Petrovický potok 7/7

revírník

Záhada se sůvičkami? Cože? O té ještě nevíte?

To bylo tak: malá Zdenička si jezdila s kočárkem a panenkou po pěšince tady nad barákem, a tam u té pěšiny sedaly po keřích a poletovaly kolem malé sovičky. Strašně se jí líbily, tak je sbírala, ukládala do kočárku, přikrývala peřinkou, vozila je, drndala a zpívala jim, aby spinkaly. Bylo jich plno, soviček roztomilých. Kolik? Ona je nepočítala, ale moc.

Divíte se taky?

No co, nakonec to může být i pravda, mohli to být kalousci, těch se někdy urodí hejna. Že se od děcka nechali brát do rukou a v kočárku přikrývat peřinkou, to je sice velká záhada, ale – p­­roč ne? Svět před půl stoletím byl jiný, málo platné.

I v potoku mohlo být víc vody.

Však se také nikdy dřív nestalo to, co v roce 2006, kdy Povodí Odry vydalo pod vysokou pokutou zákaz čerpání vody z potoka na zalévání zahrad. Vůbec jsem se nedivil, i mě hnětlo, když jsem viděl, jak se tou vodou někde plýtvá na kropení trávníků.

Jen mé drahé vadilo, že jsem jejího vydatného pomocníka, elektrické ponorné čerpadlo tak přeochotně vytáhl z jeho hnízdečka pod žebříkem, kde si celá léta, od jara do podzimu, spokojeně bydlelo, po každém zapnutí si broukalo, tetelilo se ve vějíři vlnek, jež kolem sebe chvěním šířilo, a poslušně tlačilo sloupec vody průhlednou hadicí kam až si jeho paní přála a když obzvlášť dlouho nesprchlo a sudy pod okapy duněly prázdnotou, tak ještě než po zalití skalek a záhonků čerpadlo vypnula, i ty sudy si naplnila. Tu idylku jsem teď z vyšší vůle ukončil, vylil zbylou vodu z čerpadla, hadici smotal a všechno uklidil. Asi na dlouho. Plnění sudů v krajní nouzi obstará naše studánka, tu ovšem, na rozdíl od čerpadla, které si bezstarostně drnčívalo v tůni a vody kolem zdánlivě neubývalo, musíme hlídat. Anebo, sejde-li se dost děcek, vytvoříme řetěz a vodu si z tůně nanosíme, to nám nikdo nezakazuje.

V následujícím roce 2007 zkolaboval také obecní vodovod a starosta vydal příkaz k omezení odběru vody. Ještěže ve studánce zbyla hladinka, která sice jen taktak zaplavovala sací koš, ale díky úspornému čerpání vody vydržela až do té historické zářijové povodně.

 

Svou pravidelnou ozdravnou koupel j­sem nikdy nevynechal. Ovšem kromě dnů trávených na lůžku se svými věrnými předjarními chřipkami, které však – nechci to zakřiknout – v posledních letech záhadně ustaly; také kromě dnů naplněných hukotem valící se kalné vody po letních lijavcích.

Ale také kromě období, kdy jsem měl na starosti výchovu štěněte Amora a musel jsem se od samého probuzení věnovat jen jemu. A ještě potom, když si zvykal spávat venku v boudě. To proto, že jsem ho měl za hloupého a myslel jsem, že nic nepochopí, že při mém vyběhnutí z domu se bude předčasně domáhat puštění z kotce a já ho budu nucen uklidňovat, místo abych se po tu vzácnou chvíli věnoval sám sobě. To už jsem se smiřoval, že je to navždy. Ale nesmířil a po nějakém čase jsem si řekl, třeba to nebude tak horké a šel jsem. Ukázalo se, že Amor hloupý vůbec není, zůstal klidně ležet na své předsíňce po celou dobu mé koupele, a také potom, než jsem si odcvičil svých důkladných deset kliků a deset dřepů na trávníku za kotcem.

Od toho dne jsem se k rannímu koupání vrátil a nepřemýšlel jsem na jak dlouho, věřil jsem, že napořád.

To až teď, po pětasedmdesátce, mě začíná pronásledovat myšlenka, jestli snad není mému každodennímu rituálu definitivní konec, jestli se zas nebudu nucen spokojit s pouhým sprchováním ve vaně jako před léty a do potoka lézt jen když to bude nezbytně třeba, jako například po práci, při níž se nezřízeně zpotím; to tam pak nevydržím nevlézt, ať je léto nebo zima, protože tak svobodného máchání, cákání a ochlazování si ve vaně neužiju. Ale jinak?

