Obrázek

Schwalbe

Krajina kolem řeky vydechovala chuchvalce mlh, které se líně převalovaly mezi stromy. Půda byla nasáklá vodou, ze sehnutých větví padaly těžké kapky. Po nebi se hnaly ohromné mraky napité vlhkostí posbíranou kdesi nad Atlantikem.

   „Hansi!“ do zákopu se svezl mladík v šedé uniformě. Mohlo mu být čtrnáct, patnáct let, jeho tělo se skoro ztrácelo v příliš velkém oděvu. Rukávy kabátu měl několikrát zahnuté, na hlavě přilbu se skvrnou od bláta.

   „Máš cigaretu?“ obrátil se na chlapce, ne o mnoho staršího, který seděl na bedně s náboji a cosi si kreslil zbytkem tužky na papírové víko krabice. Ten neznatelně zavrtěl hlavou a soustředěně tvořil dál. „Nebo aspoň tabák,“ žadonil jeho druh. „Už jsem od rána nekouřil.“

   „Nemám. Vyměnil jsem je za tužku,” zamumlal Hans a vstal.

   „Hm…., velitel říkal,” pokračoval příchozí „že když je Vůdce několik dní mrtvý, tak už bude brzo konec války. Co tomu říkáš? Prý už se skoro nikde nebojuje,” pohlédl na přítele, který nevzrušeně zkoumal krajinu. Ten ale přece jen zbystřil pozornost.

   „Hm, až to všechno skončí, tak budu malířem. Budu chodit po světě a malovat. Budu mít spoustu papírů a barvy, opravdové barvy a budu malovat stromy, krajiny… všechno, co budu chtít,” poprvé se podíval na svého kamaráda. Ten se posadil na čerstvě nalámané smrkové větve, které měly být použity na maskování a teď šířily kolem sebe vůni lesa. „To já pojedu za strýčkem do Argentiny. Budu s ním chovat koně, spoustu koní. On má statek, měli jsme tam jet… před válkou,” zachmuřil se, „ale už jsme to nestihli,“ dodal. Pak ale rozjasnil svou tvář. „Hansi, nakresli mi koně, prosím,” žadonil. „Dám ti za něj svůj příděl cukru.“

   „Nemám už papír,” odbyl ho přítel a opět se posadil, aby pokračoval v kreslení.

   „Škoda… ukaž,” naklonil se nad ním Joachim.

   Na papíře se rýsovalo městečko pod kopcem, zalité v slunečním jasu.

   „Tak nakresli koně aspoň tady,” ukázal prstem „aspoň jednoho.”

   „No tak dobře. A tebe na něm, co?” pohlédl na něj s úsměvem malíř.

   „Tak jo, a já zatím dojdu pro kafe,” radostně vyhrkl Joachim a opět se vysoukal ze zákopu.

   Přítel ho chvíli pozoroval a pak se zase pustil do díla.

~*~

   „Hansi,” neuplynulo ani dvacet minut a Joachim byl zpátky.

   „Máš kávu?”

   „Cože? Aha, kafe. Nemám. Víš, co je nového? Prý už bude brzy vyhlášena kapitulace! Říkal to nějaký plukovník, který prchal z města! To znamená, že půjdeme domů, domů. Konec války!” radostně sděloval příchozí.

   „Vážně?” nedůvěřivě pomrkával Hans.

   „Jistě, velitel říkal, že se máme všichni shromáždit dole před statkem,” naznačil Joachim hlavou. „Myslím, že se bude snažit sehnat ve městě nějaký náklaďák, aby nás odtud odvezl.” Hodil si přes rameno pušku a začal vytahovat bednu s náboji.

   „Tak se hýbej! Na co čekáš? Ty nemáš radost?” otočil se ke kamarádovi, který dál zamyšleně seděl. Ten najednou prudce vstal. Chvíli zaváhal, pak vzal dokončené dílo a podával je příteli.

   „Na, už je to hotové. A pozdravuj Kurta,” strčil mu obrázek do natažené ruky.

