Pravda a Láska

Kamil Sikora

Kapitola první

Podivuhodná lehkost cinkání

Co je to vlastně ta lidská svoboda? Těžko říct, posteskli by si zcela jistě při podobné otázce moudří řečtí filozofové, kdyby ještě vůbec nějací žili. Jenomže moudří řečtí filozofové už nám dávno vymřeli a nezdá se, že by je v dnešní době chtěl někdo nahradit. Místo nich teď máme spoustu vypečených chytráků s doktorátem z filozofie, ale bez náznaku jakékoli moudrosti. Moudré filozofy nemilosrdně smetla moderní doba, protože získat moudrost zkrátka vyžaduje čas. Lidé ale dnes na nějaké filozofování čas nemají, částečně i z toho důvodu, že tím většinou nezískáte vůbec žádné peníze. Přesto by možná bylo lepší nějaký ten čas obětovat.

Sedmnáctého listopadu, roku devatenáctistého osmdesátého devátého po Kristu, došlo v naší zemi k jakési spontánní změně režimu. Je to sice hodně zvláštní, že ve všech zemích bývalého východního bloku došlo téměř současně k podobným revolucím, což je přinejmenším podivná a statisticky zcela nepravděpodobná náhoda, ale všichni zúčastnění občané tomu rádi uvěřili a po dalších informacích raději nepátrali. Aby ne, jak často se člověku podaří být součástí revoluce, která změní svět? Málokdy, takže je třeba si toho vážit. A protože lidé rádi mění svět, i když jen zřídka k lepšímu, jakmile byl onen revoluční mechanizmus spuštěn, už se nedal ničím zastavit.

Téměř okamžitě se zahájením revoluce zavládlo mezi prostým lidem všeobecné pozitivní nadšení. To ještě nevěděli, že to bude v podstatě jediné pozitivum, kterého se jim z oné podařené revoluce dostane, ale kdo by v revoluční době hleděl na důsledky. Nadšení je totiž báječná věc, samo o sobě sice nenakrmí, ale i tak je prostě skvělé. Není tedy divu, že většinový názor společnosti nebyl k dosavadním vládcům příliš tolerantní.

„Svobodu, svobodu!“ hlaholil dav, aniž by si plně uvědomoval, o co vlastně nerozumně žádá. Vynucená svoboda totiž většinou nebývá úplně zadarmo. No a jak už to tak bývá, v anonymním davu nebyla nouze ani o statečné výkřiky.

„Už je to tady, už je to tady!“ začalo se místy ozývat na náměstích mezi statečnými dělníky v revolučním nadšení, přičemž většina z nich se udatně rozhlížela, jestli je někdo nesleduje. „Máme holé ruce, máme holé ruce!“ řvali dál nerozumě, čehož okamžitě využila policie a pomocí obušků a štítů je zatlačila k dolnímu konci náměstí.

„Které jelito jim prozradilo, že máme holé ruce?“ zeptal se jeden z napadených dělníků a otočil se do davu. „Tyhle zásadní informace si propříště musíme nechávat pro sebe, jinak si na nás budou pořád dovolovat.“

„To je jedno!“ opáčili udatně ti, kteří ještě neokusili pendrekovou gumoléčbu, a hnali se dopředu s naivním zápalem. „Zapálíme před nimi svíčky a hned se uvidí, kdo je tady pánem!“ vytáhli nádobíčko z batohů a aby dodali svým slovům šťávu, začali zapalovat před kordonem policistů svíčky jako diví. Policisté je překvapeně sledovali.

„A nedáme jim za ty jejich plexisklové štíty i nějaké květiny?“ zeptal se náhle davu ironicky nějaký vtipálek, který hned nato dostal obuškem přes záda, až tam měl jelito, jaké svět neviděl. „To by je možná zastrašilo,“ dodal a cestou do davu si drbal postižené místo.

„Myslíš?“ zeptal se ho zmateně dav. „No dobře, můžeme to zkusit, ale není to moc přesvědčivé,“ načež se několik statečných jedinců přiblížilo k první řadě policistů se štíty a začali jim dávat květiny.

„No jistě! To je ta správná odpověď!“ začali okamžitě získávat odvahu ostatní revolucionáři. „My přece nejsme jako oni, naším cílem je Sametová revoluce. Hlavně aby nikdo nedostal přes držku.“

„Ale jakýpak dialog, dáme vám přes držku a bude klid,“ zasmála se první řada policajtů. „Nejdříve vás ale trošku pokropíme vodním dělem.“

Lid začal couvat, protože v listopadu je veřejné pokropení studenou vodou dost nepříjemná zkušenost, jenomže náhle se stala jedna z nejpodivnějších věcí pod sluncem. Mladý muž na okraji davu čekal na svou manželku, aby ji odvezl k lékaři. Když přicházela směrem od pošty, zavolal na ni a vytáhl klíče, aby viděla, že se mu podařilo sehnat auto. Začal jimi chřestit a dral se k ní. Jenomže každý dav je od přírody tak neuvěřitelně tupý a má sklony k bezmyšlenkovitému napodobování svého okolí, že netrvalo dlouho a cinkali všichni kolem, aniž by věděli, jak to vlastně vzniklo. To policie nečekala a raději sama ustoupila.

„Nepůjde teď proti lidu armáda, když to policajti vzdali?“ zeptal se mezitím jistého Jardy Severýna postarší pán na Staroměstském náměstí, taktéž zuřivě cinkající klíči stejně jako všichni kolem. Z Vidlákova to bylo do Prahy jen několik desítek kilometrů, takže se mladý pan Severýn ze zvědavosti taktéž zúčastnil.

„To nevím,“ opáčil překvapeně Jarda. „Podle mě to policajti zvládají dobře,“ ukázal na čtyři urostlé příslušníky pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, kteří mlátili obuškem patnáctiletého kluka.

„Tak raději cinkej!“ poručil mu důchodce. „Ať vidí, jací jsme bojovníci!“

„To se pozná podle cinkání?“ podivil se Jarda. „To bych neřekl.“

„Jasně že se to pozná podle cinkání, kde žiješ?“ pokračoval s nadšením děda. „Když nás budou cinkat tisíce, tak to bude slyšet až na tribunu. Podle toho se pozná, že s námi důchodci není žádná legrace. Že za to ještě pořád umíme vzít!“

„Ale já nejsem žádný důchodce,“ bránil se Jarda. „Nemusím cinkat,“ dodal, protože mu to okolní nadšení přišlo poněkud předčasné.

„Sklapni a cinkej!“ sjel ho děda přísným pohledem a Jarda poslušně vytasil z kapsy klíčenku. Mezitím se na improvizované tribuně střídal jeden řečník za druhým a všichni plamenně mluvili o demokracii.

„Podle mě stejně brzy zasáhne armáda,“ mudroval dál děda a cinkal jako o život. „Vždycky zasáhne, tohle si přece nemůže nechat líbit, aby lidé demonstrovali v ulicích. Musím to vědět, pamatuji si padesátá léta v Maďarsku, nebo osmašedesátý u nás, to byly doby,“ dodal po chvíli přemýšlení. „To jsme ještě uměli s podobnými darebáky zatočit!“

„Nikdo nezasáhne,“ pokoušel se ho uklidňovat Jarda, který nepochopil poslední dovětek. „Armáda jde přece s námi, s lidem. Vždyť jsou jedni z nás!“

„O armádě víš houby,“ začal se rozčilovat dědek. „Armáda jde zásadně vždycky s tím, kdo víc zaplatí. Já jsem zažil osmašedesátý rok a tenkrát to začalo stejně. Armáda taky nejdřív tvrdila, že jde s námi, ale když přijely ruské tanky a peníze, tak najednou obrátili. Ta naše slavná armáda je jediná na světě, která se při jakémkoliv náznaku konfliktu raději spikne s okupantem, jenom aby nemusela bojovat.“

„Tak to jim určitě křivdíte,“ pokoušel se Jarda mírnit jeho stařecký temperament. „Vojáci by se nikdy neobrátili proti vlastním lidem. To se nemůže stát!“

„Ty jsi nikdy nebyl na vojně, co?“ pochopil konečně důchodce Jardovu naivitu.

„Nebyl,“ přiznal se mu Jarda, který měl modrou knížku. „A ani mi to nevadí, aby se přiznal. Jsou to ztracená léta v tom nejkrásnějším věku.“

„Tak raději sklapni, chytráku,“ poklepal mu senior výhružně na rameno svou pokřivenou hůlkou. „A hlavně buď rád, že jsi nezažil válku, chlapče. S armádou není žádná sranda, to já jsem zažil jinačí časy.“

„Mimochodem, slyšel jsem dobrý fór,“ pokoušel se Jarda odvést řeč jinam, když viděl, jak se stařík rozjíždí ve svých vzpomínkách. „Hodí se to k dnešní náladě.“

„No tak ven s ním,“ pousmál se děda. „Dobrý fór nemůže nikdy uškodit.“

„Když řeknete Američanovi, že je typický Američan, tak bude hrdý. Když řeknete Čechovi, že je typický Čech, tak mu to bude jedno, ale když řeknete Slovákovi, že je typický Slovák, dá vám po držce!“

„Já som původem Slovák,“ urazil se dědek a ihned přešel do své mateřštiny. „Ako si to myslel?“ zeptal se ho zprudka.

„Nijak,“ zaraženě opáčil Jarda. „To se jen tak říká. Je to jenom takový vtip.“

„Chceš po držce hned, lebo až potom?“ uhodil na něj děda. „Kto ti taků somárinu nakukal? Myslíš si, že my Slováci máme nízké sebevědomí?“

„Nevím, prostě jsem to někde slyšel,“ zalitoval Jarda, že s ním vůbec mluvil. „Nikdo si přece nepamatuje, kde a kdy slyšel nějaký vtip.“

„Mimochodem, chlapi, taky jsem slyšel skvělý vtip,“ přimíchal se jim do hovoru nějaký chlápek, který stál hned vedle a celou dobu je poslouchal. „Víte o tom, že se na Prajzké začala ztrácet měď?“

„To teda neviem,“ opáčil nakvašeně dědek. „podle mě máme sebevedomia na rozdávanie.“

„Je to tak! A víte proč?“ ignoroval místní vtipálek jeho výlev. „Protože Prajzáci zjistili, že je lepší měť, než neměť. Chápete? Je lepší měť než neměť!“

„Já jsem původem z Hlučína, takže jsem vlastně Prajzák,“ znovu se chlap z vedlejší party, který je slyšel. „Co jste tím myslel? Že všichni Prajzáci jsou tupí materialisté?“

„Ani ne takoví materialisté, jako spíše zloději,“ zasmál se jiný anonymní vtipálek z davu. „Víte že se říká, že Prajzák když něco ukrade, tak má radost dvakrát? Poprvé že to ukradl a podruhé, když zjistí na to co je?“

„Takové vtipy se mi nelíbí,“ odplivl si hlučínský rodák. „Mně se líbí jenom takové vtipy, které si dělají srandu z někoho jiného, než jsem já.“

V tom se dav silně posunul doleva a hned nato doprava, jak už to tak chodí, když je mnoho lidí na jenom místě a nikdo z nich vlastně pořádně ani neví, kde je vlevo, a kde je vpravo.

„Dávejte pozor,“ začal vykřikovat dědek, když se dav začal vlnit. „Jsem penzista!“

„Je to komouš!“ vykřikl chlápek, jehož vtip o Prajzácích se neujal.

„Nejsem komunista,“ bránil se děda, ale bylo mu to málo platné. Za prvé lhal a za druhé - lidé už se nudili. Dav, který si na policisty netroufl, zchladil si žáhu na ubohém důchodci.

„Na něj!“ zařval kolemjdoucí buran a tyče s nápisy Nejsme jako oni a Stop násilí zabušily na dědova záda. Děda se tedy raději zhroutil a předstíral zranění, jako každý správný bývalý lampasák. Šlo mu to dobře, dokonce se mu podařilo ve vhodnou dobu i hlasitě zachroptět.

„Zavolejte někdo sanitku,“ začal ihned volat onen buran, který to všechno začal, ze strachu, že by mohl být obviněn z ublížení na zdraví. „Jste normální? Takhle mlátit lidi?“ ulevil si s opovržením a pak se vytratil.

Dav se opět poslušně rozestoupil a sanitka přijela vyzvednout nebohého dědu, který se pokoušel podpořit svou přítomností revoluci.

„Lidi se chovají jako zvířata,“ obrátil se další buran na Jardu, který stál tiše poblíž a všechno to hemžení pozoroval. „Ale ten komouš si to určitě zasloužil, protože vypadá, že mlátil politické vězně! A i kdyby je nemlátil, tak s tím určitě souhlasil.“

„To přece nemůžete vědět,“ oponoval mu Jarda. „Říkal, že byl armádní důstojník, ne bachař.“

„To máš jedno,“ odfrkl si buran. „Kdo nejde s lidem, ten jde proti nám,“ vysvětlil mu to pomocí tehdejší logiky.

„A vy jste ten lid?“ zeptal se ho Jarda, poučený argumentační dovedností předsedy Materny. „A co to vlastně znamená, jít s lidem?“

„Ty ses hned zrána prudce udeřil do hlavy?“ podivil se buran. „Dneska tady lid cinká za demokracii! To ví každý!“

„Myslím si, že úplně přesně nechápete slovo lid,“ začal se nerozumně hádat Jarda. „Nic takového přece neexistuje. Jakmile chce někdo veřejně prosazovat svoje osobní záměry, tak vždycky řekne, že lid to podporuje. Ale kdo je ten lid?“

„Je to komouš!“ okamžitě vykřikl buran a začal ukazovat na Jardu. Naštěstí pro něj už byl dav zase zaujat dalším řečníkem, který právě na tribuně zpíval hymnu a nechal Jardu žít. Nakonec byl odtrouben konec té revoluce sametové, jakmile poslední koryto obsazeno bylo a náhle i ticho po pěšině bylo.

 

Kapitola druhá

Sametové pastorále

Rok devětaosmdesátý se rokem devadesátým překulil v nové desetiletí a právě tehdy se o osudu naší země rozhodovalo. Nikoliv však na půdě akademické, jak by si leckdo myslel, nýbrž po hospodách. Asi by to dopadlo lépe, kdyby osud země řídili odborníci k tomuto úkolu kompetentní, ale skutečná moc zřejmě musí být vložena do rukou těch, kteří sami nikdy nepracovali, ničemu nerozumí a jejich kompetence ohledně řízení čehokoliv je minimální. Tenhle pochmurný výběr vládnoucích vrstev se děje všude po celém světě a možná to tak i má být, snad kvůli pokroku, který vzniká jedině z útlaku a poroby. Co svět světem stojí, se ještě nikdy nestalo, aby moc uchopil člověk jakkoli spojený s poctivou prací, bezúhonnou minulostí a čistým charakterem.

Ono se totiž toho roku tisícího devítistého devadesátého po Kristu věci tak zamotaly, že náhle nic stálého nebylo a vládu nad zemí uchopila do ruky Vyšší moc. Ptáte se, kdože je to ta záhadná Vyšší moc? Odpověď je jednoduchá, vždy jde o ty samé lidi, kteří v zákulisí tahali za nitky před převratem. S jistými rozpaky změnu přivítali, ihned se nových otěží chopili a vládli dále. Tohle se děje všude, žádný strach, nejsme žádnou výjimkou. Prostý lid však naivně očekával veliké změny, protože prostý lid vždycky očekává velké změny. Do těch dob totiž ten lid ani nic kloudného dělat nemohl, když mohl, tak nechtěl, a když chtěl, tak nedělal.

Nikdo však už s odstupem času neví, jak a proč k té revoluci došlo a to je možná i dobře. Lev český sám si myslel, že z něj takový strach šel, až medvědu ruskému nic jiného nezbylo, nežli se vzdát a ustoupit. Skutečnost však byla jiná, medvěd už lva nepotřeboval. Mluvit se o tom však nemůže, jen se to tak šeptá, aby se lev náhodou neurazil. Sametovou revolucí se to pak celé nazvalo zřejmě podle sametové kůže lvů, jak si v zahradách zoologických každý může prstem ověřit. Strach mít vůbec nemusíte, lev jen zívne a nic vám neudělá. Alespoň je-li lvem českým. Ten je povahou mírný převelice. Vrčet sice stále svede přenáramně, ale kousat už dávno zapomněl.

Naprosto nečekaně byl lid lví náhle před skutečnost tvrdou postaven. Sám sobě měl začít vládnout, ale řekněme si na rovinu, byl na to připraven? Už mu nikdo neříkal, na kterou stranu má vrčet, takže se jen zmateně otáčel. Bývalí nepřátelé teď byli přátelé, bývalí přátelé se stali přes noc nepřáteli. To pocity různé vyvolalo, ale hlavně radost přenáramnou nad náhlou volností. Potom i trochu starostí přibylo, avšak kdo by se o starosti staral. Hlavně že veliké jančení nastalo.

„Češi pojďte s námi, Češi pojďte s námi!“ vykřikoval v ulicích dav lidí, jak ho to profesionální řečníci na tribuně naučili. Každý dav je třeba lehce dirigovat, aby si náhodou nezačal vykřikovat nějaké své vlastní rozumy. „V jednotě je síla, v jednotě je síla!“ pokračoval tupý dav v provolávání předem připravených hesel, protože to je vlastně jediná odměna, které se davu při všech revolucích světa dostane.

„Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“ ozvalo se z tribuny a dav se mohl pomátnout nadšením. Ale protože téměř nikdo nevěděl, kdo je ten malý chlápek, který jim předříkává naučená hesla vlastně zač, musel být představen.

„Dámy a pánové, to je mluvčí Charty 77, pan Václav Havel!“ sklonil se k mikrofonu jeden ze skupiny patolízalů, stojících za samozvaným řečníkem.

„Havel na hrad, Havel na Hrad!“ začal provolávat dav, který by v onom nadšení na Hrad delegoval třeba i hastrmana, kdyby ho na té tribuně zahlédl. „Bylo toho dost, bylo toho dost!“ pokračoval v provolávání dalších naučených revolučních hesel za potutelného úsměvu těch několika vyvolených na tribuně, kteří už dávno své vlastní plány kuli.

Tehdy na přelomu onoho prapodivného roku se totiž onen budoucí vládce se svou skupinou nohsledů sám přihlásil. Byl to jistý Václav První, který odvážně na tribunu vystoupil a dva prsty vztyčil. Lid lví překvapením oněměl. Tak úžasné a moudré gesto, do té doby nevídané, o schopnostech kandidáta všechny pouliční revolucionáře ihned přesvědčilo. Jeho kompetentnost byla nezpochybnitelná. I nastalo veliké klíčů chřestění, neboť to bylo jediné, co lvy prosté napadlo.

„Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“, prohlásil Václav První z tribuny hned na úvod svého panování. To se sice dost kvalitně zmýlil, jelikož pravda a láska dostávají od lži a nenávisti pravidelně na frak, ale dobře to znělo, tak co.

S odstupem času se to zdá komické, že hlavně podle sloganů se vládlo v zemi České za Václava Prvního, ale ten se nakonec jako docela dobrý vládce ukázal, takže ta trocha pindání nakonec nevadí. Snad ho jednou historie spravedlivě zhodnotí, nejen podle naivních hesel, ale i z pohledu jeho promyšlených a dobrých činů, které většinou byly ku prospěchu České zemi.

Jenomže aby toho nebylo málo, nejenom samotná výměna vlády, nýbrž hlavně velká výměna společného majetku se zapsala zlatým písmem do dějin naší země. Ještě dnes se spousta lidí láskyplně pousměje, když si vzpomene na tu povedenou taškařici, nazvanou oficiálně Velkou Privatizací. Málokdy je slyšet tolik chvály, jako když někdo takhle kolem desáté hodiny večerní, v libovolné restauraci a nejlépe po pěti pivech, zmíní kupónovou privatizaci. Druhý den se pak v té restauraci většinou musí vyměnit nábytek a vymalovat. Lid prostý nezapomíná, jen s tím prostě nemůže nic jiného dělat, nežli občas projevit svůj hněv bezmocným vandalským činem.

Celé to vymyslel jistý Václav Druhý, možná až zbytečně moc ambiciózní týpek, který se k místu ministerskému mohutnými intrikami úspěšně dopracoval. Napadlo ho totiž, že když bude mít sto lidí korunu, nikdo z nich si nic nekoupí, ale když bude mít jeden z nich sto korun, může si dopřát každý den výborný oběd a ještě mu zbude na cigarety. To, že zbývajících devadesát devět nebude mít kvůli jednomu nenažranci nic, ho příliš netrápilo.

„Je nejvyšší čas přerozdělit náš společný majetek,“ oznámil jednoho dne v Parlamentu České republiky již zmíněný Václav Druhý zprávu, na kterou všichni poslanci lačně čekali. „Křivdy minulosti se musí napravit, a co bylo komunisty ukradeno, musí být lidu navráceno,“ pravil a moudře u toho pokyvoval hlavou. „Proto je potřeba veškerý společný majetek okamžitě přerozdělit!“

„No konečně,“ zaradovala se každá přítomná krysa, doufajíce, že právě ona přerozdělovat bude a tudíž taky nejvíc dostane. „Mě je sice ukradené, co všechno bylo ukradeno, ale je třeba zajistit, aby se již dále nekradlo!“ volali jeden druhého. „Toho nejlépe docílíme tím, když si to všechno navzájem přerozdělíme a následně pak pohlídáme.“

Zajímavé je, že se nikdo hlouběji nezajímal o to, kdo vlastně delegoval onoho Václava Druhého k přerozdělování cizích věcí. Zejména Policii by to mělo zajímat, ale tu více zajímalo to, co jim při rozdělování připadne. Ono by se totiž mohlo zjistit, že nikým o podobné rozdělování požádán nebyl, což je ten hlavní problém.

„Ale jak chcete přerozdělovat společný majetek, když patří všem?“ ozval se lid prostřednictvím svých zástupců, s naivní představou, že konečně po letech práce taky něco dostane. „Vždyť ten majetek byl nashromážděn námi a našimi předky, takže patří nám všem!“

V tu chvíli Václav Druhý pochopil, že český lev má možná chrabré srdce, leč v hlavě to má řádně vymeteno.

„Správně! A co je všech, to je ničí, to je snad jasné,“ prohlásil v záchvatu inspirace Václav Druhý a rozhlédl se kolem sebe. „A když je to ničí, tak si to můžeme přerozdělit podle vlastního uvážení,“ dodal a hned počal všechno dělit, opět aniž by byl o to někým požádán.

„To je velmi moudré,“ shodli se všichni kolem něj, krysí čumáky pěnou zbrocené a tlačili se jako o život, doufajíce, že při porcování mršiny i na ně zbude. I ruce si ihned počali mnout, zachváceni jakýmsi podivným svěděním, do té doby vědě lékařské neznámému.

„Promiňte, ale i já se mohu zúčastnit?“ ozval se tiše plachý Václav První, najednou nejistý, jestli je ještě pánem ve své zemi.

„Samozřejmě,“ ozvalo se blahosklonně ze všech poslaneckých stran. „I my se hlásit budeme, tak proč ne ty, prezidente Vašku. Je pravdou, že jste kdysi v rodině vlastnili rozsáhlé pozemky a nemovitosti? A stále k nim vespolek cítíte lásku? No tak do toho, kamaráde, proroctví o pravdě a lásce se musí naplnit.“

„Nuže dobrá, i vy tedy berte podle libosti,“ pokynul Václav První a všude zavládlo veliké radování. Všechny krysy v ministerských kancelářích pochopitelně mnohem blíže k bohatství měly, nežli lvi v podpalubí jatí a nabraly si plnými hrstmi. Lid lví, z jednotlivců běžných složený a neorganizovaný v podpalubí tiše zíral, jak vše mu pod tlapami mizí, ale místo toho aby tlapou rázně bacil, jen se tupě usmíval. Ba opět i klíčemi chřestil a vůbec vším co bylo po ruce, nic jiného se totiž stejně dělat nedalo.

„Je to od lidu českého velmi moudré, že nás v úsilí privatizačním podporuje,“ volaly všechny krysy u kormidla a hned se jako divé o další majetky hlásily a braly, co viděly, až jim krysí prsty od té námahy zmodraly. Někteří hlásí se doposavad, ale dostat již nemohou, neboť majetek byl už rozdán někomu jinému, kdo se dříve přihlásil.

„A to rozdělíme takhle všechno jenom mezi nás vyvolené lvy?“ zeptal se Alexandr Bývalý, který se mezi lvem a krysou nikdy pořádně rozhodnout neuměl a který do té doby jako vždy rozvážný a tichý byl.

„Ani nápad,“ prohlásil Václav Druhý. „Rozdělit musíme po právu všem. Vždyť k rozdělení je toho mnoho. Nejprve velké věci rozdělíme, potom ty malé,“ dodal a vzal do ruky bývalé vládní spisy, jež se Ústavou zvaly. Pak prohlásil: „Zkuste je někdo roztrhnout!“

Nikomu z přítomných se to nezdařilo. Nuže vzal Václav Druhý jeden po druhém a snadno je roztrhl.

„Takhle se to musí,“ rozhlédl se kolem. „Dohromady by to byl úkol nelidský, ale na etapy ho zvládneme. Provedeme to ve dvou, opakuji, ve dvou vlnách, po sobě jdoucích,“ dodal samolibě.

To vzbudilo všeobecný zájem mezi krysími patolízaly, kteří jsou vždy poblíž, když se kořist rozděluje. Tak se začaly trhat další zákony, nařízení a opatření, sloužící k zachování národního pořádku. A nakonec pro jistotu i všechny mezinárodní vládní výnosy vespolek roztrhali, aby již nic nebránilo dělení urputnému.

„A aby se neřeklo, i lidu nějaký ten drobek z hostiny hodíme,“ blahosklonně promluvil ministr a pozdější premiér Václav Druhý, když viděl spoustu tlap po všem se natahovat.

„Ale až si to nejcennější mezi sebe rozdělíme, to dá rozum!“ vykřikl hlasem krysím jistý lev Viktor, velmi Kožený, nablízku mu stojící. Václav Druhý ho ihned pohledem zpražil.

„Proč tak nahlas lví bratře! Copak nevíš, že i mezi námi krysy jsou? Potají to musíme činit, jinak by se mnohé mezi lid dostalo, kde se ty krysy schovávají.“

„To je skvělý nápad,“ zabouřilo to mezi přítomnými krysami. „To my lvi nikdy dopustit nemůžeme. Ale jak to provedeme, aby nikdo nic nepostřehl?“ zajímalo náhle každého z nich.

„Vše vězí v názvu, bratři lvi. Když to dobře nazveme, nikdo nic nepozná. Nejprve smetanu tiše sesbíráme a potom s velikým halasem zbylé mléko zkažené mezi lid krysí vhodíme. Jako název navrhuji Kupónovou privatizaci. Stejně nikdo neví, co to znamená a slovo kupón, vpředu chytře umístěné, zmate všechny ostatní.“

„Ó jak jsi moudrý,“ zahučely přítomné krysy, nyní za lvy převlečené a měly jako vždy pravdu. Ten Václav Druhý totiž nebyl žádný pitomec, však to měl se svou partou krysích patolízalů už dávno vymyšlené. Bezcenné kupóny se briskně vydaly a prostému lidu za drahý peníz prodaly. Zákony se pak šikovně upravily, správně zaonačily a občas trošku pozdržely, aby majetek plynul do těch správných rukou, s krysími drápy jen narychlo zastřiženými. Ten majetek se pak většinou záhadně ztratil v džungli administrativy. Není nic krásnějšího, nežli krást podle zákona, to si pak člověk připadá jako tuplovaný poctivec.

Ale abychom byli spravedliví, nakonec i prostý lid privatizoval. I když přišel později a nejlepší kousky již rozebrány byly, stejně ještě mnoho zbylo pro lid prostý pouliční. I u nás v ulici se privatizovalo, přestože ještě před rokem nikdo nevěděl, co to ta privatizace vlastně je. Ale lid se rychle od panstva učí. Náhle privatizoval každý jako divý. A nebylo to vždycky jednoduché. Například soused z ulice se vracíval až večer domů, k smrti uprivatizovaný, ale šťastný. Nakonec musel zmizet za oceán, takže byl v podstatě za vodou. Tak moudře se vládlo v zemi České za Václava Druhého, který to nakonec také až na vládce nejvyššího dotáhnul.

A co o něm říct dále? Vlastně skoro totéž, co o jeho předchůdci Václavu Prvním. Snad i jeho jednou historie spravedlivě zhodnotí, nejen podle nesmírné urputnosti a touze po moci, ale hlavně též z pohledu jeho činů, které nebyly vždy ku prospěchu České zemi. Ale to už ponecháme našim potomkům, kteří v této zemi budou muset nadále žít a jeho truchlivé dědictví napravovat.

 

 

Kapitola třetí

Nadměrné příznaky beznaděje

Vánoce jsou svátkem klidu, míru a pohody. To platí nejenom v Evropě a v Americe, platí to v podstatě všude. Však to taky naši křesťanští předkové stovky let pilovali a cizelovali, zejména pomocí ohně a meče, aby to stálo za to. Samozřejmě jistý počet Buddhistů a Hinduistů se hromadné oslavy Vánoc nezúčastňuje, zřejmě intuitivně odhadli, že to s tím narozením malého Ježíška za přítomnosti jakési Betlémské hvězdy nebude zas až tak žhavé, ale to je jejich problém. Dokonce už i Židé a Muslimové pochopili, že s celosvětovou oslavou Vánoc prostě nic nenadělají a více méně je tolerují. Toto šílenství došlo dokonce tak daleko, že Vánoce slaví i ti, kteří důvodu ke slavení zrovna moc nemají.

„Jsou Vánoce, je třeba zabít kapra!“ zahlásila bezdomovkyně Jaruna ve staré vrátnici dávno opuštěného podniku na výrobu cihel. „Nebo někoho jiného,“ dodala, když viděla, jak se její druh Tadeáš rozvaluje opilý na pohovce.

„Už zase jsou tady ty otravné Vánoce?“ podivil se Tadeáš. „Vždyť byly nedávno.“

„Byly loni a už jsou tady zas, vy nechutní ožralci!“ oznámila všem okolo svým chraplavým hlasem podnapilá madam Jaruna. „Máte pro mě něco pod stromeček?“

„A ty tady vidíš nějaký stromeček?“ zeptal se jí vtipně neméně podnapilý bezdomovec Matyáš, který seděl u stěny a dopíjel třetí čučo. „Tak až tady nějaký uvidíš, tak pod něj možná něco dostaneš.“

„Venku je hromada stromečků,“ opáčila romanticky naladěná Jaruna. „Stačí jeden z nich uříznout a máme vánoční stromeček přímo tady. A pak by se pod tím stromečkem možná něco našlo i pro hodnou Jarunku. Ale na to jsi moc líný, co?“

„Jdi do prdele, hodná Jarunko,“ opáčil o poznání méně romanticky naladěný Tadeáš a hned nato usnul. Mimochodem, možná to nevíte, ale běžný bezdomovec nespí jako většina populace osm hodin najednou. Spí asi tak šestnáctkrát denně po půlhodině, tedy vždy, když je vhodná příležitost. Odborníci tento fenomén vysvětlují získaným tramvajovým cyklem.

Bezdomovec Tadeáš žil společně se svou družkou Jarunou ve staré vrátnici v opuštěném areálu bývalé pískovny a cihelny. Jaruna a Tadeáš přišli o společný byt před rokem, když nezaplatili tři nájmy po sobě a majitel domu je vyhodil na ulici i s jejich vyhublým psem. K nim se po nějaké době přidal i Tadeášův kamarád Matyáš, známý jako Maťo, s nímž pak svorně obývali jedinou místnost staré vrátnice, která měla alespoň nějaká okna. Místo skla byl sice v okenních rámech igelit, střechou trošku protékalo, ale to jsou podružné věci. Hlavně že byli dobrá parta. Už od rána všichni vespolek popíjeli krabicové víno, jako ostatně jakýkoliv jiný den.

„Narodil se Kristus pán, veselme se!“ pokoušela se všem dodat náladu dost otřesným zpěvem Jaruna a otevřela další krabicové víno. „Vesel se!“ dodala a kopla do Tadeáše, který mezitím začal hlasitě chrápat.

„Proč mě budíš?“ zeptal se zmatený Tadeáš, který ani nechápal, o čem je řeč. „Právě jsem usnul, jsi normální?“

„Jsou Vánoce, tak se vesel, miláčku,“ poručila mu Jaruna a podala mu čučo. „Stejně pořád jenom spíš, tak si to dneska užij.“

„Nechápu proč,“ zamyslel se Tadeáš. „Stejně od vás nedostanu žádné dárky. Stejně jako vy ode mě!“ dodal a napil se z její krabice tak zhluboka, že Jaruna okamžitě zalitovala, že ho vůbec probudila.

„Hele, není to Betlémská hvězda?“ skočil jim do partnerské hádky podnapilý Maťo a ukázal ven přes okno zakryté úděsně špinavým igelitem. „Vypadá jako by byla hned za oknem.“

„To jsou policajti, chytráku,“ opáčil otráveně Tadeáš. „Ty nepoznáš baterku od Betlémské hvězdy? Tak to už jsi úplně mimo.“

„Nikdy jsem Betlémskou hvězdu neviděl,“ bránil se celkem rozumně Matyáš a napil se. „Stejně nic takového neexistuje.“

Pak už následovala jen chvíle napjatého ticha, která od věků věkoucích předchází všechny ty zásadní okamžiky, kterých se podvědomě obáváme.

„Okamžitě vyjděte všichni ven!“ zařval z venku mohutný hlas. „Tady je městská policie, tak vám doporučuji zůstat v klidu a poslechnout příkazů!“

„Máte velmi sonorní hlas,“ pochválil ironicky strážníka podnapilý bezdomovec Matyáš, když všichni tři obyvatelé staré vrátnice vyšli ven. „Úplně mi z něj zvoní v uších.“

„Děláš si ze mě srandu?“ zeptal se ho výhružně strážmistr Lebeda, který úplně přesně nevěděl, co to znamená slovo sonorní. „Mám naprosto normální hlas!“ zařval a vytáhl obušek. Byl tam dneska sám a před každoroční konzumací kapra a sekýrování od manželky si chtěl zvýšit sebevědomí menší buzerací místních bezdomovců.

„Nikdo si z vás nedělá srandu, strážníku,“ vložil se do věci neméně podnapilý Tadeáš. „Prostě máte sonorní hlas a hotovo. To znamená zvučný.“

„Tak to vás bude mrzet, dělat si ze mě srandu,“ zařval vzteky rudý strážce zákona. „Vy tam v té zřícenině vyrábíte drogy?“

„Kdybychom tam vyráběli drogy, tak máme lepší auto než vy,“ opáčila klidně Jaruna. „Co to je? Stará špinavá Škodovka?“

„Jedna čtyřka benzín,“ připustil strážník. „Lepší auto nám nedají, protože je krize kapitálu. A za to všechno můžete vy, bezdomovci, protože neplatíte daně!“

„Žádná krize kapitálu neexistuje, je to krize morálky,“ začal strážníka poučovat podnapilý Matyáš, který právě močil u stromu. „Všichni strašně hromadíme majetek, v tom to je,“ dodal, přičemž ho šlechtil fakt, že vlastnil tak akorát to, co měl právě na sobě. „Tu lež o krizi se nám snaží namluvit ta naše zkorumpovaná vláda, abychom nedělali problémy a báli se o živobytí.“

„Tak to se pleteš, je to hodně špatné, lidé nemají peníze a bude to ještě horší,“ zasmušil se strážník, jehož příjem zhruba byl zhruba desetkrát vyšší, než Matyášovy sociální dávky. „Musím to vědět, sám žiju z ruky do huby,“ dodal, přičemž zřejmě zapomněl na to, že je shodou okolností majitelem velkého rodinného domu, chaty a dvou drahých vozidel. „A přestaň chcát, když s tebou mluvím!“

„Mě se to nezdá,“ pokoušel se dál o problematice vlastnictví diskutovat bezdomovec Matyáš, jenž byl majitelem pouze jedněch starých ošoupaných riflí, roztrhaného svetru a páru špinavých bot. „Já mám všechno, co potřebuju. Denně odvezu sběr a mám na jídlo i na nějaké to víno.“

„Že se s tím pitomcem bavíš,“ mávl rukou Tadeáš a vrátil se s Jarunou do vrátnice. Mimochodem, dodnes není jasné, jestli Tadeáš mluvil k Matyášovi, nebo ke strážníkovi, ale nejspíš k Matyášovi.

„Tomu nemůžete rozumět, vy blbci!“ vykřikl za nimi strážník, který to pochopil jako útok na svou autoritu. „To, co stačí pro vás, rozhodně nestačí pro mě!“

„A proč ne?“ zeptal se ho Matyáš. „Vy jste víc člověk než my?“

„Samozřejmě že ano,“ začal mu to vysvětlovat svou logikou strážník. „Ty jsi bezdomovec a já jsem slušný občan. Pracuju a platím daně. Chápeš to?“

„Ale já jsem taky slušný občan,“ bránil se Matyáš. „Nikomu neškodím, nekradu a nervu se. Mezi námi je jenom jediný rozdíl, že vy máte kde bydlet a já ne.“

„A přesně to je ten rozdíl mezi slušným občanem a bezdomovcem,“ vysmál se mu strážník. „Tak hlavně nedělejte bordel a buďte rádi, že vás nezatknu.“

„Mně by se ale to zatčení dneska docela hodilo, pane strážníku,“ překvapil ho Maťo. „Je strašná kosa a teplé jídlo jsem neměl už týden. Taky sprcha by bodla. Dívejte se, právě teď dělám výtržnosti,“ dodal a přímo před strážníkem dopil krabici vína, kterou hned nato zmačkal a hodil na jeho auto.

„To jsem jako neviděl,“ vykoktal strážník, značně vyvedený z míry tím, že by se měl na Vánoce otravovat s bezdomovcem. „Koukej to uklidit,“ napomenul ho a soukal se do auta, jen trochu potřísněného zbytkem vína. „Po svátcích si to zkontroluju a nepřej si mě, jestli to tady ještě bude.“

„Nic nezvednu, zatkněte mě!“ zkoušel to ještě zoufalý Matyáš. „Dneska v noci má být strašná kosa. Dělám přece nepořádek na veřejnosti a to je výtržnost a pobuřování!“

„To není žádné pobuřování,“ ušklíbl se strážmistr Lebeda. „To bys musel způsobit vzpouru před svědky a nabádat je k tomu. Pak bych s tebou musel do večera sepisovat protokol a přišel bych o kapra a salát.“

Hned po svém proslovu zabouchl dveře, briskně odjel a nechal partu bezdomovců ať se o sebe stará, jak nejlépe umí. Ostatně, takhle je to vždycky. Řvát po těch nejubožejších chce každý, ale pomáhat jim už nechce nikdo.

„Hele, dostal jsem nápad,“ oslovil všechny přítomné těžkým jazykem Matyáš, když se vrátil zpátky do vrátnice. „Zítra bude Půlnoční mše. Když půjdeme před kostel, tak možná něco vysomrujeme. Na benzince si pak koupíme nějaký chlast a bude pohoda. Lidi jsou na Vánoce takoví citlivější.“

„To je dobrý nápad,“ dloubla do něj Jaruna. „Určitě tam bude spousta kosů, které můžeme oškubat.“

„Co by tam dělali kosi v takové kose?“ podivil se natvrdlý Tadeáš, bývalý učitel přírodopisu, který ani nepostřehl, že se mu podařil dokonalý bonmot. „Ti už jsou dávno v teplých krajích, nejsou tak líní jak my.“

„Sklapni,“ utřela ho Jaruna. „Jsi úplně mimo realitu, jelimane.“

„Klídek, reálná Jaruno,“ okřikl ji Maťo. „Raději pořádně uhas ten oheň, nebo nám ta vrátnice ještě vyhoří. To bychom byli bezvrátníci.“

„Však jsme bezdomovci, tak bychom to jako bezvrátníci taky zvládli,“ cynicky prohlásila Jaruna a napila se z plna hrdla. „Půlnoční mše nám neuteče, protože půlnoc je každou noc.“

Po ní se napili chutného krabicového vína i všichni ostatní. A jelikož měli u stěny uloženo ještě necelých deset litrů, čas plynul poněkud nespecifikovaně a blíže neurčeně. Prostě jen pili a podřimovali, pokud bylo co pít, když už nebylo co jíst. Hlavně když bylo teplo a co kouřit, protože jídlo je v žebříčku hodnot bezdomovců až na čtvrtém místě, za alkoholem, cigaretami a trochou toho závětří.

V příjemném rozpoložení bezduchého nicnedělání neměli ani ponětí, že jen několik kilometrů od nich, za řekou ve vilové čtvrti, se řeší naprosto odlišné problémy. Problémy z úplně jiného světa, který byl od toho jejich ještě více vzdálený, než ta Betlémská hvězda, o které už byla řeč.

 

 

Kapitola čtvrtá

Chcete být milionářem?

Život společnosti bývá mnohem krutější, než jak to lidé vidí ze svého pohodlného pohledu na svět. Většinu času trávíme s rodinou a přáteli, takže na nás krutost systému v plné brutalitě nedolehne, ale zeptejte se osamělých lidí. Ti o tom vědí své, protože těch se nikdy nikdo nezastane, takže zakomplexovaný úředník dostane možnost zařádit si v plné parádě. Krutost zakotvená v systému se totiž vždy přenáší ze sociálních vrstev s vyšší mírou obhajoby do těch méně hájených oblastí.

Na vině je samozřejmě naprostá necitlivost moderní společnosti, kdy byla starost o vlastní blaho povýšena na nejvyšší filozofii. S tím je spojena i smutná skutečnost, že pohádkové bohatství a naprostá chudoba můžou žít téměř vedle sebe, aniž by to oběma stranám přišlo podivné. Jen o několik kilometrů dál, v místní vilové čtvrti, došlo totiž právě v ten okamžik k následujícímu zajímavému rozhovoru:

„Člověk se ani nenaděje a už zase tady máme Vánoční svátky, že?“ nadšeně oznámil své rodince bývalý krmič dobytka a dnes vážený podnikatel Jarda Severýn, majitel místní vyhlášené restaurace s poněkud komickým, ale zcela pravdivým názvem „U vola“ a několika dalších menších podniků. Kromě toho vlastnil i nějaké ty pozemky a seděl ve správní radě místní nemocnice, která si drze dovolovala zasahovat do jím zprivatizovaného lesíku.

„Vánoce jsou trapné,“ okamžitě opáčila jeho starší dcera Evelína. „Slaví je jenom pitomci a nuly, protože je to jediný den, kdy něco dostanou!“

„Já jsem se jako dítě na Vánoce vždycky těšil,“ zavzpomínal pan Severýn. „Ozdobili jsme stromeček, potom byl kapr se salátem a nakonec se rozdávaly dárky. Takové Vánoce se mi líbí.“

„Takové obyčejné Vánoce se ti líbí, protože jsi nula!“ ušklíbla se slečna Evelína. „Proč nemůžeme mít někdy pořádné Vánoce, třeba na zaoceánské lodi někde v Tichomoří. Víš, že nesnáším sníh?“

„No dobře, tak si letos zaletíme třeba do Indie, tam je levně a Vánoce se tam neslaví,“ povzdechl si pan Severýn. „Místo kapra si dáme tikka masalu a místo salátu čapátí.“

„Indie je trapná,“ zívla slečna Evelína, která se považovala za nadějnou zpěvačku a významnou místní celebritu. „V Indii vládne doba kamenná, nemají tam ani pořádný signál,“ dodala a nalila si sklenku z láhve francouzského vína, za jehož cenu by průměrná indická rodina žila celý měsíc.

„Tak to se mýlíš,“ poučil ji otec. „Indie je moderní země. Letos spouští na vodu svou první letadlovou loď. Má být dvě stě metrů dlouhá a mít kromě vojáků sto členů trvalé posádky.“

„Takže jednoho kapitána devět dozorců s bičem a devadesát veslařů, co?“ ušklíbla se Evelína. „Já chci na Vánoce do Afriky! Letos bychom si mohli zaletět raději třeba na Madagaskar. Když hned vyrazíme, ještě to stihneme!“

„Madagaskar je taky trapný,“ ozvala se druhá, teprve osmiletá dcera pana podnikatele, jménem Jitka. „Vládne tam zřejmě doba kamenná,“ začala napodobovat sestru. „A určitě tam nemají signál!“

„To ty jsi trapná, blbko!“ ušklíbla se Evelína. „Na Madagaskaru je to náhodou hustý! Před dvěma lety tam prý domorodci snědli jednoho turistu. Zůstal po něm jenom opasek a ten byl nakonec vydražený na Internetu za dva tisíce dolarů.“

„Já jsem byla Madagaskaru předloni, ještě s prvním manželem a bylo tam strašně horko,“ přidala se do diskuse manželka pana Severýna, madam Dana, která byla jen o několik let starší než jeho dcera Evelína. „Takže Evelínka má vlastně pravdu, kromě turistických zážitků, ty jsou tam dost řídký,“ mrkla na svou vyvdanou dceru. „Bylo tam takové vedro, že jsme celou dovolenou leželi u bazénu.“

„Nebo si zaletíme na Aljašku,“ ušklíbl se podrážděně pan Severýn, rozrušený zmínkou o prvním manželovi. „Tam žádné vedro není. Na Vánoce je to ideální atmosféra. Santa Claus to bude mít jen přes kopec, takže možná přijede už před večeří.“

„Jsi velmi vtipný, miláčku,“ opáčila ironicky jeho drahá polovička. „Proč už dávno nemáš v Televizi nějaký svůj vlastní komický pořad?“

Pan Severýn chvíli přemýšlel, jak by jí vtipně odpověděl, ale nakonec nad tím mávl rukou.

„Taky bychom mohli jednou zůstat doma,“ přisadila si malá Jitka. „Můžeme společně ozdobit vánočné stromeček a upéct si cukroví. Určitě je spousta tradic, na které nikdy nemáme čas. Můžeme si třeba zajít i na půlnoční mši do kostela. Holky ze školy říkaly, že je to super.“

„Jsi trapná, farářko!“ okřikla ji starší Evelína. „Otevři si vlastní kostel a tam si můžeš pořádat mše! Když mě někdo uvidí v kostele, tak budu muset do školy chodit kanálem. I ty největší socky na Vánoce letí někam do ciziny. Že mám pravdu Danuš?“

„Samozřejmě, že máš pravdu,“ ušklíbla se madam Danuše a pokračovala v pilování nehtů. „Jitka je ještě pořád malé nerozumné děcko, které dočista neví o čem je dnešní svět.“

„Nejsem žádné malé děcko!“ bránila se Jitka a začala pofňukávat.

