Loubí

Gora

 

Do lezavého nečasu poletoval sníh. Kruhová podloubí prachatického náměstí nabízela chodcům obvyklé krámky, ale i směnárny, zásilkový obchod a hernu jako symboly porevoluční doby.

Výloha s blikajícím nápisem VYHRÁVÁ KAŽDÝ neodolatelně lákala hubeňoura, lelkujícího mezi sloupy. Přiložil dlaně na studené sklo a průhledem zíral dovnitř. Odslabikoval nahlas písmenka z cedule výkladu: tten-to tý-den vá-noč-ní vý-hra tte-le-vi-zor! Koktal vzrušením, a v obličeji kulatém jako měsíc za úplňku se objevil úsměv: jó, mít tak v pokoji vlastní bedýnku, po večerech bych koukal na Jak se stát milionářem, a bylo rozhodnuto. V šosu bundy hmátl po obálce. Bolely ho nohy. Bodejť by ne, když chodíval pěšky z Kájova až do Prachatic.  Pro pár šestáků proti chcípnutí hlady, přešlápnul z jedné křusky na druhou. Po dávce toužil, ale zároveň jí opovrhoval.

S ubytováním na kájovské faře měl kliku, smluvil je vězeňský kaplan. Na Borech zavedli pravidelné bohoslužby, farář by tedy byl, ale ministrant žádný. Václavovi se nejprve mladého vyjukaného velebníčka zželelo, proto se přihlásil, ale po čase zjistil, že si tu hodinku v kostelíku připadá nějak čistěji v každodenním marasmu prostředí, kde se jako recidivista po několikáté ocitl. Důležitě klinkal zvonkem – pozor, hříšníci, mše začíná, a panu faráři obracel pod bradou stránky bible, které on, ministrant, stejně houby rozuměl.

Drobný a slabý člověk to v base má zvlášť těžké a hledá si úlevy. Dobrovolně pomáhal i v samotné  kapli, aby si užil naprostého ticha a prostoru.  To vše jen pro sebe. Uklízet uměl už z děcáku. Pečlivě dával glanc rámům, oltářům a oltáříčkům s podivnými písmeny, ale nejraději si povídal s holuby na půdě a toužil odletět odtud!

Jako všichni na cimře, i Václav se své svobody dočkal. Měl teď díky ministrování kde složit hlavu a jistou práci na faře, ale jen za nocleh a stravu.

Jednou měsíčně vykračoval do Prachatic s úsměvem a nadějemi. Říct sestrám o těch pár korun na autobus by nebyl problém. Jenže kdo zažil stísněnou kázeň děcáku, vězení a nakonec i klášterních zdí, toužil se z ní občas vymanit.

Odlepil obličej od chladného skla výkladu. Pod duchnou z pravého peří na faře se dobře spřádaly sny: co udělá s výhrou, která se jednoho dne jistě vykutálí z ozvučené bedny a cinkne mu jako zvonek v kapli a on, do té chvíle bezvýznamný človíček nastrká mince do všech kapes, co jich jen má a pořád to bude málo na celou výhru! Jak ho všichni začnou plácat po ramenou, že konečně přelstil tu barevnou obludu, která až doteď, hlučně mlaskajíc výsměšně požírala jeho peníze!

Už už se hrnul do dveří herny. Jakmile zaregistroval zvuky, které vycházely z automatů, zrychlil se mu dech, začal se v té tmavé bundě potit. Nebo na ní jen tál poprašek sněhu?

Vytáhnul obálku s penězi, které měly vydržet celý příští měsíc, rozměnil papírové na drobné a velkopansky se rozhlédnul.

„Opravdu tu dneska vyhrává kkaždej?“ ukázal na nápis ve výloze.

„Jasná zpráva,“ podal číšník s vzorně načesanou pěšinkou Václavovi nějaký letáček. Na přední straně se skvěla fotka televizoru pod rozsvíceným, nablýskaným vánočním stromkem. Lesklé předměty miloval. Přepečlivě lejstro  přeložil a přidal do obálky.

Velká jízda začíná! Oči se mu rozzářily v okamžiku, kdy zasedl k automatu. Chtěl ve svém zpackaném životě, který se táhnul z prahu děcáku přes vězení k podkroví fary, konečně zažít úspěch. Házel do automatu mince jednu za druhou. Vždyť jich ještě je! Bez peněz nebo televize se odtud nehne. 

