Obrázek

lastgasp

Do připravované knihy  Obrázky z podloubí


Obrázek

       „My jsme vlastně taková obrázková společnost,“ zahlaholil svým basem inženýr Doubek, který tak rád připravoval nápady a citáty na večerní debatu, „jak se kolem sebe dívám, byla by z nás docela poutavá galerie.“

      „Myslíte něco jako karikatury?“ prohodil Chudoba s pokusem o vtipný komentář.

     „Ale né, ani by to nemusely bejt karikatury, ale portréty,“ upřesnil svoje zamyšlení Doubek, „podívejte na Čtvrtníka, dlouhý kouty, vzadu vlasy na ramena, brejle jako dalekohledy, tváře do červena. Nebo doktor Kárný, čtyři brady, ouška jako kornoutky, ramena zapadlá, bledá pleť od těch diet. A co Knotek s jeho zastřiženým knírem a dlouhým krkem, ruce vytahaný jako chobotnice, to má z těch regálů.“

      Jeho popisování přátel přerušil velký Zdeněk s napěněnými půllitry a pozdravem: „Dej Bůh štěstí pánové!“ Zručně rozdal prvních šest piv a dodal:

       „Paní Alžběta se nechá poroučet a máte se na její nabídku těšit, přijdu za chvíli, tak se rozmyslete.“

     Inženýr Doubek ve svém nápadu galerie portrétů pokračoval a stručně charakterizoval další společníky, kteří se po jeho úsudku na sebe zkoumavě vzájemně dívali, aby si jeho pohled ověřili.

       „No jó, Dolanský zatím chybí. Zase má nějaký ryto. Ten by se v galerii obzvláště vyjímal. Ty jeho ježaté vlasy do zrzava jen tak někde vidět nejsou.

      „Dolanský přijde za chvíli,“ řekl velký Zděněk, který přinesl další porci piv, „právě volal, že mu můžu připravit jeho oblíbený wieneršnicl“. Odmlčení Doubka hned využil k nabídce menu paní Alžběty. Až na dietáře doktora Kárného si všichni nechali připravit telecí roládu s nádivkou a novými bramborami.

       „Pro mě prosím dva utopence s papričkou a toustem,“ skromně si objednal doktor Kárný svou dietu.

      „Heleďte pánové,“ zvídavým hlasem překvapil ostatní Doubek, „neumí někdo z vás malovat? To by byl krásný počin. Přiznejte se.“

      Zatímco všichni kroutili pochybovačně hlavou, přece jen se jeden přihlásil. Bouček, drogista z Nerudovky se přiznal, že kdysi zkoušel amatérsky malovat, ale pak toho nechal.

      „Když jsem se tenkrát oženil,“ vysvětloval Bouček, „byl konec s malováním. Ateliér jsem neměl, ani jsem se ho nesnažil opatřit. Doma to moje náčiní manželka nesnášela. Terpentýn jí smrděl a plátna překážela. Prostě to nevyšlo a byly jiné starosti.“

      Dlouze se napil a zamyslel se. V očích se mu cosi zalesklo. Jakoby vytryskla nějaká zasunutá vzpomínka. Prolétlo mu hlavou několik let zpátky a ve tváři se mu objevil spokojený, jemný úsměv. Rozhlédl se po ostatních, a když viděl jejich překvapivé pohledy, začal vyprávět:

      „Pánové, žádnej kumšt to nebyl, čistej amatérismus. Krajinky, domy, květiny, to mi šlo. Namalovat obličej, nebo postavu, to sem nesved za žádnou cenu. Na to se koukat nedalo. Začal jsem tenkrát proto chodit do kurzu portrétní kresby k profesorovi Pokornému a dařilo se mi. Po roce jsem již dokázal tužkou nebo uhlem nakreslit portrét snadno. Ti lidé si byli podobní, což překvapovalo zejména mě. Olej jsem také nezanedbával. Dokonce jsem chodil i do plenéru se štaflemi. Zkoušel jsem různé techniky, nejvíce olejů jsem namaloval stylem impresionisty Moneta.

      Bydlel jsem tehdy u rodičů v jejich bytě na Smíchově v Nádražní, hned za pivovarem a pod námi bydleli Klapkovi. Táta s Klapkou byli veliký kamarádi a oba jezdili původně jako řidiči trolejbusů na lince 52, původně označenou W, z Václavského náměstí do Jinonic.

      Klapka často tátovi říkal, že jednou spolu budou příbuzní. Jeho úvahy směřovaly k tomu, že třeba si ten jeho kluk jednu z Klapkových cácorek vybere. Měl dvě dcery. Pěkný holky, hezký a chytrý.

      Při jedné příležitosti kulatých oslav Klapkových narozenin jsem mu daroval signovaný obraz se zimním motivem Malé Strany z Nerudovky s pohledem na Mikuláš. Byl to olej na plátně, bez rámu a mně se ani moc nelíbil. Bylo to takové zamlžené nic, z kterého bylo možné vytušit typickou báň a věž barokního kostela sv. Mikuláše.