„Obraťme list,“ zkoušel je všechny uklidnit papínek, aby zamezil hrozící hádce. „Tak schválně, co si myslíte, že dostanete na štědrý večer pod stromeček?“

„Já určitě dostanu tu diamantovou brož, která mi chybí k náušnicím, ale to jistě moc dobře víš, drahý,“ chopila se iniciativy jeho milá choť. „A jestli to nevíš, tak teď už to víš.“

„Jednu diamantovou brož přece máš,“ pokoušel se argumentovat pan Severýn, protože nic takového jí letos nekoupil. „Nepotřebuješ mít milion šperků, vždyť vypadají všechny stejně. To je hroznej život, jako by nestačilo, že platím daně, ještě musím kupovat nezdaněné šperky! Navíc ty cetky stojí majlant.“

„A víš vůbec, co to znamená majlant?“ vychytrale opáčila paní Danuše, která vždy uměla odvrátit nepříjemné témata na neutrální.

„Vlastně ani nevím,“ zamyslel se pan podnikatel. „Asi to znamená hodně peněz, ne?“

„Je to z německého Mein Land,“ ušklíbla se Danuše. „Znamená to Moje pozemky! Taky byste mohli mít trošku rozhled, vy burani.“

„Tak to není žádná pravda,“ skočila jí do řeči Evelína. „Slovo majlant pochází z názvu města Milán, symbolu bohatství v devatenáctém století. Vyslovovalo se to malán, nebo tak nějak.“

„Určitě je to z angličtiny,“ vmísila se jim do diskuse malá Jitka, kterou ale nikdo nebral vážně. „Majlend, to je přece Moje země!“

„To je to samé, co jsem říkala já,“ namítla paní Danuše. „Akorát v angličtině.“

„No dobře,“ rozsekl to pan otec, který zalitoval, že se jich vůbec na něco ptal. „Je to prostě překlad z nějakého cizího jazyka. Nemá smysl se tím zabývat, stejně si to každý historik upraví po svém a pak nám to naúčtuje.“

„To ale nic nemění na tom, že loňská diamantová kolekce je prostě loňská diamantová kolekce, miláčku,“ vrátila se k původnímu tématu Danuše. „Ty si přece můžeš dovolit tunu diamantů. Kromě toho jsou ty diamanty kombinované s ametystem a ten k perlám nejde. To přece ví každý.“

„A já dostanu určitě segway,“ ozvala se Evelína. „To by bylo super!“

„Co je to segway?“ zeptal se jí nerozumě otec, čímž v podstatě i prozradil, co určitě nedostane. „To je zase nějaká ta nudná počítačová hra?“

„Segway je úplně skvělé a naprosto husté vozítko na dvou kolečkách, jak se na něm stojí a samo se vyvažuje,“ začala mu to vysvětlovat Evelína. „Dvě holky ze třídy už ho mají a jezdí na něm po chodbě. Nikdo se jim neopováží nic říct, ani řiditel, protože segway stojí hromadu peněz.“

„A budeš na tom jezdit?“ zeptal se jí otec. „Tady Jitka chtěla loni strašně moc poníka a jela na něm jenom jednou. Od té doby postává zahradě.“

„Bolí mě z toho ježdění zadek,“ ušklíbla se Jitka. „Nikdo mi neřekl, že z toho bolí zadek. Poníci jsou divní a mají tvrdý hřbet!“

„No dobře, tak tedy kompromis,“ rozhodl pan Severýn. „Po Vánocích si zajedeme na Barbados, ale dneska si jako rodina zajdeme na Půlnoční mši. A co bude večer pod stromečkem, tak na to si počkejte až po večeři.“

Po tomto prohlášení u Severýnů konečně zavládl alespoň na pár okamžiků kýžený klid a mír, jak se to ostatně na správné Vánoce sluší a patří. To však ještě pan Severýn nevěděl, že ho co nevidět čeká zásadní životní změna a proto je možná ten pravý čas, seznámit vás blížeji s rodinkou Severýnových, abyste věděli, s kým máte tu čest.

Bývalý krmič krav pan Jaroslav Severýn první rok po revoluci zprivatizoval místní hospodu, ve které předtím nasával a hned nato z něj byl místo místního ochmelky vážený pan podnikatel. Koupil si na úvěr dokonce i přilehlý autoservis, aby bylo každému v podhradí jasné, s kým mají co do činění. A jelikož se ve vesnici chlastala první liga, díky čemuž pak auta bourala ostošest, o jeho budoucnosti novopečeného boháče nebylo pochybností. Blahoslavena budiž zem, kde se celebritami stávají hostinští, protože pan Severýn byl už po pěti letech podnikání tím nejbohatším živnostníkem v celém širém okolí.

Sám Jarda byl svým bohatstvím nejprve poněkud zaskočen, náhle však pocítil přítomnost pocitu, dosud nepoznaného, totiž pocitu výjimečnosti. Tento pocit mají všichni bohatí lidé, ale ti bohatí od narození nezaznamenávají ten příliv, který je spojen s dočasným blbnutím. S pocitem výjimečnosti se už rodí a je pro ně přirozený, jako voda pro ryby. To zbohatlíci, kteří byli po značnou část svého života chudí, však na plné pecky odskáčou následky právě onoho opojného přílivu.

„Co říkáte tomu, že bych chtěl na zahradě bazén ve tvaru delfína?“ zeptal se miliardář Jarda Severýn servilního stavbyvedoucího při obhlídce své nové vily. „Není to kýčovité?“

„V žádném případě,“ zalhal mu úlisně pan stavbyvedoucí. „Takové bazény stavíme běžně. Korpus z kompozitu, armatury z nerezu a schůdky pro vstup budou žulové.“

„Jenom žulové?“ ohrnula ret manželka pana Severýna, krásná madam Danuše. „Potřebuji mít to schodiště z mramoru, kvůli sousedům! Žula je moc obyčejná, to bych si připadala jako někde na koupališti se sockama.“

„Žádný problém,“ opáčil pan stavbyvedoucí. „Jak si vaše jasnost přeje. Jenom si budete muset trošku připlatit,“ dodal a už v duchu počítal další tisíce na provizi.

„A víte co, na zahradě bych chtěl mít klec se lvem,“ oznámil náhle pan Jarda stavbyvedoucímu svůj nejnovější nápad. „Nebo raději se dvěma! Třeba tady u té pergoly, ať po nich můžu střílet ze vzduchovky.“

„Ale já jsem stavební inženýr,“ zalapal po dechu oslovený. „Kde mám sehnat lva?“

„To je váš problém,“ seřval ho Severýn. „Lva tu chci mít do pátku, jinak letíte!“ odfrknul si a vrátil se ke své rodině, probrat poslední nejasnosti kolem zítřejších Vánoc. Ostatně, měl svých problémů víc než dost, jak bylo vidět z lístku na ledničce, který právě doplnil o nový úkol. Musel zprivatizovat místní vápenku, vzít si tabletku na tlak a zkontrolovat nákup lva. Ti naši zbohatlíci to rozhodně nemají jednoduché, jestli si myslíte opak, tak zbohatněte a brzy uvidíte.

 

 

Kapitola pátá

Bída je matkou elegance

Je smutné vidět, jak mocně působí peníze na člověka, protože peníze ve skutečnosti žádnou hodnotu nemají, jen se za ni vydávají. Původně měly pouze hodnotu směnnou, později mocenskou a dnes ekonomicky nadčasovou. Možná i z toho důvodu bych se zasazoval o časové omezení hodnoty uložených peněz, kdo je v určené době neužije, jejich hodnota se sníží. Vždyť i zboží, za které je peníz směňován podléhá zkáze, tak by to bylo spravedlivé a inflacím by jednou provždy byla nasazena časově omezená kravata. Jenomže tohle nikdo nechce, protože potom by bylo velice složité být trvale bohatý a lidé odjakživa hrozně touží po bohatství.

Revoluční devadesátá léta spojená se změnou společenského systému, pomohla ve Východní Evropě stvořit zcela nový druh člověka, takzvaného Zbohatlíka obecného. Tento nově objevený druh Člověka se zcela lišil od tradičních zazobaných pracháčů, jejichž majetek vznikal po generace. Oni zbohatli okamžitě, uloupením hodnot nashromážděných někým jiným a naprosto na to nebyli připraveni. Jejich předchozí bída pak byla pochopitelně hlavním důvodem neuvěřitelné namyšlenosti, jak už to tak u rychlokvašné honorace chodí.

To mělo truchlivý dopad na charakter celé společnosti, protože náhle chtěl být každý jako oni. Přijít bezpracně k penězům se stalo tou vysněnou Mekkou, kterou je třeba dobýt. Bohužel, je dávno známo, že nic tak neprozrazuje duševní omezenost, jako láska k penězům a také pochmurné rčení, že čím větší lump, tím větší zisk, často nebývá daleko od pravdy. A právě z toho důvodu dosáhli největšího úspěchu ve velké privatizaci především lumpové, neuvěřitelnou shodou okolností pocházející z okruhu příbuzných a známých tehdejší politické elity.

Dnes již nemá cenu hledat v tom nějakou souvislost a snad to můžeme zakončit konstatováním, že některé lidské archetypy prostě disponují výjimečnými schopnostmi, které dokážou přetavit v bohatství i v případě rovných příležitostí. Za jejich úspěchem ale obyčejně nestojí intelekt, nebo nesmírná píle, ale rozličné privatizace, která zplodily z bývalých řezníků a zelinářů novodobou šlechtu. Jejich nově nabytý životní styl se pak nejlépe odrážel v jejich dětech.

Sedmiletý sir Emil Novák II byl majitelem nejnovějšího mobilního telefonu Sony a byl na něj patřičně hrdý. Nosil ho neustále při sobě a všem ostatním dětem ve škole pro privilegované parchanty ho ukazoval, dokud mu nedošlo, že drahý mobil má ve třídě každý. Například slečna Eleonora Vykydalová - Hrubá měla mobily dva. Levnější na hry a dražší s připojením na Internet. Kdo neměl ve škole pro privilegované děti alespoň jeden drahý mobil, byl společensky znemožněn. Ale to se nestávalo, protože jejich bohatí rodiče si přísně hlídali, aby jejich výjimečné dítě neustále trumfovalo nad svým okolím.

Učitelé měli dokonce nařízeno dávat těm výjimečným dětem výjimečných rodičů pravidelné pochvaly, aby si ten potěr připadal výjimečný už od podstaty. A když se náhodou vyskytlo dítě tak neuvěřitelné netalentované, že nedokázalo v ničem vyniknout, tak mu prostě nějakou pochvalu přidělili a basta.

Školy pro privilegované děti se počaly zakládat především z toho důvodu, aby se podřadní parchanti z obyčejných rodin nedostávaly do styku s elitou, předurčenou k budoucímu vládnutí. V každé takové VIP Škole však společně s pocitem vysokého dětského sebevědomí a duševní převahy nad okolím poměrně dost bujela namyšlenost. Velice časté byly hádky o to, kdo je významnější osoba.

„Co jsi vlastně v životě dokázal?“ hádali se bohatí špunti při každém setkání. „Určitě nic. Vsadím se, že jsi obyčejná chudá socka a nemáš ani chytrý mobil, protože jsi nula!“

„To ty jsi nula!“ bránili se napadení a okamžitě kontrovali: „Vsadím se, že nemáte doma ani milión, protože jste socky!“

Takhle se děti bohatých rodičů v soukromých školách hádají každý den až do svačiny a chudinky učitelky to musejí poslouchat, aniž by mohly hnout brvou.

„Můj táta má svou vlastní banku a patří mu několik fabrik! A můj táta toho tvého tátu klidně propustí, když mu řeknu!“ obořil se malý chlapeček Emil Novák II na ještě menšího chlapečka vedle sebe, kterého viděl poprvé v životě.

„Tak to ani náhodou, můj táta je totiž poslanec! To koukáš, co?“ odvětil pyšně menší chlapeček. „A klidně nechá zavřít toho tvého tátu do vězení, protože určitě strašně krade!“

„Nenechá ho zavřít, protože poslanci kradou ještě víc,“ briskně zaútočil malý Emil názorem, který slyšel doma. „A když bude po volbách, tak o to všechno přijde a bude muset začít pracovat!“

„Fuj, jeho táta bude muset pracovat,“ přidala se nějaká malá holčička, která jejich hádku náhodou slyšela. „Oni jsou socky!“

„Můj táta je poslanec, žádná socka, on nikdy nebude muset pracovat,“ začal se hádat menší chlapeček. „A čím je ten tvůj?“ otočil se na nového žáka, který se s ostatními nebavil a hrál si se svým mobilem.

„Můj tatínek je drogový dealer,“ překvapil ostatní děti nový žák s nejdražším mobilem. „Prodává drogy těm vaším tatínkům a oni za ním jezdí a pořád ho prosí o nějaký lepší materiál.“

Všichni pokývali hlavami na znamení obdivu a malá holčička si k němu přisedla. Drogové dealery všichni obdivují, především z toho důvodu, že většinou mívají mnohem lepší výdělky i charakter, než kupříkladu ti poslanci, o kterých již byla řeč.

Překvapují vás podobné dialogy? Nemusí! Vyšší vrstvy vždy dbaly na to, aby jejich potomek získal již v dětství zvýšený pocit vlastní důležitosti, což je mnohem důležitější, než skutečné schopnosti.

„Táta mi koupil afgánského chrta, heč,“ ušklíbla se osmiletá Eleonora Vykydalová-Hrubá, dcera uklízečky a pomocného dělníka, kteří po revoluci zbohatli založením sexshopu.

„My zase máme knírače a ten umí štěkat ve třech světových jazycích, heč,“ ihned ji trumfnul Emil druhý, který vždy musel trumfovat nad ostatními dětmi.

„Tak to kecáš,“ okřikla ho Eleonora, budoucí dědička obchodního sexy řetězce. „Psi žádné jazyky neumí! Co mi na to řekneš?“

„Kolik máš tento měsíc pochval?“ zeptal se jí místo odpovědi nadutě Emil druhý, jenž byl synem místního zámečníka a prodavačky, kterým se po revoluci podařilo zcela vytunelovat místní kampeličku a za nakradené peníze nakoupit několik podniků. „Asi žádnou co, ty nicko, jinak bys už měla na nástěnce fotku!“

„Já už mám pochvaly dvě, ty hloupý chlapečku!“ utřela ho malá Eleonora. „Za dlouhý spánek po obědě a za vzornou docházku do jídelny. V jídelně jsem vždycky první,“ dodala a vytáhla z kapsy čokoládovou tyčinku, aby ihned demonstrovala, co je pro ni nejdůležitější.

„To nic neznamená,“ opáčil nadutě malý Emil druhý. „Ty moje pochvaly jsou významnější. Mám je za ostrouhání tužky a umytí tabule, heč!“

„Já mám pochvalu za fyziku,“ vmísil se jim do hovoru malý Teodor, syn hokejisty. „Spadl jsem na schodech a skoro nic se mi nestalo. Tak mi dala paní učitelka pochvalu za fyziku.“

„Jenom jednu?“ zeptal se ho povýšeně Emil. „Ty máš jenom jednu pochvalu? Za celý měsíc jenom jednu jedinou? Tak to jsi trapný!“

„Spadl jsem jenom jednou,“ opáčil prostoduše malý Teodor. „Spadl jsem ze schodů přímo na podlahu a udělal si modřinu. Tady tuhle, na ruce.“

„Tak to jsi nula!“ utřela ho Eleonora. „Kdo má jenom jednu pochvalu a jednu modřinu je nula a socka. Já mám pochval celou žákovku.“

Ostatní děti se začaly smát a ukazovat na chlapečka s jednou pochvalou a jednou modřinou. Mít jenom jednu pochvalu a jednu modřinu je hanba, ze které se musíte vykroutit jedině chytrostí.

„Můj táta ale hraje hokej, proto je ta moje pochvala důležitější,“ prohlásil překvapivě malý Teodor a ostatní děti se náhle nezmohly na odpověď. „I ta moje modřina je důležitější než ty vaše.“

„Děti, podává se svačina,“ vstoupila jim do diskuse učitelka. „Kdo bude první u stolu, dostane zvláštní pochvalu za rychlost,“ usmála se na ně.

„Zatím nám ukliď hračky,“ poručil jí Emil druhý a pomalu se belhal k prostřené tabuli. Učitelka zatím uklízela hračky.

„Fuj, krevety?“ odfrkla si slečna Vykydalová-Hrubá, když se jí na třetí pokus podařilo vyškrábat se na židli. „To nežere ani náš pes!“

„Ani náš,“ pokoušel se zaujmout ostatní děti malý Teodor. „Náš pes jenom leží a vrtí ocasem.“

„Vy psa nemáte, to je obyčejná elektronická hračka z obchoďáku,“ utřel ho Emil druhý a začal se vrtat v jídle. „A víš proč nemáte opravdového psa? Protože máš alergii!“

„Fuj, on má alergii!“ začala křičet Eleonora a ukazovat na Teodora. „Je to socka!“

„Je to socka!“ začaly skandovat všechny děti a učitelka se k nim rozpačitě přidala. Za padesát tisíc měsíčně si zvyknete na vše.

„Příště si nechám dovézt jídlo z domova,“ rozčiloval se malý Emil druhý a z legrace pohrozil ředitelce. Ta se omluvně usmála. Potom nabral Emil na stříbrnou lžíci pořádnou dávku krevet a mrštil jí po kuchařce. Kuchařka se lekla a upustila porcelánovou mísu s omáčkou, za což dostal mladý pan Emil od ředitelky ještě ten den další zvláštní pochvalu. Za kontrolu kvality, jak bylo psáno v záhlaví.

Ale my se už raději vrátíme k našemu původnímu příběhu, aby si privilegované vrstvy nemyslely, že jen na nich stojí svět. Ono totiž ty privilegované vrstvy jsou v podstatě pořád jenom vrstvy. A jak už to tak chodí, vrstva leží na vrstvě a vespolek si ani neuvědomují, že aby mohla být některá vrstva nahoře, musí ležet na těch dole.

 

 

Kapitola šestá

Struktury morálního sedimentu

Možná vám to bude připadat smutné, ale v přírodě žádný obecně platný morální zákon neexistuje. Kdo si něco podobného myslí, žije v omylu, podobné chování můžeme výjimečně registrovat pouze u velice malého procenta lidí a to ještě za velmi specifických okolností. Ve světě zvířecím morálku nenajdete nikde, a i kdyby se vám někdy zdálo, že nějaké zvířátko se chová způsobile, pouze přisuzujete domnělé lidské vlastnosti zvířecímu chování, které má zcela jiné důvody. Vaše kočka nepustila chycenou myš proto, že je ušlechtilá, ale proto, že byla právě nechutně přežraná a bylo jí líto dalšího pohybu. Ani ten nejvěrnější pes neposlouchá svého pána z nějakých vyšších mezidruhových sympatií, ale pouze a výhradně kvůli prospěchu, který mu to přináší. U lidí je to dokonce ještě směšnější, protože se tou neexistující morálkou neustále ohání, ale jejich podlé chování je většinou usvědčuje z opaku.

Vážený a všemi ctěný podnikatel Jarda Severýn byl moderní obchodník porevolučního typu i morálky. Podnikal se vším, co mělo nějakou hodnotu a co se týče té morálky, tu považoval za trapný přežitek. Začal podnikat v oboru Nákup a Prodej, jak se tomu v devadesátých letech říkalo, což by se dnes dalo volně přeložit jako Krádež a Útěk, což mimochodem několikrát i doslovně naplnil. Při této příležitosti je třeba zmínit, že takhle to chodilo pouze za starých barbarských časů, dnes už to tak dávno není, alespoň myslím. Krade se sice pořád stejně, ale už se neutíká, protože k útěku není důvod. V zemi, kde se vzájemná krádež mezi občany netrestá, není důvodu nikam utíkat. Snad jedině kdybyste ukradli státní majetek, to potom jo.

Pan Severýn nakupoval a prodával v podstatě vše, z čeho koukal nějaký zisk a vůbec se tak nějak celkově snažil přežít v rozvinutém kapitalizmu volné soutěže. Jako každé ráno si rozložil na stole nezaplacené faktury za poslední měsíc a od srdce se zasmál, protože to byl prostě velký vtipálek. Nezaplacených faktur bylo přes dvacet a on neměl v úmyslu v dohledné době zaplatit ani jednu. Už to bral jako folklór, nejprve omluva, potom výmluva, měsíc vypnutý telefon a po první soudní obsílce zaplacení části obnosu. Moudře prohlížel jednu fakturu po druhé a na adresy věřitelů začal rozesílat omluvné maily, slibující brzké zaplacení, což ovšem tak úplně neodpovídalo skutečnosti. Největším věřitelem byl jistý pan Vojáček, bývalý instalatér ve stejném JZD, kde krmil pan Severýn dobytek a nyní byl bohatým majitel několika místních čerpacích stanic.

„Slíbím jim cokoli, co je na pár dní uklidní,“ prohodil směrem k paní účetní. „Napíšu jim, že určitě zaplatím příští měsíc. Sice jsem to psal už minule, ale nepsal jsem, který měsíc.“

„Jenomže oni nám taky můžou lecos slibovat,“ opáčila paní účetní. „Můžou nám například slibovat, že jestli to do týdne nezaplatíme, tak nás dají k soudu.“

„A vám už někdo něco podobného sliboval?“ zeptal se jí opatrně Severýn, jelikož pod slupkou drsňáka byl v podstatě zbabělec.

„Pořád nám něco takového slibují,“ ušklíbla se účetní. „Zrovna včera telefonoval nějaký pan Vojáček a vyhrožoval, že nás dá k soudu.“

„Ten Vojáček je strašný blbec,“ odfrkl si Severýn a začal se procházet po místnosti. „Musím to vědět, sám jsem blbec, hehe,“ použil svůj oblíbený vtip a podíval se po paní účetní, jestli se směje. Paní účetní se ovšem nezasmála, což ho na chvíli znechutilo. Hned nato si důstojně sednul do křesla a ztěžka dýchal.

„Je vám dobře?“ zeptala se ho ta dáma. „Vypadáte nějak unaveně.“

„Dneska už od rána nemůžu popadnout dech,“ připustil pan Severýn. „Jako kdybych byl přejedený, ale přitom jsem ještě nic pořádného nesnědl. To malé uzené kolínko za snídani nepovažuji, to byla jen taková chuťovka,“ připustil v záchvatu sebekritiky.

„Kousek uzeného kolena přece nemůže nikomu uškodit,“ vzhlédla znovu od práce paní účetní. „Sama si ho občas ráda dám. Někdy si ho s manželem koupíme a vydrží nám na celý víkend.“

„To já ho sním hned,“ přiznal se jí Severýn ke svému oblíbenému koníčku, kterým bylo obžerství. „Vždycky ho takhle chytím za tu tlustší kost a celé ho ohryžu. K tomu si dám navrch ještě pět piv, aby řeč nestála, a jsem spokojený.“

„Tak této disciplíně moc nerozumím,“ utrousila paní účetní. „Já držím dietu. A ještě to vaše kouření a kafe, to vám taky na zdraví nepřidává.“

„Svatá pravda,“ pokýval hlavou Severýn a začetl se do faktur. Po chvíli zasténal, chytil se za podbřišek, sesunul se k zemi a několik dalších hodin už si nepamatoval.

Ostatně, nebylo co si pamatovat. Jeho sekretářka ihned zavolala záchranku, do pěti minut vběhli do místnosti tři zdravotníci a ihned zavedli umělé dýchání. Když zjistili, že pan Severýn normálně dýchá i bez jejich pomoci, rozpačitě ho naložili do sanitky a odjeli. Příjem v nemocnici proběhl bez větších průtahů a pouhou půlhodinu od zavolání ležel pan Severýn na lůžku jednotky intenzivní péče a nad ním se skláněl lékař se sestrou.

Po napojení na přístroj bylo zřejmé, že se o infarkt nejedná. Následovalo posvícení do oka a nakonec čpavek. Pan Severýn se probudil z bezvědomí a strnul. Ležel na lůžku jednotky intenzivní péče v krajské nemocnici, zcela obklopen sterilním přepychem.

„Co tady dělám?“ zeptal se kolegy na vedlejším lůžku, který ho ovšem ignoroval. „Měl jsem srdeční příhodu? Hlavně mi neříkejte, že jsem mrtvý, to bych nepřežil!“ pokoušel se odlehčit atmosféru.

„Ani ne tak srdeční příhodu, jako spíše akutní flatus, čili větry,“ oznámil mu pán v bílém plášti, který po celou dobu stál u jeho lůžka. „Žaludeční problémy se často projevují jako akutní bolest pod hrudním košem. Mimochodem, jsem váš ošetřující lékař a jmenuji se Sojka.“

„Tak to hlavně neříkejte Krakonošovi,“ opáčil po chvíli přemýšlení pan Severýn. „Pak by to věděli všichni v podkrkonoší.“

„Jste úplně v pořádku?“ odtušil lékař, kterého reakce pana Severýna značně překvapila. „Tady není prostor pro nějakou hloupou legraci. Vždyť je to nebezpečné onemocnění. Pokud nedojde k samovolné flatulenci, dostavují se silné bolesti.“

„Takže jestli jsem to dobře pochopil,“ zamyslel se znovu pan Severýn, „a k té takzvané samovolné flatulenci dojde právě teď, tak je to nebezpečné především pro vás, co?“

„Vy jste asi velký vtipálek, že?“ pousmál se lékař. „A asi nemáte moc rád doktory, co?“

„Tak to tedy nemám,“ opáčil pan Severýn. „Jednoho máme v rodině, je to chirurg, takže o tom něco vím. Na fakultce mu říkají hodinář, protože vždycky když skončí operaci, tak mu z pacienta něco zbude. Mimochodem, proč jste mi musel hned hrubě prozradit, že mám obyčejné větry? Nemohl jste mi alespoň trošku lhát? Třeba že mám infarkt, nebo něco podobného? Něco trošku důstojnějšího!“

„Poslyšte, pane Severýne, to není žádná sranda,“ začal ho poučovat lékař. „Akutní flatus může být indikátorem závažnějších potíží a já jsem povinen vás pravdivě informovat o vašem zdravotním stavu.“

„Takže víte co?“ opáčil pan Severýn. „Příště klidně lžete, já to unesu. Teď si ze mě bude každý dělat srandu, že jsem byl internován se zaraženými prdy.“

„Jestli chcete, tak budu klidně návštěvám říkat, že jste měl srdeční slabost, jestli vám to udělá dobře,“ zamyslel se lékař, když si uvědomil, že pacient má svým způsobem pravdu. „Jenomže vy máte kromě žaludečních a střevních potíží už dlouho problém s vysokým tlakem, který si neléčíte. Navíc máte nadváhu, takže vám přidělím dietní sestru.“

„Žádnou nadváhu nemám!“ bránil se Severýn, který byl mimochodem tlustý jako pašík. „Možná to tak z boku vypadá, ale to je optický klam. Neumím si kupovat to správné oblečení.“

„Máte nadváhu!“ zopakoval lékař zvýšeným hlasem. „Vážíte více než metrák, což je při vaší výšce o dvacet kilogramů přes normu.“

„Mám těžké kosti,“ vymlouval se pacient. „To máme v rodině. Všichni máme těžké kosti, s tím se nedá nic dělat.“

„Nic takového jako těžké kosti neexistuje,“ vychutnával si ho lékař. „Jste jednoduše otylý a máte hrozivě vysoký podíl tuku v krvi.“

„Tak o tom vím,“ pochlubil se mu Severýn, kterému už otrnulo. „To bude z té tlačenky, bůčku a prejtu, co denně jím. Kupuji si je hlavně kvůli tomu tuku, abych ho měl v krvi. Maže to klouby.“

Vedle stojící sestřička se začala smát a tak ji pan doktor raději poslal pro léky.

„Měl byste začít běhat,“ poradil Severýnovi po jejím odchodu. „To vám prodlouží život. A jen tak mimochodem, tuk v krvi klouby nemaže.“

„Podle mě je běhání jenom taková móda,“ opáčil pan Severýn. „U nás v dědině taky jeden chlap tři až čtyři hodiny denně běhal, prý aby se dožil vyššího věku. Nakonec ale vběhnul přímo pod náklaďák starého Ondračky a byl s ním na fleku konec. Kdyby tak moc neběhal, mohl tady s námi ještě žít.“

„To ale nemůžete považovat za argument proti běhání,“ poučoval ho dál pan doktor, který nepochopil, že si s něho Severýn dělá celou dobu srandu. „Běhání je samo o sobě zcela v pořádku. Kdyby pod ten náklaďák nevběhl, mohl by se dožít třeba i stovky.“

„Nebo taky tisícovky,“ opáčil ironicky Severýn. „Jenomže starej Ondračka by ho přejel jindy, třeba už druhý den, až by šel ten chudák na poštu. Číhal tam na něj každé dopoledne, protože ho k smrti nenáviděl. Osud je osud, pane doktore, tomu nějakým běháním neutečete.“

Pan doktor konečně pochopil, že je zdrojem zábavy všech pacientů na pokoji a zachoval se jako každý lékař. Ignoroval to a dělal, že je neslyší. To mu ale nebránilo dále mudrovat.

„To ale neděláte dobře,“ začal všem pacientům v dobré víře domlouvat. „Takhle se vám zanášejí cévy, překyseluje se vám žaludek a výsledek jste sám pocítil. Máte žaludeční vřed.“

„No dobře, ale sto kilo u chlapa přece nic není,“ vysmál se mu pan Severýn a přemýšlel nad tím, jestli je lékař takový suchar, že se neumí zasmát, nebo je prostě jenom blbý. Nakonec to vyhodnotil tak, že je blbý.

„Nemohl byste mě pustit domů?“ zkusil to hned poté, co si ho zařadil.

„Domů půjdete zítra, ale sto kilo je velký problém!“ trval na svém lékař. „A to nejenom na oběhový systém, ale i na ty klouby, které si mažete bůčkem.“

„Jenomže vy máte určitě taky sto kilo, jak se tak na vás dívám,“ zapochyboval o lékařově odbornosti Severýn, když pohledem změřil doktorovo panděro. „Možná vážíte ještě víc než já.“

„Ale to je něco jiného,“ oponoval mu lékař, „já mám těžké kosti!“ pak se zamyslel. „Doopravdy těžké, ne jako vy,“ dodal a raději změnil téma. „Ten váš vysoký tlak nemusí být navíc jenom z nadváhy,“ začal ho zkušeně po doktorsku drtit. „Za tím může být i dlouhodobý stres. Ten pak způsobuje nejen vysoký tlak, ale i vypadávání vlasů, nebo problémy s menstruací.“

„Tak to bude vono, pane dochtore,“ chytil se okamžitě vtipálek Severýn. „Já mám obrovské problémy s menstruací. Už je mi čtyřicet a ještě jsem ji neměl ani jednou.“

„Víte co, já na podobné pitomosti nemám čas,“ odvětil chladně lékař, který konečně pochopil, že si z něj pan Severýn dělá srandu a odkvačil.

„Sojka neuletí,“ odfrkl si pan Severýn a otevřel si knížku. „A když uletí, opečeme si jinou.“

„Pane Severýne, už jste někdy uvažoval o Víře?“ zeptal se náhle pana Severýna vedle ležící pacient, který mu byl už dříve povědomý. „Člověk by se měl obrátit k Bohu. Hlavně po takové životní zkoušce.“

Severýn se na něj poprvé od té doby, co ho přivezli na pokoj, pořádně podíval a překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat.

„Nazdar předsedo,“ zasmál se a zavřel knihu. „Ty se na mě ještě pamatuješ? Jo a klidně mi tykej a říkej mi Jardo, stejně jsi mi vždycky tykal. Poslouchej, ty jsi ale zestárnul, málem bych tě nepoznal.“

„No tak dobře, Jardo,“ pokračoval v přesvědčování dobrák Materna. „Já už nejsem předseda, jsem v důchodu. Tak už jsi někdy uvažoval o Víře?“

„Samozřejmě že jsem o ní uvažoval,“ opáčil s hranou vážností vtipálek Severýn. Kdysi měl z Materny respekt, ale od té doby, co byl podnikatel, neměl respekt z nikoho. „Já jsem totiž od přírody silně věřící člověk. Věřím pro jistotu ve všechny Bohy, chápeš? Hned ráno si dám Otčenáš, pak se pokloním Aláhovi, přes den se pak snažím nešlápnout na broučka, aby se na mě nerozhněval Budha a večer to zakončím zvoláním: Jehova přijde!“

„Takže ty vlastně moc věřící nejsi, že mám pravdu?“ zeptal se ho zklamaně pan Materna.

„Samozřejmě že nejsem,“ pokračoval ve vtipkování Jarda. „Jsem teď podnikatel a musím hlavně vydělávat peníze.“

„Ty jsi podnikatel? Hlavně že jsi byl stranický kandidát,“ urazil se pan Materna, „Tím už se asi moc nechlubíš, co? Celý týden jsi to tam mezi komanči vydržel, ty charaktere.“

„Ale ty jsi byl přímo ve Straně a to je horší,“ pokračoval v provokacích vtipálek Severýn, který si vzpomněl, jak s ním Materna ještě jako jeho předseda mluvil. „A na rozdíl od tebe jsem neměl žádnou stranickou funkci.“

„Tak teď jsi mě nasral!“ vykřikl pan Materna, který se podobných úvah přímo děsil. „Já jsem žádnou stranickou funkci neměl, byl jsem ve Straně jenom proto, abych mohl dělat předsedu. A na rozdíl od tebe jsem hned po revoluci nevstoupil do Občanského fóra, to bych se musel stydět. Už tak se stydím dost.“

„Tak v tom případě už se nemáme o čem bavit, když odmítáš diskutovat o funkcích,“ vysmál se mu Jarda a znovu si otevřel knihu.

„Jsi obyčejný hulvát,“ dostal ze sebe po chvíli přemýšlení překvapený pan Materna, otočil se uraženě ke zdi a začal si něco mumlat. „Já jsem byl sice ve Straně, ale s režimem jsem nikdy nespolupracoval. To ty jsi byl nadšený kandidát a teď říkáš jenom to, co se ti hodí.“

„Teď se modlíš?“ pokračoval v provokování pan Severýn. „Protože jestli se modlíš, tak bys mohl ztratit slovo i za mě, vidíš, že jsem na smrt nemocný.“

„Nemodlím se,“ procedil skrz zuby a přetáhl si polštář přes hlavu. Tím mu dal jasně najevo, že diskuze pro něj skončila.

„Tys byl kdysi předseda a teď jsi důchodce. Já byl kdysi helfr a teď jsem podnikatel,“ pousmál se Severýn. „Co myslíš, co je víc? Člověk se musí umět otáčet za každého režimu.“

„Být slušný člověk, to je víc,“ zamumlal pan Materna. „To je víc, než všechno na světě.“

„Co to říkáš?“ zeptal se ho Severýn. „Být slušným člověkem že je ten největší odvaz na světě?“

Materna mu neodpovídal, proto si začal znovu číst. A i přesto, že bylo teprve časné dopoledne, podařilo se mu u četby tvrdě usnout, což dokážou kromě pacientů už jenom otrlí muklové, nebo státní zaměstnanci. A zatímco tak nevinně spal, v jeho nedaleké autodílně právě pracovalo několik chlápků, kteří spát nemohli, protože museli pracovat. Museli pracovat zejména na výše zmíněného pana podnikatele, aby dostali svou tvrdě zaslouženou měsíční výplatu.

 

 

Kapitola sedmá

Útěk do chudoby

Na žádném pracovišti, kde se doopravdy těžce fyzicky pracuje a životním údělem je hořké břemeno každodenní námahy, většinou kupodivu neschází legrace. To ví každý, kdo někdy ze zoufalství musel tvrdě pracovat, třeba jako dělník ve válcovnách, nebo jako helfr na stavbě. Už Karel Čapek říkal, že tři zedníci udělají víc srandy než čtrnáct ministrů a měl pravdu. Je to zřejmě způsobeno naprostou ztrátou radosti ze života všech ředitelů továren, majitelů soukromých firem a předsedů představenstva akciových společností, kteří si myslí, že k jejich pracovní pozici patří být citově chladný a neosobní.

V tomhle ohledu jsou na tom řadoví dělníci mnohem lépe, protože ti můžou humor tvořit a ještě se jím i bavit. Nehrozí tady ztráta důstojnosti, nebo společenské faux pas, každý může být svůj a mluvit tak, jak mu jazyk narostl. Nejinak tomu bylo i v místním autoservisu na okraji Vidlákova, který vlastnil shodou okolností právě pan Severýn.

„Nesnáším intelektuály,“ prohlásil u svačiny mistr Franta Koleňák, od přírody strašlivý buran a nemrcouch. „Hrozně mě serou ty jejich výrazy „potažmo“ a „dozajista“. Taky dost těžko nesu, když někdo použije v konverzaci slova, jako jsou „sapristi“, „anžto“, „pakliže“, či „či“. Z toho bych se vážně posral!“

„Taky jsem z těch přechytralých intelektuálů na nervy,“ odplivl si Mojmír Prašivka, který měl na starosti motory. „Ještě že žádného podobného pitomého intelektuála neznám. Asi bych ho přizabil!“

„Já jsem taky intelektuál, tak si něco zkus!“ postavil se uraženě jeho kamarád Olda Dubový, profesí karosář. „Četl jsem Vojnu a mír od Dostojevského a to prý čtou jenom intelektuálové. Akorát jsem to nedočetl, protože to bylo moc dlouhé, kurva! Ale stejně jsem intelektuál, říkala mi to moje matka, že jsem na dělníka moc chytrej!“

„Jsi normální?“ zeptal se ho necitlivě Mojmír. „Ty věříš tomu, co ti říká tvoje matka? Matky přece absolutně postrádají soudnost. Vždyť ty jsi největší trdlo z dědiny a to počítám i našeho psa.“

„Proč myslíš?“ odsekl naštvaně Olda. „Protože na rozdíl od tebe čtu?“

„Protože Vojnu a mír nenapsal Dostojevský,“ vysmál se mu pro změnu Franta. „To napsal nějakej jinej spisovatel. Ten druhej rusák, no však víš, ten fousatej týpek! Tolstoj se jmenoval, nebo tak něco.“

„Vážně?“ zeptal se ho ironicky Olda. „A proč si myslíš, že Dostojevský neměl taky fousy, co? To bys měl upřesnit, jako velký znalec literatury!“

„Jak bych to asi tak měl vědět?“ zeptal se ho po chvíli přemýšlení Franta Koleňák. „Jsem snad buzerant? Ti furt jenom čtou.“

„Pozor, dneska se jim říká gayové,“ upozornil všechny okolo Mojmír. „Slovo buzerant se už prý nesmí používat, je to prý dehonestující.“

„A proč?“ zeptal se ho Franta. „Vždyť je to má jenom zesměšňovat, nic jiného. A co to vlastně znamená to slovo dehonestující?“

„Tak to taky nevím,“ zamyslel se Mojmír. „Ale asi jim to slovo buzerant nějak vadí. Je to nejspíš způsobeno tím kořenem slova buzerace a to je nejspíš to dehonestující.“

„Slovo buzerant jim vadí a to, co spolu dělají, jim nevadí?“ podivil se Olda. „To je přece hodně divné! A co je to teda to dehonestující, když o tom furt mluvíš?“

„Ty sám jsi dehonestující,“ ušklíbl se mistr Koleňák, který samozřejmě neměl ani ponětí co to slovo znamená. Ale i tak si získal pověst génia okamžiku, což je pocit, který v životě zažil každý. Ten pocit většinou trvá asi tak deset sekund, než se rozplyne a jednou provždy zmizí.

Všichni se samozřejmě rozesmáli, kromě zákazníka, který stál bokem, čekal, až mu pánové provedou diagnostiku vozidla a nevěřil vlastním uším. Pak raději odešel do kavárny přes ulici, protože si začal připadat trapně. Chlapi z autoservisu si ho ale vůbec nevšímali a pokračovali při prohlídce jeho auta ve své oduševnělé konverzaci.

„A co teda napsal ten Dostojevský, ty chytráku?“ zeptal se Franty po chvíli Olda.

„Jak to mám vědět, lobotome?“ usadil ho opět Koleňák. „O hovadiny se nezajímám. Mimochodem, chlapi, když jsem se včera vracel z hospody, potkal jsem kartářku.“

„Kapsářku?“ začal vtipkovat Mojmír, kterého toto téma silně zaujalo.

„Žádnou kapsářku!“ bránil se Franta. „Kartářku, jsi hluchý?“ opravil ho citlivě oslovený. „Prý mi bude věštit budoucnost, chápete to? Normálně na chodníku, ani jsme nemuseli někam chodit.“

„Kartářkám věří jedině pitomci obecní,“ opáčil Olda. „Jsi snad pitomec obecný?“

„Nejsem žádný pitomec! Vždyť já jim ty jejich kecy nevěřím,“ bránil se uraženě Koleňák. „Ale ta kartářka říkala, že budu do roka boháč! Stálo to jenom dvacku a to není zas tak moc, když budu boháč.“

Všichni se na něj podívali.

„Jenomže ta moje budoucnost se začala s tou předpověděnou hned od prvního dne rozcházet. Jsem na tom pořád hůř a to se fakt snažím, aby jí to vyšlo.“

„Jak se snažíš?“ zajímal se hned chytrák Olda. „Ty ses nikdy o nic nesnažil.“

„Tak třeba mi předpověděla, že vyhraju ve Sportce,“ opáčil Franta. „Tak jsem si vsadil, ale ještě jsem nevyhrál, takže to platí asi pro příště. A víte, co mi předpověděla na tento týden? Že budu mít pracovní úraz a dostanu odškodné. To určitě, jestli to dopadne jako s tou Sportkou, tak se mi schválně nic nestane, ani kdybych skočil třeba ze střechy.“

„To je blbost,“ odtušil po chvíli úporného přemýšlení Mojmír.

„Já myslím, že ne,“ pokračoval ve vyprávění Franta. „Když jsem seděl v base, tak se mnou na cele byl nějaký cikán Tibor. Jeho matka tam za ním chodila a předpověděla mi, že mě do týdne pustí. Všechny pak strašně zajímalo, jestli jí to vyjde.“

„A vyšlo jí to?“ zajímal se dál Mojmír.

„Jasně že jí to vyšlo, měl jsem být propuštěný do pátku, každý to věděl,“ vysmál se mu Franta. „A právě proto na podobné předtuchy věřím. Kupříkladu právě teď mám tušení, že musím na záchod.“

A hned nato odešel na záchod, čímž své esoterické schopnosti potvrdil. To je mimochodem i důkaz pro všechny nevěřící Tomáše, aby předtuchám přikládali větší váhu.

„Poslouchejte, chlapi, ten Koleňák doopravdy seděl v base?“ zeptal se Mojmír kolegů, zatímco byl Franta na záchodě. „A za co tam byl?“

„Nebyl úplně v base, byl jenom ve vazbě,“ prozradil mu Frantovu temnou minulost Olda. „Nakonec dostal podmínku a teď už je prý v pohodě. Však vidíš, je z něj mistr.“

„A za co dostal tu podmínku?“ zajímal se zvědavý Mojmír.

„Jednou takhle v sobotu kolem poledne, když šel Franta namazaný z hospody, kde si dával před obědem svých pět, tak potkal místní pošťačku. Takovou tu dámu citlivou, která má ráda růže a odpolední čaj. Namířil na ni ze srandy banán, protože se před tím stavil ještě v sámošce a zařval: Tohle je přepadení! Jenomže ta trubka omdlela a jak spadla, tak si zlomila ruku. Přiběhla policie a ten jeliman se s nimi ještě porval, tak šel do vazby. Nakonec dostal podmínku rok na osmnáct měsíců za ublížení na zdraví.“

Franta se mezitím vrátil ze záchodu a všichni ostatní na chvíli zmlkli.

„Tys byl doopravdy v base, Franto?“ prolomil ticho zvědavý Mojmír.

„Jasná věc,“ hrdě opáčil Franta Koleňák. „Kdo nebyl v base, není chlap. Na svobodě jsou jenom samí suchaři. Skuteční chlapi sedí v lochu.“

„V base je dneska ale stejně pohoda, co?“ zajímal se dál Prašivka. „Tři jídla denně, teplo, televize. Není proč spěchat zpátky.“

„Tak to se šeredně pleteš, kamaráde,“ zpražil ho Franta. „V base je to pěkně hnusné! Na cimře jsou čtyři chlapi a v rohu za plentou jeden společný záchod. Za plentou, chápeš? Žádná zeď, nebo tak něco. A ten záchod se tak dvakrát denně používá na velkou a ty to všechno musíš čichat. A navíc ty stupidní kecy kolem toho, z toho by se člověk zbláznil.“

„No a co? To se dá vydržet. Máš tam přece veget a jenom čumíš na telku,“ zasmál se Mojmír. „Navíc máš jídlo zdarma.“

„Tak to je další omyl,“ poučil ho zkušený Koleňák. „Na žádné cele televizi neuvidíš, to mají jenom prominentní muklové. O tom, jaké je to v base, víte tak akorát kulové! Kdyby to tam bylo tak skvělé, jak si myslíte, tak proč by se odtam chtěl každý dostat?“

„To nevím,“ uznal Mojmír.

