Šibenice

Luzz

 

Jdu tichou krajinou. Úbočím kopce, jakých jsou v naší zemi desítky, stovky. Tento je trochu zvláštní – nahoře kdysi stávala šibenice. Vzduch voní pozdním létem. Podél pěšiny kytky, jejichž názvy neznám. Ovšem kolegové botanikové je podrobně popsali; svou výzkumnou zprávu uvedli slovy: Se kterými rostlinami se mohl odsouzený na své poslední cestě setkat? A následuje výčet. Kyčelnice cibulkonosná, kakost smrdutý. Nic ohromujícího, v podstatě typické druhy listnatých lesů mírného pásma, první až druhý vegetační stupeň.

 

Jejich nadšení mě bavilo. Podobně jako nadšení ostatních, se kterými jsme se výzkumu šibenic věnovali. Historikové, archeologové, geografové. Chci na ně zavzpomínat, vybavit si jejich tváře. Nedaří se mi to. Vybavuji si už jen jejich odborné stati.

 

Jejich nadšení mě bavilo, protože sám jsem je poslední měsíce ztrácel. Antropologie pro mě byla vždy kotvou, systémem, ke kterému jsem se mohl vztahovat, který existoval nezávisle na mně a kterýmu by nevadilo, kdybych nebyl. Nechápu, proč má tolik lidí potřebu se vázat k místům anebo dokonce k jiným jedincům svého druhu. Místa se mění. Třeba tento šibeniční vrch – ještě před třemi sty lety symbol hrůzy, viditelný z daleka, varování místním i přespolním. Počestný člověk se mu zdaleka vyhne; když se náhodou přiblíží a uvidí oběšená tlející těla, pokřižuje se, odvrátí zrak… pokud se tedy rovnou nepozvrací z toho smradu. Některé popravené tu nechávali hnít i více jak rok.

Dnes – mírumilovný zalesněný kopec. Ve větvích stromů zpívají ptáci. Oblíbené výletiště; nedělní procházky rodičů s dětmi, cyklisté.

A lidé – škoda mluvit, tam je to stejné jako s místy. Pokaždé, když jsem se pokoušel ukotvit mimo sebe a svůj vědní obor, dopadlo to katastrofálně. Proto antropologie – mohl jsem zkoumat lidi z různých úhlů pohledu, přiblížit se k nim a zároveň s nimi nemusel přijít do styku.

 

 

Lhostejnost je horší jak nenávist. To jsem zjistil během prvních let svýho života. Máma a táta zřejmě nevykazovali zvláštní nadšení nad mým narozením, ostatně, po mnoha letech jsem se dověděl, že mě nikdo neplánoval, a tudíž se na mě ani nikdo netěšil. Představuju si, jak máma zjišťuje, že je těhotná a říká to tátovi. Ten jí řekne, ať zkusí potrat. Máma řekne, že před potratovou komisi nechce. Táta ji přesvědčuje. Máma jde a potrat jí zamítnou. Prý v jejím věku není důvod… Táta jen vzdychne a odpoví – no jo, tak to se asi budeme muset vzít.

 

Další věc byla ta nehoda. Banální zlomenina holenní kosti se proměnila v noční můru. Kost špatně srostla, znovu ji museli lámat. Jakoby mě vplétali do kola. Kost zase špatně srostla. Dávala znamení, že dobře srůst nechce. Bylo mi šest a nechápal jsem vůbec nic. Nechápal jsem mámin vztek a tátovo ticho, mámino ticho a tátův vztek. Za všechno mohla moje pomalu se hojící noha.

 

 

Zkoumám kosterní pozůstatky. Fascinuje mě objevovat deformace, anomálie. Sám jsem anomálií, jsem deformací, jsem jedním z těch, co byli oběšeni. Ovšem nejzajímavější jsou interpretace. Příběhy odsouzených. Dejte mi lidskou kost a vymyslím vám poutavou historku, co na tom, že se stala už tolikrát. Zločin a trest, láska a nenávist. Pořád dokola. Vy si ji i přesto rádi poslechnete a na konci bude jedno velké ach. Přitom jde o klišé, která se neustále opakují, tisíckrát omleté rozhovory, situace, které se staly, které se dějí anebo které by se mohly přihodit. Co se děje, děje se, co se neděje, může se udát. Někdy si říkám, že vlastně není už možné vymyslet či napsat velký příběh o lásce, nenávisti, zradě, zločinu, trestu, odpuštění anebo snad smíření.

