Včera ve Wroclavi

annnie

 

Včera ve Wroclavi                                                                                      úterý 28.5.2019 ráno

 

Wroclav je takový malý tichý Berlín,

poklidný a měkký jak řeka Odra, co ho půlí.

 

Přecházíš zelený most

a červený most

a jsou to jen malé půvabné mostíky,

takový drobný (dů)vtipný kontrapunkt,

kterým milí a uvážliví vratislavští občané

kdysi na milém a uvážlivém začátku 20.století

skromně doplnili

všechnu tu gotiku, baroko a klasicismus okolo.

Zamilovaní z celého světa na nich zamkli své zámky,

zatímco ty tu naopak odemykáš své srdce i mysl -

- tak, jak se to na cestách stává...


Na ostrově uprostřed města,

kde stával středověký hrad

je kostel za kostelem

a chrám hned vedle kostela

a před kostelem – kostel...

A všechny jsou otevřené

a ani jeden není prázdný.

 

Vstup do katedrály z červených cihel

tu hlídá lev s tlamou lvouna -

zdá se, že dávný kameník

(bůh mu to přej)

moc zkušeností se lvy neměl

(a bůh to přej i středověkým lvům) -

a ruce věřících

a ruce nevěřících

a ruce větru

a ruce deště

a ruce slunce i mrazu

mu za ta staletí

kousíček po kousíčku,

nenápadně,

vrstvičku po vrstvě

ohladily hřívu

s bezstarostností lazebníka sevillského,

tak,

že mu z ní dnes zbyl jen pěkný mikulášský plnovous.

 

A tak lev,

zbaven své největší pýchy,

vzdal se nakonec své majestátnosti

(ostatně co s ní po všech těch morech a válkách)

a s velkorysou shovívavostí moudrých starců

dívá se na mne

přehlubokýma

kulatýma

očima

a mlčky se dál nechá hladit.

A pravda je,

že když jsem ho políbila

na rypouší tvář,

pocítila jsem na rtech

překvapivou kamennou něhu

a za víčky

někdejší lví sílu

a středověkou vášeň.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.