„Protože na svobodě je nejlíp, to ví každý,“ poučil je všechny bývalý mukl Franta. „I v zimě na nádraží, když nemáš co jíst, je pořád lépe než v base, tak přestaňte s těmi kecy. A nejvíc tam chybí ženské, pro jedinou noc s pěkně rostlou samičkou by chlap za mřížemi udělal cokoliv!“

„Je zajímavé,“ začal náhle filozofovat Olda, „co všechno jsou chlapi ochotní pro ženy obětovat. Jednou jsem kvůli jedné kočce dokonce šel do čajovny.“

„Tak to jsi nic nezažil,“ začal se okamžitě vytahovat Mojmír. „To já jsem kvůli jedné blondýně absolvoval meditační koncert. To bylo děsné. Zhruba po hodině od začátku jsem mimikou signalizoval obsluze za barem, že nutně potřebuji nějaký chlast, ale oni to nepochopili a po špičkách mi přinesli vodu.“

„Nechte těch keců, za chvíli je oběd,“ utřel je oba Franta a začal hledat ve špinavých montérkách peníze. „Někdy přemýšlím nad tím, kdo z vás dvou je větší blbec.“

Bylo těsně po obědě, když si Franta Koleňák ustlal na lavici a usnul jako dřevo. Ostatní chlapi zatím kouřili a nudili se.

„Co kdybychom mu zapálili tkaničky,“ navrhnul Mojmír, upřeně pozorující spícího Koleňáka. „Alespoň bude nějaká sranda, až se probudí.“

„To je super nápad, přidal se Olda, a protože byli oba muži činu, hned mu polili tkaničky ředidlem, protože byli v duši v podstatě puberťáci, bez ohledu na svůj skutečný věk.

„Hele, vidíš toho pitomce, jak nás kontroluje z té kavárny naproti?“ ukázal po chvíli Olda přes ulici a vytáhl zapalovač.

„Jo,“ odplivl si Mojmír. „Loni jsem mu měnil gumy a nechal si vydat do koruny. Kašli na něj.“

„Oukej, zmetkům se nezavděčíš,“ zafilozofoval si Olda. „Lidi jsou neskutečné svině!“ dodal a zapálil spícímu Frantovi tkaničky. Oba pak pozorovali, jak prohořívají až k ponožce.

„Kurva!“ vykřikl po chvíli Franta a vyskočil z lavičky. Při tom skoku se praštil hlavou do police s nářadím a objevila se krev.

„Co to děláš, ty vole,“ pokoušel se zachránit celou situaci Mojmír. „Skáčeš tady jako opice, chceš mít pracovní úraz?“

„Hoří mi noha!“ řval Franta a držel se přitom paradoxně za hlavu.

„Nic ti nehoří,“ vysmál se mu Mojmír, který mu tu tenisku briskně uhasil sodovkou. „A navíc máš ten úraz, jak ti to předpověděla ta kartářka. Zítra možná vyhraješ ve Sportce!“

„Jste blbci!“ urazil se Franta, kterému to pomalu všechno došlo. „Vy jste mi zapálili tkaničky?“

„Běž si to raději ošetřit, ty bačkoro,“ poslal ho Olda do šatny a obrátil se k Mojmírovi. „Ti dnešní mistři nic nevydrží. Za mých mladých let by mě mistr za podobný vtip nejdřív zmlátil a teprve potom by se šel uhasit.“

„Přesně tak,“ pokýval hlavou na znamení souhlasu Mojmír. „Je něco shnilého ve státě dánském.“

„Co to meleš, ty mudrlante?“ zeptal se ho po chvíli přemýšlení Olda. „Jak jsi přišel na Dánsko? Koho zajímá nějaké pitomé Dánsko?“

„To je ze Šejkspíra,“ povýšeně odvětil Mojmír, „To znamená, že morálně upadáme. Za chvíli se k sobě budeme chovat jako prasata.“

„Člověk a prase je v podstatě totéž,“ vmísil se jim do diskuse další zákazník, který právě přivezl svou káru na výměnu gum a zaslechl poslední Mojmírovu větu. „Vědci tvrdí, že jsme si geneticky tak podobní, že transplantace některých orgánů nejsou vyloučeny. Prasata dokonce dneska i žerou to samé co my, jediný rozdíl je v tom, že člověk jí jídlo odděleně, zatímco prase to má smíchané všechno dohromady.“

„S tím nesouhlasím, my lidé přece nejsme to samé co prasata,“ prohlásil Mojmír a odplivnul si na podlahu. „Dnešní prasata nemají žádnou úroveň. Jsou dobré tak akorát na zabíjačku.“

„Tobě by mohli transplantovat prasečí mozek,“ utřel ho Olda. „Nikdo by to nepoznal.“

„Ty raději sklapni,“ urazil se Mojmír. „A vy pane, si to auto si zaparkujte támhle,“ ukázal zákazníkovi do rohu dílny.

„Něco vám povím, pánové,“ překvapil všechny přítomné filozoficky naladěný Olda. „Na zabíjačce mě zajímá jedině Jing a Jang.“

„Odkdy se zrovna ty zajímáš o filozofii?“ podivil se Mojmír. „Tebe přece na zabíjačce vždycky zajímalo jedině žrádlo a slivovice.“

„Taky že jo, ale vytvořil jsem si svou vlastní gurmánskou filozofii,“ opáčil vtipně Olda. „Já si dám vždycky takhle na pánvičku jitrnici a jelito. Černá a bílá, chápeš? Pěkně proti sobě jedna zakroucená do té druhé v dokonalé symbióze chutí. To je moje filozofie, to je moje gastronomické Jing a Jang.“

„Ty jsi neskutečný gurmán,“ ohodnotil jeho příspěvek Mojmír za zdvořilého smíchu nového zákazníka. „To já mám raději plzeňské pivo, bez nějakých filozofických berliček.“

„To děláš moc dobře, plzeň totiž čistí ledviny,“ prozradil mu starou lidovou moudrost Olda a začal zvedat auto na heveru. „Každý to říká, takže to musí být pravda.“

„Jestli plzeň čistí ledviny, tak je musím mít čisté jako sklo,“ přidal se jim opět do jejich rozhovoru nový zákazník, aniž by byl tázán. „Dávám si denně tak pět plzní a o víkendu ještě víc.“

„Plzeň ledviny nečistí, to je pověra,“ začal brblat Mojmír. „Jak by asi obyčejné pivo mohlo čistit ledviny, nevíte? Vy taky věříte každému žvástu, stejně jako ten pitomec Severýn.“

„Já tomu věřím,“ trval si na svém Olda. „Neber mi iluze, člověče, já ti je taky neberu.“

„Svoje iluze si strč do prdele,“ zasmušil se Mojmír. „Člověk s iluzemi jedině zblbne a co pak,“ odplivl si. Potom se obrátil k zákazníkovi. „A vy si to auto zaparkujte támhle,“ poručil mu. Pán si tedy opět vlezl do auta a chystal se nastartovat.

„No dobře, na iluze ode dneška seru, protože jsem intelektuál,“ souhlasil mezitím s Mojmírem Olda, jelikož se s ním nechtěl hádat. „A jen tak mimochodem, víš o tom, že ten starý idiot Severýn měl včera infarkt?“ obrátil list. „Seklo to s ním v kanceláři, říkala mi to jeho sekretářka. Doktor jí pak potvrdil, že to byla srdeční slabost.“

„To snad nemyslíte vážně,“ vylezl z auta zvídavý zákazník, který jejich hlasitý rozhovor zaslechl i za zavřenými dveřmi vozu. „Pana majitele Severýna moc dobře znám. Je to můj starý kamarád. Jsem nějaký trenér Liška a trénuji jeho budoucího zeťáka. S panem Severýnem jsme opravdu velicí kamarádi a často se spolu vídáme.“

„Nemyslel jsem idiot ve slova smyslu idiot,“ okamžitě pochopil závažnost situace Olda. „Prostě jsem to jenom tak plácnul. Pana majitele si tady všichni velmi vážíme. Je to fakt super chlap, klidně mu to můžete říct, až spolu zase budete mluvit.“

„Já také nepovažuji pana Severýna za pitomce, jak by se z nějakých ukvapených tvrzení mohlo zdát,“ došlo i Mojmírovi, že jeho předchozí pindy by se mohl šéf dozvědět. „Mimochodem, ty gumy by se daly jistě vyměnit se slevou. V podstatě zaplatíte jenom za materiál, práce bude zdarma. Řekněme, že jste něco jako milióntý zákazník.“

„Výborně, mládenci, myslel jsem si to,“ pousmál se pan Liška. „Zítra zajdu za panem majitelem do nemocnice a zkusím zjistit něco víc,“ přislíbil jim. „Potom se zastavím a řeknu vám jak na tom je. To auto si můžu přistavit tady do fronty?“

„Kdepak, žádná fronta,“ opáčil podlézavě Mojmír. „Nechte ho přímo na place, podíváme se na to hned,“ zamával na kolegy. „A že jste to vy, tak vám i zdarma vyměníme olej.“

„Výborně mládenci, věděl jsem, že se spolu nějak domluvíme,“ zasmál se trenér. „A propříště mi říkejte Arnošte,“ odtušil a odešel naproti do kavárny.

Hned nato se mu v hlavě se mu začal rodit plán, který měl v úmyslu okamžitě v brzké době uskutečnit. Pan podnikatel měl totiž na jeho názor příliš moc peněz, takže by nebylo od věci, o nějaké ho připravit. A jeho nemoc vlastně může být docela dobrá záminka, jak se k němu dostat. Takže jakmile mu mládenci předali opravené vozidlo, vyrazil k místní nemocnici na návštěvu pacienta.

 

 

Kapitola osmá

Pochybná noblesa lokální nadutosti

Že návštěvy pacientů v nemocnicích jsou věcí ošidnou a nevyzpytatelnou, to ví každý. Občas není každá návštěva vítaná a taktéž doba nebývá vždy vhodná. Nejhorší jsou takové ty návštěvy z lítosti, to pacient většinou rychle pozná a potěšen pochopitelně není. O něco lepší jsou návštěvy s řízkem a lahvičkou kořalky. Když už nic jiného, alespoň bude co zakousnout a zapít. Ale bezkonkurenčně nejlepší jsou ty návštěvy, kdy návštěvník přichází za marodem něco vyřešit, jako by ten vůbec nebyl nemocný a nic zvláštního se nedělo. To si pak ten pacient hned připadá jako o něco zdravější člověk a lékař v jeho očích už není lékař, ale protivný a zvědavý páprda.

„Musíte naprosto změnit svůj životní styl, pane Severýne,“ promlouval panu podnikateli do duše ošetřující lékař Sojka, při vizitě na pokoji intenzivní péče. „Nejprve je třeba upravit jídelníček, čímž samozřejmě myslím především omezení příjmu hrachu, čočky, fazolí a také živočišných tuků. No a dvě nejdůležitější pravidla zní, okamžitě přestat kouřit a začít chodit více pěšky.“

„Jenomže já chodím pěšky jenom pro cigarety,“ oznámil mu zkroušeně pan Severýn. „Takže jedno z těch dvou pravidel musíme zrušit!“

„Nic se rušit nebude,“ pokoušel se o autoritativní tón Sojka. „S cigaretami musíte skončit v každém případě, to vašemu zdraví vůbec neprospívá. A kromě toho byste se měl rozhodně začít věnovat nějakému sportu.“

„Má pravdu, Jardo,“ ozvalo se ode dveří. Byl to Arnošt Liška, který se právě v tu chvíli nenápadně vetřel do jeho pokoje a ihned začal kout pikle. „Možná by ses skutečně měl začít věnovat sportu, jak ti radí tady pan doktor. Třeba fotbalu, tam je nejenom oddych a pokoukání, ale i pěkné peníze.“

„A vy jste kdo, pane?“ zeptal se Lišky zprudka lékař, který podobnou drzost u vizity nezažil. „Kdo vás tady pustil?“

„Nikdo mě nepustil, protože jsem se nikoho neptal,“ bránil se celkem logicky pan Liška. „Jmenuji se Liška a jsem kamarád tady pana Severýna. A jen tak mimochodem, kdo tady pustil vás?“

„No dovolte!“ ohradil se dotčeně pan doktor. „Já jsem ošetřující lékař a provádím tady vizitu!“

„To byl vtip,“ zasmál se trenér Liška. „Já už jsem taková liška podšitá.“

„Okamžitě zmizte, nebo volám ochranku,“ zbrunátněl pan doktor. „Pokud nejste blízký příbuzný, tak tady nemáte co dělat.“

„A neměl by si to rozhodnout sám pan Severýn, koho tady chce a koho ne?“ skočil mu do řeči Arnošt. „Je to přece jenom pacient a náš pacient, je náš pán, nemýlím se?“

„No prosím,“ založil si ruce v bok pan doktor. „Pan Severýn jistě sám uzná, kdo mu více pomůže. Jestli lékař, nebo nějaký kumpán z hospody.“

„Jde o velkou věc, Jardo,“ skočil znovu lékaři do jeho deklamací trenér Liška. „Mohl bys na to vydělat balík! Mluvím tady o miliónech!“

Pan Severýn se zamyslel a lékař čekal.

„Promiňte, pane doktore, mohl byste odejít?“ požádal po chvíli přemýšlení svého ošetřujícího lékaře. „Mám tady nějaké obchodní jednání.“

„Cože? Vy jste se asi zbláznil, ne?“ vykřikl překvapeně Sojka. „Tady jste v nemocnici, ne někde na jednání. Pro vás jsou důležitější peníze než zdraví?“

„Samozřejmě,“ ušklíbl se drze pan Severýn. „Za ty peníze si pak to chybějící zdraví dokoupím, zatímco samotné zdraví bez peněz dlouho nevydrží.“

„Tak a dost!“ rozčílil se doktor Sojka. „Tady ten pán okamžitě odejde a vy se začnete chovat, jak se patří. Pacienti nebudou rozhodovat o tom, jak bude probíhat léčba.“

„Víte vy vůbec, kdo já jsem?“ zeptal se primáře pomalu pan Severýn. „Tedy jestli náhodou nemáte úplně jasnou představu o majetnické struktuře, tak vás pan ředitel jistě rád poučí.“

„Samozřejmě že vás znám,“ odtušil zaraženě lékař. „Vy jste přece pan Severýn, zná vás tady každý. Já osobně vás znám ze zasedání správní rady nemocnice, kde jste místopředsedou.“

„Výborně,“ pousmál se pacient a hned nato ho překvapil další otázkou. „A už jste byl někdy propuštěn z práce? Myslím takhle přímo na dlažbu, chápete?“

„Prosím?“ vyhrkl překvapeně pan doktor. „Co si to dovolujete? Vy mi vyhrožujete?“

„Nevyhrožuju, jenom vám napovídám,“ pousmál se Severýn. „A taky si říkám, že jestli okamžitě neodejdete, tak zavolám na správní radu a ta vás už srovná do latě,“ nadzvedl se na posteli. „Sám nejlépe víte, jak je správní rada vysazená na kvalitu nadstandardní péče a lékařskou šikanu.“

„Blafujete,“ pokusil se vyjednávat lékař, kterému začínalo docházet, že Severýn má navrch. „Tady jste jenom obyčejný pacient.“

„Neblafuju,“ posadil se definitivně pan Severýn, kterému jakožto bývalému krmiči dobytka dělalo moc dobře pérovat svého lékaře. „To vy jste jenom obyčejný zaměstnanec! Jste zaměstnanec akciové společnosti, v jejíž správní radě sedím já. Doufám, že už vám to začíná docházet.“

„No dobře, možná bych vám mohl poskytnout pár minut soukromí, ale jenom že jste to vy,“ zasmušil se lékař a zamyslel se nad tím, jestli je dobře, že dnešní majitelé soukromých nemocnic jsou většinou podnikatelé, bez hlubší úcty k lékařům. To by se za starých pořádků nemohlo stát. Potom odešel do sesterny na třetí kafe a ještě dlouho poté nadával na moderní systém řízení.

„Přejdu hned k věci, aby se ten trouba v plášti neposral,“ mrknul do chodby za odcházejícím lékařem Liška, „co takhle se více začít věnovat sportovní oblasti, jak ti tady radil ten blbec?“

„Jak to myslíš?“

„Myslím to tak, že je třeba se více angažovat v oblasti sportu,“ zopakoval mu to trpělivě Liška. „Jednak to potřebuješ a navíc se na tom dá slušně vydělat. Do sportu teče hromada peněz, když se to umí dobře prodat.“

„To zní zajímavě. Možná bych mohl koupit místní fotbalový klub,“ zamyslel se Severýn. „Evelína přece chodí s tím mladým útočníkem Miklendou.

No konečně ti to došlo, pomyslel si Arnošt. Ty jsi někdy tak natvrdlý, že mi je tě až líto.

„No to je super nápad,“ rozzářil se pak pan trenér Liška nahlas. „Že to nikoho z nás nenapadlo.“

„A kolik stojí takový fotbalový klub?“ začal se zajímat Severýn. „Aby to nebyly vyhozené peníze.“

„Je to investice k nezaplacení,“ lámal ho Liška. „Budeš mít klub, pozemky a vliv.“

„A jak vysoká je taková investice k nezaplacení?“ udeřil na něj nervózně pan podnikatel.

„Pár šupů,“ ošíval se trenér.

„Kolik je to pár šupů?“

„Nerozčiluj se, pro tebe je to pakatel,“ znervózněl Liška, když viděl Severýnův tvrdý pohled. „Tak osm miliónů, maximálně deset.“

„Cože? Za obyčejný oplocený trávník a dvě branky mám zaplatit deset miliónů?“ rozčílil se pan Severýn. „Jsi normální, nebo ses posral v kině?“

„Hrajeme krajský přebor,“ připomněl mu opatrně Arnošt největší klubový úspěch, přičemž poznámku o posrání v kině taktně přeslechl. „A navíc máme tribunu a šatny!“

„Tou tribunou myslíš ten přístřešek z vlnitého plechu, velikosti autobusové zastávky?“

„Jsou tam dvě řady laviček,“ upozornil ho Liška. „Zápasy může sledovat až tisíc diváků, samozřejmě většina na stání.“

„A co z toho budu mít, když koupím ten pitomý klub?“ zamručel pan podnikatel.

„Budeš majitel klubu,“ opáčil nechápavě Liška. „To je přece terno! Pojmenuješ ho po své firmě a budeš mít reklamu.“

„Ale co z toho budu mít konkrétně finančně, kromě toho, že budu majitel vesnického klubu!“ zvýšil hlas Severýn. „Já potřebuji vydělávat peníze hned, na to nepotřebuji reklamu.“

„Reklama ti přitáhne zákazníky,“ bojoval Liška. „Navíc si můžeš odepisovat daně za sponzorství sportu a mládeže.“

„To je k ničemu,“ zasmušil se pan podnikatel. „To si jen lidé myslí, že odepisování daní je nějaké terno. Já ty peníze ale nejdřív musím vydělat, abych si je mohl následně odepsat.“

„To jsou ale jenom takové podnikatelské kecy, co?“ vysmál se mu Liška. „Protože pak si ty peníze nakonec stejně odepíšeš, zatímco tví řadoví zaměstnanci musejí taky vydělávat a tuto možnost nemají.“

„Hele, jestli mě nechceš nasrat, levičáku, tak raději obrať list,“ urazil se Severýn. „Já jsem pravičák a takové řeči mi vadí. To není legrace, zaměstnávat druhé, takže nějaké výhody z toho plynout musí.“

„Nic ve zlém, kamaráde, každý to válí, jak se dá,“ chápavě přikyvoval Arnošt. „Já nejsem levičák a ty nejsi pravičák, tak jaképak copak.“

„Já jsem pravičák každým coulem,“ rozčílil se pan podnikatel. „Jinak bych ani nepodnikal.“

„A víš vůbec, co to znamená?“ popíchl ho trenér. „Myslím historicky.“

„Jasně že to vím,“ posadil se na posteli Severýn. „Pravičáci chtějí kapitalizmus a levičáci socializmus.“

„Tak to je ale veliké nepochopení politických tradic,“ vysmál se mu Liška. „Ty termíny pochází ze staré Anglie, kdy seděli v Parlamentu konzervativci vpravo a liberálové vlevo. Ve skutečnosti je rozdíl mezi levicí a pravicí asi jako rozdíl mezi kapsářem a lupičem. Kapsář ti sáhne do kapsy každý den pro drobné, zatímco lupič si tě podá sice jenom jednou měsíčně, po výplatě, ale zato pořádně.“

„No dobře, nechme toho,“ uznal pan Severýn marnost jakékoli diskuze na politické téma a hned nato zazvonil na zvonek. Vešla sestra.

„Sestři, mohla byste říct panu doktorovi, že už může přijít?“ požádal tu dámu.

„Nevím, jestli bude mít čas,“ uraženě opáčila ona madam, jelikož si jí pan doktor na sesterně postěžoval.

„Samozřejmě, že bude mít čas,“ zasmál se pan Liška. „Je totiž v práci, víte to?“

„Jste oba pěkně trapní,“ pokárala je sestra. „Pan doktor se může přetrhnout, aby vám pomohl, a vy se k němu chováte, jako by byl nějaký instalatér, který vám opravuje dřez. To by se za starých časů nemohlo stát, to si lidé lékařů ještě vážili!“

„No dobře, tak mu řekněte, že si ho vážíme a že už se může vrátit,“ poprosil ji Liška.

Sestra uraženě odešla a nějakou dobu se nic nedělo. Pan doktor se ale nakonec po nějaké chvíli vrátil a začal si ostentativně upravovat stetoskop.

„Jo a počkej, budeme potřebovat získat nějakou dotaci od města,“ vzpomněl si dále Liška a drcnul do kamaráda na lůžku. „Budeme žádat o dotaci na mládež, ale použijeme ji na nákup pozemků. Nikdo to nepozná, protože na mládež každý sere.“

„To je super nápad, požádat o grant,“ posadil se na své přidělené lůžko pan Severýn. „To je dneska moderní, všichni žádají o granty! Máš tam nějaké žákovské družstvo?“

„Jasně že mám!“ nechal se jeho nadšením unést i trenér Liška. „Požádáme o dotaci a pak ji brutálně vytunelujeme,“ zasmál se. „Tedy, chtěl jsem říct, že efektivně vyúčtujeme uznatelné náklady.“

„Vám vůbec nevadí, že vás tady celou dobu poslouchám?“ ozval se pan doktor Sojka. „Vždyť je to podvod, co si tady veřejně domlouváte. “

„To je fakt,“ zamyslel se nahlas pan Liška. „Byl byste tedy tak hodný a mohl ještě na chvíli odejít?“

„A dost!“ vykřikl primář. „Až do této chvíle jsem měl božskou trpělivost, vám jako pacientovi jsem umožnil soukromí, ale aby mě vyhazovala návštěva, to už je vrchol!“

„Nikdo vás nevyhazuje, jenom nechci, abyste byl spolupachatel,“ drcnul do něj Liška. „Hele, ty jsi Sojka, já jsem Liška, jsme z jednoho revíru.“

„A co když půjdu na policii,“ chytal se posledního stébla doktor, aby si udržel poslední zbytky autority.

„Na žádnou policii nepůjdeš, kamaráde,“ přešel náhle k tykání pan Severýn. „Vy vypečení doktoři jste ještě horší,“ začal mu otcovským tónem domlouvat. „Hlavně když nakupujete za stamilióny různé cétéčka a ultrazvuky, které jsou pak většinou k ničemu. A taky veřejně tvrdíte, že jste museli nakoupit dvakrát dráž, než jsou volně k dostání, protože mají nějakou funkci navíc, kterou nutně potřebujete.“

Uražený pan doktor na chvíli zmlknul a pak ze msty porušil Hypokratovu přísahu, protože mu došlo, že má pan Severýn pravdu. Hned nato totiž jakoby náhodou vyzradil jeho diagnózu.

„Pár dní si vás tady s tím zdánlivým infarktem ještě necháme a pak se uvidí,“ prohlásil škodolibě. „Stejně ale nakonec budete muset navštívit gastroenterologickou poradnu, abychom to vaše nadýmání vyřešili. Potom by ty vaše akutní problémy s větry měly ustat.“

„Ty máš větry?“ začal se řehtat Liška. „Tak to je super, všichni si myslí, že máš infarkt a litují tě. Kdyby věděli, že to jsou větry, tak tvoje vážnost v komunitě dost utrpí.“

„To musí zůstat mezi námi,“ procedil mezi zuby pan Severýn. „A s tím klubem se určitě domluvíme, zní to zajímavě.“

„Slibuji, že to nikomu neřeknu,“ zalhal Arnošt, kterému bylo okamžitě jasné, že tak zásadní informaci v tajnosti delší dobu nepodrží. „Jestli to někdo prozradí, tak je to tady ten felčar.“

„Tohle nemusím poslouchat,“ zahřímal doktor Sojka směrem k pacientovi. „Asi si neuvědomujete, že já jsem tady lékař a vy můj pacient. A tady toho pána důrazně žádám, aby opustil nemocniční pokoj.“

Pan Liška ho však ignoroval a začal se přehrabovat ve skříni.

„Co to děláte?“ otočil se lékař k návštěvě.

„Pomáhám panu Severýnovi s oblékáním,“ ušklíbl se vtipálek Liška. „Venku nebezpečně pofukuje a ten župan je dost řídký.“

„Zavolám ochranku,“ vykřikl primář.

„Žádnou ochranku tady nemáte, doktore,“ překvapil ho tvrdou pravdou pan Severýn. „Právě jsem se rozhodl, že odcházím na revers. Má dcera má zkoušky na vysoké a nutně potřebuje mou podporu.“

„Nemůžete přece odejít, kdy se vám zachce,“ roztáhl ruce lékař. „Tohle není hodinový hotel!“

„Chcete se vsadit?“ zasmál se Severýn a pohybem hlavy naznačil Liškovi, ať mu podá sako. „Má dcera mě potřebuje a to je pro mě to hlavní. Rodinné důvody, chápete?“

„A vy jí v tomhle stavu chcete pomáhat s vysvětlováním látky?“ zeptal se ho naivně primář. „Měl byste raději ležet a léčit se.“

„Jste srandovní,“ prozradil mu upřímně pan Severýn svůj názor a začal si oblékat sako, které mu ze skříně podal jeho kamarád. „Já jsem zastáncem toho, ať si každý pomůže sám. Ale v lékařské zprávě to bude lépe vypadat, tak tam napište ty rodinné důvody.“

 

 

Kapitola devátá

Vyšší princip neexistence

Začátkem května naprosto nemilosrdně udeří zkouškové období na všech vysokých školách v naší zemi a všem normálním studentům v tom čase začíná pomalu hořet koudel v akademických spoďárech. Samozřejmě kromě hájených studentů na vysokých školách soukromých, tam se to tak nebere, jednou sis zaplatil, tak ten titul prostě dostaneš. Mluvíme tady o vysokých školách veřejných, které zejména v nižších ročnících připomínají o zkouškovém období masokombinát. Profesoři to berou nemilosrdně, ani je tak moc nezajímá, jak předmětu rozumíte, jako spíše jak rychle dokážete reagovat, protože na chodbě čeká deset dalších a oběd se blíží. Kdo zaváhá, je zaříznut! Je třeba umět hodně kličkovat, abyste unikli nejhoršímu.

No a právě v tomto posvátném čase začíná dosahovat ego některých profesorů úrovně intelektuální stratosféry, protože není na světě nic lepšího, nežli neustále trumfovat svými celoživotními zkušenostmi v úzkém a nedoceněném oboru nad zbytkem té tupé populace. Jako by oni profesoři právě v ten čas zapomněli na staré pořekadlo, že mudrc se v cizím domě vyzná vždy hůře, nežli hlupák v tom vlastním a kapánek zmírnili krok.

Vedoucí katedry matematiky a deskriptivní geometrie při Vysoké škole Báňské, profesor Slavomír Kobliha, zamyšleně pozoroval mapu světa, která visela nad jeho pracovním stolem. Je to úžasný pocit být profesorem, pomyslel si. Mít k dispozici gigantickou mozkovnu a talent na čísla. Kolik takových jedinečných a nenahraditelných borců na světě asi je? Deset miliónů? Nebo dvacet? To je fuk, hlavně že patřím mezi ně, pousmál se, jelikož květnem začínalo zkouškové období. Pak si otevřel plechovku nakládaných oliv, jako ostatně každé ráno, a labužnicky první z nich poválel na patře. Olivy a zkouškové období prostě miloval.

Pan profesor Kobliha byl v tuhle roční dobu navýsost šťastný. Zanedlouho mu začnou klepat na dveře studenti a s pokorným výrazem ve tvářích usilovat o zápočty a známky. Ty okamžiky jejich pokory si užíval. A ty studentky! Udělal jsem moc dobře, že jsem neproháněl na dvoře mičudu jako ti mí leniví spolužáci a učil se diferenciální rovnice, pomyslel si. Oni teď zařezávají ve fabrikách a já osahávám jejich dcery. Když dojedl olivy, zapálil si elektronické cigáro a opřel se s očekáváním do křesla.

Na univerzitním záchodě se mezitím hrbila před špinavým zrcadlem slečna Evelína Severýnová a malovala si stíny, aby se panu profesorovi víc líbila. Jelikož měla v hlavě kapánek vymeteno, což bylo způsobeno především jejím každodenním večerním pařením na mejdanech, spoléhala na staříkův chtíč. Chlípný Slávek, jak se profesorovi přezdívalo, byl totiž vyhlášený výlupek. Ne že by se studentkami něco měl, už roky mu jeho aparát nesloužil, ale menší sáhnutí si stejně nikdy neodpustil.

„Ťuky, ťuk, pane profesore,“ usmála se Evelína vstříc milému akademikovi.

„Dobrý den, slečno. Co víte o parciálních derivacích?“ překvapil ji pan profesor přímou otázkou.

„O deviacích nevím nic,“ zamyslela se Evelína a sedla si. „Jsem ze slušné rodiny, my žádné device nemáme. Můj tatínek je podnikatel a hoteliér.“

„Já vím, vlastní místní autoservis a hospodu,“ ignoroval pan profesor její snahu o převzetí iniciativy a neúprosně pokračoval. „Váš tatínek je tedy pan hostinský a proto nevíte nic o derivacích, to chápu. Co tedy víte o maticích?“

„Matice se používají na šroubky, když potřebujeme něco připevnit. Třeba když máme umyvadlo a konzolky, takže můžeme něco připevnit tím, že to přišroubujeme.“

„Já měl však na mysli lineární algebru, ne spojovací materiál,“ zalomil rukama pan profesor. „Vy jste ještě nikdy neviděla matici?“

„Prosím ne,“ vymlouvala se studentka. „Šrouby i matice má táta v dílně, ale tam nesmíme chodit.“

„Ani na mých přednáškách jste o maticích neslyšela?“ zvýšil hlas pan profesor. „Tam byste zjistila, že matice jsou algebraické metody výpočtu soustav rovnic o více neznámých.“

„No jo, když já jsem byla letos hodně nemocná,“ začala ho lámat Evelína. „Měla jsem hnisavou angínu a na vaše přednášky jsem nemohla přijít.“

„Tak jo, ještě jednou to zkusíme. Povězte mi něco o lokálních extrémech.“

„Lokální extrémy jsou, hm, lokální extrémy používáme jen lokálně a pouze v extrémních situacích. Třeba když, no, když zrovna…, lokálně…“

„Třeba když zrovna lokálně nic nevíme, co?“ odhalil její marnou snahu pan profesor.

„Třeba právě v těch situacích,“ špitla Evelína, která pochopila, že komedie bylo právě dost. „Jen jsem si dovolila přinést menší pozornost od táty, on má ten hotel na výpadovce,“ dodala a položila na stůl krásnou a už od pohledu drahou láhev.

„No dobře, víc z vás už asi nedostanu,“ pohlédl zamyšleně pan profesor do jejího indexu, aby se podíval na její prospěch i v jiných předmětech. „Jak se tak na vás dívám, vám asi stačí trojky, že?“ zeptal se jí pak, přičemž láhev nenápadně schoval do šuplete.

„Ano, trojky mi úplně stačí,“ zaradovala se slečna Evelína a pozvedla si mimoděk prsa. „Dneska už ty operace nejsou tak drahé, ale trojky mi stačí.“

„Myslel jsem známku,“ opáčil suše pan profesor Kobliha.

„I jako známka trojka ujde,“ zašeptala po chvíli přemýšlení Evelína. „Je to moje oblíbená známka.“

„Tak mi dejte index,“ pokýval smutně hlavou pan profesor Kobliha. „Školská úroveň jde každým rokem víc a víc dolů,“ zamumlal si ten největší, už tisíce let se opakující učitelský blud, zapsal jí známku a pak ji propustil. Ani ve snu by ho nenapadlo, že jeho generace nebyla o nic lepší, ale ani o nic horší, než byly všechny generace předchozí a jaké budou i všechny generace následující.

On sám byl, stejně jako všichni jeho kolegové akademici, zcela posedlý pouze svou vlastní intelektuální úrovní. Dříve nebo později tomuto bludu propadne každý vysokoškolský učitel, což je způsobováno především každodenním kontaktem s těmi hloupými studenty, ze kterých budou později také vysokoškoláci a z některých i vysokoškolští učitelé, čímž se celý cyklus opakuje. Kromě této drobné chyby v úsudku však mívají akademici i jiné, a to většinou ještě komičtější výstřednosti.

„Podívej se na toho Slávka, jak pořád jí ty olivy. Je to normální, denně sníst jednu konzervu?“ zeptala se docentka Piskáčková kolegy Pinkase. „Každé ráno si otevře jednu konzervu oliv a celý den ji požírá. Není ti to divné?“

„Ani ne,“ řekl docent Pinkas. „Taky jím občas olivy, zejména když mi některá náhodou spadne do Martini,“ pokoušel se vtipkovat.

„Ale určitě je nejíš každý den,“ trvala na svém Piskáčková. „Mě to tedy divné připadá, jíst olivy každý den. Za tím jistě vězí něco hodně ujetého.“

„Možná jenom někde slyšel, že je to zdravé,“ zamyslel se docent Pinkas. „To víš, středomořská strava.“

„Žádná středomořská strava,“ skočila mu do řeči Piskáčková. „Slávek na nějakou středomořskou stravu z vysoka kašle. Znám ho už deset let a vždycky jedl jenom bůček a sekanou. Za tím bude něco jiného. Ale já tomu přijdu na kloub!“

Docentce Piskáčkové už táhlo na šedesát, ale pořád ji nepřešlo pubertální období. Intriky a pomlouvání tvořily stěžejní pilíře jejího malicherného života, není tedy divu, že byla autorkou většiny rozmíšek na katedře.

„Poslouchejte, pane kolego, proč vy vlastně pořád jíte ty olivy?“ zeptala se kolegy Koblihy hned druhý den ve výtahu. „Je to dobré na potenci, nebo co?“

„Ale kdepak na potenci,“ zasmál se pan profesor. „Na potenci kašlu, co bych s ní asi dělal, v šedesáti letech. Jím je kvůli vysokému množství sodíku, hořčíku a polyfenolů. Je to příznivé na duševní činnost.“

„Tak ať vám to pomůže,“ popřála mu paní docentka při vystupování na svém patře. „Ale stejně ti to nevěřím, dědku,“ zamyslela se nahlas, když přišla do své kanceláře. „Podle mě jsi obyčejný úchyl, žereš to kvůli potenci!“

Pak si sedla k počítači a dala vařit vodu na kávu pro sebe a docenta Pinkase, který většinou přicházel do práce jen pár minut po ní.

„Slávek je úchyl,“ prozradila za oněch pár minut své podezření kolegovi, a to hned, jakmile ten chudák vešel do kanceláře. Dokonce dřív, nežli si stačil pověsit kabát na věšák.

„Proč by měl být pan profesor úchyl?“ podivil se docent Pinkas. „Tomu nějak nerozumím.“

„Každý den se láduje olivami,“ rozhořčila se paní docentka. „Je to určitě kvůli potenci, ale ten úchyl to zapírá. Ale tohle já si nemůžu nechat pro sebe. Tohle by se přece mělo veřejně vědět! Takové praktiky jsou na akademické půdě naprosto nepřístojné.“

„Podle mě je to pitomost,“ odtušil docent Pinkas. „Zřejmě chce jenom zdravě jíst takové ty věci, které vám umožní dožít se vyššího věku, než plánují vaši dědicové. A i kdyby byl úchyl, tak po tom nikomu nic není.“

„Podle mě se to rozhodně musí řešit!“ rozhodla se paní docentka. „A to na té nejvyšší akademické úrovni. V kantýně!“

Paní docentka Piskáčková nikdy nemluvila do větru. Hned ráno, ještě před příchodem pana profesora Koblihy do práce, navštívila prodavačky v místní kantýně a všem vysvětlila svou nejnovější teorii. Ovšem nepodala jim to jako teorii, ale jako hotovou věc, tudíž že pan profesor je prostě úchyl, který jí každý den olivy kvůli potenci. Všechny dámy to velice zaujalo.

„Dobrý den, pane profesore, tak dneska zase jedny olivy?“ zeptala se o půl hodiny později se smíchem paní prodavačka profesora Koblihy, který se zastavil pro svou denní dávku. „Slyšely jsme, proč ty olivy jíte a je to super, že na sebe takhle dbáte.“

„Samozřejmě,“ opáčil potěšeně pan profesor, přičemž mu bylo divné, že obě prodavačky přestaly prodávat a upřeně ho sledují. „Bez oliv už nedám ani ránu.“

„A to vy jako ty olivy musíte jíst každý den?“ zeptala se ho druhá z prodavaček.

„Každý den a to i po obědě,“ hrdě prohlásil pan profesor. „Jinak ten účinek k večeru odezní.“

„A pomáhá vám to?“ pokračovala ve výslechu ta zvídavá dáma.

„Jistě že mi to pomáhá, jinak bych je nejedl,“ pokračoval v mentorování pan profesor. „Účinek je znatelný a v podstatě okamžitý.“

„Tak to musím hned říct svému manželovi,“ otočila se ke své kamarádce první prodavačka. „Ale bude je jíst až večer, to je ten pravý čas!“

Obě prodavačky se upřímně zasmály.

„On je taky profesor?“ zeptal se ještě naivně pan profesor Kobliha, čímž vyvolal u obou prodavaček další záchvat smíchu.

„Kdepak,“ opáčila první z nich. „On je zedník a obkladač. Pracuje dlouho do večera a potom už je často unavený.“

„Tak už i zedníci s tím potřebují pomoct?“ podivil se upřímně pan profesor. „No asi jo,“ zamumlal si pro sebe. „Technologie ve stavebnictví jsou stále složitější, počítače jsou dneska všude, to se nedá nic dělat. A co vlastně staví?“ zeptal se ze zdvořilosti prodavaček.

Odpovědí mu byl další záchvat smíchu. Když se prodavačky dosyta vysmály, tak ta první odpověděla:

„No přece to samé, co vy, pane profesore!“

„Aha,“ prohlásil chápavě profesor Kobliha a přemýšlel nad tím, odkud prodavačky ví, že právě staví chatu. „A kdy bude hotový?“

„To je různé,“ hýkala smíchem prodavačka. „Vy teda máte osobní otázky, pane profesore,“ a znovu dostala záchvat smíchu.

„No, tak srandovní to přece není,“ opáčil zmateně pan profesor a odešel do své kanceláře. Není divu, že se zanedlouho díky vrozené lidské klevetivosti stal nejslavnějším profesorem na celé univerzitě, aniž by jako jediný tušil proč. A v příštím semestru dokonce s přehledem zvítězil ve volbě děkana, což mimochodem jen dokazuje, že i akademičtí pracovníci jsou pod vší tou strojenou důstojností jen a jen lidé.

 

 

Kapitola desátá

Šviháci nehledí na drobné

Člověk obecný je tvor ješitný, který si za všech okolností myslí, že všechno na tomhle světě dobře zná a všemu rozumí. Vysvětlení tohoto komického úkazu je zřejmě třeba hledat v kontinuitě lidského vědění, kdy každá vědomost je nejprve objevena, potom příhodně nazvána, následně zjednodušena a nakonec dána k dispozici. Není výjimečným zjevem, že pomocný dělník na stavbě z lešení klidně diskutuje s inženýry o statice nosníků a zaučený prodavač s týdenní praxí s převahou u regálu poučuje profesora chemie o zinko-fosfátech v nátěrové barvě. Důvodem není ješitnost osobní, ale sounáležitost s úrovní současného poznání, kdy i popelář si myslí, že ví, co je to ta DNA, když o tom včera slyšel poprvé v televizi.

„Tak má milovaná rodinko, už jsem konečně doma,“ radostně oznámil pan Severýn své manželce a dcerám po těch pár hodinách strávených v místní nemocnici. „Měl jsem menší infarkt, ale už jsem celkem v pohodě. Cítím se dokonce skvěle, takže jak vidíte, taťka porazí i infarkt.“

„Prý to byly spíše větší větry, nežli menší infarkt,“ opáčila jeho manželka. „Říkala to Magda v kadeřnictví, ona teď chodí s nějakým doktorem Sojkou, takže ví všechno o každém z dědiny. Máš se prý méně ládovat hamburgery a podobným sajrajtem. Potom ti hned bude líp.“

„Byl to rozhodně infarkt,“ trval na svém ješitný pan podnikatel. „Málem jsem zemřel a ty jsi ani nepřišla na návštěvu.“

„Byl si tam jenom půl dne,“ bránila se madam Dana. „Když jsem dostala tvou esemesku, byla jsem právě u kadeřníka a Magda to ověřila mobilem. Potom jsem měla neodkladný oběd a ještě než jsem se stihla převlíknout do smutečního, byl jsi na cestě domů.“

„Stejně je to od vás necitelné,“ začal jim hrát na city Jarda. „Jediný, kdo mě přišel navštívit, byl ten vychcánek trenér Liška. Stejně mu jde jenom o moje prachy, jinak si to neumím vysvětlit.“

„Nevím, proč bych měla chodit na návštěvu za nějakým princem Větrníkem,“ opáčila z ničeho nic jeho dcera Evelína za hlučného smíchu madam Danuše i malé Jitky. „Ještě bys mi odfoukl klobouk!“

„Nezapomínejte na to, kdo vás všechny živí,“ zamumlal zaraženě pan podnikatel Severýn, který takový výsměch od vlastní rodiny nečekal.

„Ale tatínku, nám vůbec nevadí, že jsi přispěl ke globálnímu oteplování naší planety nějakým tím bioplynem,“ pokračovala ve společném výsměchu slečna Evelína. „Vždyť je to super, nebudeme muset jezdit do tropů.“

„Tak už dost! Kdybych měl syna, tak by se mi tohle nestalo,“ rozčílila se hlava rodiny. „Vy ženské se snažíte nás muže pořád zesměšňovat, protože máte ženský komplex!“

„Ženský komplex?“ zasmála se pro změnu madam Danuše. „Nic takového přece neexistuje.“

„Samozřejmě že existuje,“ pokračoval neúprosně uražený pan Severýn. „Máte ženský komplex z toho, že žijete v mužském světě. Tak je to!“

„Cože?“ zasmála s e jeho manželka. „To mi budeš muset vysvětlit. Jaký mužský svět máš na mysli?“

„No, podívej se na to tak,“ začal jí to vysvětlovat uražený manžel. „Když jsme tady před několika tisíci lety přišli, byl všude kolem les a bažiny. Bylo třeba vyklučit stromy, obdělat pole a postavit domy.“

„No jasně, někdo to musel udělat.“

„Tak vidíš,“ odfrkl si Severýn. „Můžeme skočit do auta a pojedeme se projet. Jenom v nejbližším okolí je asi deset staveb. Staví se tady nějaké domy, dálnice a nemocnice. Všude tam pracují jen chlapi.“

„Správně,“ opáčila madam D. „My se vám zase staráme o děti, jídlo a domov.“

„Možná,“ odtušil pan Severýn. „Ale to nic nemění na faktu, že žijete v mužském světě. Všechno jsme tady vybudovali my!“

„Vybudovali, ale pak jste nám to odevzdali,“ zasmála se paní Danuše. „Není důležité, kdo co vybuduje, ale kdo o tom pak rozhoduje. A naše paní starostka je žena jako poleno a ta tady tomu teď šéfuje. Tak kdo žije v čím světě, co?“

„Počkej, to je přece něco jiného,“ spustil rozhořčeně Severýn. „To nic nemění na tom, že všechno v okolí vybudovali muži. Neposmívej se naší práci!“

„Kuře patří tomu, kdo ho jí, ne tomu, kdo ho peče,“ poučila ho madam Danuše a pro názornost se zakousla do kuřecího křidélka, upečeného služkou.

„No dobře, ženské a pečení necháme stranou a budeme mluvit k věci,“ ulevil si její manžel. „Mám zajímavý podnikatelský záměr, miláčku.“

„Tak co jsi zase vymyslel, ty naše hlavo,“ opáčila ironicky jeho choť. „Rozhodl ses, že tady zcela sám vybuduješ nový svět?“

„Koupím místní fotbalový klub,“ oznámil jí svůj nejnovější nápad pan manžel. „Je to terno! Vydělám na tom balík!“

„Jsi normální?“ zchladila ho žena. „Takovou kravinu přece může vymyslet jedině vůl jako ty. Co budeš dělat s klubem líných darmošlapů?“

„Vezmu si na něj dotaci,“ prohlásil klidně Severýn. „A za tu dotaci vybuduji inženýrské sítě.“

„Na co ti budou inženýrské sítě na hřišti?“ zajímala se dál paní Danuše. „To budeš dávat fotbalistům elektrické šoky?“

„Na katastru nemovitostí jsem si zjistil, že tomu klubu patří kromě hřiště i dvacet hektarů přilehlých pozemků za tribunou. Však víš, to odporné pole, na které teď roste řepka. Klub ji pronajímá JZD za symbolickou cenu.“

„A co budeš dělat s řepkou? Jsi snad nějaký urputný zemědělec?“

„Na řepku kašlu,“ poučil ji Severýn. „Postavím tam rodinné domky pro místní podnikatele.“

„To ti nikdo nedovolí,“ vysmála se mu choť.

„Však se taky nikoho nebudu ptát,“ ušklíbl se Severýn. „Jenom potřebuji změnit ornou půdu na stavební parcelu, to je vše.“

„To ti nevyjde,“ sýčkovala jako vždy madam Danuše. „Takové chytráky tam mají na denním pořádku.“

„To nech laskavě na mě, to už si ošéfuju na Radnici sám,“ prohlásil suverénně pan Severýn. „Ti kalousci mi ještě budou zobat z ruky,“ prohlásil suveréně. Potom se otočil ke krbu a pokoušel se zapálit oheň. A zatímco se mořil s krbovými sirkami, dcera Evelína mu za vlídného dohledu madam Danuše prohledala kapsy u svlečeného saka.