 

Zjistili jsme, že mezi popravenými je značné procento těch, co měli nějakou tělesnou vadu. Třeba špatně se hojící zlomeniny dlouhých kostí, špatné srůsty, které dotyčného výrazně omezily v pohybu a částečně mu znemožnily zapojit se zpět do společnosti. V běžných řemeslech nebylo pro znetvořené místo. Ti, kterým se úraz přihodil jako malým, nemuseli přežít a pokud přežili, tak pravděpodobně stanuli na okraji společnosti. Tělesná vada vedla k nutnosti opatřit si živobytí jinak. Krádeže, loupeže. Vraždy pro kus chleba.

Nebyla jiná možnost. Cesta byla už předem daná, respektive zlomila se v tu chvíli, kdy jsem byl poznamenán. Kdybych se narodil v sedmnáctém století, nedožil bych jinošství.

 

Na chvíli se posadím na kraj cesty. Slunečno, větrno. Nade mnou pluje bílý mrak jako vzducholoď, tiše a mohutně. Stejně jako před tři sta lety.

Dnešní svět je prý tím nejlepším z možných světů… Asi ano. Mám štěstí. Přežil jsem. I když -

 

 

Zase dolejzá, dejte mu nakládačku, zmetkovi kulhavýmu.

Nedolejzal jsem. Pozoroval jsem. Bavilo mě sledovat jejich pohyby, gesta, nenucená, jakoby vrozená – anebo i ta naučená. Pamatoval jsem si. Často se svým tělem prozradili dřív, než cokoliv řekli. To se občas hodí.

Nečum, kreténe, tak, tohle tě odnaučí -

Vleklo se to celou základku. Doufal jsem, že s příchodem na střední se to změní. Že povyrostu. Že zesílím. Že nezešílím.

 

Na gymnáziu mě bavila biologie. Chemie, fyzika, matika. Jazyky šly tak nějak samy, historie taky. Další důvod k šikaně. Co tě nezabije, to tě posílí. Vydržel jsem, jak mě nutili žrát ohryzky, jak mi nacpali plnou hubu toaleťáku. Vydržel jsem i tehdy, když mě pár týdnů před maturitou dva z nich chytli a za nohy mě pověsili z okna. Třída byla ve třetím patře. Nepochcal jsem se strachy. Vy zmrdi zasraní, vy nemáte koule na to, abyste mě pustili, řval jsem na ně. V životě byste se neodvážili mě zabít!

Doteď nechápu, jak jsem byl schopen formulovat takový věty, i když byl svět vzhůru nohama.

 

Možná mě chtěli vytáhnout, možná pustit. Zrovna v tu chvíli se do toho však vložila jedna spolužačka, chytrá, hezká, zamlklá Barbora, většinu času trochu mimo a sdílející podobnej status outsidera jako já. Jistě, moje tajná láska, se kterou jsem každej večer souložil ve sprše.

Nechte ho bejt, vy zkurvysyni! zaječela. Poprvé za těch nevímkolik let jsem ji zažil tak rozhodnou a přítomnou.

Vytáhli mě, hodili na podlahu. Představoval jsem si, že za mnou přijde a alespoň se zeptá, jestli jsem v pořádku, že mě pohladí po tváři; čekal jsem a čekal – a ona si šla klidně sednout do lavice, otevřela nějakou knížku a začala si číst. Kdyby z okna chtěli vyhodit to morče, co jsme měli vzadu ve třídě v kleci, zřejmě by zareagovala stejně.

Vtom na ni houkl jeden z těch, co mě drželi za nohy: „Vy spolu šukáte nebo co?“

„Di do píči,“ odpověděla mu, aniž by zvedla oči od knihy.

„Tak proč se ho tolik zastáváš? Šuká dobře ten kripl?“

Neodpověděla.

