Panenka v poušti

Zoroaster

Našel jsem panenku v písku

schoulenou pod dunami,

oči vyprahlé strnulostí,

tvář stárnoucí ženy

s pletí, jež marně čekala

na zavlažující pramen slz -

skráně měla do vějíře zvrásněné

pohledem na zapadající slunce

a bolestným úsměvem

nad usedavou krásou večera.

 

Putoval jsem onou krajinou,

kde jas spalující hvězdy

utápí se v bezbřehé poušti

a jediný záchvěv touhy

sotva oživí naději v opojení

milostnou vášní oázy. 

 

Stopy mých bot

zpuchřelých stářím

a solí prosakujícího potu

zdály se mizet za každým krokem,

jakoby sama země ztrácela paměť

pískovými přesypy umírajícího času.

 

A bylo to ticho,

které mě přimělo zastavit  

pod nedozírnou klenbou

modravého prostoru,

sklonit se nad stínem ženy

a v návalu provinění

vypálit znamení

marného soucitu tam,

kde ona nadála se

nalézt život

k lásce otevřený.

 

Jediné slovo

nevyšlo z jejích rtů

popraskaných

nedostatkem vláhy a účasti,

jen vybledlý zrak

slabě se zalil povlakem

zadržované něhy,

jíž obdarovala mě...

 

Přísahám, má lásko,

chtěl jsem se ujmout

tak osamělé bytosti,

nelitoval jsem vody

v poloprázdném vaku,

nabízel útěchu v přátelství -

odmítla s díky

a tiše hleděla dál k obloze

oči konečně zalité slzami

zbarvenými nachem

zapadajícího slunce...

 

Nemohl jsem jinak,

musel jsem dál,

na té trudné cestě

pustinou zapomnění,

abych unikl před slabostí,

před smrtelným objetím noci,

abych se zachránil – pro tebe,

má mladá, přenádherná lásko!


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.