Tichá místa

Stargazer

Když morová nákaza vpadla do Evropy a plíživá smrt pozřela pětinu obyvatelstva, něco se v lidech zlomilo. Nikdo přesně nevěděl, odkud to přišlo, ale najednou to bylo všude. Lidé se začali jeden druhého štítit...


           Vyhýbali se setkání, přestali vycházet z domu, města se vyprázdnila, obchody zely prázdnotou. S maskou přes obličej člověk udával člověka, soused souseda, přítel přítele, manžel manželku. Policie v ulicích pendreky ubíjela nakažené. Rozklad a gangréna duše.

            Lidé si postupně začali hledat svá tichá místa. Někdo se celý čas skrýval v garáži, jiný četl Vojnu a mír, třetí si denně do pasu svlečený podmaňoval Lysou horu. Zbytek zpoza okenních tabulek s jazykem smočeným v lahvi sledoval čerstvé jarní listí k novému životu se probouzejících lip. Zrodilo se bezčasí. Den začínal s jediným možným smyslem - aby byl prožit. Bez cíle, bez budoucnosti, bez minulosti. A člověku se právě v těchto chvílích chtě nechtě zjevoval v plné kráse, či obludnosti jeho opravdový, skutečný život. Bylo třeba rychle od toho všeho uprchnout pryč. Jenže kam chcete sami před sebou utéct?

            Vybavila se mi vzpomínka na jedno staré tábořiště. V místech mého mládí, skryté v olšových křoviskách hluboko v polích, kam nevede žádná cesta, leží pokorně civilizací netknuté už od dob našich dědů. Říká se tam tomu Vinohrady, přestože si nikdo z pamětníků nevzpomíná, že by se tam jaké víno kdy pěstovalo. Zvláštní, jak v sobě některá místa nesou ničím nepostihnutelný a zdánlivě bezvýznamný odkaz.

            Napadlo mě, že to místo ukážu dětem. Vyhloubili jsme ohniště, ohraničili ho kameny, z pařezů vyrobili lavičky a okolí osázeli mladými jehličnany. Na mohutný rozeklaný dub jsme zavěsili starou pneumatiku jako houpačku. Učím kluka milovat oheň. Jakmile se naučíme milovat živly, jsme zas o kus dál v chápání života.

Celé nekonečné dny prosedím u ohně, v kotlíku bublá horké kafe. Ze stráně koukám na modrozelený rybník. Kdysi tam nebýval, takhle z výšky připomíná horské pleso. Ani rybářská bašta dole dříve nestála. Všechno se za pochodu mění a člověk to ani nestačí vnímat. Konečně zbývá trochu času na čtení, pozvolna brouzdám nekonečnými vlnami Tichého Donu. Při závanu západního větru na mě sněží bílé květy jabloní. Za hlavou voní borový les, jeho nálety zaplavily louku malými borovičkami, mezi nimiž v houfech zmateně bzučí včely. I fauna je zde neobvyklá. Po hladině rybníka se prohání párek labutí, ve stromoví hnízdí volavky. Kolem ohniště střídavě poletují motýli nejrůznějších barev: žlutí, modří, bílí i dohněda zbarvená paví oka. V trávě sem tam zašustí ještěrka.

            Jsme tu už celé měsíce. Je ukrutné sucho, čekáme na déšť jako na smilování. Stromům fatálně chybí vláha. A zdá se, že i lidstvo potřebuje nový impuls. Déšť každou věc v přírodě vrací na její místo. Kámen usadí do hlíny, zvířata zažene do nor, z květin spláchne pyl, z cesty prach a z člověka možná smyje jeho hříchy. Jako dítě jsem nerozuměl tomu, proč stařeček vždycky sedával u přiotevřeného okna a nábožně do sebe nasával vůni májového deště. Dnes už to chápu.

            Jediné, co narušovalo naši šťastnou izolaci od okolního světa, byl muž, kterého jsem viděl, jak několikrát za den šlape do kopce po pěšině asi sto metrů od našeho tábořiště. Na zádech tahal objemné dvacetilitrové vědro, v němž nosil vodu z rybníka někam nahoru do kopců.

            „Dobrý den!“ odhodlal jsem se jednou, když už moje zvědavost přerostla únosnou mez, muže oslovit.

            „Dobrej,“ nenechal se ze stoického klidu vyvést kolemjdoucí.