„Starostka Jitka von Trubens tě ale nemá moc v lásce, drahý,“ připomněla mu manželka truchlivou skutečnost, když se ten trouba v předklonu snažil zažehnout oheň. „Na hasičském plese jsi ji oslovoval Jitko Trubko, a když jsi šel kolem půlnoci na záchod, dal si jí korunu.“

„No tak vidíš, že se známe,“ zasmál se Severýn. „To byl přece super fór! Moje peníze si vzala, takže to vyjde i podruhé.“

„Až jí řeknu, jaký jsi šovinista, tak ti to s těmi pozemky hned zatrhne,“ zavrčela jeho choť. „Ty tvoje silné chlapské kecy tě ještě budou mrzet!“

„Tím ale ohrozíš svůj nový kožich, miláčku,“ pousmál se Severýn. „A to by tě určitě mrzelo víc.“

„No dobře, tak já té blbce řeknu, že jsi velký mecenáš a děláš to všechno pro mládež. A nezapomeň, že dneska máme důležitou večeři u Vojáčků.“

„Sakra, na to jsem úplně zapomněl,“ zasmušil se Jarda. „Dlužím mu dvě stě tisíc. Určitě nebude mluvit o ničem jiném, než o penězích.“

„Alespoň budete mít téma, které vás oba zajímá, vy burani,“ ušklíbla se Danuše. „A ne, že se tam zase ožereš a všechny urazíš, jako pokaždé.“

„Samozřejmě, že se tam ožeru, když je to zadarmo,“ vybíral si mezitím vázanku pan podnikatel. „A hned jak tam přijdeme, tak mi nenápadně zavolej na mobil,“ požádal ji z ničeho nic.

„A proč?“ podivila se jeho choť.

„Neptej se a zavolej, mám připravený takový fór, všem se to bude určitě moc líbit,“ opáčil Severýn a šel se převléknout do společenského oděvu.

Po několika hodinách příprav vyzvedli manželé Severýnovi starší dceru, sedli do auta a vyrazili směrem k vile pana Vojáčka.

„Ale, to jsou k nám hosti,“ spustila hlasitě za několik minut paní Vojáčková, když ve své vile vítala manžele Severýnovy. „Bála jsem se, že nepřijdete, když se váš manžel sotva vrátil z nemocnice. Hlavně manžel se na vás moc těší.“

„Nic mu nebylo,“ ušklíbla se Danuše.

Ještě než stačil uražený Severýn zareagovat, ozval se známý hlas jeho hostitele, který z povzdálí sledoval všechny přicházející hosty.

„Dobrý den, pane Severýne,“ pozdravil ho slizce pan Vojáček a okamžitě hovor na téma, které ho jediné zajímalo. „S tou malou splátkou nemusíte spěchat, času dost,“ dodal, přičemž v podstatě jen sondovat, jak se to má s pamětí pana Severýna.

„Tak to nemusíte mít strach,“ opáčil rozverně Jarda. „Takovou nerozvážnost jsem ještě nikdy v životě neudělal, abych něco zaplatil předčasně,“ ujistil ho svou svéráznou životní filozofií.

„To je velmi prozíravé,“ spustil Vojáček, který takovou odpověď nečekal. „To můj strýc taky většinou všechny platby odkládal a až na jeden případ se mu nikdy nic nestalo,“ začal spřádat své pikle.

V tu chvíli panu Severýnovi začal zvonit mobilní telefon a jako vyzváněcí tón se možná až příliš hlasitě ozvala slavná písnička: Když mě brali za Vojáčka, stříhali mě dohola, vypadal jsem jako blbec, jako všichni dokola.

Všichni přítomní se začali smát.

„Co tím chcete naznačit?“ zeptal se podrážděně pan Vojáček, který to okamžitě správně pochopil jako útok na svou důstojnost. „To jste udělal naschvál?“

„V žádném případě,“ svíjel se smíchy Tonda. „Je to náhoda. Možná byste se divil, kolik lidí má své příjmení spojené s nějakou písničkou. Poslyšte, nebudeme si tykat, když jsme teď přátelé?“

„Pochybuji, že bychom byli nějak zvlášť dobří přátelé,“ zatvrdil se k smrti uražený pan Vojáček. „V mých očích pouze dobré účty dělají dobré přátele a to v našem případě neplatí.“

„No jasně, vy narážíte na tu fakturu,“ zasmál se pan Severýn. „Ale to můžete být bez obav, peníze už jsou skoro na cestě.“

„Tak to jsem rád,“ pousmál se pan Vojáček. „V tom případě už si můžeme skoro tykat. Já jsem nějaký Antonín.“

„Antonín se mi nelíbí! Já ti budu říkat Tondo a ty mě můžeš říkat Jardo,“ představil se mu rozverně podnapilý Severýn. „A my dva jsme odteď kamarádi až za hrob! Samozřejmě za tvůj hrob,“ dodal a dloubl ho kamarádsky do žeber. „Jak to děláš, že tak skvěle kradeš?“

„Promiň, Jardo, ale já nikdy nekradu!“ urazil se pan Vojáček. „Snažím se podnikat poctivě a daně platím s předstihem.“

„Je mi jasné, že to tak musíš dělat,“ rozesmál se hlasitě pan Severýn. „Kdo platí s předstihem, toho nikdy nedoběhnou, co?“ dodal velmi hlasitě.

„Takže k věci,“ opáčil chladně pan Vojáček, který už ho začínal mít dost. „Jak si to vlastně představuješ s tou úhradou, Jardo?“

„Přece si nebudeme kazit večeři řečmi o penězích, Tondo,“ uhýbal před přímou odpovědí vtipálek Severýn. „O penězích se baví jedině blbci a my dva.“

„Ale i přesto bych to rád věděl,“ neúprosně pokračoval Vojáček a přemýšlel nad tím divným přirovnáním.

„Zaplatím ti to co nejdřív,“ uklidnil ho Jarda. „Hned jak se vrátím do práce, tak to vyřešíme.“

„To je fajn,“ pousmál se naivně Vojáček. „To je na další skleničku.“

„Správně! Tonda je strašný alkoholik,“ vykřikl rozverně Severýn. „Musím to vědět, sám jsem alkoholik a my alkoholici se poznáme už na dálku.“

„Já nejsem alkoholik,“ bránil se rozpačitě pan Vojáček. „Jenom občas se trošku napiju.“

„To já piju furt a nejraději v bazénu,“ vtipkoval dál lidový bavič Severýn, který už měl v sobě nejméně šest drinků. „Vždycky v létě si lehnu na lehátko a na dně mám basu piva, pro které se potápím. Na co jiného by bazény byly, co?“

„My máme taky bazén,“ pokoušela se zachránit situaci paní Vojáčková. „Akorát to čištění je strašně otravné. Jak ho čistíte vy?“ zeptala se manželky pana Severýna.

„My se v našem bazénu nikdy nekoupeme, protože táta, když tam pije to pivo, tak vůbec nechodí na záchod,“ vmísila se jim do diskuse dcera Evelína.

„Jsi pěkně trapná, Evelíno,“ opáčila rudá paní Severýnová. „Samozřejmě, že si dělá srandu,“ naklonila se k paní Vojáčkové. „Ona musí být po otci, pořád musí být středem pozornosti.“

„Dávejte všichni pozor!“ ozvalo se náhle od grilu. „Už mám všech těch grilovaných krevet po krk. Nedáme si pro změnu grilovanou kravatu?“ zeptal se všech okolo již značně podnapilý pan Severýn a za všeobecného smíchu hodil svou kravatu na rošt.

Okamžitě byl všude cítit zápach spáleného hedvábí, protože pan Severýn byl elegán. Zajímavé je, že místo nadávek sklidil potlesk. Důvodem byl asi smutný fakt, že Vojáčkovy krevety stejně nikdo nechtěl jíst.

„Máte zajímavé známé,“ obrátil se na pana Vojáčka strážník Lebeda. „Třeba tady ten veselý kumpán je dost zábavný.“

„Je to laciný fór,“ procedil mezi zuby pan Vojáček. „Však on už brzo půjde,“ dodal a nenávistně sledoval Severýna, který právě učil některé z hostů, jak se pije přímo z punčové mísy a zároveň se chlubil tím, že má pobryndanou celou košili.

Zábava se nakonec rozmělnila, jak už to tak bývá a večer se přehoupl přes půlnoc. Nakonec se i rodinka Severýnů rozloučila a nechala se odvézt taxíkem domů, protože pan Severýn byl naprosto nekompetentní i k prosté chůzi, natož k řízení.

„Připomeňte mi, ať toho burana Severýna už nikdy nezveme na žádnou oslavu,“ ulevil si pan Vojáček po jejich odchodu a nalil si panáka, aby si spravil nervy. „Čert aby spral ty novodobé zbohatlíky. Ještě před několika lety to byl obyčejný krmič dobytka a dneska si hraje na honoraci!“

„Tys byl před revolucí instalatér v JZD,“ upozornila ho manželka. „Na to nezapomeň, miláčku, až se zase budeš chtít vytahovat svým původem.“

„To je něco jiného,“ zamumlal zaraženě pan Vojáček, který na svou třídní minulost už dávno zapomněl. „Já mám na rozdíl od něj úroveň. Nejsem takový buran jako on! Vždyť on nemá vůbec žádnou osobnost, představ si, že jezdí v Mercedesu, jako nějaký primitivní zbohatlík.“

„Jakou osobnost máš na mysli, drahý,“ pokračovala v kritice jeho choť. „Třeba tu, jak chodíš celé dopoledne po zahradě v těch otřesných pruhovaných trenýrkách, nebo že si v restauraci říhneš jako pacholek pokaždé, když dopiješ šampaňské?“

„Dej mi pokoj,“ urazil se Vojáček a odešel do garáže podívat se na svůj nový Lexus, který mu nahrazoval chybějící punc originality. Chvíli na něj zálibně koukal a potom pomalu otevřel skříňku s autokosmetikou, jak tomu sám říkal.

„Ještě mi bude vyčítat, že se snažím pít ve společnosti tu odpornou bublinkovou břečku, abych jí udělal radost,“ mumlal si o několik minut později pod fousy, když leštil kapotu. „Z toho sladkého sajrajtu by říhnul i papež o Božím hodu,“ okomentoval to a dál se věnoval laku.

 

Kapitola jedenáctá

Kdyby tisíc idiotů

Místní starostka Jitka von Trubens tupě seděla v hlasovací místnosti a čekala na polední přestávku, aby si mohla dát drink. To úmorné hlasování trvalo už nejméně půl hodiny, což byl letošní rekord. Radní ve všech okresních městech chodí do práce už na devět hodin a pak musí pracovat až do jedenácti, kdy jim začíná dvouhodinová pauza na oběd, což je většinou zcela vyčerpá. Po obědě se nejméně polovina z nich už nevrací, protože musejí zasedat v rozličných dozorčích radách. Ta druhá polovina pak spí přímo u stolů.

I Jitka von Trubens se po obědě vypařila, měla dnes totiž něco důležitějšího na práci, než sedět na zasedání Vidlákovského zastupitelstva, což byla pokaždé úděsná nuda. Ona měla vyšší cíle, než se hodinu hádat jakou barvou se natře pumpa na náměstí. Chtěla si změnit jméno, což je pochopitelné, Nomen Omen, to zná přece každý. Kvůli této lapálii si musela zajet až na Krajský úřad do Prahy.

„Chtěla bych si nechat změnit jméno,“ požádala madam Jitka úřednici za přepážkou. „Doufám, že to nebude dlouho trvat, odpoledne mám důležitou recepci a banket s podnikateli.“

„A jaké je prosím vaše jméno?“ ušklíbla se úřednice, které to bylo úplně jedno.

„Jitka von Trubens!“ důrazně pronesla paní starostka. „Zní to velice nesourodě!“

„Tomu rozumím,“ pokývala hlavou přepážková úřednice. „Uznávám, že příjmení von Trubens zní v naší vlasti poněkud neobvykle.“

„Promiňte, špatně jste to pochopila,“ skočila jí do řeči madam Jitka. „Nechci si nechat změnit příjmení. Chci si nechat změnit křestní jméno!“

„A proč?“ podivila se upřímně úřednice za pultem. „Vždyť Jitka je přece tradiční české jméno. Stejně jako třeba Lenka.“

„No právě, zní to velmi přízemně,“ upravila si madam von Trubens svůj drahý kožich. „Jako bych byla nějaká pitomá nanynka z chalupy, nebo co.“

„Moje dcera se jmenuje Jitka a já jsem zase Lenka,“ okamžitě ochladla úřednice. „Jsou to moc hezká jména. Možná až moc hezká pro některé osoby,“ dodala nakvašeně.

„Nemyslela jsem to zle, jen mi to jméno prostě neladí s příjmením,“ zarazila se paní starostka. „Prostě mi to tam nějak nesedí a hotovo!“

„A jak byste se tedy chtěla jmenovat, madam?“ zeptala se jí úředním tónem paní za přepážkou.

„Beatriz von Trubens!“ hrdě prohlásila zastupitelka. „To má jinačí noblesu!“

„Máte naprostou pravdu,“ ušklíbla se krajská úřednice, protože takovou krávu ještě neviděla. „Hned když jsem vás viděla poprvé, tak jste na mě působila velmi vznešeně. Jako byste byla nějaká hraběnka, nebo tak něco,“ dodala ironicky.

„To myslíte vážně?“ rozzářila se starostka.

„Nemyslím,“ opáčila paní úřednice, udivena tím, že madam nepochopila její ironickou poznámku. „Dělám si z vás srandu, chápete to?“

„A víte vy vůbec, kdo já jsem?“ zmohla se na jedinou možnou odpověď paní Jitka.

„Vím to naprosto přesně,“ odtušila odměřeně paní úřednice. „Jste nějaká Jitka von Trubens, skoro Beatriz, které nevoní ani její vlastní jméno.“

„Co si to dovolujete?“ praštila kabelkou o pult zastupitelka. „Víte vy vůbec, jaké problémy vám můžu způsobit?“

„Samozřejmě že to vím, paní hraběnko,“ omluvila se jí ironicky úřednice a vyplnila příslušné dokumenty. „Děkuji za návštěvu a pozdravujte na zámku.“

Ihned po této nepříjemné lapálii se unavená paní Beatriz vrátila do rodného okresního městečka. A protože byla unavená jako nikdy v životě, což se jí stávalo tak maximálně jednou až dvakrát denně, zašla do místního baru, zlepšit si kondici několika drinky.

„Dneska si dám jenom jednu margaritu a jdu domů,“ oznámila barmanovi.

„Jistě madam,“ pousmál se číšník a dal chladit pro jistotu další láhev tequily, protože už ji znal. Když se paní starostka rozjela, jedna láhev tequily jí většinou nestačila.

„Jsem unavená, jako ještě nikdy v životě,“ oznámila barmanovi novopečená madam Beatriz svůj aktuální stav a polkla první skleničku. „To hlasování na Radnici kolikrát nebere konce,“ postěžovala se. „A udělejte mi teda ještě jednu margaritu, když jinak nedáte.“

Pár sekund nato se ocitla sklenička na pultu, madam Beatriz se jí ihned chopila a barman začal s pochopením míchat třetí.

„A co tak úžasného tam vlastně děláte, že jste pořád unavená?“ zeptal se jí ironicky, když krájel citron. Její obvyklé arogantní řeči toleroval, protože dávala veliké tringelty a po desátém drinku ji pak stejně vyhodil. „Je to skutečná dřina, na té Radnici, co? Veliká odpovědnost!“ postavil před ni třetí drink.

„Ale já nejsem řadový zastupitel, já jsem starostka!“ odfrkla si madam Beatriz, protože šestým smyslem vycítila pohrdání. „Řídím celou Radnici a samozřejmě s tím mám hodně administrativní práce! To jste si myslel, že jsem nějaká naivní servírka, která se jenom poflakuje za barem a vykecává s hosty?“

Hned nato vypila jedním douškem třetí sklenici a požádala posunkem o další.

„To v žádném případě,“ pousmál se barman, který byl na její urážky v opilosti dávno zvyklý. „Jenom by mě zajímalo, co vlastně na té Radnici děláte, že jste všichni pořád tak unavení?“

„Většinou interpelujeme,“ ledabyle opáčila paní starostka. „Interpelování je hlavní činností politiků a proto většinou interpelujeme.“

„Cože?“ dolil jí do sklenice další dávku barman. „Tunelujete?“ dovolil si drobný vtípek.

„Ne! Interpelujeme, jste snad hluchý?“ houkla po něm starostka, která zcela postrádala smysl pro humor. „Teda hlavně já, kolegové jsou na to moc pitomí.“

Čtvrtá sklenička v paní starostce zmizela v podstatě okamžitě a hned nato jí ztěžkl hlas i myšlení. Ostatně tak už tomu v politice občas bývá.

„A co je vlastně zač ta interpelace?“ zeptal se jí mezitím barman, při přípravě další dávky. Už se jí na to za poslední rok zeptal třikrát, aniž by si to však paní zastupitelka pamatovala, ale pořád ho ještě nepřestaly bavit její odpovědi.

„Vy nevíte co to je interpelace?“ zeptala se ho madam Beatriz s výrazem absolutního opovržení ve zbrunátnělé tváři. „Tak to jste u mě klesnul na úplné dno všech místních obejdů. To přece ví úplně každý!“

„Vážně to nevím, paní zastupitelko,“ zalhal barman, který stěží skrýval smích. „Ale vy mi to určitě vysvětlíte.“

„Tak já ti to tedy vysvětlím, ty můj pinkle,“ začala mu jako vždy po čtvrté skleničce tykat starostka a ztěžklým hlasem pokračovala. „Interpelace je právo členů městské rady klást krajskému zastupitelství písemné dotazy a vyžadovat na ně odpovědi!“ prohlásila s fanatickým výrazem ve tváři. „Vyžadujeme okamžité odpovědi!“ dodala se vztyčeným prstem a důstojně vypila pátou Margaritu.

„A to všechno děláte jen vy sama?“ zeptal se jí barman. „To jen vy sama interpelujete? To musí být dost náročné na psychiku tak jemné dámy, jako jste vy.“

„Přesně tak,“ zašermovala opilá madam Beatriz prstem ve vzduchu a opět nepochopila jemnou ironii otázky. „To všechno dělám jen já sama! Moji kolegové totiž stojí jako státní zaměstnanci za úplné hovno. Kdyby nebylo mě, tak by se to tady všechno zhroutilo.“

„Taky si to myslím,“ povzbuzoval ji barman, aby se pobavil. „Tady jsem vám namíchal ještě jednu. Podle mě jste dobrý člověk.“

„Jenomže já si myslím, že Bůh má rád hlavně darebáky,“ překvapila ho madam Beatriz. „Čím větší parchant, tím větší úspěch.“

„A proč si to myslíte?“ zajímal se o její filozofii barman, který ji tak hloubavě založenou neznal.

„Protože to tak je,“ zasmušila se podnapilá zastupitelka. „Tak jak jinak mi tedy vysvětlíš, že darebáci mají vždycky lépe, než slušní lidé?“

„To nevím,“ připustil barman. „Možná je to jenom osud, ale vy mi to určitě vysvětlíte.“

„Hovno osud!“ vykřikla hlasitě madam Beatriz, až se lidé u okolních stolů otáčeli. „Je to z toho důvodu, že dobro prohrálo se zlem už před dvěma tisíci lety, když Židé ukřižovali Ježíše!“

„Co to povídáte,“ obořil se na ni nedaleko sedící pán. „Ježíš byl přece taky Žid, takže co to jsou za rasistické kecy? V každém národě docházelo k mocenským mordům.“

„Sklapni, blbče,“ usadila ho starostka. „To nemá s rasizmem nic společného. Satan se vsadil s Bohem, že ani ten nejlepší neobrátí lidi k dobru, protože jsou od přírody špatní. Bůh mu nevěřil a poslal na Zemi Ježíše, aby lidem vyjevil dobrou vůli. Ale ti pitomí lidé ho ukřižovali, takže od té doby vládne na Zemi zlo a vládu převzal Satan. Je to vidět na každém kroku!“

Pán, který ji okřiknul, si poklepal rukou na čelo a otočil se ke svému stolu.

„Ale pokud jste věřící, tak musíte uznat, že kromě toho vládnoucího Satana ještě stále existuje i ten náš původní Bůh,“ pokoušel ji dál barman v očekávání její další ostudy. „Takže bych se zase tolik neobával.“

„To je taky možné,“ ušklíbla se paní starostka. „Ale pokud ten náš Bůh existuje a má ještě pořád nějakou moc, tak je to normální ekonom a těm jsou všichni ostatní ukradení.“

„A na tohle všechno jste přišla jenom vy sama?“ obrátil se na ni znovu podrážděný pán od vedlejšího stolu. „Přijde mi to trošku nestydaté, mluvit takhle pragmaticky o naší víře.“

„Přesně tak,“ škytla zastupitelka. „Co jiného je ekonomika, než umožnění vzájemného okrádání všech zúčastněných stran, co? Copak to někdy bylo o něčem jiném? Já sedím kupříkladu ve výboru pro granty a nadace, kde rozhoduji o státních penězích, tak to musím vědět. Ve státní správě se krade nejvíc a to hlavně přes grantové projekty.“

„Takže z jednání městské rady víte, že ve státní správě se krade nejvíc?“ mrknul číšník na rozčíleného pána, aby se uklidnil. „To je skoro na trestní oznámení. Vy si tam tak normálně říkáte, že nás občany sprostě okrádáte?“

„Samozřejmě že vás neokrádáme,“ bránila se podnapilá starostka. „Akorát musíme vyčerpat všechny peníze z CEPu.“

„A co je to CEP?“ zeptal se jí barman.

„Centrální evidence projektů,“ utrousila unaveně paní starostka. „To přece ví každé jelito.“

„Tak v tom případě jsem asi jelito, protože to nevím,“ vmísil se jim opět do hovoru zmíněný nerudný pán od vedlejšího stolu. „A z toho CEPu vy poznáte, že veřejné prostředky byly rozkradeny?“

„To poznám až podle kódu organizační jednotky CEA, kolego,“ poučila ho ironicky podnapilá paní starostka. „Ten kód se přidělí jednotlivým činnostem, a kde nic není, tam ani čert nebere. Je ti to jasné, ty mudrlante?“

„Je nám to všem naprosto jasné,“ skočil jí do řeči číšník, když viděl, že rozčílený pán začíná opět brunátnět. „Akorát nevíme, co je to ta CEA.“

„Centrální evidence aktivit,“ odsekla už dost podrážděně paní starostka. „Pokud se mnou chcete diskutovat na úrovni, tak byste o tom měli něco vědět. Jinak jděte do prdele!“

„Takže vy se podíváte do toho seznamu CEA a už víte, co tam všechno dělají?“

„Ale kdepak,“ zasmušila se zastupitelka nad jejich nevědomostí a začala posrkávat poslední skleničku. „To se dozvím až z RIV, chápeš to, pinkle?“

„A co je to RIV?“ zeptala se manželka rozčíleného pána, kterou to začalo zajímat.

„Rejstřík informací o výsledcích, jste tady snad všichni retardovaní?“ štěkla po celém podniku dotázaná. „Žádné výsledky na jednotlivých odborech totiž nikdy neskončí tam, kde mají, jenom se utrácejí peníze z grantů na osobní prémie vedoucích odborů.“

„No dobře, necháme toho,“ došla barmanovi trpělivost. „Ještě že to běžní lidé nevědí, to by byla asi brzy nějaká defenestrace, že?“

„Žádná defenestrace v naší zemi nikdy nebude,“ ušklíbla se Beatriz. „Lid v naší zemi je zbabělý, líný, tupý, závistivý a šlohne všechno, co vidí. Není divu, že politici jsou úplně stejní. Jaké podhoubí, takový plod. Průměrný Čech je připosraný ukňouraný ješita, kterému nic nevoní, nic mu není dobré, nemá žádné vyšší cíle a strašlivě krade!“

„Já tedy takový nejsem!“ namítnul nakvašeně rozčílený pán. „Já nejsem připosraný ukňouraný ješita a zásadně nekradu.“

„Samozřejmě že jsi,“ pousmála se starostka. „Už hodinu tě tady urážím a ty si to necháš líbit, protože jsi přizdisráč. A při placení mě i tebe okrade tady ten pinkl, protože jsme všichni zloději!“

„Já teda nejsem zloděj!“ rozčílil se host. „Jsem umělec. Hraju na housle ve filharmonii.“

„Ty housle jsou určitě kradené,“ zasmušila se paní starostka. „A vůbec bych se nedivila, kdyby ta vaše slavná filharmonie kradla i symfonie.“

„Půjdeme,“ chytila za loket rozčíleného pána jeho manželka, protože viděla, že její manžel začíná nabírat páru. „S takovou ubohou troskou nemáme zapotřebí vůbec ztrácet čas!“

Barman mezitím sklidil skleničky a neutrálním tónem se madam Beatriz zeptal.

„Budete platit, paní Jitko? Myslím, že už máte dneska dost. Zavolal jsem vám taxíka.“

„Pořád jenom platit, platit a platit! To by se vám líbilo, vy sebranko číšnická, co?“ pokývala hlavou starostka, které i v opilosti došlo, že to dneska zase jako vždy trošku přehnala. „Kolik jsem těch Margaret vlastně měla?“

„Jedenáct,“ chladně jí oznámil barman. „To je o jednu víc než obyčejně.“

„Myslela jsem, že jich mám teprve šest,“ mumlala si zastupitelka a hrabala se v kabelce. Ve skutečnosti jich měla devět, ale od těch dob, co si barmani nechávají lístky u sebe, vede česká společnost ve všech tabulkách spotřeby alkoholu na osobu.

„Rozhodně jich bylo jedenáct,“ trval na svém barman, který jí ty dvě nadbytečné Margarity nenápadně připsal, když byla na záchodě. „Nejsem žádný zloděj! Bude to osm set osmdesát korun.“

„Stejně jsi zloděj,“ vytáhla starostka peněženku a dala mu tisícovku. „Zbytek si nech a zavolej mi taxíka, pikolíku!“

„Proč se hádáte o jednu Margaritu, když pak stejně dáte tringelt víc než stovku?“

„Protože si to můžu dovolit,“ zakymácela se na stoličce madam Beatriz. „A já si můžu dovolit všechno, jako že se Beatriz von Trubens jmenuju!“

„Vy už nejste Jitka?“ podivil se barman. „Je to takové pěkné jméno.“

„Ode dneška se jmenuji Beatriz,“ poučila ho starostka. „A kdybych trošku zhubla, byla bych holka jako lusk,“ dodala a sekla sebou na zem vedle barové stoličky.

„S tím bych vám mohl pomoct, paní Jitko,“ opáčil profesionálně barman a jal se pulírovat sklo. „Samozřejmě se zhubnutím ne, ale s tím, jak docílit za daného stavu nejnižší možné hmotnosti.“

„To jako vážně?“ chytila se starostka.

„Jistě,“ ledabyle utrousil barman, který si prací za pultem přivydělával jakožto student matematicko-fyzikální fakulty. „Na přednáškách jsme se učili, že podle Einsteinovy teorie relativity hmotnost každého tělesa se zvyšující se rychlostí mírně vzrůstá.“

„No a co já s tím?“

„Takže pokud chcete snížit svou hmotnost na minimum,“ pokračoval v drhnutí barman, „musíte se pohybovat pokud možno co nejpomaleji. Nejnižší hmotnosti pak dosáhnete, když se přestanete hýbat úplně.“

Nastala chvíle ticha.

„To je nějaká hloupost, ne?“ zadumala se hluboce madam von Trubens. „Jak to myslíš co nejpomaleji,“ začínala se zadrhávat. „Už je tady ten taxík?“

„Samozřejmě paní Jitko,“ pousmál se číšník. „Taxík jako vždy čeká venku. Pan taxikář už se vás nemůže dočkat.“

„A nepojedeš se mnou?“ začala na něj mhouřit oči starostka. „Mám doma vychlazený šampus a nějaké jednohubky by se taky našly. Uděláme si pěkný večer ve dvou.“

Jste vdaná,“ připomněl jí barman její rodinný stav. „To je posvátný stav,“ začal opět vtipkovat.

To neřeš, samečku,“ zasmála se hrdelním smíchem zastupitelka. „Každý manžel, který chce svou ženu jenom pro sebe, je sobec a měl by být potrestaný tunou parohů. A ten můj zrovna tak!“

„Bohužel mám celou noc službu, Jitko,“ vymluvil se oslovený. „Jinak bych tě popadl za tu tvou zadnici až bys vyskočila z kůže.“

„Jmenuji se Beatriz,“ začala se na něj culit madam starostka. „Že to víš, samečku?“

„Samozřejmě že to vím, ty blbko,“ obešel pult barman a velice jemně ji vystrčil na ulici, kde už na ni jako vždy čekal přistavený taxík. Potom si nalil panáka a přes okno pozoroval, jak se Jitka zavěsila do taxikáře a nechala se od něj naložit na zadní sedadlo.

 

Kapitola dvanáctá

Charisma mentální dospělosti

Fotbal je ta nejlepší kolektivní hra na světě, to ví každý, snad jen kromě Američanů a Eskymáků. Je to způsobeno tím, že Američané jsou duševně zaostalí a Eskymáci nemají televizi. Fotbal totiž probouzí ve svých fanoušcích ty nejušlechtilejší myšlenky, které jen málokdy skončí zlomeným nosem, nebo sanicí. No, možná že existují výjimky a i mezi fanoušky fotbalu se občas najde nějaké to ukázkové hovado, které vám po cestě z ochozů nechtěně poškodí automobil, ale to nic nemění na tom, že ortodoxní fotbaloví fanoušci jsou kabrňáci a hotovo dvacet.

Podobné intence samozřejmě platí i pro fotbalisty samotné. Aktivní fotbaloví hráči jsou mimořádně ušlechtilí lidé se smyslem pro spravedlnost a jen zřídkakdy úmyslně upadnou v pokutovém území za účelem drobné týmové výhody. Jsem si téměř jist, že jim je to v duši líto, ale oni jsou natolik na výši, že nějaké pochybné morální hodnoty dokážou pro blaho týmu potlačit. Také občasná drobná rána loktem do obličeje spoluhráče se dá pochopit, jedná se vždy o ušlechtilé klubové zápolení, nikdy nejde o nic osobního. I mezi fotbalisty se sice občas vyskytne nějaká ta černá ovce, ale to je třeba brát s nadhledem.

Střední útočník René Miklenda, známý taktéž pod přezdívkou Majkl se právě poflakoval před stadionem místních Vidlákovských Orlů, hrajících okresní přebor, když ho oslovil trenér Liška.

„Poslouchej, Majkle,“ namířil na něj svůj silně zažloutlý prst od levných cigaret. „Měl jsi nejhorší čas na stovku z celého mužstva. Jsi dokonce pomalejší než ten nový hráč z Nigérie, co tady dělá na stavbě. A to on ani nevěděl, že se závodí a jen tak vyklusával po dráze.“

„Černoši jsou od přírody rychlejší, protože mají delší holenní kosti,“ spustil svou oblíbenou výmluvu Majkl Miklenda. „Nedávno o tom vysílali nějaký dokument na kabelovce.“

„Podle mě nemají ani zdaleka tak dlouhé holenní kosti, jako jsi ty shnilý trénovat,“ opáčil trenér. „Yakubu je obránce, má devadesát kilo a dva metry, ten nemusí být rychlý, chápeš to? Stačí mu, když bude tvrdý. Ty jsi ale útočník, tobě to musí běhat. Tak jak to, že je Yakubu na stovce o půl sekundy rychlejší?“

„To nevím,“ připustil René. „Možná proto, že jsem tomu dneska nedal všechno.“

„Možná proto, že jsi včera seděl až do tří do rána v baru, co?“ rýpnul si Liška.

„Tak jo, tak mám asi trošku černé svědomí, že nejsem dneska na stovce tak rychlý jako Yakubu,“ odfrkl si Miklenda. „Ale on ho má určitě černější, protože jsme v tom baru seděli spolu.“

Trenér se na chvíli zamyslel.

„Co to jsou za rasistické kecy?“ vyjel po něm po chvíli přemýšlení. „Jaké černé svědomí? Co tím myslíš, kdo má co černější? Co tím vlastně doopravdy chceš říct?“ dodal rozčíleně a raději se rozhlédnul. „Člověk dneska neví dne ani hodiny, kdy bude označen za rasistu, ty blbče! Takové narážky tady trpět nebudu, to zavání vyhazovem!“ dodal a znovu se rozhlédl.

„Ale já nejsem rasista, trenére,“ vylekal se Miklenda, jakmile pochopil, že to trenér tentokrát myslí vážně. „Dělal jsem si prostě srandu. Jenom jsem chtěl říct, že mám černé svědomí z toho, jak jsem se večer před tréninkem trošku ožral v hospodě. Ani jsem si nevšiml že Yakubu je černoch,“ pokoušel se to odlehčit drobným vtípkem.

„Cože?“ podivil se trenér, který nikdy nepochopil žádný vtip, čímž byl mimochodem vyhlášený. „Jsi snad slepý?“

„Nejsem slepý,“ bránil se Miklenda. „Vidím docela dobře, jenom do kina si občas beru brýle.“

„A přesto sis nevšiml že Yakubu je černoch?“ divil se naivně Liška. „To se mi nechce věřit. Vždyť je černý jako noc.“

„Nevšiml jsem si ničeho,“ trval na svém pokrytecky Miklenda. „Mě takové věci nezajímají, barva kůže je mi ukradená. Nejsem žádný rasista!“

„A ani to jméno ti nebylo nápadné?“ pokračoval ve výslechu trenér. „Příjmení Yakubu přece nezní moc česky. Navíc ještě pořád běhá v nigerijském dresu, protože nemáme jeho velikost.“

„Nic divného mi na tom nebylo,“ pokračoval dál urputně ve lhaní Miklenda, i když už mu to bylo trapné. „Žádné rasové předsudky nemám.“

„To snad ani není možné,“ opáčil po chvíli přemýšlení trenér. „Skoro se mi zdá, že tady ze mě veřejně děláš debila. Já vím, teď je taková doba že se všichni snaží být rasově korektní, ale zase to nesmíš přehánět. Černocha přece poznáš, ne?“

„Asi jo, ale já si takových věcí fakt nevšímám,“ vymlouval se dál Miklenda. „Možná jsem jen trošku zahleděný sám do sebe a své okolí moc nestuduji, ale v životě bych nikoho jen tak bez důkazů nenařkl, že je černoch.“

„No dobře,“ opáčil po chvíli trenér, kterého toto neuvěřitelné vysvětlení kupodivu uspokojilo. „Máš štěstí, že tvůj táta je ředitel klubu, jinak bych tě už dávno vyrazil ze základu.“

„A to vám brání vyrazit mě ze základu?“ podivil se Miklanda. „Vždyť každý přece ví, že táta ani nesouhlasí s tím, abych hrál fotbal. Pořád na mě tlačí, abych šel na nějakou vysokou školu.“

„Co bys dělal na vysoké škole, ty jelito?“ vysmál se mu necitlivě trenér Liška. „My hlavně potřebujeme nakoupit nové sedačky na tribunu a ty chodíš se Severýnovou dcerou, chápeš to?“ zapálil si cigáro. „Dělej, co ti říkám, a nerozčiluj mě!“

„Já přece nikoho nerozčiluji,“ bránil se zmateně Miklenda. „Vždyť se jen normálně bavíme.“

„Ty rozčílíš každého,“ zahřímal trenér. „Úplně stačí, abys jenom otevřel tu svou chlebárnu, ani o tom nevíš! Raději skoč pro toho svého budoucího tchána a řekni mu, že už jsem tady.“

Nadějný útočník Miklenda tedy poslušně odklusal směrem k parkovišti, aby přivedl svého budoucího tchána váženého pana podnikatele Severýna na stadión, ale dopadlo to poněkud jinak. Pan Severýn nebyl z těch, kteří by za někým chodili, takže jen vytáhl z kapsy mobilní telefon a vytočil číslo.

„Hele Lišáku, snad si nemyslíš, že za tebou poběžím jako nějaký nadšený školák,“ zahučel do přístroje. „Jestli po mě něco chceš, tak přijď ke mně a pohni si, protože nemám moc času.“

Za chvíli bylo možno vidět, jak naopak od stadionu přibíhá trenér Arnošt, což pan podnikatel Severýn pohotově okomentoval zpěvem písničky: Běží liška k táboru, nese pytel zázvoru, což u útočníka Miklendy vyvolalo záchvat smíchu.

„Čemu se směješ, ty jelito?“ vyjel na něj trenér, když k nim doběhl. Krátké pěvecké představení pana Severýna kvůli větru neslyšel, proto se ptal.

„Ničemu,“ přestal se smát Miklenda. „Trenére, já uznávám, že když jsem tady před dvěma lety nastoupil, tak jsem byl jelito, ale od té doby jsem se snad vypracoval. Takže už mi tak nemusíte říkat.“

„No dobře,“ ušklíbl se trenér. „Z jelita ses vypracoval na jitrnici. A teď mazej a nechej nás o samotě.“

„Oukej, stejně mám ještě nějaký rozhovor pro noviny,“ přisvědčil Miklenda a odběhl do dáli. Jakmile odběhl, jednání mohlo pokračovat.

„Nazdar Jardo, jsem rád, že ses zastavil,“ otočil se Liška k Severýnovi. „Nezajdeme si někam promluvit?“

„Sedni si do auta,“ pokynul mu Severýn a otevřel dveře spolujezdce. „Co si myslíš o tom mladém?“

„Je to samozřejmě kopyto, ale umí střílet góly,“ ušklíbl se trenér Liška, když si nastoupil do Severýnova Mercedesu. „Víš, někdy si myslím, že Hubblův teleskop má kromě objevování nových hvězd ještě tajný vedlejší úkol. Najít někde v širém vesmíru většího blba, než je tady náš mladý Renda Miklenda.“

„No dobře,“ zasmušil se Severýn. „Jsem rád, že máš na své hráče vlastní názor. Ale o tom později, rád bych věděl něco o tom tvém návrhu ohledně pozemků. Nebude proti valná hromada?“

„Neměj strach, rozhodnutí valné hromady podepíše výkonný ředitel Tonda Miklenda,“ poučil ho Liška. „Ten je člověče tak blbý, že by se tím mohl klidně i živit na mezinárodní úrovni. Vlastně, on se tím živí,“ dodal po chvíli přemýšlení. „Jinak bychom ho ani nezvolili. No a ta valná hromada, to budeme my dva. Ty budeš místopředseda a já člen.“

„Zbláznil ses? Ty nemáš žádné akcie,“ vysmál se mu Severýn, „takže se nemůžeš zúčastňovat valné hromady. Všechny akcie vlastním já, nebo firmy, které finančně ovládám.“

„To bude jen naoko, aby tomu náš bílý koník uvěřil,“ uklidňoval ho Arnošt. „Takhle se to dělá všude, stačí dát do obchodního rejstříku zápis, že předseda jedná samostatně a místopředseda a člen společně a je to. My to odhlasujeme a on to podepíše.“

„No a ten ředitel Tonda Miklenda je nějak příbuzný s tím René Miklendou, který právě odešel?“ zajímal se dál pan Severýn. „To je věc, kterou bych měl vědět.“

„Tonda Miklenda je jeho otec,“ prozradil mu jejich příbuzenský vztah pan Liška. „Oba jsou prostoduší asi tak stejně a v podstatě není den, aby některý z nich neřekl nějakou legendární hlášku. Už dlouho se divím, že si ti dva nekoupí nějaký krytý povoz a neživí se jako cirkusová atrakce.“

„Ten mladík chodí s mojí dcerou,“ upozornil ho pan Severýn. „Takhle bys o mém budoucím zeťákovi neměl mluvit.“

„Možná je ten mladý Miklenda o fous chytřejší než jeho táta,“ odtušil po chvíli přemýšlení Liška, když mu došlo, že popisem intelektuálních schopností Miklendovic rodiny částečně urazil i tu Severýnovu. „Občas má i světlejší okamžiky a docela vážně přemýšlím o tom, že by v příští sezóně mohl být kapitánem.“

„No dobře, to je tvůj problém, ale co když ti to ten starej nepodepíše?“ pokračoval ve vyzvídání Severýn, kterého Liškovo vysvětlení kupodivu uspokojilo. „Co když není tak hloupý, jak si myslíš?“

„Tak to buď v pohodě,“ ujistil ho Arnošt. „Podepíše to, protože je to ten největší blbec na světě. Výkonným ředitelem jsme ho udělali především z toho důvodu, že splňuje všechny tři základní předpoklady ideálního ředitele.“

„A jaké jsou ty tři základní předpoklady?“ zajímal se Severýn.

„Je blbý jak tágo, líný jako veš a na co šáhne, to posere,“ zasmál se trenér. „To máme ověřené. Málokdo v dědině je tak jednoduchý, jako starý Tonda. Ví to o něm všichni.“

„Tak to mi teda vysvětli, jak jste mohli takového pitomce udělat ředitelem?“ podivil se celkem rozumně Jarda. „To nikomu ve výboru nevadilo?“

„Na to jsme přišli náhodou,“ odtušil spiklenecky trenér Liška, když se předtím rozhlédnul. „Jednou jsme si z něj udělali srandu, to byl Tonda ještě pouhý tajemník a on hned naplno zabodoval!“

„No tak povídej,“ povzbuzoval ho Severýn. „Vyprávěj a klidně přeháněj. Takové historky má každý rád.“

„Přehánění není třeba,“ pousmál se Liška. „I bez přehánění je to dobré. Začalo to tím, že jsem někde v bulváru četl, že podle nejnovějšího výzkumu prý lidé zívají proto, aby si ochladili mozek. Ti, co v práci hodně přemýšlí, tak i více zívají. Takové moudrosti dneska vědci píšou, představ si. Ukázal jsem ten článek kolegovi a toho to strašně zaujalo. Hrozně se smál a rozhodl se to vyzkoušet na tom blbci Miklendovi.“

„Vážně?“

„Přesně tak. Ukázal mu ten článek a našeho Tondu to strašně zaujalo. Dokonce si ty noviny půjčil,“ pochlubil se trenér. „On ti je tak tupý, že by tu svou tupost mohl prodávat na Wall Streetu a ještě by mu zbylo.“

„Neříkej, že ten komik Miklenda začal v práci schválně zívat,“ rozesmál se Severýn, který začal tušit pointu příběhu. „To snad ani není možné, takový gigant přece neexistuje.“

„Existuje,“ triumfoval Liška. „Hned na další poradě zíval jako divý. Přímo šéfovi do tváře!“

„A jak to dopadlo?“

„No jak asi, co myslíš? Šéf ho samozřejmě ihned po poradě vyrazil. Myslel si, že si z něj dělá srandu. Jenomže pak nám ve výboru po nějakém čase došlo, že potřebujeme mít za ředitele právě někoho, jako je ten Miklenda, tak jsme odhlasovali vyhození původního šéfa a cesta k Miklendově kandidatuře byla volná.“

„Vy jste ale mizerní parchanti,“ pokáral ho naoko Severýn. „Takhle nastrčit do vedení společnosti nevinného pitomce, to je skoro hřích!“

„Možná jsme parchanti, možná nejsme, ale tak už to prostě chodí,“ poučil ho Liška. „Kromě toho, Miklenda není žádné neviňátko. Za minulého režimu byl těžký komanč a je vedený jako spolupracovník STB. Mám ho v hrsti, ten se jen třepe, abych ho prozradil!“

„Ale když o něm každý o něm ví, že to byl těžký komanč,“ namítnul Severýn, „tak mu tím mu můžeš jen těžko vyhrožovat.“

„Ale můžeš,“ prozradil mu malé tajemství Arnošt. „Jenom loni dostal dvakrát v hospodě po držce a ještě mu potřeli vlasy kečupem. Od té doby je jako beránek, takže ho máme v hrsti. “

„No dobře, ale jak to souvisí s naším plánem?“

„Souvisí to naprosto zásadně! Pokud chceš zbohatnout z dotací, tak potřebuješ tři základní věci,“ začal ho opět poučovat Liška. „Musíš mít dobrý plán, silný žaludek a obětního beránka.“

„A co z toho máme k dispozici my dva?“ zajímal se pan Severýn. „Samozřejmě se ptám jen tak ze zvědavosti, nic konkrétního tím nemyslím.“

„My dva máme úplně všechno, kamaráde,“ zasmál se Liška a plácl Severýna po rameni. „Dobrý plán mám já, silný žaludek máš ty a obětním beránkem bude ředitel fotbalového klubu Tonda Miklenda.“

„Je mi ho líto,“ zadumal se Severýn. „Vždyť ten trouba se neumí ani pořádně podepsat.“

„Tak se to bude muset naučit, protože ode dneška bude podepisovat skoro všechno,“ poučil ho Liška. „Zapíšeš ho do obchodního rejstříku jako předsedu představenstva s výhradním právem jednat za společnost. Bude za všechno odpovídat jakožto hlavní řešitel.“

„Zbláznil ses?“ odtušil Severýn. „Vždyť je nebezpečný, dokáže napáchat škody i ve spánku. Raději jsem dal jeho sekretářce pokyn, že všechno co podepíše, musí ještě přečíst a raději hned potom spálit.“

„Nezbláznil jsem se,“ opáčil klidně Liška. „Je to ideální kandidát. Čím blbější, tím lepší.“

„Takže on bude doopravdy bílý kůň?“ zeptal se nyní již velmi zaujatě pan Severýn.

„Přesně tak,“ potvrdil mu Liška jeho podezření. „Musíme ho přesvědčit, že je to pro něj i pro náš oddíl to nejlepší.“

„Ale na to přece nikdo neskočí,“ oponoval Jarda. „Tohle musí prokouknout i takový pitomec, jako je starý Miklenda.“

„Jenomže starý Miklenda není jen tak obyčejný řadový pitomec,“ zasmál se Arnošt. „Je to všech pitomců král. On si nevidí ani na špičku vlastního nosu a ještě je tak neuvěřitelně samolibý, že bude doopravdy věřit tomu, že to byl všechno jeho vlastní nápad.“

„Ale jak ho zapíšeme do obchodního rejstříku bez jeho vědomí?“ zeptal se bez okolků pan majitel a vytáhl z šuplíku drahý doutník.

