V Bezinách 2/3

revírník

Když ke mně ty dvě docházely, už najisto věděly, co se stalo, slyšely mé první a pochopitelně také poslední – protože zbytečné – zavolání.

Nepřejte si vidět, jak se má žena mračí, když o něco doopravdy jde. A teď šlo. Velmi znám ten pohled a tu stále stejnou výčitku: „Kdy už přestaneš tak riskovat.“

Stáli jsme bezradně u auta a volali do lesa. Bez odezvy.

„Jeďte,“ řekl jsem po chvíli, „vy musíte. Já si na něho počkám sám.“ Odporovaly jen krátce, protože čas letěl. Domluvili jsme se, že když ještě nebudeme s Amorem doma, až se Jana od vlaku vrátí, pojede nám naproti.

Osaměl jsem. Co chvíli jsem zavolal do lesa, jednou na tu, podruhé na onu stranu. Můj hlas se mezi stromy rozplýval doztracena. Slabá ozvěna v tom horském tichu přicházela zezadu, od Hornických skal, až z protější strany zlatohorského údolí.

Nikde se nic nepohnulo.

Hlavou se mi honily divoké myšlenky. Byly jitřivé i chlácholivé. Amor tam někde leží, řekl bych, že je na doslech. Možná mě i vidí. Má špatné svědomí, bojí se, blíž nepřijde. A já? Chodit kdovíkde po lese a hledat ho, to by nemělo smysl. Jaká náhoda by mě k němu mohla přivést? Když se mi ukázat nechce, neudělá to.

Měl bych jít. Možná zná cestu, až bude chtít, přijde domů sám. Tudy však většinou jezdíme jen autem, nevím, jestli si to může pamatovat. Snad má nějaký orientační instinkt. Nebo by mohl jít po stopě, to umí.

Pomalu jsem šel pastvinou dolů a po silničce lesem k Petrovicům. Každou chvíli jsem se ohlížel. Kéž by se vynořil tam vzadu ze zatáčky!

Neobjevoval se však ani když jsem docházel na konec nejdelšího rovného úseku.

Sedl jsem si do trávy u potoka v místě, kde Miluška před časem vylovila holýma rukama zpod kamenů dva pstruhy, jenom na ukázku, aby je vzápětí pustila. Jmenuje se to tu „U Miluščiného pstruha“. Slyšíte tu roztomilou koncovku? Máme víc takových názvů, například tam u cesty nahoře ty dva košaté Miluščiné buky. No řekněte, nezní ta severomoravština šumně?

Jenže mně právě v tu chvíli do vnímání krás jazyka něco chybělo.

Seděl jsem a čekal, až zdola pojede Jana.

Trpělivost není má silná stránka. Po nějakém čase jsem se zvedl, ale místo do Petrovic jsem zamířil zpátky. Ještě jsem nesměle doufal, že se s Amorem někde potkám. Cestou jsem pozorně pátral po každém pohybu. Místo vytouženého černého kožichu se mi v zákrutě U buku mihl jen bleděrezavý srnec. Ten hned vysokými skoky vydupával varovnou morseovku všem známým i neznámým obyvatelům lesa, že už jsem zase tady. Po psovi však nikde ani stopa.

Jak mi ten dareba scházel! S překvapením jsem zjišťoval svou závislost na něm. A jak je to dlouho, co jsem o žádném zvířecím společníku nechtěl ani slyšet?

Došel jsem znovu do míst, odkud jsem jasně přehlédl pastvinu pod lesem a kraj lesa, kde předtím stálo naše auto a odkud jsem prve – ještě s nadějí – o­dcházel.

Najednou se mi zdálo, že tamta tmavá skvrna pod krajním smrkem by mohl být pes. Po chvíli soustředěného pozorování jsem o tom začal být přesvědčen.

Zavolal jsem. Nic.

Chvíli jsem počkal a znovu zavolal:

„Amorééé!“

Až teď se to hnulo. Nebo se mi hnuly mžitky před očima?

Je to daleko, musím blíž.

Vykročil jsem pastvinou vzhůru. Jak jsem se blížil, měl jsem pořád silnější dojem, že to pes je. Zavolal jsem. Žádný pohyb. Ale to může být strachem z výprasku. Ach, ty jeden!

Přicházím ještě blíž a mám znovu pochyby. Není to tak černé, jak by mělo. Amor by také tak dlouho nevydržel sedět bez hnutí. Mohl by to být omšelý kámen či vytržený pařez s amputovanými kořeny, dokulený z lesa na kraj pastviny.

Jestli to není Amor, je to dokonalá imitace. Sedí a dívá se ke mně. Dychtivě přidám do kroku.

Že to není Amor, si ověřím až na vzdálenost nějakých padesáti kroků. To už mě slabounká naděje definitivně opouští. Teď se divím, proč jsem si toho pařezu nikdy předtím nevšiml.

Protože předtím tě ještě přeludy nezajímaly.

Znovu volám do lesa, nalevo napravo, dlaně do trychtýře, volám silně, co hrdlo zmůže a Hornické skály mi zezadu odpovídají cizím nakřáplým hlasem. Z lesa přede mnou žádná odpověď nepřichází, žádný plíživý stín se odnikud nevynoří. Je tu nesnesitelně pusto.

Jdu pryč a v hlavě mi víří desítky otázek, na něž nenacházím odpověď. Za křižovatkou se Solnou cestou, co vede k Vojtovu prameni, se potkávám s Janou. Nastoupit nechci. Ukazuju, aby se otočila, nastoupím až pak. Odpovídá posunkem, že rozumí, ale přece jen se tam ještě jede podívat. Souhlasím a pokračuju svým směrem k domovu. Když mě za čtvrt hodiny shora dojíždí, říká vzrušeně, že se musíme vrátit, že tam Amor sedí pod lesem, že volala, ale je to daleko a on ji neslyšel.

„To je pařez,“ mávnu rukou, „byl jsem až u něho.“

„Fakt? Vypadal jako sedící pes.“

„Já vím,“ říkám bezbarvě, nasednu a Jana se neochotně až po chvíli rozjíždí.

Doma se dá do zpracovávání nasbíraných borůvek, ale vůbec ji to nebaví.

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.