňskou kávu, když se otevřely dveře restaurace. Olin už byl zpět.

Postava muže za ním byla ještě vyšší než synova. Elegantní pán v dobře padnoucím obleku s vestou, luxusních botách s vzornou pěšinkou se uklonil před její židlí.

„Dovolte, abych si přisednul, madame. Je mi velikou ctí s vámi a Olinkem poobědvat. Nedal jinak, než že se musím připojit. Parkoviště zatím obstará brigádník, študent z fakulty. Ještě bych se představil jménem, jmenuji se Artur Popper.“

Soňa zůstala jako opařená - tenhle sympatický a vůbec ne starý člověk že je ten důchodce, co ho před nějakou hodinkou poznala, ten „děda z parkoviště“, místní rázovitá figurka v kšiltovce?

Nezmohla se na slovo a bezradně pohlédla na syna. Ten se culil a pásl na jejích rozpacích.

„Neříkal jsem ti, mamko, že děda z parkoviště je třída? Pozval jsem ho, aby s námi poseděl. Vám dvěma chci dnes poděkovat za podporu, nikomu jinému. Pěkně si dnešní den užijeme, ano?“

Do oken zasvítilo slunce. Pohltilo stíny v restauraci.

Soňa narovnala záda a pohodlně se posadila na celou židli. Oslava právě začala.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.