O několik hodin později se jinak nemluvný Václav, posílený panákem, koktavěji než obyčejně rozkřiknul na obsluhu:

„Jak tto, že mám zas pprachy v hajzlu?  Na výloze je přeci nnapsáno: Vvyhrává KKKAŽDÝ…

„Neztraťte si přes Vánoce ten plakátek s číslem, šéf podniku vylosuje jednoho hráče. Na Silvestra. Měl jste si to přečíst pořádně, teď tady nevyšilujte. A vůbec, bez peněz k automatům nelez, znáš to přísloví. Tak odchod, magore!“ doplnil číšník vyhazov nadávkou, když si všimnul, jak tomu drobnému mužíčkovi vytryskly zcela neovladatelně z očí slzy. Útlá ramínka se rozechvěla.

Jako v mrákotách, aniž by si byl schopen uvědomit něco jiného než další prohru, oblékl Václav bundu a vyšel před hernu. Teď už  schoulený do jakéhosi vnitřního pláče motal se po náměstí, aniž by tušil, kam vlastně takhle pozdě večer jde. Přespí na zemi v loubí. Druhý den ráno na sociálce vyškemrá nějakou zálohu, když vtom ho zezadu něco srazilo na kočičí hlavy.

 

Xxx

 

 „Prosím pěkně, sestřičko, nechala byste pana Kávu na pokoji,  vždyť sama vidíte, jak zle na tom je, zbůhdarma by ho tady nenechali,“ ozval se tichým hlasem studentík v rohu. „Co nám tak místo výčitek a hubování pro jednou popřát dobrou noc? Nebo zaklepat, než  vejdete?“

Sestra nervózně zamrkala a zčervenala. Puberťák, a dovoluje si poučovat personál?

„Hned jsem si všimnul, že se tady nezdraví. Ani když jsou vánoční svátky.“

Pohodila hlavou a procedila přes úzké rty směrem k jediným dvěma pacientům, kteří na osmičce zůstali přes vánoce:

„A zazpívat koledu náhodou nechcete? Ten váš „pan Káva“ nemá co na křesle bloumat po špitálu a vyjídat pacientům z ledniček zákusky! Zlodějíček je to, a řeknu primáři, aby ho brzy propustil!“

Vycouvala na chodbu.

„Dík, že ses mě zzastal. Kkdoví, kdo jim to jídlo bere, ale všechno se tady svede na mě!“

„Jen tak sem nepřijde, viděls, jak zrudla! Popřemýšlí, jak se správně chovat k pacientům a řekne to i ostatním.“

Václav neboli „pan Káva“, jak se mu začalo na oddělení říkat pro jeho kávovou vášeň, pokyvoval, ačkoli tomu moc nevěřil. Myslel už jen na svoji věc.

Klika, že se neprohlížely stolky! To by uviděla ty zabalený housky z lednice v prvním patře. V noci přijdou vhod!“

„Přijeď blíž! Ve stolku mám, Vašku, sáček kávy, cukroví, čokolády, pojď si vzít, mamka toho sem nanosila a já stejně nemám na nic chuť,“ pootevřel šuplík naplněný věcmi od rodiny.

Kromě cukroví tam vedle kávy ležela i nějaká luxusně vyhlížející lahvička. Gliss Kure, stálo na obalu. Václav popadl kafe a raději hned vložil do kapsy županu.

V noci se gymnazistovi přitížilo. Rtuť teploměru atakovala čtyřicítku. Dostal paraleny, a přesto blouznil. Občas něco povídal, ale nemělo to hlavu ani patu.

Václav si mistrně dovezl na pokoj další kávu, kterou mu na sesterně zalili. Zaparkoval vedle klukovy postele. Pozoroval ho zblízka a napjatě.

Konečně snad ten mlaďas, co si nejspíš teprve začíná holit první chmýří, v nažehlenym pyžámku od maminky, zabral.“

Dotknul se studentova čela, po němž zvolna stékal pot jako vosk po svíci.

Má právě tak jemné rysy zrovna jako ti cherubíni, co jsem je v kapli otíral prachovkou.

 „Ppomoc, tten kluk asi nnedejchá!“ rozkřičel se a mačkal zvonek jako zběsilý.

Ostré stropní světlo ukázalo chlapcův bílý obličej.

Vylekané pohledy sestry. Rychlé kroky z chodby. O svátcích měl službu samotný primář.

