Manžel Li Čching - čao byl dnešní terninologií něco jako státní úředník, po většinu manželského života žili partneři velmi daleko od sebe a stávali se z nich nechtěně znova a znova jen platoničtí milenci. Proč tomu tak bylo, to tady nechci rozebírat, nechce se mi psát o katastrofách, válkách a vraždění. Pro mě je důležité, že většina básní Li jsou jakési milostné dopisy věčně frustrované ženy, dopisy plné bolesti, stesku a touhy.
Svá přebásnění Li Čching - čao jsem napsala počátkem září a tak už od nich mám jistý kritický odstup. Musím říct, že se mi tohle mé dílko, složené z devíti básní psaných alexandrínem, dnes už moc nelíbí, ale jsem ráda, že zaujalo některé čtenářky a čtenáře. Z jistého časového odstupu a nadhleu soudím, že se mi možná trošku povedly jen tři básně z devíti a to 6 - Vodní hodiny, 8 - V prázdném pokoji a 9 - Nebeský vítr. Jsou to velmi smutné a hlaváčkovsky dekadentní básně. Šestka je o frustraci z neustálého odloučení, o tom, že není možné sdílet život s někým, kdo nám rozumí, osmička je o ztrátě nejbližší osoby a devítka je o blížící se smrti, básnířka si klade otázku, jestli po ní na tomto světě vůbec něco zbude. ...Tato témata jsou mi osobně velmi blízká a tak jsem se se svou středověkou spřízněnou duší ztotožnila natolik, že už sama nevím, jestli jsou ty básně její nebo moje. - Že se budou šestka, osmička a devítka jevit i čtenářům jako nejlepší si ale nemyslím. Je v nich až příliš mnoho bolesti a jsou tedy "ufňukané", což dnes opravdu není v kurzu.
P O D J A S N Ý M N E B E M
Pod jasným nebem
uprostřed podzimu
krouží mé smutné myšlenky.
Se zlatem chryzantém
blíží se svátek
devátého dne
devátého měsíce.
Zkouším si nový šat
z jemného hedvábí,
po doušcích upíjím vlahého vína.
Poryvy větru,
přeprška deště,
svěží chlad.
Když žlutý soumrak
vkrádá se do dvora,
úzkost mě přepadá.
S hlavou střízlivou
znovu srdce steskem se svírá.
Jak jenom unést
dlouhou noc bez konce ?
Blednoucí luna chladně svítí
na prázdné lůžko.
Slyším pradleny natloukat prádlo,
tichý zpěv cikád
a vodní hodiny,
jež líně měří čas.
přebásnil Ferdinand Stočes
Vodní hodiny
Nad zlatem chryzantém dnes myšlenky mé krouží,
můj smutek s podzimem je hlubší než kdy dřív.
Už nejen zrcadlům své nové šaty toužím
s nadějí předkládat zas a zas na odiv.
Jen víno zbývá mi a vzpomínky a vítr,
déšť tluče do oken a ze tmy vane chlad,
smích pradlen v přízemí mě z polospánku vytrh
a dál jen cikády... Jak unést nesoulad
své věčné samoty a nekonečné touhy
smět s tebou sdílet čas, smět poslouchat tvůj hlas ?
Ve vodních hodinách se topí večer dlouhý
a luna v oblacích a marná touha v nás.
přebásnila Umbratica