Holka,co utíká

Vee R.

Šla jsem, šla jsem, běžela jsem a ani jednou už nezastavila. Před tím vším, co se po mně chtělo nebo očekávalo. Nechtěla jsem už slyšet vůbec nic. Ani jedno jediný slovo. Prý úkol do matiky, prý úkol do fyziky a do chemie. Já jsem nechtěla nic slyšet. Připadalo mi, že tohle je na jednoho člověka moc už. Všechny ty pocity, co se ve mně míchaly. Jako kdyby mě to všechno mělo rozmáčknout a už bych nikdy neviděla sluneční svit a v životě nikoho neobjala. Podzimní listy mi křupou pod nohama a já už v tuhle chvíli nedokážu potlačit ironickej úsměv. To ti to teda fakt dlouho vydrželo, říkám si. Já jsem si ale doopravdy myslela, že to tentokrát bude jiný, že to tentoktát bude lepší. Ale kdepak. Jsem to já přece. Ta holka která od všeho utíká. Po nějaký době se mi ze všeho začne dělat blbě. Začnu nesnášet všechny ty závazky, který jsem si tam vytvořila a chci jenom jít pryč. A někdy to bohužel je velmi jednoduchý a někdy to už jen tak nejde. Lidi se prostě ptají. A proč už tam nechodíš? A proč už to neděláš? Mě se chce jenom zařvat Nevim! Já nevim, proč jsem taková! Proč nikdy nic nedotáhnu a pak vždycky skončím tady.

 

Musíte si říkat, jak hrozně ubohý to je. Asi jo no. Ale to je život. Já se nechci nechat vláčet tím, čím si myslím, že jsem. Koneckonců život máme ve svých rukou a kdokoli, kdo tvrdí něco jinýho se jenom vyhýbá nepříjemné pravdě. Nikdo za tebe tvůj sen nesplní, nikdo nezačne makat a nikdo nezačne na svět koukat jinýma očima. Každej si do života přitahujeme to, na co myslíme. Asi si říkáte, že tohle už je trapný, ale zkuste se nad tím někdy víc zamyslet. Jediný, co vás limituje je vaše mysl. Když tomu uvěříš, tak se to asi zdá hrozně jednoduchý, ale jak tomu doopravdy uvěřit? To fakt netuším. Třeba na to jednou přijdu. A už nebudu utíkat.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.