   „Co, co to děláš? Ty nejdeš s námi?” ozval se udivený hlas.

   „Ne. Musím se teď dostat do Vídně. Je tam moje máma se sestrou. Chtěl bych je najít a postarat se o ně, když je táta nezvěstný.”

   „Ale tam už jsou přece Rusáci. Jak je tam chceš najít?” namítal prudce Joachim. „Vždyť tě chytnou a zavřou… odvezou.”

   „Sehnal jsem si civil a přidám se k uprchlíkům. Snad se mi to podaří,” ne příliš přesvědčivě oponoval námitkám Hans.

   „Tak jo,…buď ale opatrný. Já půjdu s Kurtem. Říkal, že u nich můžu zatím bydlet,” vysoukal ze sebe nakonec Joachim a natáhl pravici. Najednou mu to přišlo všechno líto, nerad se loučil se svým druhem. Hans ho přátelsky objal, vylezl na cestu, přehodil si přes záda batoh a svižným krokem se vydal k lesu. Jeho přítel se zvolna vydal na opačnou stranu. „No, ale co řeknu poručíkovi? Jak to budu vysvětlovat? I co, řeknu mu pravdu, však on to pochopí,” přemýšlel nahlas Joachim a trochu se mu ulevilo.

~*~

   Poručík Eisenberg byl muž asi čtyřicetiletý, přesto už zlomený válečnými útrapami. Stál před zdí malého, opuštěného statku a pozoroval přicházející chlapce. Kdyby na sobě neměli uniformy a v rukou zbraně, vypadalo by to, že zde má sraz turistický oddíl před výletem do hor. Jenže na výlety tady neměl nikdo ani pomyšlení. Ještě byla válka a oni, aniž se jich někdo ptal, byli jejími účastníky. Málokterý měl alespoň sedmnáct let, a přesto již toho zažili tolik, že tím budou ještě dlouho poznamenáni. Poslední zprávy však zněly povzbudivě a poručík se už těšil, až svlékne uniformu, kterou nosil už šestým rokem a bude se zase věnovat své milované práci – učit historii a počty. V duchu si představil školní třídu s lavicemi, žáky, černou tabuli...

   „Kde je Hans?” otázal se přicházejícího Joachima.

   Ten, aniž sám věděl proč, zalhal: „On, on … odešel. Říkal, že že že se přidá k Wehrwolfu.” Cítil, jak se červená a potí se mu ruce.

   „Vážně?” poručík se mu tázavě podíval do očí, které se stáhly do úzkých štěrbin. „Hans? Ten, který byl rád, když nemusel na někoho vystřelit?” zavrtěl hlavou a odvrátil se.

   Pomalu přicházely další postavy. Z rozbitých vrat statku vyšla slepice, vykračovala si po cestě a sem tam vybrala z bláta zapadlé zrnko. Zamířila si to rozvážně do polí. Vzduch voněl jarem. Odněkud zazníval zpěv ptáků.

Ze zatáčky se vyřítil motocykl s přívěsným vozíkem a zastavil před Eisenbergem. Ten stál nehybně v neblahé předtuše. Na stroji seděli dva vojáci s plechovými štítky polního četnictva na prsou. Poručík sklouzl pohledem do vozíku a zachvěl se. Choulil se tam Hans.

   „Co to má znamenat? Ten hoch patří k mé jednotce,” cítil, že mu přeskakuje hlas.

   „Je to zběh, pane poručíku, chytili jsme ho u lesa, právě se soukal do civilu. A to, že patří k vám, tím bych se tak neoháněl. Nebo chcete někde jinde vysvětlovat, že vám utíkají vojáci?” hlas četníka zněl výhružně.

   „To, to ho chcete odvézt pryč? Vždyť je to ještě dítě! To se přece všechno vysvětlí,” snažil se získat rovnováhu Eisenberg, i když věděl, že vše je zbytečné. Za svůj život se naučil poznávat lidi na první pohled a nyní věděl, že s tímto četníkem se nedomluví.

