DIALOG (?) o LÁSCE

j.f.julián

 

 

 

~ DIALOG (?) O LÁSCE ~

 

 

Tak pojď mi, milá, povědět,

zda spolu můžem světem jít,

já budu-li tvůj jediný,

naleznu důvod přestat pít!

 

Ty, Járo, silný musíš být,

vždyť přestat pít je snadné,

podle mě stačí jenom chtít,

neboj se můry za dne!

 

~

 

A co ty, milá, povíš mi,

že nemoci mám vážné,

že stáří už se nedočkám,

že zdraví moje vázne.

 

Já tomu, drahý, nevěřím,

divadlo v tobě hraje,

ty jistě v mnohém přeháníš,

vyhlížej brány ráje!

 

~

 

Jak roky jdou, tak rád jsem sám,

a těžko se to změní,

a lidem spíš se vyhýbám,

žiji jen ve svém snění.

 

Však já to, Járo, nepoznám,

půjdeš-li ku člověku,

začneme nový život tam...

navzdory tvému věku.

 

~

 

Na děti jsem už také stár,

budoucnost vidím černě,

a zkušenosti špatné mám,

že ženy nejsou věrné…

 

Nám oběma je spousta let,

nám děti byly přány,

a nevěry se neboj nic,

už není čas - na rány!

 

~

 

Pro mě, jak čistý papír jsi,

jak nepopsaný list,

knihou, již listovat si chci,

do ní sny psát, v ní číst.

 

Jsi křehká víla z pohádky,

která mě touží svést,

já bojím se, že uvadneš,

ve světle velkoměst...

 

Zas čaruješ, můj blázínku,

já nebojím se cest,

jen pevně drž mě v rukách svých

a zanech planých gest.

 

~

 

A také nejsem bohatý,

dávno jsem všechno ztratil,

už jsem jako ti na kříži,

tak chudý, jak ti svatí.

 

Ty statky marnost provází,

nyní tvou lásku vzývám,

tak podívej se - za hrází

už rostou listy jívám.

 

~

 

Bez práce ruce nesytí,

tak zbytečný se cítím,

a deprese mám k nežití,

co dělat s živobytím...

 

Tu práci, tu my najdeme,

zas nebuď tvrdohlavý,

i z depresí tě vyléčím,

vždyť láska je půl zdraví.

 

~

 

Tak nevím, milá, chceš-li mne,

dát ti své srdce toužím,

co jisté však je jediné,

že tvé si nezasloužím.

 

To jsou jen řeči zbytečné,

my můžem domov založit,

já chci tvou lásku, víc už ne,

já chci jen po boku tvém žít!

 

~

 

Přesto buď, Lásko, veselá,

na smrt a smutek jsem tu já,

vybral jsem si tě z mnoha žen,

tak ber mě prosím beze změn!

 

Já miluji tě nastokrát,

jen doufám, že mě též máš rád,

někdy v tvých očích vídávám,

že o jiné sníš kolikrát…

 

~

 

Víš, tento problém tíží mě,

že žárlíš příliš mnoho,

pak nevím, jak my na tom jsme,

vždyť nemáš ni na koho!

 

Ty žárlíš snad i na můj hrob,

ty žárlíš na smrt mou,

že přijde dříve, než-li ty,

že přijde před tebou…

 

To vše je, Járo, pustá lež,

vždyť já žárlivá nejsem,

ty, prosím, více láskou měř,

to vše je z něhy - děj se…

 

~

 

Když něhy je však přespříliš,

tak správný poměr docílíš

jenom v odloučení.

 

Když dva lidé se odloučí,

pak po sobě buď zatouží,

či vztah jde do vyčpění.

 

Ty mě snad, Járo, nemáš rád,

podívej - slunko svítí,

co bludů ty si vymýšlíš,

ty hledáš důvod k pití?

 

~

 

Milá má,

já mám tě rád,

však najevo ti musím dát,

že těžké pořízení,

 

že, chceš-li změnit život můj,

změníš ho sama sobě,

mých-li se dotknou ruce tvé,

zůstanou v černém hrobě…

 

~

~

 

v tom dvojím monologu,

který tak slibně začíná,

odehrává se lásky děj;

 

milá MÁ touží po lásce čisté,

mně zbývá tichá beznaděj…

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.