      Já jsem tehdy mnoho svých obrazů porozdával, většinou svým známým a kamarádům a ani jsem se o osudy svých obrázků nikdy nezajímal. Až na ten jeden. Snad proto, že jsem ho viděl při každé návštěvě u Klapků. Obraz totiž dostal úplně jiný vzhled, když byl v krásném barokním, bohatě zdobeném rámu. To byl úplně jiný pohled na zasněžené střechy domů v Nerudovce, prosvítající sluneční paprsky mlhou, kterou bylo možné vidět střechu slavného kostela s věží.“

      Vyprávění Boučka přerušil velký Zdeněk, který přinesl první porce voňavé večeře spolu s Fandou Holcem. Fanda nahradil malého Zdeňka, který odešel do Nuslí k Bansethům. Všichni se s chutí chopili příborů a do jejich cinkotu bylo slyšet pokračování Boučka o jeho malování.

      „Já jsem se pak odstěhoval k nynější manželce sem do Nerudovky a na návštěvy u Klapků již nezbýval čas. Dlouho jsme se také neviděli. S malováním byl stejně konec. Jak jsem se již zmínil, nebyly pro to podmínky a přišly jiné starosti.

      Jednoho dne jsem dostal parte. Klapka zemřel. Byl jsem u nich na návštěvě a tam jsem opět uviděl svůj obraz. Nechtěl jsem věřit, že jsem něco takového namaloval sám. Ten obraz mě úplně fascinoval. Vyzařovala z něho taková zimní nálada, chlad, mlha, jakoby se v obláčcích nesla kolem věže ven až k oknům mezi záclony. Prostě jsem byl unesen. Vlastním obrazem. Podivné.

      Ten obraz mi nedal spát. Vždyť jsem těch obrazů namaloval tolik. Proč právě tenhle na mě tak působil. Stále jsem před očima viděl to mrazivé prosvítající světlo, jak se odráží od okraje báně a lemování ochozů věže s modravým zářením zasněžených střech.

      Řekl jsem si, Klapka je po smrti, třeba mi holky obraz vrátí. Rozhodl jsem se je znovu navštívit. Byl jsem ovšem velmi nemile překvapen. Paní Klapková i dcery se naprosto rozhodně o vrácení odmítly bavit. Při návštěvě, když jsem obraz uviděl na stěně mezi dalšími obrazy, jsem měl pocit, že ten obraz má pro rodinu nějaký zvláštní význam, jak s tou rodinou žije. Vznikla zde snad nějaká tradice, rituál, nebo nějaká událost?

      Tušil jsem, že obraz pro ně znamenal něco trvalého, něco, co se jim připomínalo, bylo to ve spojení s jejich životem. Nakonec jsem se dozvěděl od paní Klapkové, co se tehdy stalo. Obraz se stal symbolem ukončení jejich obav a návratu spokojenosti.“

      „Táta měl tenkrát v zimě nehodu,“ vzpomínala, „na křižovatce u Ženských domovů se srazil s náklaďákem a několik lidí se zranilo. Byl soud a táta šel sedět. Bylo to těžký. Přišel k nám advokát, jeho obhájce, a když jsme se ho ptaly, jestli tátu pustí, řekl, že by dřív spadnul obraz s Mikulášem, než by se dostal ven. Ten obraz v tu chvíli spadl ze stěny na gauč, na místo, kde táta nejradši sedával. Představte si, on byl osvobozen a do týdne byl doma. Ten obraz, to bylo šťastné znamení.“

      „Samotná událost mě překvapila,“ pokračoval Bouček, „vůbec jsem se nedivil, že se obrazu nechtěly zbavit. Také jsem již na ně nenaléhal. Chápal jsem jejich vzpomínky a radost, když se jim táta vrátil domů.

      S možností, že bych mohl dostat obraz zpátky, jsem již nepočítal. Po nějakém čase došlo k velkému překvapení. Obraz s podobným motivem jsem zahlédl za výlohou antikvariátu v Mostecké ulici. Při bližším nahlédnutím mě zaujal rám. Ano, byl to můj obraz zimního pohledu na Mikuláše z Nerudovky. Na malém štítku byl u něho nápis ‚Zimní ráno‘ a vizitka Prodáno.

      Dozvěděl jsem se, že Klapkovy dcery časem potřebovaly peníze a všechny obrazy, včetně mého, daly do prodeje. Můj obraz se ocitl v sousedství Mařákovského Dvorského s jeho průmyslovou vedutou, pokračovatele Kupky Jiřího Hejny a několika dalších, které jsem neznal. Zkusil jsem obraz koupit, bohužel, byl prodán kupci, který chtěl zůstat v anonymitě.

      Zkoušel jsem u antikváře získat adresu, spojení, nějaký kontakt, ale marně. Nabízel jsem úplatek, neúspěšně. Finanční nabídka ho sice zaujala, ale podlehl až po roce, když nabízená částka již dosáhla několika tisíc korun. Ani nebudu říkat kolik. Byl to vydřiduch. Spojení na kupce jsem získal.