„Nebude to bez jeho vědomí,“ kul dál své plány Liška. „Rád to přijme, je totiž tak namyšlený, že takové rozhodnutí bude považovat za spravedlivé.“

„A pointu mi prozradíš?“ natáhl se pan majitel pro pozlacený zapalovač.

„Jardo, tím že jsi koupil za pár šupů místní fotbalový klub, máš v podstatě právo založit si tělovýchovnou jednotu a žádat o evropské dotace,“ poučil ho Liška. „Jedině naivní idealisté nežádají o dotace. Je to jako najít peníze na chodníku. Když se pro ně neohneš, ohne se jiný!“

„No dobře, ale stále čekám na pointu,“ zapálil si konečně Severýn. „Víš, na takovou tu pointu, která mi vyrazí dech,“ zakašlal.

„Založíme kulturně sportovní centrum a postavíme dětem krytý bazén,“ triumfoval Liška. „Všichni nám půjdou na ruku. Starostka, primátor i Ministerstvo školství. Jakmile něco děláš pro děti, nikdo se neopováží vznášet námitky.“

„Myslíš starostku Jitku Trubensovic?“ zamyslel se Severýn. „No jasně, vždyť ty ji přece znáš. Loni jsi s ní otevíral nějakou novou cyklistickou stezku, jak jsou kolem vysázený ty cizokrajný stromky. Mimochodem, jaká je?“

„V posteli super, ale jinak děsná semetrika,“ prozradil mu Liška.

„Myslel jsem tu stezku,“ zabručel Severýn.

„Ta stezka je taky dobrá,“ opáčil po chvíli přemýšlení překvapený trenér.

„No dobře, ale na krytý bazén nemám peníze,“ změnil téma podnikatel. „Přece nebudu investovat do takové hovadiny! Ještě se mi tam bude koupat lůza.“

„Přesně tak a proto potřebujeme tu dotaci,“ naklonil se k němu Liška. „Podáme žádost o dotaci do operačního programu Potenciál a napíšeme tam, že bez státní dotace budou naše děti bez bazénu.“

„Jenom já pořád nechápu, proč bych měl stavět nějaký krytý bazén?“ divil se dál Severýn. „Vždyť ani neumím plavat.“

„Protože na tom strašlivě zbohatneš, kamaráde,“ poučil ho Arnošt. „Jenom to musíme zařídit tak, aby všechno podepsal Tonda Miklenda. Jako předseda představenstva může jednat za celou akciovou společnost. Navíc stejně neví, co to vlastně znamená, takže to podepíše.“

„Jenom aby,“ sýčkoval Severýn. „Já to rozhodně podepisovat nebudu.“

„Dále budeme potřebovat podporu paní starostky,“ zamyslel se Liška. „A to bude něco stát. Ty pozemky jsou vedeny v katastru jako orná půda a my je potřebujeme zaevidovat jako stavební parcelu.“

„To se zařídí,“ pousmál se Severýn. „Starostku zmáknu za půl hodinu u baru. Je na chlapy celá divá, tak ji pozvu na večeři se šampaňským a o půlnoci je moje.“

„Problém je pouze v tom, že Miklenda nikdy nedokáže podat fundovanou žádost o státní dotaci,“ doplnil poslední překážku Liška.

„Tak ji podáme my dva a ten blbec ji jenom podepíše,“ rozhodl Severýn. „Moje jméno tam ale nesmí figurovat. Všechno musí být podepsáno někým jiným, abych měl pro případ nějaké kontroly čisté ruce.“

„Jasná věc, ani já se v tom nemíním osobně angažovat,“ okamžitě se přidal opatrný Lišák. „Potřebujeme jenom nějakého odborníka, který by napsal Studii proveditelnosti,“ zamyslel se. „Tvoje dcera přece chodí na vysokou, tak ať se tam někoho zeptá,“ nadhodil další ze svých nápadů.

„To by šlo, tam sedí hromada podobných týpků, kteří se takovými hovadinami živí,“ ušklíbl se pan Severýn. „Matematiku tam učí nějaký profesor Kobliha, který podobné studie ve volném čase zpracovává. Prý je v tom dobrý, alespoň se tím chlubí, ale podle dcery je to nula.“

„A přesně takového troubu my potřebujeme,“ uzavřel diskuzi pan Liška. „Když mu slušně zaplatíme, aby tu studii s rozumnou mírou věrohodnosti vypracoval, bude mít tvoje dcera ještě protekci. Myslíš, že bys to mohl zařídit?“

„To by šlo,“ zamyslel se Severýn. „Akademici jsou po penězích jako diví, takže když mu nabídneme podíl na hostině, určitě neodmítne. Ostatně, na akademické půdě se tunelují peníze ze státního rozpočtu úplně v jiných řádech, takže pro to bude mít jistě pochopení.“

„Výborně,“ zamnul si ruce trenér. „Takže mu hned ráno zavolej, že pro něj máme kšeft a já mezitím zpracuju starého Miklendu.“

„Ale nesmíš ho moc vyplašit,“ varoval Lišku Severýn. „Starej Miklenda dost těžko snáší narušení svého velebného stavu nicnedělání. Nicméně tohle mu dneškem končí. Právě byl jmenován hlavním řešitelem dotačního projektu a ani o tom neví.“

 

Kapitola třináctá

Mírně chaotická zodpovědnost

Ředitel místního fotbalového klubu, velevážený pantáta Tonda Miklenda, sám sebe považoval za duševního giganta a elitu společnosti. Naprosto netušil, že je ve skutečnosti hloupý jako tágo a navíc líný jako veš. Tato směšná kombinace samozřejmě vzbuzovala veselí u všech jeho známých, kteří souhlasně tvrdili, že i vši by se od něj ohledně lenosti mnohému naučily. Na první pohled by se mohlo zdát, že takoví lidé budou v nově vznikajícím tržním hospodářství zcela bez šancí, skutečnost však byla jiná. Inteligence ani pracovitost nemají s úspěchem co dělat.

Jak už bylo řečeno, Tonda Miklenda byl Majklův otec a současně výkonný ředitel místního fotbalového klubu, aniž by o fotbale cokoliv věděl. Nikomu to nebylo divné. O sport se pan Miklenda zásadně nezajímal, samotnými sportovci dokonce vrcholně opovrhoval, ale i tak považoval své jmenování do nejvyšší pozice za správné a odůvodněné. Tonda měl sice vystudovanou pouze místní základní školu, ale byl dříve ve Straně a pracoval dokonce na Radnici, čímž se to vyrovnalo. Naprostá většina současných kapitalistických majitelů byli bývalí kovaní komunisti a i po převratu pochopitelně drželi spolu. Jeho typický den bývalého soudruha probíhal asi takto:

„Jituš, doneste mi loňskou zprávu o hospodaření družstva,“ zavolal Tonda na svou sekretářku. „Slíbil jsem na schůzi, že o tom podám v průběhu týdne referát.“

„Jaké výkazy hospodaření máte na mysli, pane řediteli?“ přestala si lakovat nehty sekretářka. „Myslíte finanční uzávěrku?“

„Samozřejmě, že myslím finanční uzávěrku!“ opáčil autoritativně Tonda Miklenda, aniž by úplně přesně věděl, co to vlastně ta finanční uzávěrka je. „To jsou mi otázky!“

„A chcete výkazy zisků a ztrát, nebo výsledovku, pane řediteli?“ zeptala se ho naschvál paní účetní, která se jeho finanční negramotností už dlouho soukromě bavila. „Rozhodněte se podle toho, které výsledky hospodaření chcete sledovat.“

„Ono je více druhů výsledků?“ upřímně se podivil pan Miklenda, který byl ve funkci ředitele teprve šest měsíců, takže ještě nestihl všechno prostudovat. „Myslel jsem, že výsledky jsou prostě výsledky. Buď jsme hospodařili dobře, nebo špatně.“

„Samozřejmě že existuje více druhů ekonomických výsledků,“ odvětila vlídně sekretářka. „Máme aktiva, pasiva, fixní náklady, skutečné náklady, pohledávky dlouhodobé, pohledávky krátkodobé a tak dále. To všechno najdete právě buď v té výsledovce, nebo ve výkazu zisků a ztrát. Existuje mnoho fiskálních ukazatelů, které se dají posléze statisticky zpracovat.“

„Tomu moc nerozumím,“ zamumlal si pro sebe Tonda. „Mohla byste z toho udělat takové stručné shrnutí, aby to pochopil i laik?“ dodal nahlas.

„Jistě, pane řediteli,“ opáčila paní sekretářka a přemýšlela nad tím, jak je možné, že tak finančně negramotný člověk má třikrát vyšší plat než ona. „V současné době nikomu nedlužíme. Jo a v ledničce máte tlačenku s čerstvou cibulí, měli jsme zabíjačku.“

„Děkuji moc, vy jste poklad,“ rozzářil se Tonda a vyrazil k lednici. Žrádlo bylo totiž jediné, čemu jakožto odborný kádr a ředitel v jedné osobě dokonale rozuměl. Všechno ostatní mu bylo u prdele. Potom si rozbalil tlačenku a začal si broukat úryvek z jedné slavné budovatelské básně, která ve své době znamenala úplný průlom do chápání moderního umění východního bloku. Malý úryvek jistě neuškodí:

Chtěla bych být, mámo, jeřábnicí

Procházet se hrdě po ulici

Na píšťalku pískneš, soudruhu

Přivezu ti všechno k soustruhu

Tahle úžasná báseň vyšla v padesátých letech v Rudém právu a hned nato se prozpěvovala v nevytopených továrních halách. Není divu. Každá dívka se přece touží stát jeřábnicí a vozit v umaštěných montérkách všechno možné pracovitým soudruhům k jejich nablýskaným soustruhům.

Po revoluci byl Tonda Miklenda svými bývalými kolegy z Radnice doslova a do písmene vykopán. Jako bývalý urputný komanč měl samozřejmě spoustu nepřátel, ale paní starostka Jitka von Trubens, sama bývalá bolševička, mu ze staré známosti našla místo tajemníka v místní bezvýznamné tělovýchovné jednotě, kde se díky své vrozené tuposti zanedlouho vypracoval až na ředitele. Historie se tedy opakovala a zkušení kádři minulosti dostali svou šanci i v novém režimu. Není divu, že tak ukázkového pitomce si ihned někdo vyhlédl k podnikatelské aktivitě. Trenér Liška navštívil Miklendu staršího hned druhý den ráno v jeho kanceláři a to zrovna ve chvíli, kdy ten génius konzumoval tlačenku od sekretářky z umaštěného papíru.

„Poslouchej, Tondo, už jsi přemýšlel o své budoucnosti?“ spustil klasickým chytákem, na který se lapají všechny naivky už od stvoření světa. „Myslel jsem ohledně tvé současné práce.“

„Jak to myslíš?“ okamžitě zbystřil Miklenda, což se v jeho případě projevilo tím, že začal pomaleji žvýkat. „To má být nějaká výhružka?“

„Ale kdepak,“ zasmál se Liška. „Mluvil jsem o tobě s panem majitelem Severýnem a shodli jsme se, že ty máš na víc, než na obyčejného ředitele,“ zalichotil jeho egu, jelikož co svět světem stojí, prosťáčci mají o sobě vždy naprosto nereálné představy. „Ty bys to mohl dotáhnout klidně i na předsedu představenstva.“

„Myslíš?“ zeptal se ho Tonda a pomalu dojídal tlačenku od sekretářky.

„Nejenom já,“ pokračoval Liška. „I pan majitel si to myslí. Ve skutečnosti o tom velmi vážně přemýšlí. Jak by se ti líbilo být předsedou představenstva? Takový předseda představenstva je velký pán.“

„Nemusíš se mnou mluvit jako s malým děckem,“ naježil se Miklenda. „A co to vlastně znamená, být předsedou představenstva?“

„To znamená, že bys předsedal celému představenstvu,“ podivil se jeho tuposti Liška. „Předseda je od toho, aby ostatním předsedal.“

„To bych měl ale na krku obrovskou zodpovědnost, že?“ začal si Miklenda pomalu připravovat půdu ohledně budoucího zvýšení platu.

„Přesně jak jsi to vždycky chtěl,“ manipuloval s ním dál trenér Liška. Ještě dneska s ním promluvím a doporučím tě jako jediného vhodného kandidáta.“

„A proč není předsedou představenstva sám pan Severýn?“ podivil se Miklenda.

„Na to on nemá čas,“ vymlouval se Liška. „Musí pořád někde jezdit za obchodem a na řízení společnosti už nemá čas.“

„A co by to znamenalo pro můj plat?“ nezklamal Tonda ohledně svého materialistického pohledu na svět. „Nepohoršil bych si?“

„Tak to je na tom to nejlepší!“ začal svůj připravovaný proslov Liška. „Právě že vůbec ne! Plat ti zůstane úplně stejný,“ poučil ho. „Ono to na první pohled vypadá divně, ale považ sám, je to prestižní pozice a dostaneš roční odměnu podle výsledků společnosti. A ta může být i v řádech statisíců.“

„Říkáš, statisíců?“ zadumal se dosavadní ředitel. „To se mi začíná líbit. Ale co když na to předsednictví nebudu stačit?“

„Jednou jsi předseda představenstva, tak se pořád neboj!“ povzbudil ho Liška. „Správný předseda se nikdy ničeho nebojí, protože ve vazbě má každý svých starostí dost,“ zavtipkoval.

„Jak to myslíš?“ nepochopil jeho fórek ředitel Miklenda. „To má být varování?“

„To byl vtip, žádné varování,“ začínal s ním ztrácet trpělivost Liška. „Prostě jsi novým předsedou představenstva a basta fidly!“

„Jenomže já ještě žádným předsedou nejsem,“ bránil se zoufale Miklenda starší. „O tom by přece měla podle stanov rozhodnout valná hromada,“ pochlubil se jedinou informací, kterou ohledně řízení akciové společnosti měl.

„Považuj to za hotovou věc,“ poplácal ho po rameni Arnošt. „Zítra se sejde ta tvoje slavná valná hromada a jednomyslně tě zvolí,“ utvrdil ho, přičemž přemýšlel, jak to vlastně ještě zaonačí.

„A kdo je v té valné hromadě?“ zeptal se ho nečekaně Tonda Miklenda, jako by mu četl myšlenky. „Kromě pana Severýna žádné jiné akcionáře neznám.“

„Sejde se představenstvo, které tě zvolí, to jest pan majitel Severýn a já,“ opáčil rozpačitě pan Liška, protože tohle pan Miklenda vědět nemusel. Tím byla míněna skutečnost, že Severýn si pořídil akciovou společnost jakožto jediný vlastník a majitel, ostatní akcionáři byli pouze loutky formálního charakteru. „Takže já už musím běžet a ty se připravuj na novou funkci!“ dodal a briskně zmizel, než toho nevyzpytatelného pablba Miklendu napadnou nějaké další otázky.

„Libuško, zlatíčko, bouchněte šampaňské!“ vykřikl Miklenda do vedlejší kanceláře, jakmile trenér Liška odešel. „Jsem od dnešního rána nový předseda představenstva. Tedy formálně ještě ne, ale je to hotová věc!“

„Nemáme tady žádné šampaňské, pane řediteli,“ sdělila mu otráveně sekretářka, která jeho výbuchy nadšení nesnášela. „Máme tady jenom nějakého červeného Sklepmistra od loňska, ale nevím, jestli je ještě pitelný.“

„Tak bouchněte toho Sklepmistra,“ poručil si rozjařený Miklenda. „Ať to pára tlačí! Ode dneška už na ničem nebudeme šetřit.“

„Sklepmistr se nebouchá, ten se pije jen tak z láhve, popřípadě se svaří s hřebíčkem a se skořicí,“ odsekla mu sekretářka a odešla.

„Vy musíte mít pořád nějaké připomínky,“ zabručel Miklenda a vyndal z baru sklenice. „Teď když jsem předseda, tak se tady bude bouchat tím, čím já řeknu.“

Liška mezitím odcházel z Miklendovy kanceláře a mnul si ruce. Šlo to lépe, než čekal, měl totiž svůj vlastní plán, jak se k těm penězům dostat. Do toho plánu nepatřil ani pan Severýn, ani starostka von Trubens a už vůbec tam nepatřil naivní pan Miklenda.

A ty jeho plány začínaly mít brzy reálnou podobu. Jen o několik kilometrů dál sepisoval pan profesor Kobliha Studii proveditelnosti podnikatelského záměru, o kterém vůbec nic nevěděl, v místě na kterém nikdy nebyl a v oboru kterému naprosto nerozuměl. Nedivte se tomu, to je na akademické půdě naprosto normální. Náš zákazník, náš pán, to platí všude, takže stačila jen objednávka pana Severýna na odbornou studii ohledně výstavby bazénu a pan profesor neváhal. Aby taky váhal, když mu objednávku přinesla Severýnova dcera v minisukni, s pozdravem od pana otce, jak nesmírně si jeho odbornosti váží.

Pan profesor tedy sepsal Studii proveditelnosti tak, jak byl zvyklý. Použil podobnou studii na dětské hřiště, kterou dělal loni, změnil žadatele, upravil textovou část a ekonomické parametry použil podobné, jelikož úspěšné studie se nemění. To, že na místě budoucí výstavby vůbec nebyl, a dokonce ani nemluvil s investorem, mu nijak nevadilo. Všechny Studie proveditelnosti co svět světem stojí, jsou totiž jen nutnou byrokratickou formalitou a po schválení projektu je už nikdy nikdo nečte, leda by si to vyžádal kontrolní orgán. A to už nebude problém autora studie, nýbrž žadatele o dotaci, neboť jeho povinností je dodat zpracovateli správné údaje.

 

Kapitola čtrnáctá

Fenomenální zbytečnosti

Tunelovat státní peníze není pro řadového občana nic jednoduchého, ale pro rozličné organizace je to hračka. Stát nastavil pravidla tak, že tunelovat veřejné zdroje ze státního rozpočtu smějí jen politici, hodně bohatí podnikatelé a mafie. Ostatní, jako například vědci, umělci, nebo policisté ostrouhají, to je snad jasné. Zbývá jim tedy jediné, spojit se s mafií a ta jim přes politiky zajistí část kořisti při porcování každoročního daňového úlovku. Někteří čtenáři se nyní možná podiví, že jsem zapomněl na armádu a její nezměrný zlodějský potenciál. Nezapomněl. Řadím ji společně s právníky a bankéři mezi mafii.

Tunelovat veřejné zdroje je samozřejmě velice lákavé takže se této ušlechtilé disciplíny zúčastňují v podstatě všichni, ale jen někteří uspějí. Jsou to kupodivu pořád ti samí. Na prvním místě jsou to samozřejmě politici, jak státní, tak regionální. Ti tunelují vždy, samozřejmě že nikoli přímo, ale přes provize těch, kteří na dotace dosáhnou a oni jim je odklepnou. Ve druhé linii jsou to bohatí podnikatelé a mafiáni, kteří v dotacích nalezli poměrně kvalitní možnost, jak si z veřejných zdrojů snížit náklady, samozřejmě kromě povinného desátku politikům. A ve třetím případě jsou to akademičtí pracovníci a samozvaní vědátoři, kteří tunelují pomocí slibů, co všechno nevymyslí, přičemž ty sliby samozřejmě nikdy nedodrží.

Je zajímavé, že státní peníze se tunelují vždy pod záminkou obecného blaha. Tato trapná úřední formulace už je tak zprofanovaná, že je mi záhadou jak ještě může fungovat, ale my se vrátíme zpět k našemu příběhu, který začal nabírat na obrátkách hned druhý den nato.

„Ta sekaná byla dneska nějaká nasládlá, skoro jako ta včerejší rajská,“ hlasitě si zafilozofoval po nechutném obědě novopečený předseda představenstva Tonda Miklenda. „Kdo ví, z čeho to svinstvo vaří,“ dodal a uvelebil se v křesle. Potom si položil si nohy na stůl a chtěl si zdřímnout.

„Zkus vydržet vzhůru alespoň v pracovní době,“ skočil mu do začínající dřímoty podnikatel Severýn, který právě vešel do jeho kanceláře.

„Nazdar Jardo,“ zamumlal zmateně Miklenda, kterého nečekaný příchod šéfa překvapil. „Právě jsem procházel výkazy za poslední měsíc,“ pokoušel se o nejapnou výmluvu.

„Dej si ty nohy ze stolu dolů a sedni si normálně, musíme spolu něco vážné probrat,“ seřval ho hned ode dveří jeho šéf, aby bylo od počátku jasno, kdo má hlavní slovo. Předseda představenstva je sice velký pán, ale když mu ve firmě nepatří ani koruna, potom je veškerá noblesa zbytečná.

Pan předseda Miklenda si ihned vzorně sednul za stůl a vytáhl z krabičky na stole jeden z doutníků, aby si vrátil poslední zbytky sebevědomí.

„Už jsi někdy slyšel o dotačních projektech?“ zeptal se ho bez obalu Severýn. „To jsou takové investiční pobídky státu pro podnikatele. Je to zcela bez rizika.“

„Něco mi naznačil pan Liška, takže jsem docela v obraze,“ začal okamžitě chytračit Miklenda, aniž by měl ponětí, o čem to vlastně mluví. „Prý jsem tady jediný, který dokáže tu přihlášku podat.“

„Výborně, tak ji podáš ještě dnes,“ oznámil mu majitel své rozhodnutí. „Včera jsem tě jmenoval předsedou představenstva s právem jednat za společnost.“

„A proč si tu žádost nepodáš sám?“ zajímal se nečekaně Tonda. „Tak důležitou věc by si měl vyřizovat majitel osobně.“

„Protože na takové hovadiny nemám čas,“ sjel ho šéf. „Pověřil bych tím Arnošta, problém je v tom, že to kopyto nikdy nedokáže fundovanou žádost o státní dotaci zpracovat.

„Tak ji zpracuji já!“ rozzářil se pan Miklenda. „To přece nemůže být nic těžkého, podat si někam žádost. To přece nemůže být nic těžkého.“

„Přesně tak!“ rozzářil se nad jeho prostoduchým nadšením pan Severýn. „Samozřejmě pokud to někdo dokáže zvládnout, pak jedině ty,“ zakašlal. „Jenomže na okresní fotbalový klub nám nikdo dotaci nedá,“ pokračoval neúprosně, „ale když slíbíme Ministerstvu školství a tělovýchovy, že v obci postavíme nový krytý bazén pro děti, peníze nám dají.“

„My potřebujeme krytý bazén?“ zeptal se ho naivní Tonda, čímž vyvolal na tváři pana Severýna další pobavený úsměv. Pan majitel asi už zapomněl, že se tomu ještě včera sám divil, když mu to oznámil Liška.

„Samozřejmě, že ho nepotřebujeme, ale potřebujeme peníze,“ poučil ho bez dalších řečí. „Když se nedostaneme k přílivu státních peněz, tak to můžeme rovnou zabalit. Já nepodnikám proto, abych prodělal, ale abych vydělal. Nejsem charita! Ostatní firmy dostávají dotace každoročně, takže letos je řada na nás.“

„No jo, ale jak chceš dostat státní peníze na soukromý podnikatelský záměr?“ vyzvídal Miklenda. „Státní peníze přece slouží k podpoře veřejně prospěšných projektů.“

„Jednoduše,“ ušklíbl se Severýn. „Založíme si pod naší firmou a klubovou hlavičkou oficiální tělovýchovnou jednotu a ty jako předseda představenstva budeš deponovat alokaci.“

„Ježišmarja, cože to budu dělat?“ vyděsil se Miklenda. „Nikdy jsem nic takového nedělal a ani to dělat nechci. A co to vlastně znamená deponovat alokaci? Není to něco úchylného?“

„To znamená, že vybereš peníze z banky, ty troubo,“ poučil ho Severýn. „A hned potom ty peníze převedeš na tento účet,“ dodal a podal mu papírek s číslem vlastního konta. „Je to speciální účet pro tuhle dotaci.“

„To jsi mi to nemohl říct normálně?“ urazil se Tonda, částečně zahanben tím, že ze sebe opět udělal vola.

„Nemohl!“ rozčílil se Severýn. „Musíš se naučit mluvit jejich řečí, když máš šéfovat představenstvu, musíš rozumět i makroekonomice.“

„A neměly by peníze zůstat na firemním účtu?“ otravně vyzvídal čerstvý předseda. „Tím jsem myslel, že by se ty peníze…“

„Ne!“ skočil mu do řeči pan Severýn a založil mu papírek s číslem účtu do diáře. „Do přihlášky uvedeš tenhle speciální dotační účet, tak ho hlavně neztrať. To bych tě musel okamžitě odvolat!“

„Ale co když nám to neschválí?“ zasmušil se Miklenda. „Pak bychom byli nahraní.“

„Zanech strachu, starý brachu,“ zarýmoval si s gustem Severýn. „Ti volové v Bruselu si nevidí na špičku nosu. Hele, zrovna včera jsem viděl návod na použití Euro respirátoru. Měl deset stran. Je fakt, že byl asi v dvaceti jazycích, ale stejně, půl stránky na jazyk je síla. Víš jak vypadá respirátor? To je rouška s gumičkou, i ten největší pitomec na světě si ho umí nasadit! A oni tam psali, uchopte obě strany respirátoru za vnější okraj, přetáhněte gumičku přes hlavu, gumička by měla dosahovat k hornímu okraji uší a tak podobně. Věř mi, evropská unie je byrokratický chaos. Vsadím se, že i bruselské prezervativy mají dvacetistránkový návod k použití.“

„Podle mě nejsou tak blbí, aby psali návody na použití preservativu,“ zamyslel se pan Miklenda a vůbec nepostřehl, jak šikovně ho Severýn odvedl od tématu. „Prezervativ přece umí použít každý. Sám ho používám,“ dodal nerozvážně.

„A proto je blbců pořád méně, co?“ zasmál se bezprostředně Severýn. „Hele, soráč brácho, to byl jenom vtip,“ poplácal ho po rameni. „Mimochodem, včera jsem mluvil s tím tvým synátorem a to je skutečně borec. Možná že tehdy ten prezervativ selhal v nejhorší možnou chvíli,“ bavil se dál na jeho účet.

„No dovolte, pane majiteli,“ urazil se pan Miklenda starší, protože urážet svou rodinu si nechá jen málokdo, přičemž samozřejmě záleží na výšce platu. „Tohle už jste trošku přehnal.“

„Tak pojďme k meritu věci,“ zvážněl náhle pan Severýn. „Představ si, že nakoupíš třeba starší čerpadlo, ale vykázat to musíš jako multiplikační čerpací stanici s proměnlivým výkonem,“ poučil ho Severýn. „Nebo třeba stavební materiál, tam je velký prostor k lavírování. Nakoupíš obyčejný cement, ale vykážeš hlinito-křemičité pojivo se zvýšeným izolačním faktorem. Samozřejmě za dvojnásobnou cenu.“

„Co to je za nesmysl?“ ušklíbl se Miklenda. „Proč bych to měl dělat?

„Protože jsi statutář, tak jednej, za to jsi placený!“ trval na svém názoru jeho šéf Severýn a v duchu si pomyslel něco o hospodářském zvířectvu. „Jenom musíš použít technickou terminologii a máš vyhráno! Potom žádného z těch našich moudrých úředníků v Praze nebude překvapovat skutečnost, že obyčejné čerpadlo stálo dvě stě tisíc, místo deseti.“

„Ale to je přece podvod,“ zamyslel se pan Miklenda. „Když vykážeme nákup čerpací stanice a ve skutečnosti koupíme jenom obyčejné čerpadlo, tak je to podvod.“

„Žádný podvod to rozhodně není!“ rozhodl za všechny soudy světa pan majitel. „Je to podnikatelská aktivita a basta! Takže co uděláš?“

„Nevím,“ zamyslel se Miklenda. „S takovými věcmi nemám zkušenosti.“

„Prostě zfalšuješ fakturu!“ ozval se ode dveří trenér Liška, který právě vstoupil do místnosti, jak to měl se Severýnem domluveno.

„To se může?“ podivil se Miklenda.

„Samozřejmě že se to nemůže,“ obrátil oči v sloup pan Severýn. „Tady pan Liška ti s tou žádostí pomůže, že jo, Arnošte?“ nařídil oběma. „K tomu mě nepotřebujete, ostatně Jardo, jsi předseda představenstva, tak se starej.“

Pan Miklanda s panem Liškou tedy zasedli k žádosti a jali se vyplňovat všechny kolonky. Nejdřív to šlo snadno, ale brzy se začali zadrhávat.

„Jsou tady nějaké binární ukazatele, já jsem z toho jelen,“ zasmušil se Liška. „Nevíš, co to znamená?“ zeptal se Miklendy ze zvyku.

„Tak to nemám ani ponětí,“ zabručel Miklenda. „Napíšu, že všechny binární ukazatele splňujeme. To zní dobře, ne?“

Liška se na něj podíval. Bylo to poprvé v jeho životě, kdy uznal, že i pitomci jako je Miklenda můžou něco vyřešit.

„No vidíš, jak ti to jde,“ zakašlal překvapeně. „No a ještě tady máme nějaký horizontální ukazatel a jsme hotovi,“ zasmál se. „Bylo to lehčí, než jsem čekal.“

„A co to znamená horizontální ukazatel?“ zeptal se Lišky pro změnu Miklenda. „To by mělo být to samé, jako ten binární, akorát je horizontální. Když zaškrtnu u všech otázek ano, tak to musí být v pořádku.“

„To je jedno, zaškrtni všude ano a napiš tam, že i horizontální ukazatele splňujeme a basta fidly,“ dodal unaveně Liška, který věděl, že žádost není to nejdůležitější. Mnohem důležitější je její podpora na těch správných místech.

„Tak jo,“ odtušil Miklenda a dokončil vyplnění formuláře. Zbývalo už jen vyplnit číslo účtu a v tu chvíli ho Liška přerušil ve vyplňování.

„A máš vůbec správné číslo účtu?“ zeptal se ho Liška lišácky, když už se tak jmenoval. „Když tam napíšeš špatné číslo, peníze přijdou někomu jinému,“ nasadil tón, jako by mluvil s malým dítětem.

„Jasně že mám správné číslo účtu, šéf mi ho napsal tady na lístek,“ pochlubil se předseda a ukázal trenérovi lístek od pana Severýna.

„To je staré číslo,“ vysmál se mu Liška. „Ty taky všechno popleteš. A pan Severýn tomu už vůbec nerozumí, na státní dotaci musí být založen speciální účet. Tady máš to správné číslo,“ podal mu Arnošt papírek s číslem vlastního účtu.

„Pan Severýn mi dal ale úplně jiné číslo,“ bránil se Miklenda. „Navíc tohle číslo je z jiné banky, než to naše firemní. Poznám to podle toho kódu za lomítkem, to je kód banky.“

„Říkám ti, že pan Severýn tomu nerozumí,“ opáčil zaraženě Liška, kterého překvapilo, že mu přitroublý Miklenda odporuje. „Kvůli dotaci je třeba mít zcela nový účet u banky vybrané ministerstvem a to v jiné bance, než kde má firma svůj normální účet. Nemůžeš si ji vybírat sám. Pan Severýn nebude mít radost, když zjistí, že takové základní věci nevíš! Ale žádný strach, já mu to neřeknu.“

„Oukej, už to chápu,“ ulevilo se Miklendovi, že ho Liška zachránil. „Takže stačí, abych ho vyplnil, a všechno bude v pořádku?“

„Přesně tak, předsedo,“ pochválil ho Liška, který začal mít podezření, že Severýna napadlo totéž co jeho. „Potom bude všechno v nejlepším pořádku.“

Vložit naskenované povinné přílohy a odeslat grantovou žádost na stránkách ministerstva už nebylo tak obtížné a oběma to zabralo asi dvě hodiny. Potom dali do obálky originály nezbytných zakládacích listin a poslali je poštou. Grantová žádost byla sice plná gramatických chyb, ale to není podstatné. Důležité je mít podporu v místním zastupitelstvu, což v praxi znamená přímluvu na těch správných místech na ministerstvu.

Zajímavé na celé této podvratné akci bylo, že pan Severýn si myslel, že státní peníze přijdou na jeho soukromý účet, ale ještě přesně nevěděl, co s nimi udělá. To pan Liška věděl naprosto přesně, co s nimi udělá, ale zatím neměl jistotu, jestli skutečně přijdou naopak na jeho soukromý účet. Nezbývalo než doufat, že to nikdo nebude ověřovat.

 

Kapitola patnáctá

Komu se nelení, tomu se zelení

Jen málokdy se stane, že se morálka střetne s křiváctvím a vyhraje. A už vůbec nikdy se nestává, že by se střetla ziskuchtivost s nezištností a prohrála. I z toho důvodu jsou podnikatelé, neustále bažící po osobním prospěchu a navázaní na státní správu stále bohatší, zatímco naivní intelektuálové toužící po blahu veřejném jsou stále chudší. K památnému rozhovoru mezi elitou podnikatelské sféry a zástupkyní státní správy došlo hned druhý den nato v místním baru, kde pozval pan hoteliér a majitel pozemků Jarda Severýn starostku von Trubens na skleničku Margarity. Starostka pozvání přijala, pomalu popíjela svůj oblíbený drink a četla si vytištěnou dotační žádost. Severýn si dal mezitím fernet a čekal, až starostka přejde k věci. Netrvalo to dlouho.

„Jestli mi to budete fakturovat jako poradenskou službu, tak běda, jestli někde nějaké jelito něco kecne o státní dotaci,“ zahájila madam Beatriz romantický večer ryze praktickou poznámkou. „A už vůbec nechci slyšet něco o tom, že jsem vám jakkoli pomáhala se schvalováním, je vám to jasné?“

„To je přece samozřejmá věc, paní starostko,“ dolil jí úlisně její pravidelnou dávku ranního optimizmu pan Severýn. „Přece nejsme dnešní! To jsou ti naivní idealisti z Bruselu. Ti ví tak leda prd, po čem prahne srdce našince.“

„Nikdy nepodceňujte blbce,“ přerušila ho starostka. „Jsou šťastnější, oblíbenější a mají mnohem lepší život. Vlastně jim závidím,“ zamyslela se. „Taky bych chtěla být blbá, ale nemám na to talent.“

Na to máš talentu až nad hlavu, pomyslel si Severýn, ale nahlas dodal: „To je výborný postřeh, paní starostko.“

„Tak vám se tedy zachtělo stavět bazén pro děti, co?“ přísně si ho změřila přes své tlusté brýle madam Beatriz. „To se mi nějak nezdá. Nechtěl byste mi to vysvětlit?“

„Přesně to mám v úmyslu, paní starostko,“ opáčil slizce pan podnikatel. „Chci postavit místním dětem bazén, zaslouží si to! Mimochodem, ta změna jména vám velice prospěla. Madam Beatriz von Trubens, to zní velice impozantně. Mnohem lepší než nějaká Jitka. Nejste náhodou příbuzná s tím šlechtickým rodem von Trubens ze Štýrska?“ konverzoval dál nenuceně, jako by nešlo o veřejné milióny, ale o společenskou sešlost.

„Žádný šlechtický rod von Trubens neexistuje,“ zasmušila se Beatriz. „Několikrát jsem si to ověřovala na matrice a nejslavnější majitel tohoto jména byl usvědčený bestiální vrah prostitutek Hans. V osmnáctém století byl oběšen na rynku. Nyní žije v Mnichově ještě nějaký prodavač počítačů Joachim von Trubens, ale to je asi tak všechno. Jednou jsem mu zavolala, ale on mi chtěl hned prodat nějaký počítač.“

„A jak se to vyvíjelo dál?“ zajímal se Severýn. „Dozvěděla jste se něco o vašich kořenech?“

„Ani ne. Už jsem mu nikdy nevolala, ale on mi od té doby volal asi sedmnáctkrát,“ zasmušila se. „A pokaždé mi nabízel nějaký nejnovější model počítače. Musela jsem si nechat změnit číslo.“

„I tak zní to příjmení honosně,“ zamyslel se Severýn. „Přímo jako by na vás dýchala atmosféra dávných časů.“

„Nedělejte si ze mě srandu, pane zbohatlíku,“ kopla do sebe skleničku madam starostka. „Určitě je vám jasné, že jste bohatý jenom díky nám, politikům.“

„A vy zase díky nám, podnikatelům,“ rýpnul si Severýn. „Je to taková prapodivná symbióza moci, co? Vy máte přístup k penězům, ale nemůžete si je přímo vzít, to by voliče rozčílilo. Tak musíte umožnit někomu jinému, aby si ty peníze vzal a doufat, že vám za odměnu nějaký ten obolus vrátí.“

„No dobře,“ uznala unaveně paní Beatriz. „Je to tak, můžeme se pohnout dál?“

„Poslyšte, když spolu děláme kšeft, nebudeme si rovnou tykat?“ navrhl překvapivě pan Severýn. „Já jsem prostě Jarda.“

„Ty máš pro mě nějaký kšeft, prostý Jardo?“ podivila se naoko starostka, která na tykání ihned přistoupila. „Tak v tom případě já jsem prostě Beatriz a basta fidly.“

„Já ti budu říkat Beátko,“ zasnil se Severýn. „To mi přijde takové romantické.“

„Posluž si,“ odfrkla si starostka. „Beáta je ale úplně jiné jméno.“

„To je jedno, myslím, že mám pro tebe super kšeft, Beátko,“ naklonil se k ní Severýn. „Chci požádat o dotaci na výstavbu krytého bazénu, takže je zcela nutné, aby se ten pozemek za hřištěm změnil z orné půdy na stavební parcelu. Něco mi říká, že to nebude zadarmo.“

„A tady snad někdo mluvil o tom, že by to mohlo být zadarmo?“ ušklíbla se starostka. „O zisk se samozřejmě rozdělíme. Komu se nelení, tomu jde dělení, jak říkal můj předchůdce.“

„Samozřejmě že to nebude zadarmo, Beátko,“ uklidnil ji Severýn. „To je jen takové lidové rčení.“

„To doufám,“ opáčila povýšeně paní starostka. „A teď mě dobře poslouchej, Jardo! Já ti to protlačím přes městskou radu, ať je to co chce, ale nejprve chci vidět nějaký ten záchvěv hotovosti v kapsáři,“ pousmála se při představě dalších nákupů. „Život je krátký, chápeš? Co člověk neurve v mládí, k tomu se později těžce dobelhává.“

„O to neměj žádný strach, Beátko,“ položil jí ruku na koleno Severýn. „Nějaké to procento se určitě skutálí ze stolu tím správným směrem. Nezajedeme to probrat ke mně na chatu? Mám tady káru.“

„Ale no tak, Jardo, jsi ženatý,“ zasmála se starostka. Zasmál se i Severýn, protože oběma bylo jasné, že to ani jednomu z nich nedělá problém. „Kromě toho jsi moc pil a já taky. Necháme to na jindy.“

V tu dobu už bylo v zakouřeném baru sotva vidět. Jarda si myslel, že starostku snadno opije, ale to podcenil její trénink. On sám už byl ožralý jako štolverk, zatímco madam Beatriz teprve ladila formu.

„Tak ven s tím, co za tím vězí,“ uhodila na Jardu zprudka. „Nějak se mi nechce věřit, že ty a ten starý lotr Liška najednou chcete stavět dětem krytý bazén.“

„Samozřejmě, že mi jde především o ty děti,“ začal mlžit Severýn. „Jde přece o dobrou věc.“

„Vždycky je to souboj mezi dobrem a zlem,“ ušklíbla se zastupitelka. „My jsme to dobro a ostatní jsou to zlo, že?“

„To nevím,“ připustil Severýn. „Co je to dobro a zlo? Sám nevím. Možná že bychom podobné termíny neměli vůbec používat.“

„Přestaň filozofovat a ven s tím, o co doopravdy kráčí?“ přisunula k němu plnou sklenici madam Beatriz a Severýn se zhluboka napil.

„Na nějaké děti samozřejmě zvysoka kašlu!“ škytnul nakonec upřímně. „Jde mi jen o tu dotaci, to jsou peníze spadlé z nebe. Koupím za ně další pozemky a pak se uvidí co dál. Možná stavební parcely, těžko říct takhle dopředu.“

„To je rozumné, já na ty rozmazlené fakany taky kašlu zvysoka!“ přidala se rozparáděná starostka. „Kdo ví, z kterého vyroste nějaký úchyl. To snad doma nemají vanu?“ rozesmála se. „Ale k věci! Jak se domluvíme?“

„Měl bych jeden návrh,“ začal pan podnikatel, ale byl přerušen.

„Dáte si ještě jednu Margaritu?“ vstoupil jim do hovoru číšník a pan Severýn ihned zmlknul.

„To si piš, pinkle,“ opáčila rozverně madam Beatriz. „Piš si to na ten lístek, co schováváš pod barem, abys mě mohl jako každý večer natáhnout, ale jenom finančně, co? Na nic jiného se asi nezmůžeš!“

„Vždy si to tam píšu,“ pousmál se její hlášce barman. „Však to večer jako pokaždé uvidíte černé na bílém,“ dodal tajuplně.

„Ty jsi můj miláček, takže ti to jako vždy odpouštím,“ ušklíbla se starostka. „Je mi jasné, že pod tím pultem se dějí tajuplné věci.“

Zaskočený číšník raději odkvačil a konverzace pokračovala.

„Poslouchej, Jitko, stačí ti padesátník?“ zeptal se jí přímo už částečně podnapilý Severýn. „Bude to potřeba protlačit u hejtmana, naše malá obec o něčem takovém nemůže rozhodnout.“

„Jmenuji se Beatriz, Jarouši,“ škytla mu do obličeje taktéž podnapilá madam von Trubens. „A padesátník mi rozhodně nestačí. Dáš mi sto tisíc a já zařídím hlasování v radě!“

„Ty mě zabíjíš,“ začal smlouvat Severýn, který si vzpomněl, jak jí chtěl dneska říkat. „Moc dobře víš, že víc než šedesát ti nemůžu dát.“

„Nic takového nevím, ty stará držgrešle,“ rozesmála se starostka. „Chci sto tisíc přímo tady na ruku! Jinak si už nemáme co říct.“

„Sedmdesát pět, dostala jsi mě,“ sáhl do náprsní kapsy Severýn. „Máš prostě svůj den.“

„Osmdesát pět,“ ustoupila o píď starostka. „Ale je to bez záruky, rada bývá někdy nevyzpytatelná.“

„Tak dobře, osmdesát tisíc a to je poslední slovo,“ vytáhl naditou portmonku pan podnikatel. „Však ty už si s tou radou nějak poradíš.“

„Oukej, naval ty prachy hotově,“ natáhla ruku starostka. „Hlavně to nesmí přejít přes účet.“

Jarda Severýn odpočítal těžkou rukou osmdesát tisíc a předal je pod pultem starostce, aby nebyli nápadní. To ji ovšem podcenil. Starostka si klidně položila celou hotovost na barový pult a ztěžka počítala.

„No tak dobře, Jarouši,“ chroptěla u počítání, přičemž jí občas nějaká ta tisícovka spadla na podlahu. „Tak já tu tvoji žádost trošku potlačím, ale budeme to muset ještě probrat u mě doma.“

„Jsi super kočka Beatriz, ale dneska už něco mám,“ začal vstávat Severýn a podal ji ještě jednu tisícovku. „To je na útratu,“ usmál se a zmizel do ruchu městečka.

„No jasně, každý vždycky něco má,“ zasmušila se zastupitelka. „Ty taky, co?“ houkla na číšníka.

„Přesně tak, madam,“ potvrdil jí její podezření číšník, čímž současně i prozradil, že je celou dobu poslouchá. „Taky už něco mám, bohužel. A bude to čtyři sta šedesát korun.“

„Tady máš pět set a zavolej mi káru,“ poručila si Beatriz. „A pohni si, ať nezmeškáš svůj dnešní nabitý program!“

„Žádný strach, ty stará megero,“ zabručel si pod vousy číšník a vytočil číslo místní taxislužby. Paní starostka si zatím dávala do kabelky cigarety a zapalovač, přičemž zcela jistě netušila, jak ji její oblíbený číšník jako vždy napálil. Z vypitých osmi Margarit a sedmi fernetů udělal téměř dvojnásobek a věren své stavovské cti připočítal i neexistující oříšky, které ani neměl v nabídce.

 

 

Kapitola šestnáctá

Kdo je bohatý, bývá rohatý

Společné jmění manželů je nepochybně rozumným nástrojem, bránícím krutým křivdám při případném rozvodovém řízení. Nechci tady rozebírat, kdo je častěji tím znevýhodněným a kdo naopak většinou vydělá, nejčastější jsou totiž případy, kdy zapláčou oba. Mezi tyto případy totiž patří nejenom obohacování vypečených právníků zbytečným protahováním procesu, ale také nelegální nabytí jakýchkoli nezdaněných nemovitých prostředků, které spadá pod pravomoc vyvlastňovací.

„Musíme si promluvit,“ nasadil vážnou tvář Arnošt Liška, když po příchodu domů společně s manželkou povečeřeli. „Máme možnost být konečně bohatí, ale musíme pro to něco obětovat. Ty jsi přece vždycky chtěla, abychom měli našetřeny nějaké peníze na horší časy, tak teď máme šanci.“

„Peníze nejsou všechno, Arnošte,“ opáčila jeho poněkud citlivěji založená manželka Blanka. „Na světě jsou přece důležitější a cennější věci než peníze.“

„A které?“ ironicky se jí zeptal Arnošt, protože stejně znal odpověď.

„Tak třeba láska,“ namítla jeho vždy romanticky naladěná choť, která ještě netušila, co všechno se dneska dozví. „Především je nesobecká a nezná mamon. Takže vždycky když začneš mluvit o penězích, vzpomeň si na to.“

„Láska je sice skvělá věc, ale účty nám nezaplatí,“ začal ji přesvědčovat manžel. „To chceš žít až do smrti v paneláku? No tak vidíš!“

„V paneláku jsem vyrostla a nezdá se mi to zase až tak hrozné,“ namítla Blanka. „Daleko hroznější je ztratit hlavu kvůli takovým zbytečnostem, jako jsou ty tvoje věčné peníze.“

„Ale my si můžeme už brzy koupit rodinný dům i nové auto! Je v tom ovšem jeden drobný problém,“ začal pomalu přicházet s pravdou ven Arnošt. „Budeme se muset přestěhovat. Ale to je normální, lidé se stěhují pořád.“

„Ty máš novou práci?“ podivila se jeho žena. „To bychom ale měli probrat ještě před tím, než se definitivně rozhodneš.