„Musíme to ihned říznout. Absces je nalitý k prasknutí,“ konstatoval a odložil do emitní misky gumovou rukavici. Premedikace, zřízenec a už to jelo.

Studenta odvezli na chirurgický sálek.

Sotva se za nimi zavřely dveře, jako by nic vstal Václav z vozíku. Zhoupnul se v kolenou. Pohodička. Jde to! Oblečení měl na pokoji, stačilo otevřít skříň.

Naposledy dosedl na pojízdné křeslo a šněroval polobotky. Pak dlouho bloumal očima po letáčku:  Slosování o televizor proběhne v naší herně na Silvestra, než zcela pochopil smysl té věty a souvislost s dnešním dnem.

Musí pospíšit, aby tu pouť do večera vůbec zmáknul. Je přece Silvestra! Ani na okamžik nezapochyboval, že si televizi odnese právě on.

Zhasnul stropní světlo. V nemocniční zdi mu okno předvedlo oblíbený obraz krumlovského zámku. Majestátní, rozzářený smrk na posledním nádvoří hlídal noční klid města. Václav, štrachající ve vyšmajdaných polobotkách po pokoji se na chvíli opřel o parapet.

Byly to tady ve špitále prima Vánoce. Nejhezčí, co jsem kdy prožil. Jídlo, kafe, pohádky z televize v jídelně. Na vedlejší posteli milej kluk, se kterým se tak dobře kecalo.

Vzdychnul.

Nastal čas jít. Jít štěstí naproti.

Děda ve vrátnici klimbal u miniaturní obrazovky. Uprchlík podlezl závoru. Nadechl se ledového vzduchu tolik, až ho zabolelo na průduškách, ale byl na cestě, nejvýš spokojen.

Nepříjemné loupání v kolenou se začalo ozývat těsně před Kájovem. Pouhá hodinka opatrné chůze na namrzlé krajnici, a sotva leze.

Sáfra, nikde nikdo, s kým by se svezl do Prachatic! Zastavil u vrat jejich kláštera, aby se uvnitř aspoň trochu ohřál, a už mu bylo jasné, že pro tuto chvíli je na konci cesty.

Zmrzlýma rukama uchopil klepadlo a bouchnul, ale zbytečně - vzápětí vykoukla sestra Filoména, která v minulém životě nejspíš  musela být hlídacím psem. Pokud ne, tak měla mimořádně vyvinutý sluch. Ukazovala prstem pssst a hnala se s klíči dolů.

„Vašíku, tebe pustili takhle v noci ze špitálu? Nebo jsi utekl? No, už je dobře, v kuchyni ti naleju horkou meltu s mlékem. Vařím sestrám snídani, vždyť víš, vstáváme ve čtyři.“

Něco nesrozumitelně zamumlal. Vystoupal po dřevěném schodišti do podkroví, nad kterým jako obvykle šramotily kuny a holubi.

Kdo asi místo mě v klášteře celou dobu topí?

Vyložil na stůl plakátek z herny a v alobalu zabalenou housku. Jeho poslední naděje zhasínala stejně jako poslední část noci. Roztrhal slosovatelný papír na mrňavé kousky. Také z druhé kapsy něco vyndal. Proti světlu podržel žlutou lahvičku a opájel se metalickými barvami uvnitř. Přičichnul k cizokrajné vůni. Natáčel, přeléval obsah jako hustý „vaječňák“ smíchaný se slunečními bublinami a představoval si škrobený polštář s hebkými kučerami studenta, jeho jemné ruce, jak je na ně nanášejí, a někde uvnitř zaryl osten stesku.

Zaklapnul víčko šampónu a zahanbeně jej postavil na zrcadlo. Kulatý obličej, který v něm viděl, se chmuřil sám na sebe. Blýskavou lahvičkou si chtěl naklonit toho číšníka s uhlazenou pěšinkou, co ho vyhodil z herny.

Zítra, ne, hned dnes půjde do špitálu studenta navštívit a šampón mu nenápadně vrátí! Ani snad ne kvůli svému svědomí nebo kázání kaplana, díky němuž uměl odříkat Desatero, jako když bičem mrská, ale kvůli tomu chlapci.

Nechce a nesmí to být on, Václav, kdo tu klukovskou víru ve slušnost mezi lidmi pošpiní!

Zavrtal se do duchny z pravého peří. Draly je sestřičky rukama, které nikdy nezahálely.

V podkrovním pokojíku zavoněla horká melta a za okny se rozednívalo. Usínal a bylo mu lehko.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.