Ráno

Srpen

 

Na malé zahrádce - velké jako dlaň,

 

chladí se tam rosou - moje milá laň.

 

Nad hlavou ji vítá - zpěv černého kosa,

 

zatím co má láska - brouzdá travou bosa.

 

 

 

Každé ráno slýchám - z húry tichý hlas,

 

a doufám - že i zítra,  já uslyším ho - zas.

 

Když slunce na mě volá -  tak člověče už vstaň !

 

Vždyť život není věčný - mé paprsky jsou zbraň !

 

 

 

Pod kloboukem skrývám - marně svoji tvář,

 

že nebojí se smrti - tvrdí jenom lhář.

 

Nemohu se zbavit - myšlenky bláhové !

 

Že zůstaneme spolu - tu jako bohové!

 

 

 

Však v  dálce bouře duní  a  připomíná čas,

 

než smrtka máchne kosou  - a umlčí můj hlas.

 

Pak nebude už ráno  - to jitro nachové,

 

a naše kosti  v prach  - změní se pánové…

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.