„Ne tak úplně,“ připustil Liška i jinou možnost. „Spíše se otevřely nové horizonty. Tady ale po tom rozhodnutí zůstat rozhodně nemůžeme!“

„Takže kam se budeme muset stěhovat?“ zeptala se ho opatrně žena, která v jeho hlase vytušila levárnu. „Je to daleko? V tom případě nikam nejedu, mám tady rodiče.“

„No jo, budeme se muset trošku zdekovat z republiky, ale budeme bohatí,“ začal ji manžel připravovat na nevyhnutelné. „Problém je v tom, že ty peníze, které mám možnost získat, nejsou až tak úplně moje.“

„Co myslíš tím, nejsou úplně moje?“ vyděsila se jeho žena. „Snad nebudeme krást, to přece nemáme zapotřebí.“

„Nikdo krást nebude! Jsou to státní peníze na dotaci nějakého bazénu, kterou se mi podařilo získat,“ přiznal se s ledovým klidem Arnošt. „Proč by nějací fakani měli mít bazén a pár podnikatelů kšefty, když my dva si můžeme zařídit super život někde daleko odsud?“

„Ale vždyť je to zlodějina,“ vyděsila se Blanka. „Nemůžeš si přece brát cizí peníze. Nikdo se přece nenechá beztrestně okrádat, natož stát.“

„Žádná zlodějina to není,“ přesvědčoval ji dál její manžel. „Jsou to peníze z Evropské unie, ty nepatří nikomu. Je to jako když na chodníku uvidíš tisícovku. Jestli ji nezvedneš ty, ten další co půjde po tobě ji určitě zvedne. Takhle to funguje.“

„Můžeš ji vrátit,“ zkoušela chabě argumentovat jeho žena. „Někomu přece musí chybět.“

„A komu?“ podivil se Arnošt. „Komu chybí?“

„To já nevím,“ rozhodila bezradně rukama jeho choť. „Třeba na policii ji můžeš odevzdat.“

„A ty si myslíš, že policie najde toho, kdo ztratil na chodníku ve městě tisícovku? Jak by to asi podle tebe měli udělat?“

„To já nevím,“ bránila se Blanka. „Třeba mají na ulicích nějaké kamery, nebo co.“

„Tak to ani náhodou,“ zasmál se Liška. „Oni nebudou nikoho hledat, to by byli blázni. Tisícovka zmizí a svět se bude točit dál.“

„Ale stejně je správné zachovat se čestně,“ mínila Blanka. „To je nejdůležitější.“

„Nejdůležitější je, aby nám ty peníze z té dotace úředníci nevyčmuchali, protože pak bych jenom obtížně prokazoval nabytí,“ nenechal se její manžel odvést od tématu. „To ovšem znamená, že je musíme někde šikovně uschovat.“

„Nejdůležitější je, aby nás nezavřeli, Arnošte,“ namítla vyděšeně Blanka. „A vůbec, já nikam nejedu. S tímhle nechci mít nic společného.“

„Nikdo zavřený nebude, protože nikdo nebude vědět, kde ty peníze jsou,“ opáčil Arnošt. „Normálně se vytratíme a už nás tady v té díře nikdy nikdo neuvidí.“

„A jak to chceš asi tak udělat?“

„To znamená založit si několik účtů,“ uvažoval nahlas její manžel. „Nejlépe na tvé jméno, Blanko. Chápej, já budu ten první podezřelý, ale tobě nic nehrozí. Řekneš, že jsi o ničem nevěděla.“

„Tak to ani náhodou,“ začala se bránit Blanka. „S tím nesouhlasím. To bych byla spolupachatel. A vůbec, jak vlastně ty peníze získáš?“ zeptala se už o něco zaujatěji.

„Normálně z grantu ministerstva pro místní rozvoj,“ přiznal se jí Arnošt. „Jsou to peníze, které leží na cestě. Stát je dává každému, kdo se o ně přihlásí, stačí je jenom zvednout ze země.“

„To mi nepřijde zrovna moc bezpečné, vzít si grant a ty peníze si potom nechat,“ oponovala mu manželka. „Určitě tě bude hledat Policie.“

„Prosím tě, vždyť to dělá každý,“ zasmál se Arnošt. „Jediné, na co si musíme dát pozor, je, aby nám ty peníze zase potom nevzali. Chce to mít nějaký účet, o kterém policajti a finančák neví.“

„To ti moc nepomůže, protože banky dají policajtům na požádání všechny výpisy o převodech z tvého účtu,“ mínila jeho žena. „Chytnou tě dřív, než je stačíš utratit.“

„A proto musíme odjet ze země a začít někde znovu,“ odtušil Liška. „Zahraniční banky nemají povinnost dávat policii z cizího státu výpisy o převodu peněz svých klientů.“

„Všechny banky vydávají policii výpisy z účtů,“ namítla Blanka. „Tím to jenom oddálíš, ty truhlíku.“

„Tak vyberu peníze v hotovosti a vložím je na účet hotově v zahraničí,“ zasvětil ji do svého lstivého plánu Arnošt. „Tím stopa zmizí.“

„Vždyť neumíš žádnou řeč,“ zkoušela to ještě jeho choť. „Jak chceš žít v cizině, když neznáš jazyky?“

„Slovensky náhodou umím skvěle,“ pochlubil se jí manžel. „Počúvaj ako skvele hovorím po slovensky.“

„Slovensko není žádná cizina,“ odtušila Blanka. „Kromě toho, žádný Slovák by v tomto spojení nepoužil slovo skvěle.“

„Slovensko je cizina jak víno,“ pousmál se Liška. „Slováci nemají Čechy rádi a to způsobí našim policajtům problémy. Určitě se při nějaké mezinárodní spolupráci nepřetrhnou.“

„A co když tě nějakou náhodou chytnou?“

„Tak se nám stejně nic hrozného nestane,“ lakonicky opáčil Liška. „Mám totiž plán i pro tenhle případ, takže je to v podstatě bez rizika.“

„Tomu nevěřím,“ zeptala se ho manželka. „Jak si můžeš být tak jistý?“

„Byla jsi už někdy trestaná?“ překvapil ji protiotázkou Arnošt. „Myslím jako soudně, tedy trestně, však víš co tím myslím.“

„Nebyla,“ připustila jeho choť. „To snad víš, tak proč se tak hloupě ptáš?“

„No a to je naše hlavní zbraň,“ triumfoval její manžel. „V tom to všechno vězí, protože já jsem taky nebyl nikdy trestán! Soudy nerady posílají do vězení netrestané lidi za majetkové delikty. V nejhorším případě dostaneme jenom podmínku.“

„To není pravda,“ namítla Blanka. „U nás v podniku jeden účetní ukradl dvě stě tisíc a dostal dva roky nepodmíněně.“

„Protože byl blbý a nespolupracoval,“ ušklíbl se Liška. „Jenomže já mám v rukávu další trumfy. Nejprve spustíme účinnou lítost a u soudu musíme neustále tvrdit, jak nás to mrzí. Potom okamžitě slíbíme náhradu škody a podepíšeme splátkový kalendář.“

„Ty už to máš všechno takhle promyšlené, Arnošte?“ podivila se Blanka. „Ty snad na podobné lumpárny myslíš pořád.“

„Přesně tak, miláčku! Budeme nechutně bohatí!“ začal ji definitivně lámat manžel. „Koupíme si dům, auto, konečně budeme moct mít i děti, které nebudou vyrůstat v jedna plus jedna.“

„Viděl jsi někdy Amádea?“ překvapila ho náhle otázkou zcela od tématu jeho žena. „Ten film od Formana,“ upřesnila otázku, když viděla jeho nechápavý pohled.

„Jasně, že jsem viděl Amádea,“ opáčil Arnošt. „Každý normální člověk přece viděl Amádea, vždyť je to v podstatě český film, akorát natočený za americké prachy, což je podružné. Točil ho český režisér s českými herci a natáčel se v Praze.“

„A pamatuješ si na tu scénu, kdy byl opilý Mozart úplně bez peněz škemrat o práci u toho tlustého pracháče?“ pokračovala ve vyzvídání Blanka. „Chtěl učit jeho dceru a on ho vyhodil.“

„Jo, to byl hnus, jak ho ten parchant vyhodil na ulici,“ vzpomněl si Lišák. „Kdyby ke mně přišel Mozart, tak bych ho pozval na večeři a moji dceru by určitě učit mohl,“ dodal s přesvědčením všeználka, který si myslí, že právě jeho život je důležitý a on všemu rozumí.

„No tak vidíš,“ pokračovala jeho žena. „Každému v kině bylo v tu chvíli určitě jasné, že ten pracháč je parchant a chudák Mozart jim musel být sympatický.“

„No a co?“ pokračoval v nechápavosti její manžel. „Vždyť je to jen film. Jasně že Mozart byl kladňák a ten pracháč záporák, ale to snad každý pochopil. Takhle se dělají filmy, miláčku. Vždycky tam musí být kladné a záporné postavy.“

„Je tedy zajímavé, že v podstatě každý člověk, kterého jsem kdy v životě potkala, se snaží žít tak, aby se stal tím odporným pracháčem, a nikdo se nesnaží žít tak, aby se stal tím Mozartem,“ odtušila Blanka.

„A co jako?“ podivil se jejím úvahám Arnošt. „Ty chceš, aby ze mě byl Mozart?“

„Nechci,“ ušklíbla se jeho žena. „Jen mě mrzí, že nikdo už dneska nemá vyšší cíle.“

„O jakých vyšších cílech to mluvíš?“ ušklíbl se Liška. „Nic takového neexistuje. Vyšší cíle se možná dají vyčíslit vyšší částkou na účtu, ale jinak je to dost iluzorní termín.“

„Třeba o ideálech, na kterých je třeba trvat,“ začala mu to vysvětlovat jeho žena. „Jako ten Mozart, až do konce svého života se věnoval svému poslání, bez ohledu na smrt.“

„Prosím tě, přestaň mě otravovat těmi svými přirovnáními,“ sepjal ruce Arnošt. „Vidíš snad tady někde piáno?“

„Nevidím,“ opáčila otráveně Blanka.

„Správně!“ pochválil její rezignaci manžel. „A víš proč? Protože nejsem žádný Mozart. A i kdyby tady to piáno stálo, stejně na něj neumím hrát, takže bereme ty prachy a mizíme odsud.“ zakončil konverzaci a šel si zabalit kufr. „Jakmile nám přijdou peníze na účet, musí to jít ráz na ráz!“

 

 

Kapitola sedmnáctá

Záchvěvy finanční motivace

Mezitím se v nedalekém krajském městě rozhodovalo o dotaci na výstavbu bazénu ve sportovním oddílu místní obce Vidlákovští Orli. Posudková komise zasedla jako vždy na krajské radnici, přičemž jednou z pozvaných byla i starostka von Trubens. Neměla to jednoduché, protože musela obhajovat dotace své obce před nechvalně známým hejtmanem Vymětalíkem. Ten byl, jako ostatně každý politik, od přírody statečný a čestný, přičemž jen v těch nejslabších životních okamžicích občas pomyslel na osobní prospěch, z jeho funkce plynoucí.

K těmto nejslabším životním okamžikům však docházelo s trapnou pravidelností měsíc co měsíc, protože pan hejtman Ištván Vymětalík byl ve skutečnosti neuvěřitelný buran a primitiv, který se na svou pozici dostal jedině díky příbuzenskému vztahu s ministrem průmyslu a obchodu. Blaho obyvatel mu bylo ukradené a politiku považoval pouze za činnost prospěšnou jeho nenasytné kapse. A jako každou středu i onen pošmourný den ledabyle zahájil pravidelné investiční řízení, o jehož řízení měl mimochodem jen velmi mlhavé představy.

„Můžete mi někdo připomenout, proč jsme se tady dneska sešli?“ zeptal se členů rady hned po vstupu a zaujal své místo v čele stolu. „Nemám moc času, tak to nebudeme protahovat.“

„Jistě pane hejtmane,“ vyhrkla servilně sekretářka. „Sešli jsme se kvůli hlasování ohledně dotačního projektu na výstavbu krytého bazénu v obci Vidlákov.“

„Můžete mi říct, který sportovní nadšenec navrhl, aby obec se stovkou obyvatel měla krytý bazén?“ sjel ji ironickou poznámkou pan hejtman. „To už se jim nechce koupat se doma? To jsou jim ty jejich vlastní bazény na zahradách malé?“

„Já nevím, pane hejtmane,“ bránila se sekretářka. „Tento dotační projekt navrhla přímo starostka Vidlákova, paní Beatriz von Trubens!“

„Paní starostka Beatriz by se měla více nežli o výstavbu krytých bazénů starat raději o to, aby někdo konečně pokryl ji,“ odfrkl si hejtman.

„No dovolte, pane hejtmane!“ vykřikla dotčeně madam von Trubens. „Já jsem na tomhle zasedání taky, to vám vůbec nevadí?“

„Pardon, paní kolegyně, to byl jenom takový nejapný vtip,“ zamžoural překvapeně krátkozraký Vymětalík, který ji v řadě přísedících přehlédl. „Samozřejmě vím, že tady jste, pokouším se jen odlehčit atmosféru žertováním.“

„Tohle jste ale trošku přehnal, pane hejtmane,“ pokračovala uraženě starostka Beatriz. „Do mého soukromého života vám nic není.“

„Dobře! Necháme zbytečných řečí o tom, kdo co přehnal a raději se zaměříme na dnešní program,“ začal zběsile listovat Vymětalík v zápise z minulé porady „Tak co nám k tomu řeknete, paní kolegyně. Má vaše obec dost peněz na spolufinancování podobné akce?“ šikovně se nelehkou otázkou vyzul z trapné situace.

„Vlastní peníze nepotřebujeme,“ chytila se finančního tématu starostka. „Je to veřejný zájem a na ten se vždy najdou peníze ze strukturálních fondů. O spoluúčast už se postará místní podnikatel pan Severýn. Patří mu místní tělovýchovná jednota, pod jejíž hlavičkou bazén postavíme.“

„Podle mě je to složitější,“ nalil si mezitím kávu z plastové termosky pan hejtman. „Veřejný zájem dneska nikoho nezajímá. Peníze by se měly vynakládat na ziskové investice.“

„ROP ale tvrdí něco jiného,“ upozornila pana hejtmana první tajemnice podvýboru, která dělala zápis. „Podle něj je veřejný zájem na prvním místě v bodovacím systému přidělování dotací.“

„Co je to za kreténa, ten Rop, to je nějaký chytrák z účtárny? Takového pitomce my si tady platíme, aby nám ještě kecal do investic? Nechám ho okamžitě vyhodit, toho neschopného byrokrata!“

„ROP znamená Regionální operační program, pane hejtmane,“ opáčila zaraženě paní tajemnice, sedící vedle něj. „A regule toho programu tvrdí něco jiného.“

Následovala chvíle ticha.

„Samozřejmě vím, co je to ROP,“ zasmál se nervózně hejtman. „Ale ani Regionální operační program nemůže rozhodovat o investicích podporujících rozvoj malých obcí. To je zcela v gesci kraje,“ spustil svou oblíbenou naučenou frázi, kterou používal vždy, když se ocitl v koncích.

„To není v gesci kraje,“ upozornila ho znovu paní tajemnice. „Jedná se o státní dotaci s dozorem ministerstva pro místní rozvoj. Mohli bychom se dostat do rozporu s definicí indikátorů projektu.“

„Tak to raději necháme být,“ vyděsil se hejtman, který neměl ani ponětí, co to je definice indikátorů. „Já se na ty byrokratické obstrukce můžu vysrat, čert aby se v tom guláši vyznal,“ mávl nad tím rukou po chvíli přemýšlení a nalil si z termosky další kávu. Zatímco pil, nastalo bezradné ticho.

„Mohla bych pokračovat?“ zeptala se starostka Beatriz po chvíli všeobecného mlčení.

„Jistě. Tak nám to pěkně vysvětlete,“ pokynul blahosklonně hejtman Vymětalík směrem ke starostce von Trubens a natáhl si nohy pod stůl.

„Je to výborný projekt na podporu obce,“ rozohnila se zainteresovaná zastupitelka. „Pan podnikatel Severýn jistě ocení, když se statutární město postaví za jeho projekt. Ten bazén totiž pomůže nejen naší tělovýchovné jednotě, které jde hlavně o děti, ale přiláká další investory, kteří také nebudou šetřit na výdajích. A to by vás mělo určitě zajímat!“

„Jak to myslíte?“ zeptala se všetečně paní tajemnice. „Co myslíte tím, že by nás to mělo zajímat. My tady žádné náznaky korupce netrpíme.“

„To bylo jistě míněno jen eufemicky, že mám pravdu?“ briskně zasáhl pan hejtman, který proti drobným náznakům korupce nic neměl. „Zajímat by nás to mělo především z pohledu rozvoje menších obcí. Žádné osobní zájmy nepřipadají do úvahy.“

„Správně je to eufemisticky, pane hejtmane,“ opravila ho samolibě paní tajemnice. „Nemůžete si cizí slova při skloňování libovolně zkracovat.“

„Samozřejmě, že se to správně vyslovuje eufemicky, jak řekl pan hejtman,“ servilně hetmanovi podlezla paní sekretářka, přičemž na slovo eufemicky dala důraz. Měla k tomu důvod, paní tajemnici ze srdce nesnášela.

„Je to eufemisticky, ty krávo!“ ztratila nervy paní tajemnice. „Vždyť ty ani nevíš, co to znamená!“

„Pojďme se raději vrátit k původnímu tématu,“ navrhl zmateně pan hejtman, který se v nastalé diskusi začínal pomalu ztrácet. „Prosím, paní starostko, pokračujte.“

„Děkuji,“ upravila si nervozitou propocené šaty paní Beatriz a pokračovala podle předem připravených deklamací. „Výstavba bazénu rozhodně přinese prospěch celému regionu. Zřídíme tam plavecký oddíl a bazén by mohl přilákat i nějaké turisty do našeho hotelu.“

„Myslíte do hotelu pana Severýna?“ skočila jí do řeči paní tajemnice.

„Jistě,“ odsekla starostka. „A možná jsem už to několikrát naznačila, ale pana podnikatele bude jistě zajímat, kdo jeho záměr podpořil a kdo byl celou dobu proti!“ vytasila se s poslední významnou politickou kartou.

„Za svou osobu to schvaluji,“ ušklíbl se hejtman, protože vytušil šanci na malou domů. „S místními významnými zaměstnavateli je třeba dobře vycházet. To tady snad chápeme všichni.“

„Pane hejtmane, vy sám to ale jen tak jednoduše schválit nemůžete,“ upozornil hejtmana jeho zástupce Josef Rambousek a bývalý hejtman. „Podle pravidel operačního programu to musí schválit celá rada hlasováním. Takhle jsme to přece na radě nikdy nedělali, aby rozhodoval jeden člověk a ostatní mu to podepsali.“

„Takhle se to tady dělalo vždycky, Pepíku, nebo už si to nepamatuješ?“ obořil se na něj Vymětalík. „Ty sám jsi schválil nejméně dvě desítky podivných projektů. A jen tak mimochodem, mohl bys nám vysvětlit, jak je možné, že vlastníš čtyři činžovní domy v centru města?“

„To jsi přehnal, Ištváne,“ urazil se jeho zástupce. „Hlasovala o tom celá rada, že jsou to domy určené k demolici. Nemůžu za to, že když jsem je odkoupil, nezávislý stavební inženýr zjistil, že jsou úplně v pořádku a mohou se dál provozovat. Chtěl jsem městu jen pomoct,“ dodal, čímž vyvolal v polovině rady několik záchvatů kašlání.

„Tohle ti nikdo nevěří,“ vysmál se mu Ištván. „Ty domy byly zánovní a každý to tady ví!“

„Ty taky nejsi úplně křišťálový, Ištváne,“ vrátil mu to jeho předchůdce. „Zejména tvoje jasnozřivost, která ti umožnila koupit pole, na kterých se za půl roku měla stavět dálnice, je obdivuhodná.“

„Všichni ven!“ rozčílil se hejtman. „Zůstane tady jenom Pepa a Beatriz. Vy všichni si běžte po své práci a dneska už vás nechci vidět!“

Celá rada rozpačitě opustila hejtmanovu kancelář a znovu se rozhostilo ticho.

„Poslouchej, Pepíku, proč jsi takový debil?“ zeptal se po chvíli mlčení unaveným hlasem Ištván svého zástupce. „To musí každé ucho vědět, co se tady peče?“

„Sám jsi začal,“ ušklíbl se bývalý hejtman Rambousek.

„Jenomže teď jsem hejtman já, chápeš to?“ začal rozhazovat rukama Ištván. „Když jsi byl hejtman ty, taky ses s nikým nemazal.“

„To bylo něco jiného,“ bránil se asertivně Rambousek. „Já jsem ty činžáky nutně potřeboval. Mám velkou rodinu a velké výdaje.“

„Žijete s manželkou sami, máte jenom psa,“ podivil se Ištván.

„Je to náročný pes,“ trval na svém jeho zástupce. „Nemůžeš po něm chtít, aby strávil svůj život v jednou podělaném bytě. Potřebuje rozlet, tak jsem koupil ten činžák, aby se mohl proběhnout po chodbách. A ty ostatní činžáky už prostě byly jenom součástí širší smlouvy.“

„No dobře,“ zabručel Vymětalík. „A teď vypadni, potřebuji ještě probrat tady s paní starostkou tu záležitost s bazénem.“

Jeho zástupce se tedy raději vypařil a rozhovor pokračoval.

„Poslyšte, paní Beatriz, vypadáte dobře,“ otočil se starý chlívák Ištván k madam Beatriz. „A pak že v politice nejsou pěkné ženské.“

„Děkuji, pane hejtmane,“ pokusila se o zapýření starostka, ale to jí už asi tak dvacet let nešlo.

„Ale my raději přistoupíme hned k věci,“ obrátil ihned list pan hejtman. „Nezdá se vám, že pan podnikatel to s tím veřejným prospěchem v přihlášce trošku přehání?“

„To je normální,“ bránila svůj budoucí zdroj nelegálních příjmů paní starostka. „Je to jako s životopisem. Když budete mluvit pravdu, nikdo vás nezaměstná. Musíte tam napsat, že ovládáte tři světové jazyky a umíte programovat, jinak skončíte mezi vyřazenýma už v prvním kole.“

„To mi nemusíte říkat,“ zasmál se hejtman, který si svůj životopis taktéž před lety vylepšil o zfalšované státnice z angličtiny. „Nezajdeme ke mně do kanceláře?“ navrhl.

„Ráda,“ usmála se madam Beatriz a vzala si z věšáku kožich a kabelku. Další jednání pak pokračovalo v soukromí kanceláře pana hejtmana.

„Poslouchám,“ usadil hejtman návštěvu do křesla a začal se hrabat v baru.

„Podnikatelský záměr pana Severýna může obci jedině přispět,“ převzala iniciativu starostka, zatímco hejtman kontroloval své zásoby. „Krytý bazén navíc může přitáhnout do obce i nějaké sportovní akce.“

„To jsou strašné kecy, víte o tom?“ brblal hejtman při inventuře baru. „Tak ven s tím, co za tou kulišárnou vězí?“

„Nic za tím nevězí,“ zapřísahala se paní starostka. „Všechno je naprosto transparentní.“

„To vykládejte své babičce,“ okamžitě ji kalným okem prohlédl zkušený pan Vymětalík. „Mimochodem, co si dáte?“ zeptal se jí.

„Dala bych si něco míchaného,“ zamyslela se hluboce paní starostka. „Nechám se překvapit.“

„Co takhle gin s tonikem?“ zeptal se při hledání v záplavě lahví. „Mám tady ještě nějaké koňaky i skotskou, ale podle mě je na tvrdý alkohol ještě brzy. Tedy samozřejmě pokud souhlasíte?“

„Může být,“ uvelebila se v pohodlném křesle madam Beatriz. „A čím mě překvapíte dál?“

„To se ještě uvidí,“ začal si hrát na seladona Vymětalík a vytáhl vypulírované sklenice. „Chcete mi říct, že celá ta akce s bazénem nemá žádné pozadí? To se mi nechce věřit.“

„Máte super boty,“ pochválila ho mezitím Beatriz aby odvedla řeč, když hejtman přecházel od baru ke stolu. „To je pravá kůže? A taky jsou velké, určitě máte nejméně jedenáctky.“

„Přesně tak! Říká se, že čím větší noha, tím větší pánská chlouba,“ začal s ní nepokrytě flirtovat Vymětalík. „A víte co si myslím? Podle mě to není jen pouhá pověra,“ dodal a nalil dvě vrchovaté skleničky.

„Jenomže podle mě to pověra je,“ zasmála se paní starostka a tu svou vypila téměř najednou. „Leda že byste mě přesvědčil o opaku,“ mrkla na něj.

Pan hejtman jí dolil a potom si oba přiťukli. A aby jako chlap neztratil tvář, vypil Vymětalík po té první vrchovaté sklenici tu druhou téměř na ex.

„Tak obecně rozměrově to určitě platí,“ zadumal se po vypití Ištván. „Čím větší živočich, tím větší parametry končetin i jiných částí těla. Třeba takový penis vorvaně je určitě větší, než penis kokršpaněla.“

„Tak to je bez debat,“ rozesmála se starostka takovému přirovnání. „Podle mě má vorvaň ten svůj penis delší, než jak je dlouhý celý kokršpaněl od ocasu k čumáku.“

„To je možné,“ přisadil si hejtman. Potom se oba dva několik minut smáli a při tom zvládli třetí dávku míchaného drinku.

„Zajímavé je, že nohu má zase větší ten kokršpaněl,“ napadlo po chvíli pana hejtmana. „Kdo by to řekl.“

„To je fakt,“ zasmušila se starostka. „Takže to bude asi blbost. A poslouchejte, nebudeme si tykat?“

„No dobře, ty moje broskvičko, ale teď necháme zbytečných řečí a přejděme hned k věci,“ odložil láhev hejtman. „Když dotační žádost toho Severýna podpořím, co z toho budu mít?“

„Dostaneš motivační dopis, Ištváne,“ přešla tedy k tykání i paní starostka.

„Jaký motivační dopis máš na mysli?“ hrál překvapeného hejtman. „Nějaký takový pochvalný dopis s diplomem, jaké dostávají malé děti?“

„Nedělej si srandu! Dostaneš dopis, ve kterém bude smlouva, která v případě získání dotace zajistí tvé poradenské firmě desetiprocentní podíl za řízení celé akce,“ usmála se paní starostka. „A ty myslím podobnou firmu vlastníš, nemám pravdu?“

„Možná vlastním, možná nevlastním,“ zamrkal na ni hejtman. „Člověk dneska už kolikrát ani neví, co všechno mu vlastně v jeho království patří.“

„Takže když už si asi minutu tykáme, jde o pozemky,“ připustila starostka. „Aby se ten bazén mohl postavit, bude třeba převést několik set hektarů půdy z orné na stavební.“

„Já věděl, že za tím něco je,“ zaradoval se hejtman, protože tohle byl svět, kterému rozuměl. „Sám se taky v této oblasti trošku angažuji, takže se určitě domluvíme.“

Mimochodem motivační dopis většinou vypadá úplně jinak, než si ho běžný občan představuje. Lidé bývají přesvědčeni, že tyto dopisy musejí být velice tlusté až nadité, překypující množstvím bankovek. To není pravda, takhle se korumpovalo v pravěku. Většinou je v nich jen smlouva na poradenskou činnost.

Pan hejtman nakonec svůj motivační dopis dostal a tím i povinný desátek při převodu půdy, jejíž hodnota se zapsáním do katastru jakožto stavební parcela zdesetinásobila. Dotace tedy byla krajem podpořena a Ministerstvo nemělo důvod k tomu, aby státní dotace na výstavbu bazénu nebyla vyplacena.

Kdo chce kam, pomožme mu tam. Nakonec tedy nevyhnutelně došlo k tomu, že celá dotace byla vyplacena na účet pana Lišky, aniž by o tom kdokoli ze zúčastněných stran věděl. Tedy kromě Policie, ta se to dozvěděla v podstatě ihned díky jednomu nečekanému telefonátu.

 

Kapitola osmnáctá

Když se chůze mění v klus

Všude na světě je krásně, zejména když zrovna potřebujete zmizet. To jsou potom i slovenští bratia každému čehůnovi dobří. Mezi základní vlastnosti české a slovenské policie totiž patří, že i když máme v podstatě společný jazyk, domluvit se nedokážeme. Slovně sice ano, ale pocit bývalé křivky je často silnější, není tedy divu, že mezinárodní komunikace občas vázne na nejrůznějších maličkostech, projevující se zejména v drobných naschválech. Tento zvláštní jazykový problém doposud nebyl zjištěn nikde na světě.

Pan Liška ovládal pouze jazyk český a několik nadávek v jazyce romském, takže se rozhodně nedal považovat za polygota, ale myslel si, že umí mluvit i v jazyce slovenském. Domluvit se samozřejmě dokázal a navíc se i komicky snažil o slovenský přízvuk, což vyvolávalo v jeho okolí spoustu veselí, ale o plynné slovenštině nemohlo být řeči. Ve skutečnosti jenom přehnaně často používal v hovoru změkčovadla a myslel si, že to z něj automaticky dělá Slováka.

Pan Liška vystoupil z letadla v Bratislavě v osm hodin ráno místního času a strašně se mu chtělo spát, z pocitu nesmírné únavy. Na vině nebyl časový posun, žádný totiž není, do Bratislavy je to hodina letu, ale hlavně jeho strach. Tak strašně se bál havárie, že nebyl schopen na nic jiného myslet a celou cestu kontroloval motory. Podobné vnímání vlastní důležitosti je mimochodem běžné u většiny zlodějů.

Jakmile dorazil taxíkem do hotelu, všiml si nějakého chlápka, který na něj zíral. Otočil se k němu zády, ale on mu zaklepal na rameno. Byl to Franta Koleňák, mistr z dílny pana Severýna, kde mu před nedávnem opravovali jeho vůz.

„Co tady děláte, pane Liško?“ podivil se nahlas Franta, který byl po deseti letech šetření s rodinou na první dovolené v zahraničí. I on se z jazykových důvodů rozhodl pro Slovensko. „Vlastně Arnošte, říkal jste, že vám tak máme říkat, že? To je překvapení, co? Vy jste tady taky na dovolené?“

„Neviem, ja asi nie som ten, kto si asi myslíte že som,“ zkoušel to se svou chabou slovenštinou Liška, ale neuspěl.

„Ale no tak, to jsem přece já, pamatujete si na mě?“ plácl ho znovu po zádech ten bodrý chlapík. „Dělám v autoservisu u pana Severýna, vždyť jste si u nás nedávno měnil gumy.“

„Á, tak to jste vy,“ zakašlal pan Liška a rozhlédl se kolem, jestli je někdo neposlouchá. „Máte úplnou pravdu, já jsem tady taky na dovolené, ale na takové utajené dovolené. A jak se máte vy?“

„Mám se super!“ zaradoval se Koleňák, že našel v cizině kamaráda. „Hotel je skvělý a výlety ke Zlatým pieskom namakané. No to je paráda, můžeme společně grilovat! Kdepak máte svou rodinku?“

„Přijede za mnou,“ mumlal trenér a znovu se rozhlížel kolem. „Manželka by měla přijet koncem týdne, ještě má nějakou práci.“

„A kde máte zavazadla?“ pokračoval se vyzvídání žoviální Franta. „To jste jen tak nalehko?“

„Zavazadla už mám v hotelu,“ opáčil roztržitě Liška. „Promiňte, zapomněl jsem vaše jméno.“

„Franta Koleňák, vlastní rukou,“ zasmál se Franta a podal mu ruku. „Nebudeme si tykat?“ navrhnul. „Jo a nikdo tě nezpovídá, brácho, vždyť si jenom povídáme. Dva krajané v drsné cizině.“

„Tak jo,“ souhlasil bezradný Liška, který si s vlezlým krajanem nevěděl rady. „Já jsem nějaký Arnošt, Franto.“

„Vždyť já vím,“ pokračoval Koleňák v žoviálním tónu. „Jo hele, večer grilujeme na letní zahradě, tak se zastav. Když přineseš lososa, nebudu se zlobit, ale obyčejné klobásky taky postačí.“

„Tak jo, přijdu rád,“ přijal pozvání Arnošt. „Přinesu nějaké klobásky a jen tak mimochodem, jsem druhý nejlepší kuchař na světě.“

„A kdo je ten nejlepší?“ zajímal se Franta.

„Je to maestro Hlad, tak nějak se prý jmenuje,“ prozradil mu Liška pointu svého jednoduchého fóru a oba se zasmáli. „Když nebudete od rána jíst, možná vám to bude i chutnat.“

„Tak to je super, ale hlavně nezapomeň i na něco k pití,“ připomněl mu Koleňák. „Když já se nenapiju, tak vůbec nejsem vtipný.“

Asi by ti měl někdo říct, že mezi vtipností a směšností je velký rozdíl, pomyslel si Liška. Nahlas však řekl jen: To je super nápad, určitě se něco vhodného najde.

„Hlavně ať to není barevné,“ poručil se Koleňák. „Když přineseš slivovici, bude to skvělé, ale jinak piju i vodku.“

Po tomto náhodném setkání se pan Liška bezelstně ubytoval a večer vyrazil na setkání s novým kamarádem, jak bylo domluveno. Na letní zahradě za hotelem, kde bylo vedle bazénu vyhrazené místo pro venkovní posezení, se v létě konaly každý večer společné grilovací párty. Tím byl místní hotel vyhlášený a dokonce i bar měl otevřeno na zahrádku.

„Náš pan podnikatel Severýn má doma nějaké problémy s Policií,“ prozradil panu Liškovi Franta už při druhé skleničce. „Prý má něco společného s rozkrádáním dotací. Alespoň se po dědině říká, že chtěl stavět nějaký bazén, ale všechny peníze ukradl.“

„On má i stavební firmu?“ předstíral nechápavost Liška, i když moc dobře věděl, kudy vítr fouká. „To jsem nevěděl, myslel jsem, že má jenom hotel, autoservis a ten fotbalový klub. Proč by něco stavěl?“

„Co blázníš?“ spustil s plnými ústy Koleňák. „Ukradl ty peníze přes nějakou státní dotaci, nebo co to je. Všichni vespolek to ví! A on se teď tváří, že žádné peníze nemá, že ho prý ho taky někdo okradl.“

„To musel být hajzl,“ ulevil si pokrytecky Liška. „Takhle okrást kamarád kamaráda, lidi se dneska neštítí ničeho.“

„Jak víš, že ho okradl jeho kamarád?“ podivil se Franta. „Co když si to všechno vymýšlí?“

„Nevím,“ připustil Liška. „Jenom tak hádám. Člověka napadají různé myšlenky.“

„Tak nehádej a nalij nám ještě po kalíšku,“ poručil si Franta. „Když už jsi mě pozval, tak budeš muset počítat s pořádným odlivem kořalky,“ upozornil ho hned dopředu na svůj neblahý koníček.

Pan Liška naléval a Franta se mezitím dostal do filozofické nálady. Měl to ostatně i v povaze, otec ho v dětství bezdůvodně mlátil každý večer, takže filozofie byl jediný způsob, jak ses tím vyrovnat.

„Hele, podle mě to není žádná hanba, když tě občas zašijou. Taky jsem seděl ve vazbě, kamaráde,“ pochlubil se mu. „Proto Severýna nijak nesoudím, život je totiž pes. Sice jsem strávil ve vazbě jenom pár dní, ale to je pro každého.“

„Vážně?“ podivil se Liška. „A jak se ti to stalo?“

„To je super příběh,“ rozohnil se Franta. „Dělal jsem si srandu z naší hodné paní pošťačky. A ta trubka, místo aby se zasmála, tak omdlela. Myslela si, že jsem lupič, chápeš to?“

„A co jsi jí udělal?“

„Nic, jenom jsem na ni namířil falešnou zbraň a řekl jí, že tohle je přepadení,“ naklonil se k němu Franta. „Byl to banán, ty vole, někteří lidi prostě nemají smysl pro humor.“

„Já ji docela chápu,“ zasmušil se Liška. „Takový humor mi přijde dost divný.“

Chlapi, ja som bol taktiež vo vëzbe,“ naklonil se k nim jeden z hostů, který seděl naproti a celou dobu je poslouchal. „Raz takto večer chčijem z mosta a zrazu vidím, že dole stojí nejaký chlap a ja mu chčijem rovno na hlavu. A on len tak vystrčil dlane smerom hore, či neprší. Tak sa mu hneď hlasno ospravedlňujem: Ty somár, čo sa tu motáš pod tým mostom! Človek sa nemôže ani v pokoji vychcat! A on to bol policajt, vybehol hore a zavrel ma za verejné pohoršovanie.“

„Tak to jsi měl smůlu,“ konstatoval s pochopením Liška. „Pochcání policajta je těžký zločin. Tedy samozřejmě pouze v případě, pokud neměl oblečenou služební pláštěnku,“ pokoušel se dodatečně zavtipkovat.

Žiadnu pláštenku nemal, iba mokru čapicu,“ zasmál se Slovák při té vzpomínce. „Dodnes na to spomínam!“ dodal a sám se své příhodě zasmál.

Zasmáli se i ostatní, a zatímco manželky a děti po chvíli odešly do svých pokojů, chlapi pokračovali v konzumaci, jak je na Slovensku národní povinností.

„Hele já se ti tedy přiznám, když jsi takový kumpán, ale nesmíš to nikomu říct,“ naklonil se opilý Liška k Frantovi, aniž by mu v jeho stavu docházelo, že když sám neumí držet jazyk za zuby, chtít to po druhých je hovadina. „Ty peníze jsem Severýnovi zčernil já. Normálně jsem mu je vytuneloval. Stejně by je utratil za hovadiny, tak co.“

„No teda! Ale ten parchant Severýn si to zaslouží,“ zamyslel se Franta. „Alespoň máš něco do začátků, abys rozjel podnikání.“

„To není špatný nápad, jenomže s čím?“ zadumal se podnapilý Arnošt. „Trh je už podnikatelů plný. Každý dneska podniká, takže není žádný prostor pro nové firmy.“

„To jsou všechno strašné kecy, já o tom něco vím,“ chlubil se Franta svými vědomostmi řadového opilce. „Každý den vznikají nové firmy. Kdybych měl balík jako ty, začnu okamžitě podnikat se zdravím.“

„Já se hodně zajímám o zdraví,“ lhal podnapilý Liška, aby se dozvěděl víc. „A co tím přesně myslíš?“

„Myslím tím prodávat pitomcům zdravou výživu, nějaké ty bio produkty a potravinové doplňky, to dneska letí,“ prozradil mu Koleňák. „Můj strýc měl firmu s potravinovými doplňky a vydělal na tom hromadu peněz. Dodával i do lékáren.“

„To mě zajímá,“ ožil Liška. „A co jim tam jako dodával?“

„Vyráběl například ženšenové tabletky,“ překvapil ho Franta hlubokou znalostí východní medicíny. „Šly výborně na odbyt. Pojmenoval je Sibiřský ženšen, protože Sibiř je daleko.“

„A kde sehnal ženšen?“ podivil se Liška.

„Vyráběl ho normálně z petržele, ty vole, ten je levný,“ vysmál se jeho naivitě Koleňák. „Vzal petržel a umlel ho se slupkami od brambor, to je nejlepší kombinace, protože to páchne zeminou. Lidi to kupovali po tuctech. Sibiřský strouhaný ženšen měl obrovský úspěch a nikomu tím neškodil.“

„To je dobré,“ rozesmál se Liška. „To by mě nikdy nenapadlo.“

„Navíc to není všechno,“ chlubil se Franta svou zločineckou přízní. „Ten pacholek vyráběl i mořskou vodu. Voda byla z kohoutku a jako mořskou sůl používal tu posypovou z Hornbachu. Nikdo ze zákazníků to nepoznal a kupovali ji jako diví.“

„Klamání zákazníků mu nic neříká?“ zamračil se naoko Arnošt a oba se rozesmáli.

„Jasně že ne! Je to souboj intelektů,“ poučil ho Koleňák. „Žádné klamání zákazníků neexistuje, to je výmysl médií. Existuje pouze šizení blbců, což je úplně jiná liga, kamaráde. V tomhle kšeftu nesmíš mít žádné morální zábrany, protože blbci jsou zrozeni k ošizení.“

„Ale někdo to nakonec poznal, ne?“ vyzvídal Liška, kterého toto téma zaujalo. „Neříkej, že mu taková drzost prošla.“

„Ze zákazníků to nepoznal nikdo, ale laboratoř České obchodní inspekce jo,“ připustil Franta. „Ti se štourají ve všem.“

„A jak to nakonec dopadlo?“ vyzvídal jeho nový kamarád. „Měl s tím nějaké problémy?“

„Zavřeli ho za veřejné ohrožení,“ ušklíbl se Koleňák. „To je neskutečné, jaké klacky dneska stát dokáže podnikatelům házet pod nohy.

„Je to možné?“ rozčílil se spolu s ním Liška. „Tak on přijde na trh s novým produktem a oni ho ještě zavřou? To je horší než za komančů! Kde je ten kapitalizmus volné soutěže?“

„No, kus pravdy měli,“ zasmušil se Franta. „Způsobil úplavici v celé čtvrti, tak ho někdo práskl fízlům. Ale to ještě neznamená, že je to nějaká svině. Prostě se jen snažil přežít.“

„Hele, doufám, že mě taky nepráskneš, když jsem ti to prozradil s tou dotací?“ vyjádřil své obavy Liška, když se spolu loučili.

„Samozřejmě že ne, kumpáne,“ zalhal Franta a odpotácel se do svého pokoje. „Nikdy v životě jsem tě neviděl a o žádných penězích nic nevím.“

Jenomže jak už to tak na světě chodí, Franta Koleňák Lišku ihned po návratu z dovolené práskl na Policii. A i když je policie v České republice líná jako veš, oznámení řešit musela alespoň telefonátem na Slovensko a pan Liška byl zanedlouho sledován. Ne že by policie ve Slovenské republice byla méně líná než ta naše, ale především z toho důvodu, že na Čehůna si Slovák posvítí i kdyby neměl jít v noci spát.

Den nato pan magistr Arnošt Liška opustil hotel a založil si na Slovensku novou firmu. Nazval ji Slovakia Healt, přičemž to druhé slovo si našel ve slovníku. Skutečnost, že magisterský titul získal jako učitel tělocviku, zcela zamlčel. Když pár dní nato přijela jeho manželka, které bylo nakonec jejího manžela líto.

„Mám skvělý podnikatelský záměr,“ začal ji ihned do svých plánů zasvěcovat Liška. „Mám výborný kontakt na prodej léčiv. Představ si, že dodavatelům stačí získat osvědčení a potom už je nikdo nekontroluje. Budu jim prodávat tabletovanou sádru jako Acylpyrin. Stejně je to všechno placebo!“

„Dělej si co chceš, ale mě do toho netahej,“ opáčila jeho žena, jako by tušila co se blíží. A ona to doopravdy tušila, protože telefonát na Policii České republiky s udáním zpronevěry dotace měla na svědomí ona. „Tohle nemůže dobře dopadnout,“ dodala a začala si vybalovat věci. Nakonec se ukázalo, že s tím sýčkováním neměla pravdu, protože právě její telefonát jim nakonec zachránil kůži.

Pan Liška začal na Slovensku podnikat tak, že si podal několik inzerátů do místních novin. Živnostenským listem se příliš nezatěžoval, stejně neměl v úmyslu platit daně. Zanedlouho však zjistil, že inzeráty nejsou příliš dobrý nápad, tak si nechal vytisknout letáčky a obcházel s nimi všechny lékárny v Bratislavě osobně. To už fungovalo lépe a několik lékárníků si dokonce objednalo zkušební vzorky.

Aniž by to však věděl, slovenská Policie ho začala sledovat už pár dní po zahájení živnosti, a to na popud české Policie i Lékařské komory. Zanedlouho pan Liška s překvapením zjistil, že mu bankomat odmítá vydat pravidelnou denní dávku bankovek a po třetím pokusu mu dokonce spolkl i kartu samotnou. Samozřejmě si šel okamžitě stěžovat k přepážce a věci ohledně jeho svobody nabraly rychlý spád.

Vy ste pán magister Líška?“ zeptal se ho přepážkový zaměstnanec a civěl do počítače. „Máme tuná s vami dajaký problém.“

„Ano,“ opáčil překvapeně bývalý trenér. „Ale nejmenuji se Líška, ale Liška, čte se to s měkkým a krátkým i, chápete to?“ poučil ho.

Sám si s mäkým a krátkym,“ zamumlal si pro sebe úředník a podíval se na monitor. „Máte zablokovaný účet, viete to?“ zeptal se ho po chvíli dalšího civění nahlas.

„No to teda nevím,“ osopil se na něj novopečený pan podnikatel. „Zavolejte mi okamžitě vedoucího pobočky!“

Úředník poslušně zvednul telefon a tlumeným hlasem asi dvě minuty něco naléhavě vysvětloval do sluchátka. Potom volal ještě na jedno číslo a dával si pozor, aby ho Liška neslyšel. Všechny tyto varovné příznaky ovšem náš smutný hrdina ignoroval.

Pán vedúci vás očakáva,“ dostalo se Liškovi po chvíli telefonování chladné odpovědi od úředníka. „Musíte hore po schodoch a tretie dvere vľavo.“

Kdyby náš milý defraudant Liška pochopil závažnost situace, peníze obětoval a raději okamžitě odešel, mohl se vyhnout následujícím peripetiím. Mohl si založit nový účet, ale to ne, on musel ztropit skandál. Drze nakráčel přímo k vedoucímu pobočky a začal po něm řvát. Hned nato byl ochrankou převezen na bratislavskou policejní stanici, kde to Čehůni nemají lehké.