„Dělá ti to zezadu? Dozadu?“

Její ticho ho zjevně docela dráždilo. Teď pro změnu čekala celá třída. Ona si dál četla.

 

Poděkoval jsem jí až o pár dní později, přiznal se, že jsem do ní zamilovanej, ona se usmála a chytla mě za ruku. Ptal jsem se, co čte. Françoise Villona, odpověděla. Docela se mi líbí ten jeho testament, ale fajn je i Balada oběšenců.

Těch pár týdnů nebylo nutný cokoliv dalšího řešit. Všechno se posralo až po maturitě – vyspali jsme se spolu, hrozně jsme se pohádali a rozešli se ve zlým. Důvod? Vlastně už nevím. Zřejmě nějaká blbost, která nám připadla v té době důležitější než cokoliv jiného. Výsledek: jedna z těch typických, tisíckrát opakovaných teenagerovských tragédií.

Ovšem tehdy byl ten příběh jen můj a moje hoře ze všech největší. Neměřitelné, nezměřitelné. V té chvíli mě nezajímalo, že podobné situace prožívalo už tolik lidí přede mnou a že je prožije tolik lidí po mně.

 

Za deset let, na třídním srazu, jsme se opatrně dali do řeči. Čas otupil hroty, možná i my jsme otupěli; ta dlouhá doba přiměla jednoho druhému odpustit. Jenom jsme zřejmě nebyli schopni odpustit sami sobě. Já určitě ne.

Po několika pivech mi Barbora vyprávěla, co se dělo po tom zlém rozchodu. Opět, banální historka – zjistila, že je těhotná, lavírovala mezi zabít a nechat žít. Hrdost jí nedovolila se mi ozvat. Den předtím, než měla jít za lékařem a domluvit se s ním na dalším postupu, potratila. Cynicky dodala – je vlastně dobře, že se to takhle vyřešilo. Nevím, co bych dělala, kdyby k tomu nedošlo. Možná bych nebyla schopna to dítě zabít. Ale možná by mi nic jinýho nezbylo. Vše prezentovala věcně a klidně, jakoby přednášela studentům o pohřebištích z doby bronzové na území jižní Moravy.

 

Když domluvila, nebyl jsem schopen se jí podívat do očí. Koukal jsem na jemný vzor její šály, jakoby drobná zrnka červenavého písku; ač bylo i takhle večer docela teplo, měla ji stále omotanou kolem krku. Pak řekla – poslyš, já ti to vážně nezazlívám. Jen jsem chtěla, abys to věděl. Žádnej med o tom mluvit, i když se to stalo před deseti roky. A mimochodem, fakt jsem tě milovala. Jenže potom jsi mi zlomil srdce. A já tě vyšachovala ze svýho života. Pověz, jak jsme mohli být tak pitomí? Chtěl jsem namítnout – vždyť takhle to je, pořád opakujeme ty stejný chyby – ale dřív, než jsem stačil cokoliv říct, ona se usmála a chytla mě za ruku.

Jako by těch deset let mezi námi neexistovalo, jako by se nic z toho, co mi řekla, nestalo. Čas se zastavil v předvečer maturitní oslavy. Jdeme ruku v ruce, bezstarostně tlacháme o zkouškách na vysokou a o tom, co budem dělat o těch dlouhatánských prázdninách, připalujeme si cigárka společně o můj benzínový zapalovač. Kam se vlastně poděl? Pak utrhnu nějakou kytku, kopretinu asi, a dám jí ji za ucho. Ona mě obejme a políbí. Nádherný konec k příběhu.

A teď tedy epilog:

Opět jdeme ruku v ruce, mlčíme však. Dorazíme ke mně domů, tiše se svlékneme.

Vše probíhá beze slova; jen pár přidušených stenů.

Když vedle sebe oddychujeme, všimnu si, že má kolem krku stále tu šálu. Jinak je úplně nahá. Opatrně ji odmotám. Neprotestuje.

Je tam. Strangulační rýha.

