Zvířecí revoluce

Mates Straba

   Radomír měl malou skromnou zahradu. Začátkem května zjistil, že si ji oblíbila královna sršeň. Její velké oči ho fascinovaly, možná hypnotizovaly, nechal ji tedy budovat si v dutině jabloně v rohu zahrady hnízdo. Aby si na něho zvykla, hrával ji večer na kytaru nebo harmoniku. Zvykla si. Někdy, když nehrál, bývala dokonce nervózní. Jindy byla naopak podrážděná z něj. Například ve chvílích, kdy se holil, přes den opíjel, bavil nahlas se svými hosty, smál se samicemi… Ovšem většinou na podobné incidenty už po pár hodinách zapomněla. Vycházeli tak spolu po dobrém.

   Když se pak v červenci spřátelil i s jejími dělnicemi, začal přemýšlet o hierarchii různých společenství, nelogickém uspořádání lidské společnosti a jejím hyenismu.

   „Jak to, že ony – zcela jiný živočišný druh – na mě neútočí, zatímco lidé se chovají k lidem jako psi?“ ptal se sám sebe. Nedokázal si odpovědět ani na spoustu dalších podobných otázek. Zrání myšlenek v jeho hlavě vyvrcholilo v srpnu.

   Byl teplý letní večer, slunce pomalu zapadalo za smrky, do zahrady vstoupil cizí muž.

   „Říkej mi pane Fikejz!“ oslovil Radomíra, který právě opatrně odkládal kytaru.

  „Pro tebe už vždycky jenom Fikejz, rozumíš?“ pokračoval a šermoval před sebou rukama, což prozradilo jeho opilost a rozdráždilo dvě dělnice sedící Radomírovi na rameni. Vznesly se.

   „Co je to za protesty?“ divil se nečekaný návštěvník.

  „To jsou sršně, pane Fikejz,“ smál se Radomír, jakoby si v tu chvíli vzpomněl na něco neskutečně vtipného.

  „Já ti dám sršně, ty hajzle,“ vykřikl opilec, zapotácel se na místě, dostal dvě žihadla a upadl na zem. Není důležité, jak to dopadlo s jeho oteklou rukou, hlavní je, že si Radomír uvědomil, jakou má ve svém roji ochranu.

   O pár dní později, dodnes nikdo nechápe rychlost onoho výcviku, vešel do banky, kde mu nechtěli zrušit zablokovaný účet. Ti, kdo stáli ve frontě, si sedli, a prostor ozvučilo bzučení podobné hluku, který vytvářely vuvuzely na fotbalovém šampionátu v roce 2010. Všem jeho požadavkům úřednice ze strachu z přítomného hmyzu vyhověla.

   Smyslem života je přece žít a užívat si život. Radomír se tedy rozhodl změnit svou situaci k lepšímu. Pak mu ovšem došlo, že by bylo spravedlivé, pokusit se zlepšit situaci celkovou, aby z jeho konání měli prospěch i ostatní.

   Rozpoutat zvířecí revoluci?

   Začínající shora!

   Program?

   …?

   Žihadla v očích politiků?

   Cvičení ptáci?

   Vrány…

   Hitchcock by žasnul.

   Radomír měl malou skromnou zahradu, ohraničenou pouze vysokou trávou, ale vřelý vztah ke všem zvířatům, nechával je i ochutnávat plody svého snažení, někteří lidé si ťukali na čelo s pocitem, že vlastně nepěstuje nic moc pro sebe, spíš pro veškerou tu příchozí a přilétající „havěť“, proto pro něj nebyl problém spřátelit se s divočáky, strakami, sojkami… Zkrátka a dobře i jinak plachá zvířata si na jeho území našla klidné teritorium, kde mohli – dokonce v jeho společnosti - nerušeně hodovat či ulehnout k spánku.

  Během jediné podzimní a zimní sezóny dokrmování se z Radomíra stal vůdce početné rodiny divokých prasat, lišek, sojek, strak, vran…

   Co však s tím vším počít?

  Jak tyto perly jeho způsobu života v podlesí navléknout na jednu dlouhou nit vedoucí k zvířecí revoluci?

   A k čemu by taková vzpoura vlastně byla?

   Neuškodila by ve výsledku samotným aktérům?

  Jenomže kdyby tímto způsobem žili i jiní lidé, vytvořili podobných smeček – dá-li se to tak vůbec nazvat – stovky, nebo třeba nakonec jednu velkou nadnárodní…

   Utopie?

   No právě!

   Proto si Radomír raději koupil kytarový snímač, kabel, přenosnou reprobednu, a své narozeniny na jaře oslavil tak nahlas a křečovitě, jak to obvykle dělává valná část zdegenerované lidské populace, čímž všechny své animální přátele vyplašil natolik, že se zaběhli nebo odlétli daleko z doslechu – vstříc novým – lidmi méně narušeným – teritoriím.

   Jestli to není škoda?

   Mohl být vlastně svým způsobem aspoň příkladnou ukázkou harmonie, které lze dosáhnout.

   Možná právě to nechtěl.

   S ohledem na zbytečnou, až nebezpečnou, krotkost své obětované rodiny?

   Snad.

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.