mluvící panenky nemusí vědět, co říkají

trojort

Někdy bych byl rád kolibříkem.
Krásným pijanem, co si v hospodě nikdy nesedne.
Tanečníkem v povětří.
V hospodě vypadá většina světových problémů tak jednoduše, a když už to nemůžete vydržet, tak se jdete prostě vymočit.

Obdivoval jsem opilce, co stáli před malým vesnickým kvelbem s lahvovým pivem v ruce.
Za víc než mrazivého rána, když sám jsem putoval na autobus do práce.
Div, že jim rty nepřimrzaly k hrdlům lahví.
To byla vášeň.
A té páry, jak ve stejnojmenném století.
Možná, že to byli jejich předci, kteří našli ty správné odpovědi, aby pomohli k industrializaci světa.
Lenoši, flákači, opilci a básníci mají ty správné nápady.
Jen je nedokáží zpeněžit.
Po nich vždy přijdou ti druzí, kteří jimi opovrhují.

        I já nerad opouštěl hospodu.
        Pořád sem tam vidím obrazy z mládí, jak kráčím na smradlavý záchod a ujišťuji se, že dopiju a mažu domů.
        Bylo mi fajn, ale ráno to vstávání.
        Jak já záviděl důchodcům a jiným povalečům.
        I toulavým psům.

PS.
    Rozumovat?
    Jenom ucpeš záchod.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.