   „Jaké dítě? Je to především voják… tedy byl,” prohodil druhý četník a slezl z motocyklu. „A vézt? Ne, nikam ho nepovezeme. My je rovnou věšíme,” pokynul ke stromu. „Pro výstrahu ostatním,” dodal ještě a rozhlédl se po ustrašených obličejích. Oba přistoupili k vozíku a vytáhli zajatce na zem. Jeho obličej byl popelavě šedý s krvavou šmouhou na čele, ruce měl svázané za zády. Vzali ho pod pažemi a vedli ke stromu u cesty. Byl to rozložitý dub, který se již několik staletí skláněl nad malou kapličkou. Pamatoval doby klidné i rušné a teď se měl stát šibenicí. Jeden z četníků se vrátil ke stroji a začal se přehrabovat v brašně.

   „Nemá tu někdo papír?” otázal se mlčícího zástupu. Nikdo se nepohnul.    

   „Hej, ty, co to tu máš?” přistoupil k Joachimovi a vytrhl mu z ruky obrázek.  

   „Hm, taky jsem kdysi maloval.” Vzal víko, obrátil ho na druhou stranu, vzal tužku a rychlými tahy napsal – JSEM DEZERTÉR. Z kapsy vytáhl kus provázku, nožem udělal do víka dvě dírky a provázek jimi provlékl. Rychlými pohyby ukroutil dva uzlíky. Bylo zřejmé, že to nedělá poprvé. Poručík Eisenberg ho zachmuřeně pozoroval.

   „To víte,” začal četník „dezertérů je teď plno, už nám došly cedule. Ale tato bude stačit,” skončil svůj proslov. Druhý četník mezitím došel se zajatcem ke stromu. Našel vhodnou větev a přehodil přes ni provaz se smyčkou.

Celý tento výjev sledovalo asi dvacet chlapců. Stejně jako když myš hledí na kobru a nemůže se pohnout. Ve větvích vesele poskakovaly sýkorky.

   „Bim, bam, bim,” pochmurné ticho se zbortilo pod zněním zvonů. Z oken domů ve městě se začaly zvolna vynořovat bílé prapory narychlo vyrobené z ubrusů a prostěradel. Četníci se zarazili. Pozorovali ten výjev a nerozhodně přešlapovali. Strnulé řady chlapců se pohnuly.

   „Kapitulace!” prohodil k těm dvěma Eisenberg.

   Oba četníci dál zaraženě stáli.

   „Kapitulace!“ opakoval Eisenberg silnějším hlasem.

   „Tak toho kluka už necháme být, co?” obrátil se nejistě k svému nadřízenému mladší četník. Ten němě přikývl. Měl pocit, jako by tím zněním zvonů a těmi vynořujícími se bílými prapory ztratil svou jistotu. Už se nechtěl ničím zdržovat. Válka je u konce! Rychle pryč, sehnat nějaký civil a ztratit se v davech běženců. Pokynul svému podřízenému, chvatně nasedli na motocykl a odjeli. Poručík přistoupil k zajatci a rozvázal mu pouta.

   „Tak ty jsi chtěl k Wehrwolfu?” už nemohl zadržel osvobozující smích a přitom kýval na Joachima.

   Hans se na ně nechápavě díval a protíral si zápěstí. Pak si sundal ceduli z krku, došel k příteli a podal mu ji: „To je tvoje.”

   Ten si prohlédl nejdříve obrázek, pak ho otočil a zamyšleně pozoroval narychlo napsaná písmena. Pak ho roztrhal a zbytky hodil na zem. Ihned se jich zmocnila špinavá voda z kaluže a začala se do nich pomalu vpíjet.

   „Nakreslíš mi koně, jo?”, usmál se na přítele.

   „Seřadit!” zavelel poručík. Zástup se zavlnil a pak se pomalu vydal na západ. Boty zašlapaly rozmočený papír hlouběji do bláta.

   Začal vát svěží vítr, který rozhoupal na větvi stromu zapomenutou oprátku.

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.