 

„Sebevraždu oběšením většinou vykonávají muži. Je to jedno z těch definitivních řešení podobně jako kulka do hlavy anebo skok z jedenáctýho patra. Ženy raději polykají prášky anebo si řežou žíly; taková soft verze totální sebedestrukce… Chováš naději, že tě někdo najde a zachrání. Princ na bílým koni třeba,“ podotkla, když se mi svěřovala s vleklými problémy s depresemi. Mluvila o tom všem s nadhledem a lehce ironickým úsměvem.

„Tenkrát jsem měla štěstí. Prostě náhoda. Nečetls Autobus sebevrahů od Arta Paasilinny? V úvodní scéně se setkají dva potenciální sebevrahové, rozhodnou se zabít na stejným místě… No a něco podobnýho se stalo mně. Vidíš, takový klišé, pořád je zažíváme, pořád se to opakuje. Nevyhneš se tomu, tyto absurdity se dějí… Díky tomu druhému, který sám sebe odsoudil na smrt, jsem dorostla k rozhodnutí, že chci žít. Jasně, pomohly mi v tom bobule a sedánky u psychiatra, ale myslím, že jsem tomu utekla, však vidíš.“

Měl jsem na jazyku něco zásadního, ale když se ke mně přitulila, zapomněl jsem na to.

Nad ránem zmizela. Teprve potom jsem si vybavil tu důležitou věc – chtěl jsem jí říct, že kdo jednou uteče, utíká potom už pořád. Jistě, jedna z těch banálních pravd.

 

V následujících týdnech jsme si vyměnili pár zpráv; psal jsem jí v naději, že se ještě uvidíme, že nějak navážeme. Ona však rozhodla jinak: jakákoliv slova i budoucí setkání by nás od sebe jen vzdálily. Nechme náš příběh tak, jak je. Uzavřený, dovyprávěný, bez trhlin. Měl jsem sto chutí jí odpovědět, že ne slova, ale to ticho nás od sebe vzdaluje, avšak nakonec jsem to vyhodnotil jako zcela zbytečné.

 

 

Nejzajímavějším objevem byly ostatky mladé ženy a dvouměsíčního kojence nalezené poblíž popraviště. Co se jí stalo? Znásilnění? Anebo prostě jen otěhotněla se svým milým? Možná musel narukovat, možná zemřel, možná jen zbaběle vzal nohy na ramena.

Třeba se taky jmenovala Barbora. No, spíš Marie, obvyklé jméno té doby. Bylo jí sedmnáct, osmnáct, holka jako lusk. Když zjistila, že je těhotná, chtěla vše rychle vyřešit, protože on už byl pár týdnů pryč, ani vidu ani slechu… Jenže to dítě se drželo. Nedokázala jsem jej ze sebe vyhnat. Bylo ve mně, tak ano, ano, dobře, když chceš žít, tak budeš žít, ach bože, proč.

Tajně porodila, možná se pokusila toho nemluvněte zbavit; laktační psychóza anebo prostě jen zoufalost. Jenže. Byla obviněna z pokusu o vraždu a pro jistotu i z čarodějnictví.

Ne, nedokážu se bránit.

Vedou mě nahoru a lidi na mě plivou, fuj, děvka, čarodějnice a ta stvůra, kterou beztak zplodila s ďáblem… Tiskla jsem to maličké k sobě a předtím, než jsem došla nahoru, bylo mrtvé.

Utiskala jsem ho.

 

Pak už mě mohli klidně zaživa zahrabat a propíchnout kůlem.

 

 

Toponyma nám umožňují číst historii míst. Příběhy krajiny. Vzpomínám, jak jsem někdy v třinácti zjistil, že slovo stínadla není odvozeno od stínu, ale od slova stít, setnout. Možná tehdy zapustila kořeny moje vášeň pro lehce morbidní problematiku hrdelního práva a zkoumání lidských ostatků, pohřebních ritů a podobně. Během několika let se pro mě toto téma stalo kotvištěm, domovem. Umožnilo mi přežít roky samoty, roky sebenenávisti, roky opovržení, roky izolovanosti od vnějšího světa. Pomohlo mi přežít roky bez Barbory. Doufal jsem, že mi pomůže přežít i přítomnost.

