OTEVŘENÝ DOPIS A VÝZVA K NARUŠENÍ STEREOTYPNÍHO MYŠLENÍ

snake_01

OTEVŘENÝ DOPIS

A VÝZVA K NARUŠENÍ STEREOTYPNÍHO MYŠLENÍ

 

 

Vážení přátelé,

Nejsem z těch, kdo by chtěli zveličovat koronavirovou pandemii, ale ani nemám v plánu ji zlehčovat. Přestože s pandemií jako takovou (kromě dodržování vládních nařízení a ohleduplnosti k druhým) nic ze své pozice nezmůžu, rozhodl jsem se zacílit na hlubší, obecně lidský problém, který v kritických chvílích vyplouvá o to více na světlo.

Dnes a denně se setkávám s určitým typem stereotypního myšlení a jednání, které bych zde chtěl více rozebrat a detailněji poukázat na jeho nebezpečnost. Zároveň chci prostřednictvím tohoto dopisu navrhnout společný postup, který by mohl situaci prospět.

A nyní k věci: z mnoha míst, vzdálených i přímých, na mne doléhají argumenty, na něž chci upozornit. V době, kdy B. Johnson oznamoval britské populaci, že je koronavirová pandemie bude něco stát a musí se připravit na to, že možná ztratí své blízké, sice BBC vhodně reagovala zesměšněním takového přístupu srovnáním s citátem lorda Farkvada (SHREK): „Někteří z Vás možná zemřou, ale je to oběť, kterou jsem ochoten podstoupit;“ na druhou stranu zesměšnění možná není tím správným přístupem, protože nevede k pochopení situace. Navíc se s podobnými projevy můžeme setkávat i na jiných místech – Prezident Trump preferující ekonomický prospěch země nad zdravím obyvatel vysílá jasnou zprávu ve smyslu: Beztak umírají hlavně důchodci! (Rozuměj: lidé ekonomicky zatěžující zemi svými nároky). Já sám jsem se s podobnými projevy setkal na několika místech i osobně, je sice pravda, že ve většině případů je pronášejí osobnostně nestabilní lidé, často s narcistickými sklony, to ale na věci nic nemění, právě naopak: lidé s takovým typem narcistické poruchy, která se projevuje přesvědčováním ostatních o vlastní výjimečnosti, mají často významný společenský vliv.

Rád bych zde upozornil na to, jak a proč především k podobným projevům dochází. Začnu parafrází F. Nietzscheho, ten v knize Lidské, příliš lidské poukazuje na fakt, že nelze jednoznačně srovnávat utrpení jednoho s vinou druhého, to je třeba chápat především tak, že trpící považuje často své vlastní utrpení za mnohem podstatnější, než jak se objektivně vzato jeví z nadhledu. Podobným nabouráváním stereotypu trpícího se zabývala většina náboženství a filozofických kultur.

Druhým vstupním faktem je to, že nebezpečí nastává vždy, když začínáme vnímat schematicky. Jak ukazuje například Zimbardův Standfordský experiment, pokud chci vytvořit masového nepřítele, je třeba, aby se značně setřela jeho individualita - lidé jsou oblečeni do stejnokrojů (vězni, vojáci), jsou viditelně označeni (Davidova hvězda), ztrácejí osobnost (číslo místo jména). Zároveň se ukazuje, že podobné schematické uvažování (specifičtí MY a nekonkrétní ONI) je obecně lidské a tradiční přinejmenším od dob pravěkých společenství. Netřeba připomínat, že mírnícím faktorem je zde civilizace, která je ale vždy v období krize krátkodobě na ústupu.

Z toho všeho plyne, že lidé pronášející podobné generalizující soudy se v první řadě nechají unášet snadnou cestou masového uvažování, v rámci něhož podvědomě stírají individuální rysy členů skupiny (v tomto případě především seniorů); také to ale jasně ukazuje, že si mnozí z těchto lidí neumí představit, že by jejich vlastní utrpení bylo srovnatelné s utrpením jiných. Aby mi bylo správně rozuměno: není problematické obětovat nebo nechat zemřít nějakého zcela nespecifického důchodce, v takovém případě je zcela dobře možné se odvinit nebo osobní vinu (v tomto případě z přenosu nemoci) vůbec nepociťovat. Naprostá většina lidí přitom osobní (řekněme rodinné) ztráty prožívá velmi intenzivně. Výsledek je paradoxní: na jedné straně souhlas s umíráním nespecifických staroušků a na straně druhé hluboká účast při osobní ztrátě.

Mám za to, spolu s Nietzschem a Rimbaudem, že situace je alespoň zčásti řešitelná, pokud se nám podaří nabourat stereotypní uvažování navracením tváře. Když Rimbaud prohlašoval, že se rozhodl být kýmkoli, mám za to, že myslel právě na toto – prožít osudy všech a do všech se vcítit. To je podle mě účinnou zbraní proti netečnosti a stereotypnímu myšlení.

Rimbaud i Nietzsche byli básníci a k prožívání cizích osudů jako vlastních tak měli výjimečnou výbavu, stejně jako mnozí zde. Chci Vás proto všechny požádat o následující:

Pojďme společně vytvořit projekt, jehož cílem bude vytrhnout jedince z anonymity. Výstupem ať jsou krátké (především) prozaické texty v názvu vždy označené: OBYČEJNÝ ČLOVĚK (a pak vlastní název).

Cílem takových textů by mělo být zpřítomnit konkrétního stárnoucího muže nebo ženu, ukázat na jejich každodenní starosti, sociální sítě, vztahy. Sám myslím na lidi z vesnice, kde jsem jako kluk často pobýval. Na staroušky s červenými obličeji před krámkem, kteří už v sedm ráno přesvědčovali manželku, že musí jít „nakoupit“, na babičky, které vozily nákup v košíku na kole a před kopcem vždy sesedaly, na včelaře, který se o med a medovinu dělil se všemi, kdo přišli…

 

Věžím, že mnoho z povýšeneckého postoje se vytratí, pokud si člověk namísto nespecifické masy představí konkrétního člověka!

 

Možná je můj nápad příliš naivní a hloupý. Pokud je to tak, nereagujte na něj. Pokud Vám ale přijde, že podobná iniciativa může mít smysl, pojďme to společně zkusit!

 

Pavel Martinec (snake_01)

 

PS: Odkazy na díla můžete vkládat též do komentáře k tomuto příspěvku.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.