skutečnost zrní, jak televize bez signálu

trojort

    Slyšel jsem, že o svobodu přicházíme v okamžiku, kdy nás vrazí na nočník.
    Seberou nám možnost se po libosti vyměšovat, kdykoli nás to jen napadne.
    A to je konec.
    O čem se to pak pořád hovoří?
    O hovně, které jsme museli nechat v nočníku.

        Hlavně, aby mě nikdo nenutil nosit plynovou masku.
        A tak mi vrazili na ksicht roušku.
        Jakoby svět byl najednou plný doktorů, co se chystají operovat.

    Předěláváme svět podle podivného mustru.
    Spíš jako bychom se mu snažili zkroutit ruku za záda, ale pak nevěděli co s ním.
    I rodiče to s tebou myslí dobře.
    Nejdříve splň vše, co po tobě žádají, a pak si dělej, co chceš.

        Už blbě rozeznávám panáčky na dveřích záchodu.
        Ani nevím jestli tam ještě jsou pro nevhodnost dělení světa na muže a ženy.
        Proto si ta žena piluje nehty těžkou rašplí?


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.