Má milá beztak už dlouho přestává nadšeně tolerovat ty tvé kapricky, jak pár mých důležitých zásad a životních nezbytností povýšenecky nazývá. Ale ta pravá voda na její mlýn přišla, když jsem v důsledku stále hůř ohebných zad a stále nepohyblivějších kloubů asi podvakrát v potoku nešikovně šlápl, sklouzl a trošičku se potloukl o tvrdé hrany kamenů. Promluvila mi do duše, abych už proboha uznal co ještě – nezapomněla zdůraznit v­e svém věku – m­ůžu a co ne, a co prý by si počala, kdybych jednou, nedej pánbůh, nemohl ven. Kde by tak brzy po ránu sháněla pomoc. A vůbec, kdo ví, jestli by se dozvěděla, že úpím dole v potoku, když sama je v té době obyčejně v posteli.

„Ty si myslíš, že jsi Kostěj nesmrtelný, ale přiznej si už, že nemůžeš věčně dělat, co si umaneš.“ Myslela to zřejmě úplně vážně.

Tak mě holka doblbla, že jsem přiznal všechno, co chtěla. Jak nepřiznat, když sám už někdy marně pátrám, kam se poděla doba, kdy jsem mohl všechno, také šplhat po stromech. Je to teprve rok? Nebo už dva? Najednou ani to nejde. Proč? Jak je to možné? Něco v kříži, nějaký tvrdý prevít, mi nedovolí v rozhodné chvilce zvednout nohu na větev, na kterou mám přesně a najisto namířeno! Impulzy z mozku vycházejí, dávají jasný pokyn – a­ nic, noha neposlechne! Šmátrám aspoň kolenem, k čemuž jsem se nikdy předtím nesnížil, došlápl jsem vždycky, kam jsem chtěl, a­le ani tím kolenem najednou nedokleknu. Hrůza!

Když mi někdy otrne, když si pomyslím – není přece možné, abych byl tak starý, necítím se tak a­ v té euforii chci zas na nějaký strom vylézt, to se pak smíchy neudržím a­ bez milosti musím z hrušky dolů. A jestli je z nějakého důvodu potřeba tam vylézt, pošlu někoho mladšího, třeba Janu. Ona tam obyčejně vyleze, třebaže na to nevypadá.

Je toho bohužel víc, k čemu je poctivé se přiznat. Jen o tom pokusu o přeskok šňůry natažené půl metru nad zemí, kterou děti bujně přeskakovaly, a já jsem při pohledu na ně dostal roupy, jako že si zopakuju mládí a pěkně jsem se znemožnil, o tom snad abych raději nemluvil.

Anebo jo, co by ne, když jsem to nakousl. Za příklad pro něčí poučení to bude stát.

Už při „rozběhu“ jsem cítil, že to není ono, že ty divné, jakoby strnulé nohy snad ani nejsou moje, že patří nějakému šmatlavému dědkovi, kterého vůbec neznám, a hned jsem také věděl, že to nemůže dobře dopadnout. A přece jsem se nezastavil a neodešel do ústraní, abych se na ta děcka jenom z povzdálí díval, chválil a povzbuzoval, nýbrž jako jura jsem pokus musel dotáhnout do konce a­­ v nejvyšším zoufalství jsem „skočil“. Ty uvozovky tady silně zdůrazňuju, žádný skok to nebyl, bylo to praobyčejné zakopnutí o špagátek a pád. Když jsem se z té měkounké mateřské náruče zvedal a díval se, co na to děcka, viděl jsem, že se nikdo nesměje a ještě každý dělá, že nic neviděl. To bylo pro mou pošramocenou důstojnost to nejhorší. Kdyby se aspoň smáli! Copak akorát teď jim můžu něco vysvětlovat? Mám jim začít vykládat, jak i mě to strašlivě překvapilo a že když jsem ještě nedávno v Zadním lese u strážního domku zvaného U Ježka z bujnosti skákal přes železniční závory, abych je – důstojný padesátiletý fořt – nemusel obcházet, že to šlo? Copak jsem mohl po tom hanebném pádu vůbec zavádět na to téma řeč?

Kdo se tu upřímně smál, byl jsem proto jen já a má chápavá žena, která ten provázek na jednom konci ze sympatií držela skoro u země a když viděla ten můj rozběh, tak ho ještě o kapánek snížila.

A teď ještě to s tím ranním koupáním v potoku, kam už snad raději ani nelézt – t­o si pořádně promyslím –, a­bych propána n­a stará kolena náhodou neuklouzl!

Tak po troškách zjišťuju, že už je to tady.

Ach, kam ses, mé mládí, podělo!

 

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.