 

Že jsem už psal, jak historie neustále omílá ty stejné příběhy? Stejná klišé. Stejný happyendy. Ne, to ne. Spíš stejný tragický konce. Tragikomický. Naivně jsem myslel, že zrovna já obelstím ta neustále se opakující schémata. Že s Maruškou už nic nepokazím. Ano, vím, co a jak, přemýšlím, plánuji, proaktivně řeším. Miluji ji, i když tuším, že mě považuje za cosi dočasného. Možná úlet. Anebo rozcestník. Jenže je tu jeden prvek, na který často zapomínám. Náhoda.

 

Jsem jedním z odsouzených. Křičím – je to jedno velké nedopatření! Maruško, vypadám sice jako kripl, ale o to dítě, co jsi se mnou čekala, bych se postaral. A tebe i to malé bych zahrnul láskou – jenže ty jsi nechtěla. Poslední rok na postgraduálu, ach ano, tolik možností, tolik lákadel, já to chápu, k čemu by ti teď bylo dítě, snad jen k tomu, aby ti za pár let mohlo scházet.

Potrat. Jak snadné.

Její sbohem. Ještě snadnější.

 

Jak by se ta dívka ze sedmnáctého století postavila ke skutečnosti, kdy by jí někdo, koho vlastně pořádně neznala a koho nemilovala, nabídl – vezmi si mě, jen tak se můžeš vyhnout popravě? Jak by se tvářila, kdybych jí řekl – poslyš, ta smrt je hnusná, uhniješ zaživa, raději počkej tak do padesáti, zemřeš sešlostí věkem, kolem tebe děti a vnuci… prosím tě, řekni ano, zahrnu tě láskou, opravdu…

Tamta by se na mě nejspíš podívala, plaše a nerozhodně, pak by snad zaváhala – nastal by happyend?

 

Jenže ty, Maruško, ne. Jistě, samozřejmě, chápu tvoje racionální rozhodnutí. Nesoudím. Jen je mi to nesmírně líto.

Maruško.

Jsi… byla jsi můj poslední příběh. Zítra ať už si ty příběhy žijí jiní.

 

 

Rozcestí turistických značek „Na spravedlnosti“. Čtyři kilometry po modré na vlakové nádraží, tři po žluté k novému hřbitovu. Sto metrů na popraviště.

Snažím se vybavit si nadšení z dob, kdy jsme s kolegy vysedávali nad katastrálními mapami a hledali všechny ty šibeniční vrchy, šibeníky, šibeničníky, spravedlnosti, jak jsme se radovali nad každou objevenou značkou symbolizující místo poprav v mapách druhého vojenského mapování.

Snažím se přivolat tu vzpomínku, třeba dokáže léčit… a zároveň vím, že je to jen milosrdná lež. Podobně jako můj vztah k tomu tolik opěvovanému systému, který existuje nezávisle ne mně. Náhle se vše jeví být směšné, vše, v co jsem věřil, je pryč. Ano, dařilo se mi sebe sama obelhávat docela dlouhou dobu. Jsem už unavený. Popruhy batohu mě řežou do ramen. Cítím svou špatně zhojenou zlomeninu.

 

A přitom – ještě před několika týdny jsme sem vyvlekli celej ansámbl, detektor, krumpáče, rýče… Stále ještě jsem byl pohlcen nadšením pro věc. Noha mě nebolela. Kolega mi pak ukazoval lepenkový model šibenice. Ano, tak nějak to mohlo vypadat; naprosto věrné, vyhotovené dle ilustrací v historických pramenech. Precizně nařezaná lepenka, na rámu šibenice byly dokonce připevněny provázky, zelené bavlnky na vyšívání, oprátky pro odsouzené; vtipné, barva naděje. Opravdu malé umělecké dílo.

Nadšeně mi vysvětloval rozdíly mezi jednotlivými typy šibenic (studňového typu anebo hranatá; ty u nás byly nejběžnější) a nakonec se šibalsky usmál – a kdysi stačil obyčejnej strom.

Ano, stačí obyčejnej strom.

 

Musím se soustředit na to, co chci udělat.

