Předčasně-pozdní setkání

Thea v tramvaji

Vždycky, když jsem vešla do toho podniku, byl tam. Někdy seděl u baru a koštoval čep. Jindy seděl ve druhé místnosti u stolu a důležitě debatoval s přísedícím (většinou ženského pohlaví).

Jednou mne z ničeho nic chytil za rukáv, když jsem kolem něj procházela. Bylo už k jedenácté a mně se blížil konec maminkovských vycházek. Chtěla jsem zaplatit a jít. 

“Hraješ nádherně”, řekl zasněně.
Rty se mi zasekly na něčem, co by se dalo v pokročilé večerní hodině považovat za úsměv. Neměla jsem ráda, když mne starší pánové přepadávali s nutkavou potřebou sdělit mi svůj zážitek z poslechu. Samotná holka si v tuto dobu musí dávat pozor!

“Chtěl bych tě nakreslit”, pokračoval.
Nakreslit??? Docela mne překvapil. Stále jsem ještě ne úplně známého štamgasta z vinárky zařazovala do kategorie ‘nesympatický děkovač’. Trochu jsem se takových typů bála... Možná jsem v jejich přítomnosti víc vnímala odpočet svého vlastního času. Kdy se asi tak já zařadím do klubu ‘nesympatických děkovačů’ a budu ostatní mladší fešáky chytat za rukáv?

“Vy kreslíte?” Prohodila jsem s hraným zájmem. “Tak to se můžeme nakreslit navzájem!” Uzavřela jsem větu s podprahovou informací, která mu měla naznačit, že mám s kresbou zkušenosti a proto mne jen tak neohromí.

Děda se pousmál. A mně se zdálo, jako by nad tím vším jen pohrdavě mávnul rukou. Rozloučili jsme se a já zamířila ke dveřím. Večer ve vinárce pokračoval dál svým energickým tempem, ten můj se však rozpil ve zvuku rychlých kroků směrem k tramvaji.

 

Přiznám se. Děkovač mi zůstal v hlavě. Asi hlavně tím, jak přešel ten návrh se vzájemným kreslením. Chodila jsem do vinárky hrát co 14 dní a vždycky tam byl. Střídal svá obvyklá stanoviště. Ale taky občas vešel za mnou do zadní místnosti a opřel se o futra.

Všimla jsem si, jak se dívá - on mne kreslil! Dělala jsem to kdysi taky tak, když nebyl po ruce blok a tužka.
Prostě se na někoho díváš a v hlavě mu obtahuješ tvář. Vykresluješ linku mezi rty. Ztmavuješ místa ve stínu pod lícní kostí - potom líp vystoupí hlava. Je to něco jako denní snění. Upřeně koukáš, ale nevnímáš nic ze svého okolí. Jsi uvnitř hlavy a tvoříš. Alespoň on tam byl.

U placení jsem si všimla obrazu za barem. Linka, která jednoduše protéká formátem, zdánlivě nahodile se tenčí a hned zase koketně zahne a přidá na razanci. Určitě to musela být jeho linka! A něčí prso, které se nechalo přemluvit.

 

Když za pár týdnů umřel a já se znovu ocitla ve vinárce, prohlížela jsem si nové kresby na stěnách -  uspořádali mu výstavu. Mráz mi z toho běhal po zádech. Jako by mne zase kreslil... a nebo já jeho?


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.