Nakonec Lišku zatkli už po dvou týdnech podnikání a to bylo jeho štěstí, jelikož nestačil napáchat žádnou větší škodu. Jeho manželku si dokonce ani nepozvali k výslechu, protože byla už od prvního dne vyšetřování díky svému telefonátu vedena jako svědek. Jenom většina peněz z oné dotace už se nikdy nenašla, i přesto, že jakési pokusy o jejich vypátrání učiněny byly. Zmizely v džungli bankovních převodů a následných výběrů a uložení jinde. Jak už to tak chodí, darebáci jsou vždy nejméně o krok napřed policií.

 

Kapitola devatenáctá

Teorie zhnusení

Všechno zlé je k něčemu dobré, tak zní moudrý odkaz našich předků. Když se nad tím člověk zamyslí, je skutečně obtížné s touto geniální myšlenkou nesouhlasit. Ten neznámý filuta, který ji za starých dávných časů prohlásil, musel být skutečně všemi mastmi mazaný, protože jinak to ani nejde. Kupříkladu, když vám parní válec rozdrtí nohy, tak zcela jistě v budoucnu ušetříte za boty. Také ověřená diagnóza rakoviny žaludku má své výhody, ve většině restaurací máte hned vybráno. Jenomže takové pindy jsou vám ve skutečném životě málo platné. Zlé jednou provždy zůstává zlým, i kdybyste vymysleli tisíc vtipných odpovědí.

„Haló, můžete mi někdo říct, co se tady děje?“ zaťukal pan Liška na zrcadlo ve vyšetřovací místnosti. Tušil, že za zrcadlem ho pozoruje několik zvědavých očí a v tom měl pravdu. Na zadrženého Čehůna se přišli podívat všichni z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. „Je tam někdo?“ ťukal dál na lesklé sklo, čímž si ovšem mnoho nepomohl.

„Počúvaj Lišiak, čo ty tuná vystrájaš?“ otevřely se dveře a do místnosti vkročil vysoký muž s kapitánskými výložkami. „To sklo tu nie je na ťukanie.“

„A vy jste kdo?“ zeptal se ho zaraženě zadržený, protože ho náhlý kapitánův vstup i jeho hulvátský projev překvapil. „A proč mi tykáte?“

Ja sa volám Pálfy a budem ti tykať kedy sa mi bude chcieť,“ poučil ho pan kapitán. „A ty mi budeš vykať, aj keď sa ti nebude chcieť, je ti to jasné, Lišiak? A to vieš, že je na teba vydaný medzinárodný zatykač?“

„To tedy nevím!“ začal diskutovat zadržený. „Podle mě musí jít o nějaký omyl,“ dodal, i když mu bylo samozřejmě jasné, že se o žádný omyl nejedná.

Tak už to vieš,“ zasmál se Pálfy.

Pan kapitán Pálfy byl sice Maďar jako poleno, ale z jakéhosi důvodu Maďary neměl rád. Neustále trval na své slovenské příslušnosti a jako každý protlučenec byl mnohem více nacionalisticky založený, než skuteční rodilí Slováci.

„A jen tak mimochodem, nejmenuji se Lišiak, ale Liška,“ opravil ho podrážděně neúspěšný defraudant. „Lišiak je to možná na Slovensku, ale u nás je to Liška, chápete to?“

„Lenže tuná sme na Slovensku a tu sa hovorí po slovensky,“ provokoval ho Pálfy. „No a na Slovensku sa samec Líšky volá Lišiak,“ dodal a pomalu otevřel notebook, aby zaznamenal budoucí výpověď. Ještě než začal psát, tak si zapálil doutník, aby vypadal jako velký detektiv. Mimochodem je zajímavé, že většina policistů si myslí, že kouření doutníků z nich dělá takové ty tvrďáky, které všichni známe z amerických filmů, jenomže to se pletou. Většinou takovým chováním docílí naprosto opačného efektu.

Takže tuná píšem do protokolu Lišiak, ako je to na Slovensku obvyklé,“ začal pomalu jedním prstem ťukat do klávesnice. Provokování Čehůnů ho neskutečně bavilo.

„Mě je úplně jedno, jak je co na Slovensku obvyklé,“ začal rozhazovat rukama bývalý trenér, který se překvapením na nic jiného nezmohl. „U nás je to spisovně Liška. Nemůžete komolit cizí jména.“

„A čo ty máš proti slovenčine?“ pousmál se kapitán, típl doutník a zapálil si raději obyčejnou cigaretu, protože z doutníků ho bolely průdušky. Druhou cigaretu nabídnul Liškovi a podal mu i zapalovač.

„Proti slovenštině nic nemám,“ držel se zpátky Liška. „Považuji se totiž za Čechoslováka. A za tu cigaretu vám sice děkuji, ale nekouřím!“

Čo si to hovoril?“ naklonil se k němu pan kapitán. „Čo je to za to slovo, ktoré si práve použil? To posledné!“

„Jaké slovo?“ podivil se zadržený.

To posledné slovo, čo si povedal keď som ti ponúkol cigaretu!“

„Myslíte, jak jsem řekl, že nekouřím?“ podivil se Liška. „To znamená, že nekouřím!“

Ty nevieš povedať spisovne po slovensky nefajčím? S tým ef, ako to má byť?“ vytáhl kapitán služební obušek a položil ho na stůl vedle zapalovače. „Ako sa líška spisovne po čehůnsky povedá, to vieš, ale spisovné nefajčím vyslovit nevieš?“

„To je buzerace,“ vykřikl zadržený. „Podám na vaše chování stížnost.“

Myslíš buzeráciu?“ pokračoval neúprosně kapitán. „Lebo takto sa to tuná spisovne nazýva.“

„Přesně tak,“ vzdal to Liška. „Mám požádat o tlumočníka?“

„Radšej áno,“ ušklíbl se kapitán. „Také lišiaky čehůnské prefíkané tu máme naozaj najradšej!“

„Vám vadí, že jsem Čech?“ zeptal se ho přímo Liška. „To bych si musel doopravdy stěžovat a mohlo by to znamenat konec vaší kariéry.“

Česi mi nevadí,“ ledabyle zalhal kapitán, protože Čechy přímo nesnášel. „Proti Čechom tu nič nemáme, iba proti Čehůnom!“

„To je dost nejasný názor,“ řekl po chvíli přemýšlení pan Liška za smíchu všech přítomných policistů, kteří se taktéž přišli podívat na výslech cizáka a hlasitě oceňovali kapitánův fór. „Jaký je rozdíl mezi Čechem a Čehůnem?“ zeptal se ještě nerozumně.

Hlavný rozdiel medzi Čechom a Čehůnom je asi taký, ako medzi Líškou a Lišiakom,“ prohlásil Pálfy, za hurónského smíchu jeho podřízených.

„To příliš nechápu,“ ozval se po chvíli přemýšlení pan Liška.

„Je to jednoduché,“ zasmál se znovu kapitán. „To znamená, že my tu nepotrebujeme ďalších prefíkaných zlodejských podnikateľov z Česka a okolia, máme dosť svojich vlastných,“ pokračoval neúprosně v obviňování.

„Jak víte, že jsem zlodějský podnikatel?“ nezmohl se na nic jiného Liška. „A proč mě neustále z něčeho obviňujete?“

Pretože si sprostý podozrivý, ako raz povedal dajaký čehůnský herec,“ zasmál se od plic pan kapitán. „V Česku ste podozrivý z pokusu podvodu a u nás z verejného ohrozenia. Je na vás vydaný zatykač a bude deportovaný do Česka.“

„Ale já jsem nevinný!“

Vy Čehůni ste všetci nevinný,“ poučil ho kapitán. „A takisto ste všetci muzikanti, však?“

„Já nejsem muzikant,“ opáčil překvapeně Liška. „Jsem sportovec. Tedy přesněji řečeno trenér!“

Muzikant alebo sportovec, všetci ste jedna banda,“ odkašlal si vyšetřovatel. „To vie každý!“

„No dovolte,“ postavil se Liška, ale byl přítomným strážmistrem ihned usazen zpět na židli. „Doufám, že se to nahrává,“ dodal po chvíli.

Prečo?“ zeptal se ho Pálfy. „Chceš doma usporiadať párty s počúvaním svojich najväčších vypočúvacích hitou?“

„Bez komentáře,“ odvětil Liška a začal znovu ťukat na sklo. Do vyšetřovací místnosti hned nato vešli další dva policisté a zůstali stát u dveří.

Chceš iste povedať bez komentára, čo pane Čehůn?“ opravil ho znovu kapitán Pálfy. „A na čo vy tu pozeráte,“ rozkřikl se po svých podřízených kapitán. „Okamžite odveďte toho chytráka do jeho cely, než si to rozmyslím a jednu mu vrazím po tej čehůnskej hube.“

Touto výhružkou první a současně i poslední výslech pana Lišky na Slovensku skončil, neboť si ho primárně vyžádala Policie v České republice. Jakmile se totiž jméno pana Lišky ocitlo v policejním oběžníku, ihned si nějaký slovenský šerlok bystře povšiml, že pan Arnošt Liška je hledán i v České republice. Bývalý trenér a současný podvodník byl tedy briskně deportován ze Slovenska do Čech a předán v poutech naší Policii na letišti v Praze.

Česká policie má však k mezinárodním lumpům jakousi posvátnou úctu, takže se není čemu divit, že ho tam čekal sám policejní náčelník.

„Vítáme vás doma, pane magistře,“ přivítal ho hned na letišti. „Nemáte ani ponětí, jak rád vás vidím. Už jsme se báli, že nám na tom Slovensku požádáte o azyl, zavtipkoval.“

„Vážně?“ podivil se eskortovaný. „To se mi skoro nechce věřit, že bych udělal takovou blbost.“

„A přesně na to jsme spoléhali,“ potvrdil mu to náčelník, protože za dopadení mezinárodně hledané osoby jsou zvláštní prémie. „U nás se budete mít mnohem lépe, než na Slovensku.“

„Tak v tom případě i já vás rád vidím,“ kysele se usmál pan Liška, který na okamžik podlehl dojmu, že ho snad propustí. „Skoro bych vás i objal, kdyby mi to nebylo odporné,“ dodal uraženě.

„Ve vazbě si pěkně odpočinete a můžete si připravit svou verzi příběhu,“ usadil ho zčerstva náčelník a velitel eskorty pak Liškovi pomohl do auta. „Jen si klidně sedněte a vychutnejte si jízdu, u nás se ještě nasedíte, tak ať si zvykáte,“ přisadil si náčelník svou oblíbenou průpovídku a potom se posadil vedle něj.

Auto se zatčeným vyrazilo směrem na krajské oddělení hospodářské kriminálky a celou cestu bylo ticho. Liška přemýšlel, co na něj mají a náčelník pozoroval z profilu jeho zachmuřený obličej, aby z něj vyčetl nějaké náznaky emocí. Když se ani jednomu jeho záměr nezdařil, celkem chladně vystoupili na dvoře před služebním vchodem a bez pozdravu se rozešli. Pan Liška nafasoval teplákovou soupravu, pyžamo a odevzdal své věci konající službě. Potom mu bylo dovoleno se osprchovat a nakonec dostal nechutnou studenou večeři, sestávající se ze dvou krajíců chleba a postarší játrové konzervy.

Chudák trenér Liška se následně v cele předběžného zadržení připravoval k prvnímu výslechu, protože čelil několika trestním oznámením. Trestní oznámení od obyčejného blbečka v naší spravedlivé zemi sice nic neznamená, ale na radu svého právního zástupce podala trestní oznámení i starostka von Trubens, což byl problém. Soudní vykonavatelé jsou odjakživa spjatí se státní mocí, což dokazuje prostý fakt, že polovinu pracovní doby tráví tím, aby důkazy o tom zaretušovali.

První výslech pana Lišky probíhal v komorní atmosféře policejní služebny na krajském oddělení hospodářské kriminálky.

„Tak vás vítám po měsíci doma, pane Liško,“ pozdravil ho srdečně poručík Kopyto. „V následujících měsících budu váš přidělený vyšetřovatel, takže my dva se teď budeme vídat poměrně často.“

„O tom by se dalo s úspěchem pochybovat,“ ušklíbl se Liška. „Do dvou dnů jsem totiž venku. Chcete se vsadit?“

„Tak o to se klidně vsadím,“ přitáhl si židli poručík. „O vaši kauzu se zajímá sám hejtman, takže je dost nepravděpodobné, že by se někdo přetrhnul vám pomáhat.“

„Pomůže mi starostka von Trubens i pan podnikatel Severýn, protože jsou v tom oba namočení,“ opáčil sebevědomě Liška. „Dostane se to na stůl až k hejtmanovi a to bude váš konec.“

„Doporučil bych vám nevyhrožovat, aby se to neobrátilo proti vám,“ poradil mu starou pravdu poručík Kopyto. „Tyhle informace se častokrát záhadně šíří dál. Dál, než byste si myslel.“

„Vy nemáte ani ponětí o tom, co si myslím,“ založil si ruce za hlavu vyslýchaný. „V blízké budoucnosti o tom můžete uvažovat na Úřadu Práce.“

Pan poručík vstal a odešel ke svému stolu. Vytáhl ze šuplíku krabičku doutníků a znovu si sedl naproti něj.

„Víš, jak docílíš toho, aby ti člověk, kterému usekneš prst, ještě poděkoval?“ začal najednou Liškovi tykat. „Je to zajímavý psychologický fenomén.“

„Tak to teda nevím,“ odsekl Liška. „A mohl byste mi vysvětlit, proč mi tykáte?“

„Nejprve toho člověka zadržíš pro nějaké smyšlené provinění a necháš ho chvíli izolovaného od ostatních,“ zapálil si poručík doutník a zcela ignoroval otázku ohledně tykání, čímž Liškovi připomněl jeho slovenského kolegu. „Potom ho přivedeš a vyvoláš jednání, že mu bude useknuta ruka. Najdeš si někoho, kdo ti bude oponovat a hádat se, že je to moc kruté. Zadrženého mluvit nenecháte. Potom přistoupíš na dohodu, že mu tedy usekneš jen tři prsty a vytáhneš sekáček. Tvůj oponent ti zadrží ruku a začne tě přemlouvat, že trest je stále ještě moc přísný. Po krátké hádce znechuceně přistoupíš na další snížení trestu, s tím, že usekneš jen jeden prst, ale to bylo naposledy, co ustupuješ. Potom mu ten prst usekneš a zadržený ti ještě poděkuje za tvou dobrotu.“

„A proč mi to všechno říkáte?“ podivil se vyslýchaný. „To mě snad chcete zastrašit?“

„Přesně tak, protože tohle se ti stane, když mě nasereš!“ zaburácel vyšetřovatel. „A teď mi povíš všechno o té ukradené dotaci, jinak tě tady budu držet až do soudu. Je ti to jasné?“

„Žádnou dotaci jsem nikdy neukradl,“ trval si na svém Liška. „Peníze byly sice použity na neuznatelné náklady, ale rozhodně se nejednalo o krádež.“

„Aha, takže vy podnikaví chytráci už slovo krádež vůbec nepoužíváte, co?“ pousmál se poručík. „Pokud si koupím za státní dotaci na veřejný bazén své vlastní auto, není to krádež, ale neuznatelný náklad?“

„Přesně tak, není!“ podíval se do příručky ministerstva ohledně pravidel čerpání dotace Liška. „Je to pouze neuznatelný náklad, který mi poskytovatel buď uhradí, nebo ne.“

„Takže to BMW považujete pouze za neuznatelný náklad, nikoliv za krádež,“ zrekapituloval to vyšetřující. „Je vám snad ale nad slunce jasné, že ty peníze budete muset vrátit, že?“

„To zrovna ne, pane poručíku, už jsem písemně požádal o změnové řízení ohledně přesunutí prostředků,“ pochlubil se mu vyslýchaný. „Říká se tomu aktivní spolupráce. Kromě toho je poskytovatel současně i schvalujícím projektu, takže vůbec není jasné, jestli tento náklad vymůže. V nejhorším případě to budu splácet po tisícovce měsíčně,“ rozverně mu prozradil.

„Takhle to ale budete splácet skoro sto padesát let,“ opáčil překvapeně pan poručík, když si to bleskově ověřil na kalkulačce.

„Bohužel, víc měsíčně nemůžu dávat,“ omlouval se Liška. „Budu se rozvádět a zůstane mi tak maximálně životní minimum.“

Nakonec bylo rozhodnuto, že celou situaci ohledně zmizelé dotace nejprve prošetří speciální komise Ministerstva financí České republiky, jelikož nebylo úplně jasné, jestli vůbec došlo k trestnému činu. Policii bylo naznačeno, že podobný skandál si naše země nemůže dovolit. Ještě aby se tak v zahraničí rozkřiklo, že už ani ty dotace pořádně čerpat neumíme a umožňujeme jejich rozkrádání v mezinárodním měřítku.

Toto šalamounské rozhodnutí tedy znamenalo, že pan magistr Liška měl být okamžitě propuštěn na svobodu, protože trestní oznámení bylo grantovou agenturou staženo. Z legislativních důvodů se muselo nejprve zjistit, jestli došlo k porušení rozpočtové kázně, protože trestný čin převodu státní dotace do zahraničí směrnice ministerstva nezná.

Za tímto rozhodnutím stál pochopitelně sám pan hejtman, který rozhodně neměl zájem na tom, aby právě jeho radnice byla spojována s nějakým problémem ohledně čerpání dotací. Díky tomuto politickému rozhodnutí mohl pan Liška už druhý den po převozu ze Slovenska večeřet doma.

 

 

Kapitola dvacátá

Spravedlnost je slepá jen na oko

Kořenem slova spravedlnost je právo a to je možná ten hlavní problém, kolem kterého se všechno točí. Spravedlnost by měla být nestranná, nezištná, nepodléhající moci a nárokovým vlivům, prostě slepá, jak tomu chtěla a ostatně i byla bohyně Justicie. Jenomže tak jednoduché to není. Spravedlnost je slepá jen na oko, tím druhým velice pozorně sleduje význam své slovní podstaty, totiž osobovat si právo mít na něco právo. A když na to mám právo, můžu si to vzít a zůstávám nadále spravedlivým.

Jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, jednoduchý případ zneužití veřejných prostředků byl z právního hlediska natolik složitý, že ho komise Ministerstva financí musela zkoumat několik měsíců. Za těch několik měsíců se však politická i personální situace na Ministerstvu změnila, jelikož byly volby. Kromě toho se změnil i předseda komise a konec konců i ti svědkové zapomínají, když je to v momentální situaci výhodné.

Co k tomu říct? Snad jen tolik, že krást se rozhodně nevyplácí, tedy pokud nejste čirou náhodou místní politik, nebo vlivný podnikatel, pak se to vyplácí skoro vždy. Taktéž není špatné být slavný umělec, nebo sportovec, těm se taktéž promíjí vše. To chudák obyčejný člověk to odskáče v plné parádě. Mimochodem, je zajímavé, že ještě nikdo nikdy nedefinoval toho často zmiňovaného obyčejného člověka. Ve skutečnosti se totiž jedná o člověka, který je přinucen živit ty neobyčejné člověky obecné, o nichž byla právě řeč.

„Můžete jít dovnitř,“ pokynul zřízenec oponentní komise nesourodé skupině stojící na chodbě. Byl tam podnikatel Severýn, starostka von Trubens, předseda Miklenda a trenér Liška. Ti pomalu vešli dovnitř, zaujali místa naproti svolané oponentní komisi a pohlédli přímo do očí děsivé tuposti státního aparátu.

„Nejprve nechť promluví pan Jaroslav Severýn, jakožto tichý majitel právnické osoby žadatele o dotaci,“ zahájila poněkud teatrálně řízení paní předsedkyně.

„Nejsem majitel žádné osoby,“ bránil se pan Severýn, který předchozí větě vůbec nerozuměl. „Natož nějakého právníka! Ale jestli myslíte, že bych měl právníka mít, tak to není problém. Můžu si ho opatřit během několika minut!“

Komise se po sobě podívala a paní předsedkyně pokynula směrem k zapisovatelce, čímž jí dala možnost taky se realizovat.

„Právnická osoba je vaše společnost, zastupovaná vámi jmenovaným předsedou představenstva, který je tímto jmenováním dle výpisu z obchodního rejstříku statutárním zástupcem této společnosti,“ poučila pana podnikatele zapisovatelka. „Jeho zápisem v obchodním rejstříku jste ho pověřil vedením společnosti.“

„Nějak to nechápu,“ přiznal se Severýn, částečně z rozvernosti a částečně na radu pana Lišky. „Já jsem majitel firmy, ale předseda představenstva ji vede? Myslel jsem, že je to jenom formální funkce.“

„Proboha vy nechápete pozici právnické osoby?“ zeptala se ho zděšeně paní předsedkyně. „Jak můžete vlastnit tak úspěšnou společnost? Jmenoval jste pana Miklendu statutárním zástupcem s právem jednání ohledně dotační žádosti dobrovolně?“

„Asi ano, když to říkáte,“ připustil pan Severýn. „Proč by ne, vždyť je to přece můj zaměstnanec. Já na takové hlouposti nemám čas.“

„A víte vůbec, co to znamená předseda představenstva a jaké má skutečné pravomoci?“

„Jistě,“ opáčil suverénně pan Severýn. „To přece ví každý.“

„Tak jaké, například?“ zeptala se ho paní předsedkyně.

„Například předsedá představenstvu,“ začal mlžit pan Severýn, který se v zákonech příliš nevyznal. Potom se významně odmlčel, aby svým slovům dodal váhy.

„Dobrá, takže ve skutečnosti moc dobře víte o tom, že za společnost formálně vystupuje pan Miklenda a vy jste jen tichý majitel, nemám pravdu?“ vstoupil do jednání nenápadný muž v kostkovaném obleku, sedící stranou.

„V podstatě jste to vystihl zcela přesně, ať už jste kdokoli,“ ušklíbl se podnikatel. „Jsem takový tichý majitel, bez jakékoli odpovědnosti.“

„Nuže pane Severýne, co nám můžete říct k tomu, že jako náhodou jste před podepsáním žádosti o dotaci změnil statutárního zástupce ze své osoby na pana Miklendu?“ zeptala se pana podnikatele znovu předsedkyně komise. „Nehrála v tom rozhodnutí hlavní roli především snaha vyhnout se zodpovědnosti?“

„Samozřejmě že ne!“ zalhal okamžitě pan Severýn. „Ale ohledně móresů na naší krajské Radnici vám toho mohu říct hodně, to se budete divit!“ pokračoval ve výpovědi. „Na Radnici se toho vůbec hodně peče, abyste věděli,“ jenomže jakmile se nadechnul k obsáhlejšímu proslovu, byl okamžitě přerušen.

„Vy ohledně radniční komise nebudete mluvit vůbec,“ skočil mu briskně do řeči přísedící muž v kostkovaném obleku. „Jste smlouvou o dotaci povinován vyjadřovat se pouze k faktům ohledně vaší firmy, jinak je to politicky nekorektní.“

„Co je to za burana?“ zeptal se překvapeně pan Severýn předsedkyně komise. „Skáče mi tady do řeči jako nějaký mistr světa ve skákání.“

„To je ministerstvem pověřený soudní znalec, pan inženýr Havlík,“ poučila ho vlídně paní předsedající. „To on celé řízení monitoruje z pohledu státní správy.“

„Nemyslel jsem buran v běžném slova smyslu,“ zamyslel se Severýn. „A proč není ve společenském oděvu? To mě zmátlo, myslel jsem, že je to nějaký poskok, nebo zapisovatel.“

„No dovolte,“ utrousila paní zapisovatelka. „Já tady nejsem pro srandu!“

„Na názoru pana soudního znalce do značné míry závisí výsledek šetření,“ přerušila všechny paní předsedkyně. „Ve skutečnosti on rozhodne o tom, jestli předáme výsledek našeho interního šetření policii České republiky.“

„Máte velmi pěkné šaty, paní předsedající,“ zakoktal po chvíli přemýšlení Severýn a pokoušel se naivně změnit téma na jinou oblast. „Vypadáte v nich skvěle, musely být jistě drahé.“

„Vy zase máte pěkný spis,“ opáčila vtipně paní předsedkyně. „A taky není levný. Jsou to dokonce miliony.“

„Na milióny jsem si vždycky potrpěl,“ opáčil vtipně pan Severýn. „Jenomže k tomu vám na radu svého právního zástupce nemůžu nic říct, jedině kdybyste snad měli zájem o nějaké ty klepy z radnice. Třeba jak se tam vyřizují podobné státní zakázky!“

„Děkuji, ale o to zájem nemáme!“ rozčílil se soudní znalec. „Podobné nepodložené politické útoky doslova devastují víru občanů v jejich zástupce.“

Paní předsedkyni bylo od počátku jasné, že jelikož vyšetřovací komise nemá žádné pravomoci, jen velmi obtížně bude z vyšetřovaných dostávat nějaká přiznání, proto pana podnikatele poslala zpátky na chodbu a nechala si zavolat dalšího svědka.

„Dalším předvolaným před komisi je pan Arnošt Liška,“ oznámil všem přítomným zřízenec. „Je současně vyšetřován policií České republiky, takže jeho výslech bude pouze formální.“

Zapisovatelka vykoukla na chodbu a kývla na bývalého trenéra. Mimochodem je zajímavé, že trenér Liška, i když celou dobu tvrdil, že nemá žádný majetek, přijel na oponentní řízení ohledně možného zneužití dotace ve zbrusu novém BMW. Tím si vydobyl hned zpočátku značný respekt celé komise, která by ráda udělala totéž, kdyby k tomu dostala příležitost.

„Sedněte si,“ vyzvala ho paní předsedkyně. „Budete vypovídat.“

„Odmítám sedět i vypovídat,“ usmál se na ni pan Liška, protože moc dobře totiž věděl, že do vězení stejně nepůjde. Nic nepodepsal, za nikoho neručil, byl vlastně vinen jenom drobným osobním selháním, což státní moci v poslední době příliš nevadí.

„No dobrá, tak se můžete vrátit zpátky na chodbu,“ propustila ho předsedkyně a všichni ostatní členové komise za odcházejícím Liškou obdivně hleděli. Chybělo jim však najít viníka a ten se přímo nabízel.

Ano, je tomu skutečně tak. Nejhůře vždy dopadnou nastrčení statutární zástupci, protože právě oni podepisují rozhodující listiny. Chudák Miklenda by o tom mohl vyprávět, kdyby měl dostatečnou slovní zásobu. Jeho výdaje byly vyhodnoceny jakožto nezpůsobilé a bylo mu nařízeno vrátit celou částku do státního rozpočtu, protože nebyl politik, sportovec, umělec, profesor, ani bohatý podnikatel. Byl bohužel pro něj tím, čemu naše státní moc říká obyčejný člověk a ten to vždycky schytá za ostatní. Ihned po předvolání si sedl před komisi a ze zvyku vyndal z aktovky propisku a blok na poznámky.

„Pane předsedo, co nám povíte k podpisu smlouvy?“ vyzvala ho předsedkyně komise a zírala na jeho blok s mrožem na obalu. „Mimochodem, nemusíte nám odpovídat, jste jediný, kdo tady sebou nemá vlastního obhájce.“

„Ale já chci vypovídat,“ nabízel se nerozumě Miklenda. „Mám toho hodně co říct.“

„To je v pořádku, že chcete vypovídat, ale nemáte tady svého obhájce,“ přerušila ho nervózně paní předsedkyně. „Takže bych vám raději doporučila pořádně vše rozvážit, než se to dostane do zápisu.“

„Takže nejprve bych chtěl říct, že jsem obětí spiknutí!“ obrátil se směrem ke zbytku komise pan Miklenda, protože tam cítil více zastání. „Vůbec o ničem jsem nevěděl, akorát jsem to podepsal,“ bránil se tím nejprostším způsobem od počátku dějin nejapného vymlouvání. „Celou tu smlouvu sestavoval pan Liška a já jsem ji ani nečetl.“

„Přesto jste ji podepsal,“ konstatovala chladně paní předsedkyně. „To dokazuje, že jste naprosto přesně chápal svou pozici ve společnosti. Doufám, že se nyní nebudete pokoušet zbavit odpovědnosti předsedy představenstva. Nebo se snad pletu?“

„Jistěže se nepletete, jsem přece předseda představenstva a ten je zplnomocněn podepisovat smlouvy,“ podivil se její otázce pan Miklenda. „Za to jsem placený. Ale jinak jsem vůbec netušil, co v té smlouvě je.“

„Jste úplně normální?“ zeptala se ho po chvíli ticha poněkud necitlivě paní předsedkyně. „Nechci se vás dotknout, ale podepisovat bezmyšlenkovitě vše, co vám zrovna někdo předloží, to zrovna nesvědčí o vaší soudnosti.“

„Jsem úplně normální, jinak bych přece nikdy nemohl být předsedou představenstva,“ podivil se jejímu podezření pan Miklenda. „Proč si myslíte, že je normální podepisovat smlouvy za firmu, ve kterém pracuji a které mi předloží kolegové, kterým věřím?“

„Není to nenormální, ale není to ani rozumné,“ zamyslela se paní předsedkyně. „Alespoň ne bez hlubšího pochopení podstaty právního závazku. Být vámi, tak bych raději odmítla vypovídat.“

„Tak v tom případě odmítám vypovídat,“ ulevilo se Miklendovi a začal si dávat věci do aktovky.

„Výborně, do zápisu pro policii České republiky uveďte, že svědek odmítl vypovídat,“ otočila se k zapisovatelce paní předsedkyně. „To vám při došetřování příliš nepomůže.“

„Vy jste mě k tomu donutila! To je spiknutí!“ volal zoufale pan Miklenda a rozhlížel se kolem sebe. „Vždyť přece musí být každému jasné, že s tím nemám nic společného.“

„Správně,“ pousmála se předsedkyně vyšetřující komise. „Je to spiknutí proti rozpočtové kázni, které jste sám inicioval.“

„Já jsem nic neinicioval,“ opáčil po chvíli přemýšlení zmatený Miklenda. „To můžu odpřísáhnout na hrob svých rodičů!“

„Vážně?“ pousmála se předsedkyně. „A co to tedy znamená iniciovat?“

„To nevím,“ připustil zmatený Miklenda. „Já už vlastně vůbec nic nevím. A když nevím co to je, tak to dokazuje, že jsem to nikdy nedělal, to je snad jasné,“ bránil se tou nejjednodušší argumentací, na kterou momentálně stačil.

„To, že něčemu nerozumíte, ještě neznamená, že jste to nedělal,“ vychutnávala si jeho prostotu státní zástupkyně. „Klidně jste to mohl činit nevědomky.“

„Vzdávám se,“ zhroutil se duševně poražený předseda představenstva. „Vždycky jsem si o sobě myslel, že jsem slušný člověk, ale co tady na sebe slyším, mě zřejmě řadí mezi padouchy.“

„Výborně, takže jste se nám v podstatě přiznal,“ ušklíbla se předsedkyně, které bylo jasné, že bez viníka nemohou případ uzavřít. „Můžete odejít.“

Pan Miklenda se zmateně odšoural na chodbu a celé komisi se očividně ulevilo. Dokonce si objednali další termosku s kávou, což je považováno v právnických kruzích za předčasný rozsudek.

„Poslední z přítomných dostane prostor vážená paní starostka,“ povstala předsedkyně, mimochodem poprvé za celé slyšení. Madam von Trubens mezitím napochodovala do místnosti.

„Paní starostko, co nám můžete říct k výše uvedeným obviněním?“

„Na radu svého právního zástupce odmítám této komisi cokoli vysvětlovat,“ opáčila znechuceně madam Beatriz. Všem přítomným se ulevilo.

„Tímto celé zasedání končím a výsledek dostanou všichni zúčastnění do jednoho měsíce poštou,“ rozhlédla se předsedkyně po kladívku, a když jí došlo, že žádné nemá, tak alespoň hlasitě sklapla složku.

Po odchodu z budovy ministerstva si pan Severýn společně s kamarádem Liškou zašli na skleničku. Z podmínky si nic nedělali a nikdo tomu druhému nic nevyčítal, oba chápali, že být v opačných pozicích zachovali by se stejně.

„Byly doby, kdy se zloději opovrhovalo,“ zamyslel se Liška. „Dneska aby se jim člověk klaněl, protože nám vládnou.“

„Přesně tak,“ potvrdil mu jeho slova Severýn a raději se podíval pod stůl a do solničky, jestli tam není mikrofon. „Ta soudkyně mě stála víc peněz, než ten fotbalový klub, pak ve sportu chybí peníze. To byl taky nápad, cpát se do rozvoje obce.“

Venku se mezitím rozpršelo, servírka začala zavírat okna a rozsvítila lustry.

„Stejně je zajímavé, že ve vazbě skončil nakonec jenom ten naivní kos Miklenda,“ zadumal se v záchvatu svědomí pan Severýn. „Vždyť vlastně ani nevěděl, o co běží.“

„Dobře mu tak,“ projevil mnohem méně empatie Liška. „Chtěl být předseda, tak teď to má s plnou parádou. Může v base předsedat sboru kastrátů!“

„On nechtěl být předseda,“ připomněl mu jejich konspiraci Jarda. „To my dva jsme ho přesvědčili, aby to vzal. Jsme v podstatě pěkní hajzlíci. Jediné co mě uklidňuje je fakt, že jsem z toho nakonec neměl žádný prospěch. Mimochodem, nevíš, kde všechny ty peníze skončily?

„Zabavil je finančák,“ zalhal Liška. „Obstavili mi můj soukromý účet a všechny peníze byly převedeny zpět na účet dotačních fondů. Nemám už ani vránu, člověče, tak se nerozčiluj.“

To ovšem nebyla až tak úplně pravda, pan Liška stihl utratit naprostou většinu dotace, což se pochopitelně snažil zatajit. Byl sice momentálně doopravdy bez peněz, protože zbytek na účtu stát obstavil, ale drahý automobil zakoupený z uloupených peněz si pochopitelně ponechal. Také menší vilu zakoupil za hotové z vybraných peněz. Samozřejmě je předtím nechal protáhnout několika bankovními ústavy.

„U té komise padlo, že vznikla škoda několik miliónů,“ zadumal se Severýn. „Kdyby se všechny peníze vrátily na účet ministerstva, tak by přece žádná škoda nevznikla.“

„Určitě tím mysleli ty své náklady na vyšetřování,“ zadumal se Liška. „Každý ví, kolik si účtují státní právníci za hodinu. Jsou to ale jen fiktivní škody, ty nikdo platit nebude.“

„Ještě že tak,“ přikývl mu na jeho dedukci Severýn. „Nakonec každý přece dojde štěstí svého.“

„Správně!“ zasmál se Liška. „A ještě bych dodal oko za oko a zub za zub.“

„Hele, nerozčiluj mě. Zubař mi před hodinou vytrhl dva zuby,“ odfrkl si pan Severýn. „Ještě teď mě brní celá půlka hlavy.“

„Jak můžeš takhle sprostě mluvit o svém zubaři,“ opáčil vtipálek Liška, kterému už otrnulo. „Že tě huba nebolí,“ zasmál se vlastnímu vtipu.

„Právě že bolí,“ nepochopil Severýn jeho pohotovou reakci. „Bolí to jako čert.“

„Tak promiň,“ začal se smát Liška. „Ale užil sis to, co? Byl jsi tak říkajíc u vytržení,“ pokračoval v provokacích.

„Jdi do prdele,“ urazil se pan podnikatel, kterému konečně došlo, že si z něj Liška dělá legraci. „Takové pitomé fóry si nechej pro Miklendu. Ten je nepochopí a ještě se tomu zasměje.“

 

Kapitola dvacátá první

Pravda a Láska

Už je asi osudem všech speciálních odborných komisí, aby po několikaměsíčním zkoumání nic nezjistily a navzdory rozměrným spisům nakonec nedošly k žádnému závěru. Celá kauza ohledně nejasného zmizení větší části dotace byla tedy nakonec vrácena Policii České republiky k dořešení škody. Z Ministerstva vnitra však společně s žádostí o došetření přišel pokyn, že není ve státním zájmu přidávat další skandál ohledně čerpání dotací v už tak dost truchlivém výčtu podobně neprůhledných akcí. Problémů s čerpáním evropských peněz měly všechny naše vlády po celou dobu svých mandátů až nad hlavu, takže fixlování nakradeného byl v podstatě jejich jediný program. Tak nízko klesla porevoluční idea.

Z průběžné zprávy Ministerstva financí bylo totiž ihned po přečtení zřejmé několik věcí. Zaprvé, celý případ zneužití dotace je naprosto nepřehledný a veškeré důkazy jsou nepřesvědčivé. Za druhé, kdyby se to někdo snažil rozplést, stálo by to ještě dvakrát tolik peněz, než kolik bylo zpronevěřeno a za třetí, kdo se v tom bude ještě šťourat, bude odvolán z funkce. Zde si musíme vzpomenout na naše generály, kteří neustále tvrdí, že zrušení armády by stálo dvojnásobek toho, než její každoroční živení. Většinou ovšem zapomenou říct, že jenom ten první rok.

Od počátku sice bylo jasné, že peníze zpronevěřil pan Liška za nechtěné asistence pana Severýna, který je sice chtěl původně ukrást sám, ale o to vlastně ani nešlo. Není důvodu stíhat dnešní podnikatele, raději si posvítíme na jejich zaměstnance. Pan Liška byl tedy policií veden jako hlavní podezřelý a jako důležití svědci byli jeden po druhém povoláni panové Severýn, Miklenda, Kobliha a paní starostka. Výslech pana Severýna však netrval dlouho.

„Jak se vám daří, pane Severýne?“ zeptal se ho rozpustile vyšetřovatel, aby hned zčerstva navodil nevyzpytatelnou atmosféru. „Všechno šlape jak má?“

„Děkuji za zájem, poručíku, daří se mi výborně,“ protáhl se oslovený a sundal si sako. „Na obloze mého života není ani mráček,“ dodal sebevědomě.

„Tak to se mýlíte,“ poučil ho nekompromisně policista a zapnul počítač, což byla také jeho jediná počítačová odbornost. „Ve skutečnosti máte obrovský problém, mládenče. Ministerstvo financí si vyžádalo podklady k oponentnímu řízení ohledně té vaší dotace a to je váš konec, víte o tom?“

„Na radu svého právního zástupce odmítám vypovídat z důvodu velmi špatného zdravotního stavu,“ pousmál se Severýn. „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí i bez mé výpovědi! Víte, kdo to řekl?“

„Výroky kriminálníků mě nezajímají,“ utrousil nezúčastněně poručík, aniž by tušil, jak blízko a současně i daleko je pravdy.

„To řekl náš největší prezident!“ zaburácel kovaný podnikatel Severýn. „Akorát bez té výpovědi, to je snad jasné.“

„No dobře, tak se zklidněte,“ chlácholil ho policista. „Ale stejně děláte velkou chybu,“ pokoušel se ho dál zviklat. „Budu muset napsat do protokolu, že odmítáte spolupracovat. Navíc jste to měl oznámit dopředu, takže nyní by se to mohlo vykládat jako vyhýbání se spravedlnosti.“

„Bohužel, pane poručíku, s tím počítám,“ prohlásil pan podnikatel a ihned po svém prohlášení byl propuštěn z vyšetřovací místnosti.

Hned nato přišel na řadu vážený pan profesor Slavomír Kobliha. Pan profesor měl kromě oliv rád i peníze, jak už tomu tak u vzdělanců občas bývá a docela rád si přivydělal nějakou tou neškodnou studií proveditelnosti pro místní podnikatele. A jako každý správný matematik pomocí kvadratických rovnic a kombinatoriky snadno dokázal, že dvě a dvě jsou pět, což mu u vládních úředníků procházelo. Tentokrát ovšem narazil na policii, proti které je matematická analýza komplexních čísel zcela bezmocná. Policisté totiž neví, co je to analýza komplexních čísel a trvají na tom, že dvě a dvě jsou čtyři, nebo míň.

„A jak se daří vám, pane profesore,“ zahájil neformálně výslech poručík. „Nikdo vás tady nechce šikanovat, ale výpověď podat musíte.“

„Ujde to,“ opáčil opatrně pan profesor. „Zatím mě ještě nikdo neseřezal obuškem.“

„Chlapi si šetří síly, uvidíme, jak se věci vyvinou,“ zasmál se policista. „Dělám si srandu, pochopitelně,“ dodal po chvíli trapného ticha a následně nabídnul panu profesorovi šálek kávy.

„Povězte mi něco o té Studii proveditelnosti, kterou jste napsal pro potřeby státní dotace firmy pana Severýna,“ vyzval ho, když si pan profesor osladil a zamíchal.

„Všechno, co jsem v té studii napsal, je čistá pravda,“ zapřísáhl se pan profesor. „Celý podnikatelský záměr potvrzoval známky implementačních kritérií.“

„Vy dost často píšete čistou pravdu, samozřejmě kromě několika čistých lží, co?“ podotkl vtipně pan vyšetřovatel. „Vy máte nějaké osobní vazby na pana podnikatele Severýna?“

„Nemám žádné vazby na podnikatelský sektor,“ ohradil se akademik.

„Takže vy neznáte slečnu Severýnovou, dceru pana podnikatele, kterému jste doporučil jeho podnikatelský projekt?“

„Nikdy jsem o ní neslyšel,“ trval si na svém pan profesor.

„Je to vaše studentka,“ podivil se poručík. „Je ve třetím ročníku, takže můžete těžko tvrdit, že ji neznáte.“

„Mám stovky studentů v každém ročníku,“ namítnul pan profesor. „Vy znáte všechny lidi, které jste kdy vyslýchal?“

„To ne,“ připustil vyšetřovatel. „Ale všichni vaši studenti se přece nejmenují slečna Severýnová, že?“

„Samozřejmě že ne,“ podivil se pan profesor. „Co je to za pitomou otázku?“

„Ona není tak pitomá, jak se na první poslech zdá, pane profesore,“ naježil se vyšetřovatel. „Jméno Severýn je tady v kraji dostatečně známé. Tady je zcela zřejmé propojení a střet zájmů. Nebo snad chcete naznačit, že všichni policisté jsou pitomci?“

„To rozhodně nechci!“ pousmál se akademik a dokonce i vypadal, že tomu věří. „Jste přece pracující inteligence.“

„To by vás taky mohlo mrzet, považovat nás za blbce,“ uvěřil mu vyšetřovatel. „Mimochodem, tady ve vaší studii čtu, že celá akce přiláká do regionu turistický ruch. Jak jste na to přišel?“

„To se jen tak říká,“ pousmál se pan profesor. „Nikdo to přece nemyslí vážně.“

„Cože?“ podivil se vyšetřovatel. „Tohle napíšete do oficiální zprávy a čekáte, že to nebude rozporováno? Vždyť je to klamání úřadů.“

„Samozřejmě že ne, vždyť je to jen fráze, která se kopíruje z jedné studie do druhé,“ spustil žoviálně pan profesor. „Turizmus je pro mě jako pro vědce hodnotou iracionální, sloužící pouze k popisu možných dopadů. Ostatně, žádná čísla jsem neudal.“

„Tak jak jste mohl psát studii ohledně oblasti, které vůbec nerozumíte?“ zeptal se ho logicky pan poručík.

„To je normální,“ vysvětlil mu profesor současnou truchlivou skutečnost. „Při psaní podobných studií ani tak nejde o oblast znalostí z oboru, jako spíše o formální strukturu dokumentu. Kromě toho, posoudit výstavbu bazénu nevyžaduje IQ génia.“

„Ale vždyť jste ohledně sportu a tělovýchovy naprostý diletant,“ pokusil se ho opět vyvést z rovnováhy vyšetřovatel.

„A víte vy vůbec, co znamená slovo diletant?“ překvapil ho pan profesor protiotázkou.

„Je to označení člověka, který nerozumí podstatě problematiky,“ vařil z vody překvapený vyšetřovatel. „Prostě člověk, který je v daném oboru laik.“

„Tak to se mýlíte,“ překvapil ho akademik. „Slovo diletant pochází z latinského per il suo diletto, což znamená pro vlastní potěšení. Je to člověk, který se zajímá o věc kvůli její podstatě, ne pro peníze.“

„Takže amatér,“ ušklíbl se poručík.

„No jistě,“ potvrdil mu jeho domněnku profesor Kobliha, „ale tak jednoduché to není,“ dodal. „Nad podobnou problematikou se lidé zamýšleli roky a dospěli k názoru, že na penězích leží kletba. Jakmile někdo začne tvořit pro peníze, ihned se pokazí. Skutečně hodnotnou věc totiž dokáže vytvořit jen ten, kdo je zapálený pro věc samotnou a nehledí na honorář. Staří Římané to dokázali pojmenovat naprosto přesně.“

„Ale staří Římané už tady nejsou, že?“ pokusil se ho zviklat policista.

„Fyzicky samozřejmě ne, ale jinak to staří Římané měli už dávno filozoficky vyřešeno,“ pokračoval pan profesor. „Je to o vyšších cílech. Je to otium a negotium.“

„Jaké otium?“ vyděsil se vyšetřující policista. „To je zase nějaké to vaše filozofování?“

„Přesně tak,“ pousmál se profesor. „Otium je činnost, kterou musí každý živý tvor konat pro svou obživu. Znamená to kupříkladu chodit do práce, jak se dneska říká. Ale negotium znamená službu společnosti navíc, třeba když někdo jen tak mimochodem nakreslí nádherný obraz města, ve kterém právě žije, vymyslí termodynamický zákon, nebo složí báseň oslavující nějakou velkou bitvu.“

„No jo, ale to přece dneska dělají vědci a umělci normálně za peníze, nebo ne?“ ušklíbl se „Takže se tím vlastně živí.“

„A právě proto to většinou nestojí za nic,“ zasmušil se pan profesor. „Já bych honoráře za vědu a umění zakázal. Jenom když něco děláš s opravdovým zájmem o věc, ne pouze kvůli obživě, tak to má skutečnou hloubku.“

„To by s vámi jen málokterý vědec, nebo umělec, souhlasil,“ namítnul vyšetřovatel. „Říká se, že pokud chcete něco dokázat, musíte se tomu věnovat profesionálně.“

„A to je ta zásadní chyba, že si společnost neváží diletantů, přitom to byli vždy diletanti, kteří přinesli zásadní myšlenky,“ rozohnil se pan profesor. „Je to stejné jako s krávou na poli. Když se pase na louce, řekl byste o ní, že pracuje?“

„Neřekl,“ připustil poněkud zaraženě pan poručík. „Požírání trávy je práce tak leda pro vola.“

„No vidíte, protože stejně by ten vůl tu trávu žral, protože musí,“ triumfoval pan profesor. „S lidmi je to stejné! Když něco děláš pro obživu, tak to dělat musíš, to je negotium. Staří Římané ale soudili lidi podle toho, co dělají, když nemusí. Co dělají navíc, pro říši, pro umění, pro vědu. Proto volím otium!“

„Ale vy děláte vědu za peníze,“ řekl mu chladně poručík. „Takže je to obživa jako vyšitá.“

„To je hluboký omyl,“ bránil se pan profesor. „Za peníze učím, vědu dělám navíc.“

„Víte co?“ opáčil náhle poručík. „Raději toho necháme. Zkušeně jste z toho vybruslil, to se musí nechat. Myslím, že už můžete odejít, jinak spolu ještě vyřešíme záhadu egyptských pyramid a to bych asi psychicky nezvládnul!“

S vědomím řečeného se nakonec vyšetřovatel rozhodl pana profesora vyřadit z okruhu podezřelých, jelikož usoudil, že byť byl z celé skupiny spiklenců intelektuálně nejvyspělejší, ve skutečnosti jako jediný z nich neměl ani tucha o tom, co se doopravdy děje.