 

S největší pravděpodobností mě najde nějaká ta rodinka, co si vyrazí o víkendu na výlet. Přál bych si, abych byl schopen sám sebe pohřbít, aby mě nikdo nemusel s děsem v očích objevit. Kosterní pozůstatky nedaleko šibenice by byly odkryty o pár desítek nebo nižších stovek let později. Analýza by prokázala dospělého jedince mezi třiceti a čtyřiceti roky se zdeformovanou holenní kostí. Nabízela by se interpretace – nebyl schopen se kvůli svému zranění/malformaci začlenit do společnosti, trpěl pravděpodobně depresemi, proto zvolil smrt oběšením.

Jak jednoduché a jednoznačné.

Smířil bych se s tím, že se stanu součástí recyklovaných příběhů; přirozený koloběh, opakující se schémata. Bez šance vykročit.

 

 

V pozdním středověku představovala popraviště místa budící hrůzu a respekt podobně jako kostely, hrady, radnice. Avšak zatímco se tyto budovy zachovaly a jsou chráněny jako kulturní památky, po popravištích jakožto symbolu výkonu právní moci dnes není ani památky.

A přitom dříve – šibenice jako výstraha, aby nově příchozí viděl už zdaleka hnijící oběšence, aby věděl, že tady ve městě má být poslušen zákonů a nepouštět se do pochybných akcí.

A samotné popravy? Úžasné divadlo! Podél cesty k šibenici stávali dobří lidé a křikem provázeli odsouzence kráčejícího na smrt. Když kouknu pod nohy (na povrch zde vystupuje červenavý pískovec, ze kterého byla zdejší šibenice postavena), napadá mě zcela nevhodné přirovnání k nějakým běžeckým nebo cyklistickým závodům, kde podél trati fandí nadšení diváci.

 

 

Jsem na místě.

Základy jsou odkryty, pečlivě ometeny. Půdorys ve tvaru obdélníku o hraně pět krát čtyři metry. Opodál je znát zasypaný výkop z minulého měsíce. Nalezli jsme několik mincí, kovovou přezku a kosterní pozůstatky koně a psa. Místo zřejmě sloužilo i jako mrchoviště.

Kolega biolog mi onehdy říkal jednu zoogeografickou zvláštnost – po staleté přestávce sem zavítal krkavec velký, pták, který je tradičně spojen s popravišti; spatřil jsem ho vzlétnout ze vzrostlého smrku, který roste nedaleko naší šibenice.

Napadá mě – možná ho dnes taky uvidím – ano, něco prolétlo – snad ten krkavec, ale bohužel nejsem biolog, takže to klidně může být káně anebo ostříž.

Rostlinné druhy okolo cesty nepoznám. Rostou si tak bezstarostně. Jim na ničem nezáleží.

Všechny kosti, co jsme vykopali, byly odvezeny do muzea k dalšímu ohledání.

Dokonale věděcké místo. Za pár měsíců zde bude vztyčen kříž; připomínka pochmurných časů, prý symbol smíření. A taky vznikne naučná stezka informující návštěvníky o hrdelním právu. Už teď má promyšlenou koncepci: sedm zastavení prezentujících smrtelné hříchy v podobě modernistických skulptur.

Smrt se opět stává divadlem.

 

 

Jsem na místě.

Vidím tu stavbu, zhotovenou z hrubého červeného kamene; dřevěná ráhna a provazy. Vidím řemeslníky, kteří se s nechutí podílejí na rekonstrukci šibenice; je třeba ji udržovat, aby dlouho sloužila. Naštěstí se taková práce cení. Pár zlatých, tři měřice žita a korbel vína. V neděli se vyzpovídat.

Vidím přihlížející, doprovod odsouzeného. Všechny ty dobré křesťany. Ty, kteří měli štěstí. Možná křičí na zločince, možná už jsou tiše a odpouští mu.

Jste tu někde? Maruško, Barboro… Ne. V posledních chvílích jsme sami. Tak takové to tedy je. Jen slunce, vítr a podivný klid místa, kde umírali lidé.

 

Krkavec znovu přelétl, proťal modromodrou oblohu i bílou vzducholoď.

Naposledy uslyším hučící davy a skřeky odsouzených.

A nakonec rozvážné katovo ticho.

 

Lámou mě kolem.

Pamatuju si to.

Ta bolest.

 

Pak mě oběsí, ale to už si nepamatuju.

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.