            „Promiňte, ale nedá mi to se nezeptat, už několik týdnů vás s dětmi pozorujeme a ony jsou hrozně zvědavé. Kam pořád chodíte s tou vodu?“

            „Jestli vás to zajímá, pojďte klidně se mnou.“

            Stoupali jsme společně nahoru po rozkvetlé stráni, porostlé tisíci květin, a já se sám před sebou styděl, že z nich rozeznám jen nepatrný zlomek. Když jsme vystoupili přes terasovitou stráň, rozevřel se před námi pohled na alej zvláštně rostlých stromů. Na kmeni všech čtrnácti bříz byly ponechány jen dvě vodorovně rostoucí větve, uřezány každá asi ve dvoumetrové délce. A podobně také kmeny byly od průsečíku nahoru zkráceny zhruba na dva metry. Takto upravené vypadaly stromy jako sněhobílé živé kříže. Jejich ramena teď zjara obrůstala zelenými lístky a jehnědami. Na horizontu mezi poli působily jako magické symboly splynutí člověka s přírodou, rostlinami, zvířaty, Bohem.

            „Tak tady bydlím,“ špitl děda a prstem ukázal na chýši ukrytou mezi stromy přilehlého ovocného sadu. „Pojďte, projdeme se trochu. Tady čtu, píšu, medituju, v mezičase se procházím mezi stromy, zalévám je, zařezávám suché větve. Obcházím sadem a zírám na čerstvé mladé výhonky, které vyrážejí z proschlých kmenů jako z kamene. Podívejte, z větve, co jsem předevčírem uřízl, vytékají kapky vody,“ nechal stéct kapku po dlani a ukazoval ji dětem. „Tak hluboko v nás je ukryt život! Stačí jen rozeznat kde. Čechov tvrdil, že kdyby se nestal spisovatelem, určitě by byl sadařem. Vidím to podobně.“

            Děti ten zázrak života nechal pochopitelně zcela chladnými. Právě hrály na honěnou, instinktivně kličkovaly mezi ovocnými stromy a já tiše uvažoval, kolik úsilí ještě budu muset vynaložit v boji s ďáblem v nich.

            „To všechnu vodu taháte až zezdola od rybníka? Má smysl se takhle mořit?“ zeptal jsem se trochu drze, když jsem letmým pohledem prohlédl starcovo opotřebované tělo.  

            „A co na světě vlastně dává smysl? Jestli vůbec něco, tak je to právě tohle,“ odvětil bez náznaku urážky. „Vždycky, když člověk sází stromy, nedělá to pro sebe, ale pro budoucí generace, pro děti, jako jsou ty tvoje. Všiml sis těch borovic vedle vašeho tábořiště? Pamatuju si ještě, jak byly ještě úplně malé. A ty ořešáky jsme zhruba před čtyřiceti lety sadili ještě s tvým dědou. Byl to dobrej chlap. Stromy píší historii, ne my lidé.“

            „Tati, vzpomínáš, když jsme byli ještě malí, jak jsme na zahradě vždycky vylezli na ten vysoký ořech, a tys na nás křičel, abysme okamžitě slezli, že spadneme, a brácha jednou žuchl z té výšky na zem a vyrazil si zub?“ vstoupila nám do hovoru dcerka.    

            „Dětství končí, když naše děti začnou mluvit v minulém čase,“ mrkl na mě lišácky stařec. V jeho pohledu se zračila nezměrná zkušenost a snad i jakási směs životní moudrosti a klidu. Ten člověk celou duší a celou svou bytostí vnímal a cítil přírodu.   

            „Tak se mi zdá, že dospělost není dobré místo pro život,“ naoko jsem se ušklíbl, abych mu pohotově vrátil jeho bonmot. „Máte tu klid, to se musí uznat, ani pandemie sem k vám nepronikla.“

            „Cože? Jaká epidemie?“ podíval se na mě s vyjeveným obličejem.

            „No, ta nemoc, co přišla z Asie, vyplenila obchody, zavřela školy, zahnala lidi do lesů…“

            Nechápavě na mě koukal. Nemoc kosila lidstvo po milionech, byly jí plné noviny, televize, rádia a ten blažený člověk vůbec o ničem nevěděl. Smyslem jeho života bylo nabírat vodu z rybníka, tahat se s ní několikrát denně stovky metrů po stráni a pozorovat, jak se jeho stromy mají směle k životu.

            Spustil se déšť a začalo jemně poprchat. Vzal jsem zavděk úkrytem v poustevníkově chýši. Všude se rozhostilo uklidňující ticho. V hlavě jsem měl zmatek. Neštítili se lidé sami sebe už dávno před nákazou? Je poustevnictví cesta, anebo je to jen zbabělý únik? Bylo snad lidstvo v agónii už předtím, než celé to šílenství propuklo?

            „Děcka, až umřu - teda ne že bych se už chystal - ale přeci jen až  jednou umřu, chtěl bych, abyste mě pohřbili pod jedním z těch živých křížů,“ pronesl jsem k deštěm zkrápěným, ale v tom okamžiku absolutně šťastným dětem.

Všichni asi máme někde svá tichá místa. Buď kdesi hluboko uvnitř, anebo vně nás samých. Či snad v našich dětech? Já už si své tiché místo našel…


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.