      Obraz se pro mě stal sladkým dortem, lákadlem, od kterého jsem se nemohl a nechtěl odpoutat, jak kdysi řekl Salvátor Dalí. Něco, co jsem neuměl pojmenovat, blíže vysvětlit, rozpoznat, mě stále vábilo, nutilo, dostat obraz zpět.

      Podařilo se mi navázat kontakt s novým majitelem obrazu. Pracoval v advokátní kanceláři vedle Tyršova domu, kde také bydlel. Nejdříve nechtěl o prodeji ani slyšet. Byl to znalec, říkal, že obrazu se nemůže zbavit, protože pátrá po autorovi. Tvrdil, že jde určitě o pseudonym, pod kterým své obrazy prodává nějaký známý malíř, a z určitých důvodů signuje své obrazy jako Vóřa.

      To jsem nečekal. Tak já jsem nakonec slavný malíř, na zapřenou. Dokonce se prodávám za docela slušné částky. Pánové, možná byste si řekli, že jsem v tu chvíli zpychnul. Vůbec ne. Možná jsem jen zalitoval dne, kdy se moje nadání změnilo ve spokojený rodinný život, bez ateliéru. Dostal jsem nápad. Možná trochu škodolibý, ale nadějný v tom, že obraz přece jen dostanu. Vznikla jen obava, co se stane, až se pan doktor dozví, kdo je skutečným autorem Zimního rána.

      Došlo k dohodě, když jsem mu nabídl výměnu za jiný obraz malíře jménem Vóřa, který jsem naproti tomu zase já prodat nikomu nechtěl. Byl to jeden z prvních obrazů, které jsem si dovolil namalovat veřejně venku, mezi čumily, s obrovskou trémou a třesoucí se rukou. Nedokázal jsem se té trémy zbavit. Dodnes obdivuji malíře, nebo kreslíře, portrétisty, kterým nevadí, když se jim někdo za zády dívá, jak obrázek pokračuje a jak si je na obrázku dívka sedící modelem podobná.

      Tenkrát na jaře, kdy je slunce nízko a vytváří jasné a ostré stíny, jsem si vybral méně rušnou Kapucínskou uličku u Nového Světa na Hradčanech. Je to takový malý pražský Montmartre. Štafle jsem si postavil u zdi kláštera, střed obrazu tvořil arkýř rohového měšťanského domu U zlatého hroznu. Před svým odchodem do Ameriky žil v paláci slavný klavírista skladatel Rudolf Friml. Tiše jsem si hvízdal jeho Indiánskou píseň lásky a po několika skicách jsem namaloval obraz, na který jsem byl hrdý a nikdo ho ode mě nedostal.

      Řekl jsem mu, že jsem obraz koupil za osmnáct tisíc korun v aukci. Přidal jsem mu k tomu pěkný akvarel s postavou Mackie Messera, také signovaný jako Vóřa. Byl dojatý a moc děkoval.

       K autorství obrazu a signatuře Vóřa jsem se nepřiznal. Byl jsem rád, že jsem získal Zimní ráno a panu doktorovi jsem ponechal jeho slibné pátrání po autorově pseudonymu, o kterém se již psalo i na „Facebooku i Twitteru.“

      Bouček skončil a dopil svůj půllitr na ex. Konečně jeho příběh někdo vyslechl. Jako by se zbavil přebytečných kil. Všichni jako jeden pozvedli půllitry a zapili to vyprávění, po kterém jim trochu vyschlo.

      Mezi dveřmi se objevil Dolanský a hned se ohlížel po jeho oblíbeném wieneršniclu.

      „Dolanský, dnes jste tedy o něco přišel,“ uvítal ho Doubek. Pokýval hlavou směrem k Boučkovi.

      „Víte člověče, kdo je Bouček,“ významně zvýšil hlas, „ Bouček je umělec, malíř, výtvarník. Jenže utajenej, zapadlej, ukrytej.“

      „Boučku, Boučku, vy jste vlastně umělec a podvodník,“ konstatoval doktor Kárný, „dodnes jsem si myslel, že jste doma jen mezi těmi svými chemikáliemi, ale vidím, že jste způsobil českému umění velkou ztrátu.“

      „Člověče, jak jste se moh‘ s takovým talentem voženit. Víte, vo co jste přišel,“ přidal si svoje také Čtvrtník, „a co my, a národ, dyk vy ste mohl bejt druhej Kupka, nebo Mánes.“

      „My vlastně ani nevíme, s jakým talentem tady holdujeme,“ zhodnotil vyprávění redaktor Kolda.

      Přidal se velký Zdeněk s Fandou s další dávkou piv a využili přiznání Boučka, že maloval, k nabídce, jestli by mohl namalovat novou kuchařku Alenku, neteř paní Alžběty. Určitě by to zadarmo nebylo.

      Sezení skončilo. Při odchodu se přitočil Doubek k Boučkovi a polohlasem mu špitnul:

      „Tu Alenku byste měl namalovat, a kdybyste se podepsal Vóřa, tak bych od vás ten obraz koupil. Dobrou noc.“


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.