další z pocitů z písničky (nebo možná i něco víc) a rozhodně ne chladné jako kámen
Až tu nebudu,
svět jen škytne a vykročí dál,
protože cesta je cíl.
Až tu nebudu,
chci, aby na něj ticho nikdy tolik neřvalo,
jako pokaždé,
když bouchnou dveře,
které těžko otvírá.
Až tu nebudu,
chci, aby usednul do svého křesla,
ulehnul do své postele
a někdy se třeba pousmál
nad cvrnkáním kuliček, psím obojkem
či pingpongovym míčkem.
Až tu nebudu,
chci, aby právě tyhle písničky duněly do zdí
a poklady v krabicích zmizely pod zemí,
kde lámaly se stonky kopretin
a borovice tajily dávné příběhy.
Až tu nebudu,
chci, aby věděl, že slzy jsou zbytečný,
protože všechny jsem je už vyplakala
nejen za nocí,
kdy temný stíny hrály vítězný mač,
kdy dlaň hmátla do prázdna
a sevřenou pěst nebylo možné rozevřít.
Až tu nebudu,
chci, aby nezapomněl,
že slova před zvoněním telefonu
bych nikdy nevzala zpět
a co tajím uvnitř je jedinečný
jako rudý otisk palce na poslední stránce.
Až tu nebudu,
chci, aby cítil,
že jeho stín má vždycky v zádech
a ta, co tiše střežila jeho šlépěje,
je má stále na dohled,
i když zrovna nedýchá stejný vzduch.
Až tu nebudu,
svět jen škytne a vykročí dál.
Teď - tu ale jsem.................................................tak co s tím uděláš?