Milosrdenství V

Elizabeta

 

***
kdysi v sobě křičely ženy
a muži stáli, jako by stály stromy
děti, nevím proč, nikde nebyly
Pane, kolik je nás třeba
koho jsme pohřbili



***
ta intenzita
ten rozsudek
ráj, který zná odlišná místa

i obraz, co nepověsím
až k hranicím



***
nejde to vyslovit
v cizí řeči

Pane,
kdybych tak mohl
stiskl bych

holou větou každý překlad
o srdci



***
stavení na vrcholku
tam se přes ploty, horizont
nakláním

k tobě
kameni na kameni
Kdysi jsem tu žila
nezlomná, s vodou mezi prsty

jako modlitba
jíž si vyvolíš, stvoříš člověka



***
jsi mi solí i popelem
Pane,
tvoříš oheň, zemi, vzduch

vzlínáš mnou, uzavíráš kruh
dorostencům
rána




***
narodil ses do klína
v hodinách mezi ručičkami
beze slova, věty
přišel jsi
spasil
sebe
odešel



***
loď je plná
všech mužů
žen
i těch nenarozených
všeho čeho je
příliš
všech rozhodnutí

***
krvácí další rok
modlí se ale za dnešek
po stranách okraje stolů
píší dopisy
prosí stránky o Tvou moc

 

***
kolik květin
unese
jedna váza
žena

nepočítaně
náhrobníků
těl



Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.