deštníky

trojort

Prodejce deštníků na prahu cizího domu.
V dřevěné káře jich má desítky.
Většinou obnošené.
Opršené.
Spíš pro náladu než proti dešti.
Spíš k navázání hovoru.
Každej má svoji obranu proti světu.
Okamžik.
Kdy je pojednou za mládím pozadu.

Pozoruje ho pes s obličejem pana Churchila.
Někdo mu zapálil doutník a on neodmítl.

Dopad jaderného popílku.
Zní to tak něžně.

„Mám tu i olověný deštník. Jenže ho nikdo neunese,“ říká prodejce beze slov.

Rozhovory mají různé nálady.
Ještě, že existují básníci, které nikdo nečte.
Můžou skutečně tvořit.

Na silnici tančí dívka v šatech z koniny.
Okolo pobíhá zmatený hobit.
Kapsu má plnou prstenů a stěží se udrží, aby sprostě nenadával.

„Hodil by se vám deštník,“ říká prodejce všem přítomným.
Nic osobního.
Prostě byznys.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.