„Ani jeden z nich to nevymyslel,“ utrousil vyšetřovatel. „Ten první na to byl moc blbý a ten druhý zase moc chytrý.“

Výslech paní starostky byl naopak velice krátký, stejně jako u pana podnikatele a byl u něj přítomen nejen vyšetřovatel a obviněná, ale i narychlo přivolaný ombudsman pro lidská práva. Výslech se sestával pouze ze dvou otázek.

„Vážená paní starostko, znáte nějakého pana Severýna?“ zeptal se nejprve opatrně pan poručík.

„Neznám,“ opáčila hrdě paní starostka. „Jak si vůbec dovolujete tvrdit, že se stýkám s podnikatelskou elitou našeho kraje!“ dodala, čímž se mimo jiné prozradila.

„A víte vůbec, co to znamená motivační dopis?“ pokračoval v otázkách strážce pořádku, který její výbuch ignoroval.

„Nevím,“ obořila se na něj znovu starostka. „Co si myslíte, že jsem snad namočená v nějaké korupci?“

„Tady není pochyb o tom, že celé obvinění paní starostky je politický útok,“ ukončil výslech pan poručík. „Další otázky jsou víceméně zbytečné, protože celou záležitost postoupíme internímu šetření ministerstva. To se nakonec rozhodne, jestli věc vrátí k došetření.“

„Pochopil jste to naprosto přesně,“ pochválil ho ombudsman, vyslaný na výslech paní starostky hejtmanem Vymětalíkem. „Takové schopné vyšetřovatele brzy čeká služební postup.“

„Celé to nařčení je zjevný komplot,“ ulevilo se poručíkovi, který hned nato nenápadně pohlédl ho kamery v rohu vyšetřovny.

„S tím se dá souhlasit, takže další výslech je zbytečný,“ potvrdil mu jeho domněnky ombudsman a pan poručík výslech ukončil. Při odchodu z vyšetřovny se všechny hlavní strany potkaly na chodbě. Člověk nepodnikavý by si možná v tuto chvíli naivně pomyslel, že musí nutně dojít ke konfliktu, ale takhle to nechodí. Podnikatelé chápou podobné aktivity jako drobnou kratochvíli a svým zlodějům nic nezazlívají. Vždyť ani šakalové nic nevyčítají hyenám, nebo supům, že se je neustále snaží odehnat od zdechliny. Moc dobře tomu sami rozumí.

Jako poslední byl na řadě předseda představenstva, který vše ohledně dotace podepsal a na jehož podivnou pozici poukazovala i zpráva ministerské komise. Pan poručík to právně pochopil jako povolení k odstřelu. Pan Miklenda starší mezitím seděl na židli před vyšetřovatelem a byl značně nervózní.

„Jakpak se vám daří, pane Miklendo?“ zeptal se ho nezaujatě poručík, vyplňující zatím nějaké další formality ohledně nových formulářů.

„Děkuji za optání,“ opáčil pan Miklenda. „Ve skutečnosti se cítím velmi špatně. Jako by na mě něco lezlo.“

„To bude nejspíš špatné svědomí,“ ironicky podotknul vyšetřovatel. „Nicméně přejdeme hned k věci,“ nasadil oficiální tón. „Vy jste podepsal žádost o státní dotaci na krytý bazén a peníze zmizely na nějaký zahraniční účet. Tušíte alespoň, co to pro vás právně znamená?“

„Netuším,“ přiznal se naivně Miklenda. „Firma přece patří Jardovi Severýnů, já jsem mu tam dělal jenom takového správce.“

„Statutární zástupce je právnická osoba se všemi důsledky tohoto pojmu,“ vysvětlil mu jeho situaci poručík svou oblíbenou naučenou frází. „Je to osoba oprávněná vyjednávat smluvní podmínky.“

„To souhlasí,“ ozval se naivně pan Miklenda. „Už při podepisování té smlouvy jsem měl takový divný pocit. Jakoby ti dva společně něco kuli.“

„No to vás sice šlechtí, ale neomlouvá,“ použil vyšetřovatel další ze svých oblíbených průpovídek. „Mimochodem, jací dva?“

„No přece Severýn a Liška! Já jsem vůbec netušil, o co se jedná,“ vykřikl zoufale pan jednatel a následně se nervově zhroutil. „Mě do toho nemůžete tahat!“

„To se ještě uvidí,“ zadumal se vyšetřovatel a pro jistotu uvalil na pana Miklendu ochrannou vazbu. Sice mu nebyl jasný dosah jeho činů, ale o celé akci věděl jistě víc než dost, aby mohl informovat příslušné úřady a pokus o vytunelování státní dotace pozastavit.

„Nazdar Jardo, jak se daří?“ v tu dobu nepokrytě pozdravil svého bývalého kamaráda bezpáteřní Liška, který na chodbě vyšetřovny potkal bývalého šéfa Severýna.

„Celkem to ujde, Lišáku,“ opáčil zvesela jeho okradený kamarád, přičemž pozoroval jedním okem paní starostku, jak je oba zcela ignoruje a odchází z budovy. Aby ne, politická elita se přece nebude zahazovat s tou sprostou podnikatelskou chátrou.

„Neříkej mi Lišáku,“ urazil se mezitím bývalý trenér a současný obviněný Liška. „Tohle mě dokáže od návštěvy Bratislavy pořádně vytočit. Ti naši bratři bývalí nás poslední dobou nemají moc rádi.“

„Nediv se, vždyť jim Pražáci pořád připomínali, že jsou občané druhé kategorie, to by byl div, kdyby se neodtrhli. Mimochodem, když jsem slyšel, jaké jsi tam dostal kapky, moc jsem se bavil,“ přisadil si pan s gustem pan Severýn. „Nakonec ses vytrestal sám, co, chytráku? Mohli jsme z toho něco mít oba a takhle nemá nikdo nic. Tedy kromě toho fára, kterým jsi přijel ke komisi, ale to budeš muset stejně asi vrátit.“

Nezaujatému divákovi by v tento okamžik možná mohlo být divné, že se zloděj a okradený spolu přátelsky baví, ale podobné chování bylo v devadesátých letech naprosto obvyklé. V oněch osvícených porevolučních dobách totiž kradli téměř všichni, takže na nějaké výčitky nebyl čas ani nálada. Zloději si totiž váží jen jiných zlodějů, zejména pokud kradou lépe než oni, takže sympatie ke kolegovi nakonec převáží nad pocitem křivdy.

A klíčové osoby celého příběhu, zejména pan Severýn s rodinou a darebák Liška, byli nakonec navýsost spokojeni. Jak se zdá, trestní právo v naší republice pamatuje na morální zotavení novodobých zbohatlíků. Pokud ukradete několik miliónů, nic se vám nestane, budete vyšetřováni na svobodě a případ pomalu vysublimuje do justičního vzduchoprázdna. Jen prosím ty rohlíky nekraďte, to by vám dal systém přes prsty.

„Nic na nás nemají,“ oznámil pan podnikatel své manželce, která pro něj přijela autem. „Kdyby ano, tak by si mě nechali ve vazbě.“

„Třeba tě zavřou až zítra, aby ušetřili za večeři,“ povzbudila ho madam Danuše a zamířila k domovu. „To víš, i státní správa musí hledět na výdaje.“

„Jsi jako vždy velmi vtipná!“ pochválil ji manžel. „Zapomínáš však na to, že když mě odsoudí, zcela jistě nám taky obstaví účty.“

„Ježišmarja, to snad ne!“ vykřikla paní Danuše. „Ty bys mě tu nechal bez koruny? To by tě mohlo mrzet i na onom světě!“

„No tak vidíš,“ ušklíbl se její manžel, který nepochopil skrytou výhružku. „To, že mě můžou zavřít s tebou ani nehnulo, ale že by nám mohli obstavit účet, tě rozčílilo dokonale.“

„Tak to přece není, miláčku,“ začala se k němu ihned lísat Danuše. „Víš přece, že tě nadevše miluji. Takže mi zítra založíš účet, kdyby se něco nepříjemného stalo, čumáčku?“

„Samozřejmě, drahá,“ zasmušil se pan podnikatel, který si už dávno nedělal ohledně citů své mladé manželky žádné větší iluze.

Mezitím nedaleko do nich, ve vazební věznici, však bylo mnohem méně legrace. Pan Miklenda si zrovna vybalil a chystal se na první noc v cele s několika dalšími mukly. Na návštěvu za svým bývalým klientem tam z pocitu povinnosti zaskočil i jeho právní zástupce.

„Nesnáším lidi, co pořád každému říkají, já jsem vám to říkal, ale já jsem vám to říkal!“ naklonil se k Miklendovi jeho obhájce. „Kdybyste mlčel, nic by se vám nemohlo stát!“

„Nic jste mi neříkal,“ podivil se bývalý pan předseda. „Celou dobu jste jenom psal zprávy do mobilu a v mezičase pokukoval zapisovatelce do výstřihu.“

„Ale mohl jsem vám to říct, kdybyste mě ráčil poslouchat,“ štěkl po něm obhájce. „Měl jste mlčet jako hrob a nic by vám nedokázali.“

„Já už to tady nevydržím,“ zalkal nebohý Miklenda. „Dostaňte mě odsud, pane doktore, nebo se zblázním!“

„Ale nezblázníte,“ utěšoval ho jeho obhájce, a když viděl, že hysterie pana Miklendy narůstá, raději se rozloučil. Zajímavé je, že pár dní po tomto rozhovoru se pan Miklenda doopravdy zbláznil.

 

 

Kapitola dvacátá druhá

Nepříliš laskavé vzduchoprázdno

Nakonec tedy všechno dobře dopadlo, vyšetřování se zdárně rozplynulo do ztracena. Bohatí zůstali bohatými, vlivní zůstali vlivnými a chudí chudými, jak to ostatně všichni na tomto světě kromě těch chudých chtějí. Situace boháčů se dokonce každoročně zlepšuje, takže jediné co je trápí, je to své bohatství řádně ohlídat. Jiné sociální skupiny si však vedou právě naopak a přitom je netrápí vůbec nic. Jsou to paradoxně právě ty sociální skupiny, které se každá vypečená parta hajzlíků toužících po moci snaží naoko chránit, ale přitom jsou vždy opomíjeni. Jsou to naši nejchudší spoluobčané, kterým politici trefně říkají nepřizpůsobiví, protože oni sami se umí přizpůsobit dokonale.

„Tak už zase tady máme Vánoce. Je třeba ozdobit stromek!“ zahlásila Jaruna ve staré vrátnici. „Vstávejte ožralci a veselte se!“

„Cože? Už jsou zase Vánoce?“ podivil se jako každý rok Tadeáš. „Vždyť byly nedávno. Člověk aby furt něco slavil, už mě to fakt sere. Stejně jsou Vánoce jenom pro bohaté, tak s tím každý rok neotravuj.“

„Vánoce jsou pro všechny,“ sedla si na starou bednu od mrkve mírně společensky unavená Jaruna. „Každý má právo oslavit narození pána Ježíše.“

„Jenomže to všechno stojí peníze a my ty peníze zrovna nemáme!“ připomněl jí Tadeáš jejich situaci. „Až budu milionář, tak potom můžeme slavit třeba narození medvídka Pů, když ti to udělá dobře, ale zatím se musíme uskromnit.“

„Možná bys mohl méně chlastat a víc chodit se sběrem,“ začala ho hned komandovat chraplavým hlasem jeho družka, jak už to zkouší všechny ženské po celém světě. „Celý rok jsem tě nemohla pořádně vzbudit. Proto jsme pořád bez peněz.“

„Spím proto, abych se s tebou nemusel hádat,“ vrátil jí to Tadeáš. „Kdybys se mou alespoň občas spala, tak bych určitě tak často nespal,“ rýpnul si.

„Když ty spíš, tak já spím tady s Matyášem,“ štěkla po něm Jaruna. „Že je to tak, Maťo?“ dožadovala se souhlasu jejich společného kamaráda.

Matyáš ji však ignoroval, protože zrovna spal. Chvíli bylo ticho.

„Jděte všichni do prdele,“ urazil se po uplynutí výše uvedené chvíle ticha Tadeáš a začal znovu usínat. Stejně byl už jako každý den řádně podnapilý a chvilka menšího zdřímnutí nikdy nezaškodí.

Jaruna ho mlčky pozorovala a popíjela u toho krabicové víno, které Tadeáš toho dne přivezl. Asi tak po deseti minutách vyhodnotila situaci tak, že se nudí a musí ho znovu probudit.

„Nespi a vesel se, miláčku,“ kopla do Tadeáše stejně jako včera, před týdnem, i před rokem. „Já se tady můžu přetrhnout, aby Vánoce stály za to, a ty to všechno prospíš.“

„Nech toho,“ začal mžourat Tadeáš. „Dneska už mám vyděláno, našel jsem dva poklopy. Ve sběrně mi dali stovku, takže vínečko máme.“

„Jsou to jenom dva litry a to mi nestačí,“ vykřikla Jaruna. „Co budu dělat večer? A proč jsi koupil takové drahé víno? Jsi normální? Litr za padesát? Kdybys koupil to za dvacku, mohli jsme mít litrů pět!“

„Koupil jsem ho, protože bylo ve slevě,“ chvástal se Tadeáš. „Je to francouzské víno a bylo zlevněné, protože má poškrábanou vinětu. Za zbytek jsem koupil cigára. Víc štěstí si ani nezasloužíme.“

„To si všímám, že je to francouzské víno,“ zasmušila se Jaruna. „Rozvaluješ se tady jako nějaký Francouz.“

„Francouzi jsou v pohodě,“ pokoušel se obhajovat svůj životní postoj Tadeáš. „Mají lepší víno a i to krabicové. Líp se otvírají.“

„Jenomže Francouzi žerou žáby,“ začala se hádat Jaruna. „To já bych žáby nikdy nežrala. Možná bych snědla psa, nebo kočku, ale žábu nikdy. To bych raději zdechla hlady!“

„Žabí stehýnka jsou vyhlášená specialita, ty trubko,“ setřel ji Tadeáš. „Psali to v tom Blesku, v tom, co jsi šlohla v Kauflandu, takže to musí být pravda.“

„Ty jsi pitomý jako vědro sraček,“ utřela ho na oplátku Jaruna. „Ani v tom Blesku to psát nemusí, protože se to ví i na Měsíci.“

Hned nato si začala ostentativně číst, aby bylo všem okolo jasné, že její intelektuální úroveň značně přesahuje místní poměry.

„No jo, ty máš vždycky pravdu,“ ušklíbl se Tadeáš. „Podívej se tady na Maťa, ten drží dietu a neotravuje. Teď sice spí, ale jinak ji drží,“ začal se smát jako o život.

Jaruna se koukla na spícího Matyáše a kopla ho do nohy. Chudák Matyáš se probudil a zmateně koukal kolem sebe.

„Co mě budíš?“ začal si protírat oči. „Co se děje? O co jde? Jsou tady policajti?“

„Jde o to, že nám tady chrápeš!“ seřvala ho okamžitě Jaruna. „Máš přece držet dietu! Tadeáš mi říkal, že máš držet dietu a ty místo toho chrápeš!“

„No a co,“ omlouval se zmatený Maťo, i když nevěděl proč. „Já umím držet dietu i ve spánku,“ zmohl se na překvapivě logickou odpověď.

„Kdo jí, jako by spal!“ štěkla po něm Jaruna jediné přísloví, které si mlhavě pamatovala z dětství. „Vlastně ne, je to naopak, kdo spí, jako by jedl!“ opravila se zkušeně. „Proto nemůžeš jen tak spát. To bys nemohl držet dietu.“

„To jsem nějak nepochopil,“ brblal Maťo a zívnul. „A naval to víno! Začínáš mě totiž srát, asi ti brzo zakroutím krkem!“

„To byl vtip, ty jelito,“ ušklíbla si Jaruna, když jí došlo, že to trošku přehnala. Maťo určitě neseděl sedm let v base pro nic za nic. Raději si začala číst.

Chvíli bylo opět ticho, ale Jaruna ticho neměla ráda a tak se znovu ozvala.

„Hele čteš to? Naše starostka byla osvobozená v plném rozsahu,“ zasmála se, když se znovu vrátila k ukradenému Blesku. „Přitom každému, kdo vidí ten její úlisný ksicht, musí být jasné, že je mrcha. Vždyť vypadá jako ropucha, Už jen to by mělo být trestné.“

„Ty vypadáš ještě hůř,“ vytrhl jí výtisk Blesku z ruky její druh Tadeáš. „Vypadáš jako ropucha s kocovinou, hlavně po ránu. A vůbec, dej sem ty noviny! Ty mám na záchod, to se mám utírat listem?“

„Ještě je nemám přečtené,“ bránila svůj majetek Jaruna. „Nemůžeš si je vzít, až je přečtu?“

„To je v pohodě,“ opáčil vtipně Tadeáš. „Já se umím utírat i nepřečtenými novinami.“

Po chvíli přetahování Jaruna nakonec své noviny vybojovala a pokračovala v hlasitém čtení.

„Nějaký podnikatel Severýn dostal rok podmíněně za tunelování státních fondů,“ pokračovala v četbě. „To je přece ten parchant, co nás odtud chtěl vyhodit. A co je to vlastně tunelování?“

„Tunelování je, když mi pořád bereš ty moje noviny,“ odsekl Tadeáš a znovu jí je vytrhl z ruky. „Jsou to moje noviny, já jsem je našel v popeláku.“

„To je k ničemu, stejně nikdy nepůjde do vězení,“ zasmušil se Maťo, který je na půl ucha poslouchal. „Podmínka je trest jenom pro chudáky, jako jsme my, kterým nezbývá než občas něco ukrást. Ti ji brzy promění. To ale pracháčům nehrozí.“

„My nejsme chudáci!“ okřikla ho Jaruna. „Máme všechno, co potřebujeme. A když to nemáme, tak je to vina vás dvou ožralců!“

„Víš co?“ vzal si definitivně slovo Tadeáš. „Raději sklapni, nebo ti dám pár facek. Nějak moc ti to poslední dobou mluví.“

„Tak promiň,“ urazila se Jaruna. „Příště se budu bavit tady s tou zdí. Alespoň po mě nebude řvát!“

Jen kousek od nich, necelé dva kilometry ve vilové čtvrti, se odehrávala zcela odlišná scéna. Místní zbohatlíci sice právě také řešili své osobní problémy, ale poněkud odlišného charakteru.

„Jardo, nemůžu najít klíče od Audiny,“ křikla po panu Severýnovi jeho choť. „Určitě je máš někde mezi svými věcmi. Neseď pořád u televize a pomoz mi je hledat, hned ráno musím jet nakupovat do města.“

„Promiň miláčku, já zase musím jít na zahradu, je potřeba nasušit seno,“ prohlásil pan Severýn a vytáhl si z ledničky vychlazenou Plzeň, bez které seno sušit neuměl. „Budeš si je muset najít sama.“

„Seno se suší samo, ty chytráku,“ oponovala jeho drahá polovice. „Slunce to zvládne i bez tvého dozoru. To tam jako sedíš, piješ pivo a čumíš, jak se to seno samo suší. Nejsi náhodou na hlavu?“

„Musím ho obracet, drahá,“ bránil se Jarda. „Jinak by se zapařilo a shnilo.“

„Sám jsi zapařený a shnilý!“ dala si ruce v bok jeho drahá polovice. „Nikdy jsem neviděla zapařené seno! Leda bys ho špatně pohrabal.“

„Zapaří se vždycky, když na něj zaprší,“ trval si na svém pan Severýn a přemýšlel nad tím, proč nemůže být nic bez zbytečných řečí. „Potom je třeba ho pořádně prohrábnout a obrátit.“

„Tak ho nemáš dávat tolik na jednu hromadu,“ utrousila ještě madam Evelína a koukla do schránky, jestli přišly nedělní noviny. „A běž už raději sušit to seno, než mě rozčílíš!“

„No dobře, tak já ho nebudu sušit, ale hrabat,“ vzdal to pan podnikatel a chystal se vyrazit na zahradu, dát si vychlazenou Plzeň.

„Hele, tady čtu, že ta naše starostka Beatriz dostala podmínku,“ pokračovala v konverzaci jeho paní. „To si bude muset dávat pozor, aby jí ty úplatky nevypadávaly v baru na podlahu.“

„Dobře jí tak,“ přisadil si škodolibě Severýn. „Stejně nakonec dojde i na ty ostatní zkorumpované hajzly z radnice. Sám jsem do nich napumpoval minimálně půl miliónu, a co z toho mám? Pár stavebních povolení, jinak nic.“

„Však neboj,“ přisadila si jeho choť. „I na ně dojde. Kdo se má dívat, jak se vyvalují v těch svých drahých domech. Už aby se tím někdo začal zabývat. Já bych jim to hned zabavila.“

„Raději buďme rádi za to, že ani nám nikdo nesáhl na náš vlastní majetek,“ upozornil ji její pan podnikatel. „Ono to s tou dotací ještě není úplně vyžehlené. Soudkyni jsem sice taky podplatil, ale u těch soudců nikdy nevíš. Kdyby nám obstavili účty a dali dům do exekuce, byli bychom chudáci.“

„To by byla katastrofa,“ vyděsila se Evelína. „To bychom museli začít chodit do práce! Myslíš si, že nám to reálně hrozí?“

„Myslím, že ne,“ opáčil lakonicky pan Severýn a otevřel si pivo. „To musí být strašné, žít v těch hrozných boudách za městem. Třeba tam v té opuštěné fabrice, kde se scházejí bezdomovci a ze zoufalství chlastají nad svým promarněným životem. To musí být děs a hrůza, ještě že nejsme chudí!“

Potom si s manželkou rozložili lehátka u bazénu a nachystali gril na večerní párty. Kuřecí maso už bylo naložené v marinádě a porcovaný losos se chladil společně se šampaňským v lednici. Mezi pozvanými pochopitelně kromě magistra Lišky nechyběla ani paní starostka von Trubens a hejtman Vymětalík. Zaskočit přislíbil i poručík Kopyto, vždy bystře chápající, jak se dostat k vytouženým kapitánským frčkám.

„Ještě že nejsme bohatí,“ odplivla si právě v tu chvíli bezdomovkyně Jaruna ve staré vrátnici oné opuštěné fabriky a otevřela další krabicák. „Představ si, že bychom byli jako ti napakovaní parchanti, kteří bydlí v těch vilách za řekou. Musí to být hrozné, neustále se třepat strachy o svůj nakradený majetek. To by nám ještě tak scházelo.“

„Já bych to zvládnul,“ zadumal se Maťo. „Užíval bych si prachů a o strachy bych se netřepal. Co je na tom špatného, být odporně bohatý?“

„To měl být vtip, Matyáši,“ ušklíbla se nad jeho prostoduchostí Jaruna. „Ty nemáš rád vtipy, nebo je jenom nechápeš?“

„Vtipy si strč do prdele,“ postavil se podnapilý Maťo a zaujal vznešenou pózu. „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí! Říkal to náš prezident Vašek, tak to musí být pravda.“

„A kterého Vaška myslíš?“ zeptal se to Tadeáš, který hádku Jaruny s Matyášem už delší dobu mlčky poslouchal. „Toho prvního, nebo toho druhého? Stejně jsou jeden jako druhý.“

„Jasně že toho prvního,“ obořil se na něj Maťo. „To dá rozum, pitomče! A navíc jsou úplně odlišní, ty se nezajímáš o politiku?“

„Na politiku i na politiky oduševněle seru,“ přiznal se Tadeáš. „Nic dobrého jsem od nich nikdy nedostal. Jedině složenky a hned nato penále za jejich nezaplacení.“

„To ale nic nemění na tom, že pravda a láska vždy zvítězí nad lží a nenávistí,“ vykřikl fanaticky Maťo. „Říkal to Václav první a to je naše jediná záchrana. Škoda že mu nikdo nerozuměl.“

„Takže to máme v suchu, pravda a láska v tom případě asi nakonec zvítězí,“ utrousil unaveně Tadeáš. „Kdybys totiž myslel toho druhého Václava, mohlo by dojít k remíze, nebo nedej Bože k vítězství lži a nenávisti! Co bychom si pak počali, že?“ dodal, přikryl se papírovou krabicí a usnul spánkem podchlazených.

Mimochodem, možná by bylo zajímavé zmapovat metabolizmus bezdomovců. Minimálně z toho důvodu, abychom pochopili naši dávnou minulost, plnou hladu, zimy a strádání, ze které se zřejmě rekrutuje naše současná konzumní poživačnost přizpůsobivé většiny. Ale to k našemu příběhu nepatří, protože ten vstupoval do finále ve zcela jiných intencích.

 

Kapitola dvacátá třetí

Kdo se bojí, nesmí do lesa

Správný a spořádaný Čech se pořád něčeho bojí. Je k tomu ostatně vychováván už od plenek. Když se ho blíže zeptáte, zjistíte, že se bojí hlavně o rodinu, potom taky o svůj nashromážděný majetek, dále že přijde o práci, ale ve skutečnosti se Češi bojí v podstatě všeho, co se jen trošku dotýká materiálního charakteru. O svou Duši se kupříkladu nebojí vůbec. Úplně stačí rozšířit fámu, že nebude ocet a Češi ho ihned vykoupí. Důvodem není potřeba octa, ten se ve většině domácností používá tak leda po kapkách a to ještě jen zřídka, ale strach z jeho nedostatku na té nejprimitivnější úrovni konzumního charakteru.

Je to smutné, ale pravdivé. Češi se až chronicky bojí ztráty základních jistot a pomalu už přestávají rozlišovat mezi hrozbou fatální a hrozbou banální. Proto se nebojí o svou Duši, ta hladovění přežije, ale co žaludek? Tyto predispozice mají všichni Češi v genech, protože za posledních několik set let byla každá změna v české kotlině vlastně vždy jen k horšímu, jak už tomu tak chodí v malých koloniálních zemích, odsouzených k porobenému odevzdávání přebytku současnému kolonizátorovi. Lhostejno kterému, kolonizátoři se sice mění, ale ten strach zůstává. Tohoto fenoménu si pochopitelně noví kolonizátoři ihned povšimnou a pomocí velice promyšlených strategií dále udržují malého českého človíčka ve stavu permanentního strachu o chléb jeho vezdejší.

„Tak tady máme vyrozumění komise,“ oslovil podnikatel Severýn pana profesora v blízkém baru, kam ho společně se staronovým kamarádem Liškou pozvali. „Nakonec to všechno dobře dopadlo, nebo ne?“

„Člověk by měl mít nějaké vyšší cíle, ne jenom hromadění majetku,“ opáčil pan profesor. „To, že úřad neshledal pochybení v žádosti o dotaci, ještě neznamená, že jsme nevinní. Někdo z toho musel mít prospěch.“

„No jistě, proč bychom to potom dělali, že?“ zasmál se Liška. „Všichni přece pracujeme kvůli osobnímu prospěchu. Pro bližního svého bych se neobtěžoval ani vysmrkat.“

„Tak to se mýlíte, jsou i lidé, kteří mají vyšší cíle,“ zasmušil se pan profesor. „Jsou lidé, kteří dokážou něco dělat i nezištně, pro ostatní. Pro blaho lidstva, dalo by se říct.“

„Jak to myslíte, pane profesore?“ vstoupil jim do debaty Jarda Severýn. „To jako že někdo pracuje pro dobrý pocit z vykonané práce? To ale musí být neuvěřitelný imbecil!“

Hned nato se oba s Liškou zasmáli takovým tím protivným smíchem přechytralých zbytečňáků, kteří dokážou všechno kolem jen shazovat.

„Zkusím vám to vysvětlit na jednoduchém příkladu,“ překvapil je akademik tím, že se k jejich výsměchu nepřidal. „Jsou dva druhy rybářů. Ti, kteří chodí na ryby pro radost a ti, kteří si musí od vody za každou cenu odnést domů rybu. Na první pohled je nerozeznáte, ale ti první jsou spokojení, i když nic nechytnou.“

„Kdybych nic nechytil, tak by mě to nebavilo,“ odtušil Liška. „To by přece úplně postrádalo smysl, nic si za tu námahu neodnést domů.“

„No vidíte a někoho třeba baví jenom to samotné chytání,“ opáčil Kobliha, znechucený Liškovým přízemním chápáním světa. „Nemusí z toho mít další prospěch, protože svou odměnu už si vybral. Tím že si připomněl krásy přírody a staré tradice. Na ryby se přece už dávno nechodí pro obživu.“

„Jenomže každý chlap přece musí něco přinést domů,“ bránil svůj postoj Liška. „To je naše povinnost už od pravěku. Když už pro nic jiného, tak alespoň pro ty naše ženské, aby nám neutekly s někým jiným.“

„Jsou dva druhy žen, když už tak filozofujme o životě,“ pokračoval pan profesor ve svých přirovnáních. „Ty, které loví muže pro život a ty, které je loví pro okamžik. S těmi prvními je radost žít a s těmi druhými jsou nejkrásnější okamžiky. Jenom to nesmíte pomíchat, jinak budete nešťastný.“

„Poslyšte profesorskej, vždyť vy o ženách nic nevíte, tak raději mlčte,“ vysmál se mu Severýn. „A nehrajte si na nějakého Casanovu, na to vám nikdo neskočí.“

„To že jsem profesor, ještě neznamená, že nevím nic o ženách,“ odvětil důstojně pan Kobliha. „Profesor totiž není kněz, mládenče. Taky jsem byl mladý, nemyslete si.“

„Tak schválně, dědo, překvapte mě,“ opřel se pan podnikatel. „To si se zájmem poslechnu.“

„Žen jsem mělo hodně, ale nejraději vzpomínám na Alenku,“ zasnil se pan profesor. „Když mi bylo tak kolem třiceti, seznámili jsme se v menze. Ona byla ve třeťáku a já byl tehdy asistent. Užívali jsme si celé dny a hlavně v noci.“

„Na tom přece není nic zvláštního,“ ušklíbl se Liška. „To zažil na výšce každý. Směšné na tom je to, že se každý snažil nasadit v posteli tak vysokou laťku, kterou nelze dlouhodobě udržet, co?“ mrknul na pana Severýna, při vzpomínce na jeho mladou ženu.

„Byla to hotová erotomanka,“ pokračoval bez reakce ve svém vyprávění pan profesor, jako by ho ani neslyšel. „Nedala mi pokoje. Přišli jsme k ní do pokoje třeba v šest večer a milovali se s krátkými přestávkami až do dvou do rána. Abych se přiznal, docela mi to vyhovovalo.“

„No teda, vy mě překvapujete,“ zamumlal pro změnu pan podnikatel. „To abych k vám na školu přestal posílat svou dceru.“

„Bylo to před třiceti lety,“ připomněl mu Kobliha. „Vaše dcera by nyní mohla být i mou dcerou. Samozřejmě pouze akademicky,“ dodal, když zahlédl na obličeji pana Severýna podezřívavý výraz.

„Ale stejně to muselo být super,“ přisadil si Liška a snažil se z profesora dostat další informace. „Žít s takovou ženskou musí být jinačí kafe, než s nějakou studenou škeblí, která se neumí ani pořádně přitulit.“

„Tak to si jenom myslíte,“ pravil unaveně profesor. „Super to bylo maximálně tak první půlrok, potom to začalo být otravné. Chtěla to pořád! I několikrát denně a ve všech možných pozicích, to si ani neumíte představit. Občas jsme jezdívali na chatu jejího otce a třeba jednou jsme takhle před krbem na ovčí kůži zkoušeli všechny možné polohy z Kámasútry.“

„Ježišmarja, takhle dopodrobna to zas vědět nechceme!“ skočil mu do řeči Liška, který naprosto nesnášel, když se staříci začali vychloubat svými milostnými úspěchy, většinou půl století starými. „Přišli jsme tady přece oslavit naše osvobození od hrozící finanční pokuty a možná i horšího trestu.“

„No dobře, ale já na nějaké oslavy stejně nemám náladu,“ smutně se pousmál akademik. „To víte, když člověk zestárne, musí vzít zavděk alespoň vzpomínkami.“

„Já nechci být nikdy starý,“ ušklíbl se dost necitlivě Severýn. „To je nejhorší období života.“

„Nemáte pravdu, stáří je krásné, pokud se nesnažíte držet se zuby nehty mládí,“ odtušil pan profesor. „Mimochodem, je zajímavé, že každý chce žít dlouho, ale nikdo nechce být starý. Jenomže stáří je jediný způsob, jak se dožít vysokého věku,“ zacitoval klasika.

„Takže věčné mládí je tou nedostižnou metou, za kterou se každý honí?“ povzbuzoval ho Severýn, kterému ho bylo na chvíli líto.

„Mládí není žádnou nedostižnou metou, protože ho má každý zdarma,“ odtušil zamyšleně Kobliha. „A navíc je spravedlivé, protože mladistvou krásu měl ve svém životě každý člověk, i když většina lidí jen po velice krátký čas. Když pak člověk stárne, jako by se na něm usazovaly všechny ty kaly a nánosy osudu, že je to vidět i vzhledově.“

„Ale když byl každý alespoň nějakou dobu krásný, tak to co říkáte, přece neplatí,“ zkoušel ho zviklat Liška.

„Platí to tuplovaně, protože lidé si ničeho neváží, ani své vlastní dočasné krásy,“ opáčil profesor. „To co mají, považují za samozřejmost a to co jim chybí za nespravedlnost. Potom je těžké si něčeho vážit.“

„Můžou si vážit sami sebe,“ ušklíbl se Severýn při vzpomínce na brzkou cestu domů. „Moje žena se nikam jinam než do zrcadla ani nepodívá.“

„Fyzicky krásní lidé mají sice výhodu v tom, že si můžou vybírat, s kým budou žít, zatímco ti neatraktivní musejí vzít za vděk tím, co na ně zbude,“ zamyslel se akademik, „ale to ke štěstí nestačí. Když hledáte štěstí v jiných lidech, vždy se zklamete.“

„To zní drsně,“ zasmál se Liška. „Ale myslím, že jsme trošku odbočili od tématu. My to ještě musíme tady s panem Severýnem probrat a s vámi se rozloučím. Bylo mi ctí se s vámi potkat.“

„Pánové, bohužel nemůžu říct, že mi také bylo ctí, ale i tak vám přeji všechno dobré,“ otřel si klobouk starý pán a odkvačil. Pan Severýn s Liškou osaměli.

„To je ale poděs, co říkáš?“ zhodnotil profesora cynik Severýn a náhle se obořil na pana Lišku zcela bez obalu, jako by předchozí rozhovor ani neexistoval. „A ty se okamžitě přiznej, kde doopravdy skončily všechny ty státní peníze!“

„Co ti je do toho, Jardo,“ odsekl podkurážený Liška. „Však to nejsou tvoje prachy. Státu nic vracet nemusíš, tak se nestarej.“

„Využil jsi ke své zlodějině mou firmu,“ připomněl mu pan Severýn. „Takže malou provizi si zasloužím.“

„Ale veškeré riziko nesl někdo jiný, že?“

„To máš pravdu,“ zasmál se Jarda. „To je ale kabrňák, ten Miklenda, co? Jak si mohl myslet, že právě z něj udělám předsedu představenstva, to je mi dosud záhadou.“

„No jo, to jsem ti chtěl právě říct,“ zasmušil se Liška. „Pan Miklenda se ve vazbě oběsil, asi mu přeskočilo, nebo co. Dozvěděl jsem se to dneska ráno, když mi volal můj právník.“

„Tak to mě fakt mrzí,“ opáčil pan podnikatel. „Kdybychom se za něj více rvali, možná by ani nešel sedět. Jenomže člověk se musí starat hlavně o sebe.“

„Chceš říct, kdyby ty ses za něj více rval a připustil, že byl předsedou představenstva jen naoko, tak mohl ještě žít,“ obvinil ho Liška.

„Neházej to na mě, kamaráde, byl to tvůj nápad,“ nedal se Severýn. „Jestli si dobře vzpomínám, tak jsi to celé spunktoval ty.“

„Slabší kusy prostě musí jít,“ poučil ho bývalý trenér. „To je přírodní výběr, takový darwinistický. Učili jsme se to ve škole.“

„To je dost cynické,“ utrousil ironicky pan podnikatel, sám cynik až na půdu. „Jak se sebou můžeš vydržet?“

„Ty nejsi jiný?“ nařkl ho po pravdě jeho kamarád z mokré čtvrti. „Každému zaměstnanci tvrdíš, jak se bude mít líp, jak jim budeš přidávat a prdlajs. Jakmile pro tebe začnou pracovat, plat jim okamžitě zmrazíš. Však ti taky říkají Mrazík.“

„Kdo mi tak říká?“ rozčílil se Severýn. „Vždyť já dělám pro lidi první poslední! Klidně bych jim přidal, ale musí se víc snažit.“

„Všichni ti tak říkají,“ prozradil mu Liška veřejné tajemství. „Kdo se prý kolem tvé firmy jen šustne, tomu plat zmrzne a už nikdy nerozmrzne. Ale buď v pohodě, je to ze závisti.“

Mimochodem, Liška měl v obojím pravdu. Za prvé, bylo to čistě ze závisti a za druhé, pan Severýn se ke svému vlastnímu cynizmu vrátil velmi rychle, vlastně už několik minut nato. Když po rozloučení odcházel ke svému drahému autu, potkal mladou aktivistku.

„Přispějete na nemocné děti?“ zeptala se ho naivně dívka dobrovolnice. „Je to oficiální akce, dostanete samolepku.“

„Moje děti jsou zdravé a samolepku nechci,“ opáčil otráveně pan podnikatel a začal hledat klíče od vozu. „A kdyby zdravé nebyly, postaral bych se o to, aby dostaly pořádnou péči.“

„To je sbírka i na jiné děti, nejen na ty vaše,“ pokoušela se úsměvem navodit dobrou atmosféru ta milá slečna. „Na všechny nemocné děti v tomhle kraji, které určitě ani neznáte.“

„Na cizí děti ať si přispívá někdo jiný,“ zabručel pan Severýn. „Třeba jejich rodiče, řekl bych! Ti by se snad mohli angažovat a nežebrat na parkovištích, jako třeba právě teď vy!“

„Já nežebrám. Vždyť to ani není na moje děti,“ chabě argumentovala slečna. „Je to pro děti v dětských domovech.“

„Na ty přispívám z daní,“ konečně vylovil klíče od svého Mercedesu, který si mimochodem právě z těch daní odepsal. „Copak kradu?“ dodal a mimoděk si vzpomněl na nedávné dotační aktivity.

„Nebo hladovým dětem v Africe to můžeme poslat,“ připomenula mu aktivistka. „Tam je zapotřebí každé koruny.“

„Ať si jejich fotrové máknou na plantážích,“ odemkl auto pan podnikatel. „Stejně se pro nic jiného nenarodili.“

„Jste odporný rasista!“ vmetla mu do tváře své opovržení slečna, která konečně pochopila, že narazila na nejnamyšlenější bytost ve vesmíru. Na takového typického českého zbohatlíka obecného, který nad zbytkem světa ohrnuje nos.

„A právě proto mám tenhle Mercedes, zatímco vy jezdíte tramvají,“ vrátil jí to Severýn a s noblesou nastoupil.

Mezitím se na místní radnici ve Vidlákově začalo pomalu stmívat a zkorumpovaní radní začali pomýšlet na odchod domů.

„Paní starostko, nemůžeme uvolnit nějaké prostředky na Vánoce pro bezdomovce?“ zeptal se překvapivě do všeobecného oblékání madam von Trubens její zástupce. „Zanedlouho bude Štědrý den a ti chudáci nemají ani střechu nad hlavou.“

„Co mají společného Vánoce s bezdomovci?“ zeptala se ho drsně starostka. „Snad jen to, že občas chrápou ve chlévě. To má být nějaký vtip?“

„Žádný vtip, charita,“ pokoušel se navodit vánoční atmosféru ten naiva. „Aby taky dostali něco pod stromeček a třeba i kousek toho kapra a nějaký skromný dárek.“

„Oni mají stromeček?“ rozčílila se místo zamyšlení paní zastupitelka. „Kde ho vzali? Snad mi na ně nechodí do mého lesa?“

„To není váš les,“ podivil se zástupce nad její suverenitou. „Je to obecní majetek.“

„Ale mám za něj zodpovědnost!“ podivila se naopak starostka jeho námitce, protože měla sociální necitlivost v povaze už od narození. „Mají somrovat před obchoďákem a ne slavit někde se stromečkem.“

„Myslel jsem to obrazně,“ pokoušel se ji uklidnit její zástupce. „Ty dárky a kapra jsem řekl v nadsázce. Určitě by jim stačila gulášovka a kus chleba.“

„No proto,“ ušklíbla se zastupitelka. „Dárky si nezaslouží a kapra ať si chytí sami. Alespoň si pro jednou umyjí ruce,“ dodala mstivě a jala se k odchodu.

„Jste naprosto bezcitná mrcha!“ utrousil si pro sebe její zástupce, aniž by tušil, že ho šéfová slyší.

„A právě proto jsem tak úspěšná v politice,“ vysmála se mu madam Beatriz, která to pochopila jako pochvalu. „To z tebe nikdy nic nebude, koloušku, protože jsi na lidi moc hodný.“

„Nejsem hodný, jenom nerad šikanuji ostatní,“ ušklíbl se pan zástupce. „Každý člověk je především lidská bytost a tak by s ním i mělo být zacházeno.“

„A právě protože jsi tak měkký, nikdy neochutnáš skutečnou moc,“ uzavřela to podle svého vidění světa paní starostka a šla si po svých.

Ale celý svět není jenom o moci a o penězích. V místním autoservise pana Severýna se Franta Koleňák a Olda Dubový připravovali na další den plný námahy a odpočinku. Hodili špinavé rukavice do kouta a otevřeli si poslední desítku.

„Objednal jsem si kulový ventil a nic tady není,“ mumlal nad došlým balíkem Franta. „Měl tady být bezpečnostní kulový ventil.“

„Neříkej,“ bavil se jeho rozčílením Olda. „To ale musí být strašné!“

„No jo,“ nechápal jeho postoj Franta a dál se hrabal v krabici. „Někde by tady měl být.“

„Takže ty sis objednal kulový ventil a dostal jsi kulové hovno,“ vysmál se mu Olda. „Takže polovina objednávky je v pořádku, nebo ne?“

„Nic není v pořádku!“ rozhodil rukama Koleňák, který jako vždy nepochopil vtip. „Chybí tady ten kulový ventil.“

„Ale kulové hovno jsi dostal, ne? Takže došlo jen k malé záměně kulového ventilu za kulové hovno, čili z poloviny tě dodavatel nezklamal. Kulové, jako kulové, to jim snad odpustíš, ne?“

„Prosím tě, přestaň mě provokovat, nebo ti dám přes držku,“ ušklíbl se Franta, když mu došlo, že si naběhl na klasický fór. „Nebo tě nechám čistit převodovky z náklaďáků.“

„Tím mě nevyděsíš,“ vysmál se mu Olda a vytáhl z ponku láhev načatého rumu. „Stejně je čistím jenom já, protože ty a Mojmír se poctivé práce bojíte jako čert kříže. Tak je to, bojíte se!“

„Kdo se bojí, nesmí do lesa,“ konstatoval právě v tu chvíli pan Arnošt Liška své životní přesvědčení a je nutno mu přiznat, že měl jako vždy pravdu. Vrátil se do své nové vily, částečně financované z uloupených státních prostředků. Nikdo mu to nevyčítal, vždyť státní peníze jsou něco jako společná truhlice, do které se může hrabat i za tmy.

Pravda a Lež to spolu mají složité. Kolik je Pravd, tolik je Lží. Za každou Pravdou stojí jedna Lež, kterou jsme si sami vytvořili, protože Pravda bývá často krutá a zraňující. A když už o tom hovoříme, tak ani ta Láska to nikdy nebude mít s tou Nenávistí tak jednoduché, jak se nám snažili někteří idealisté napovídat. Pochybuji, že by alespoň jednou vyhrála. Někdy si dokonce myslím, že i remíza je pro ni nedosažitelným snem. Ale podobné myšlenky by měl každý raději zavčasu odehnat, protože ať se na to podíváte z jakékoli stránky, vždycky je lepší špatný život, nežli žádný.

 

 

Obsah

 

 

 

Podivuhodná lehkost cinkání 1

Sametové pastorále. 9

Nadměrné příznaky beznaděje. 18

Chcete být milionářem?. 25

Bída je matkou elegance. 33

Struktury morálního sedimentu. 40

Útěk do chudoby. 50

Pochybná noblesa lokální nadutosti 61

Vyšší princip neexistence. 71

Šviháci nehledí na drobné. 79

Kdyby tisíc idiotů. 89

Charisma mentální dospělosti 100

Mírně chaotická zodpovědnost 113

Fenomenální zbytečnosti 121

Komu se nelení, tomu se zelení 130

Kdo je bohatý, bývá rohatý. 137

Záchvěvy finanční motivace. 145

Když se chůze mění v klus. 156

Teorie zhnusení 167

Spravedlnost je slepá jen na oko. 177

Pravda a Láska. 188

Nepříliš laskavé vzduchoprázdno. 201

Kdo se bojí, nesmí do lesa. 210

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.