O lidské touze (věnováno památce KARLA GOTTA)

Eternitas

https://www.youtube.com/watch?v=T2o-LRhpMiA


O lidské touze

 

Epos Gilgameš se považuje za nejstarší dochovaný literární text. Pokud přistoupíme na exkluzivitu tohoto lidského díla, pak se v něm můžeme dočíst o hledání jakési nesmrtelnosti. Neznámý autor, ale snad to byl opravdu člověk, klesá a stoupá, aby se vyrovnal s vlastní konečností, svou mizivou šancí přežít tento vesmír v těle. Ukazuje se, že tenkrát přišla chvíle, kdy se člověk zastavil a otevřel třináctou komnatu své existence. Smrt, konec, nicota. Témata, která jsou sama o sobě tajemná, neproniknutelná, zakázaná pro člověka, který ještě dýchá, chodí po této zemi, vnímá všechny ty gravitační zákony. Vím, žádné zákony nejsou, ty přišly s lidskou touhou spoutat rozumem svět, který se mu dával a který obýval. Od určitého věku již člověk nemůže počítat s nekonečností, protože se mu konečnost ukazuje. Smrt zvířete ho netrápí, je to jenom biosféra, která po opečení, smažení a grilování voní a chutná. Je to lahoda a štěstí, když si s ostatními dáváme do nosu a smrt nás nezajímá, protože to není naše věc. My jsme lidé a ti jsou vrcholem veškerého stvoření. Není se čeho bát, utěšuje matka dítě v okamžiku, když najdou křečka, který nedýchá. Dospělí pak svými silami odklidí tu smrt, co se dává poznat. Schovaná už tolik nevadí, nebolí, není tu. Všichni na ni rázem zapomeneme, abychom se v klidu dále mohli oddávat nicnedělání, živoření a umírání nudou. Tohle přece není život, a přece se takhle žije v domnění, že tohle „od výplaty k výplatě“ bude věčné, protože to konce nebere. Proč ten trochu člověk a trochu bůh hledá právě nesmrtelnost? Co ho tolik trápí, proč se chce vyhnout nevyhnutelnému? Autor ani Gilgameš už nežijí, ale já jsem si na ně vzpomněla. Ani nevím proč. Možná právě proto, že hledali něco, co by je zachránilo před utonutím ve vlastním obraze plném pochyb. Byl to život, který chtěli zachránit, protože si ho na natolik vážili? Byl jejich životní program takový, že chtěli stihnout všechno za každou cenu? Být člověkem není procházka růžovou zahradou. Nikdo z nás si tuto cestu nezvolil. Nikdo z nás nechtěl být člověkem. Ale teď už je pozdě nad tím lamentovat. Teď se to všechno děje, teď to tady píšu, přemýšlím o tom všem a uvědomuji si, že náhody existují a zároveň nejsou. Planeta Země dostala člověka do vínku a naopak. Naše modrá matka také jednou umře, my lidé to víme. Naše racionální mohutnost nám pomohla odhalit konečnost přirozeného světa lidí. Když už tedy víme, že jsme v těle koneční, pak se duše stává poslední záchranou proti temnotě, po které už asi žádné slunce nevyjde. Když antický Platón mluví o říši idejí, ve které je vše dokonalé a lidské duše v ní jsou a pak sestupují do těla, aby jednoho dne mohla opět vystoupat do svého rodiště, je tu jakási romantická naděje na pokračování života, totiž nekonečnou nesmrtelnost. Platónova víra je v tomto ohledu překrásná. Esteticky výjimečná a lidskému uchu i oku příjemná. To pnutí v jeho duši, když tenkrát zaznamenal tuto myšlenku, musel cítit něco nutkavě pokojného. Proč by o tom vůbec psal, kdyby mu to nestálo za to. Cítil, že je člověk jiný, že má cosi nadpozemského ve své výbavě. Tohle nemůžeme jen tak opakovat u zkoušky na vysoké škole jen proto, abychom získali pochybné kredity. Gilgameš hledal nesmrtelnost dávno před Platónem. Nenašel ji, nebylo léku na tuto nemoc, ze které již není úniku. Oba však šli tuhle svojí cestu, byli při úplném vědomí, dali do svého životního projevu úplně všechno. A o to tu v první řadě jde. Usilovat o vrcholné zážitky, tak jak o tom přemýšlel americký psycholog Abraham Maslow. V uspokojování potřeb dojít až na samý vrchol, být u sebe a se sebou a vydávat o své vlastní značce svědectví. Vykašlat se jednou provždy na názory druhých o tom co děláte, proč o něco usilujete, čemu se ve svém životě věnujete. Je to váš život, vaše zodpovědnost, vaše nejniternější „já“. Karel Gott žil svůj život na doraz, i když mu mnozí házeli klacky pod nohy, nevzdal to, protože věřil sám v sebe, věděl kým je, odkud přichází a kam směřuje. Nehledal nesmrtelnost, věřil v duši, o kterou se během svého pobývání v těle dělil. Byla to hudba, která se stala jeho komunikačním prostředkem. Dal do toho úplně všechno a proto mohl odejít z tohoto světa usmířen, protože to byl život poctivý a na konci své pouti nemusel ničeho litovat. Když budeme vědět, že jsme v našich životech udělali více těch dobrý než špatných skutků, bude se nám také odcházet lehčeji.

 

Nechť hoří vaše srdce touhou…

 

 

 

S láskou

 

Viola 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.