Je ve mě prázdno
jak lednička vyjedená
vykoupeno všechno
slepá, nikým nevedená
teď sbírám dívčí sny.
Rozbitá naděje
za zalepeným objektivem
nikdo se nesměje
nevím, zda ještě žijem.
Tiše pláču do dlaní.
Ráno si zaleze
škvírou do mojí mysli
v deštivém pralese
sny o lásce mi zmizly.
Jsem zase sama mezi zdmi.
Všichni už odešli
a mluví jenom televize
Odpusť mi, můžeš-li
dívenko s květy slunečnice,
že tě tak málo objímám.