Zas další nezdar fakty doptává se:
„Kdy vzdáš se?
Vždyť čas si letí
a rok se s rokem sešel."
Přec v tíži odříkání
se stále cosi brání -
se pustit střípku naděje,
se pustit, klidně nesměle.
A tak se dění stále opakuje
a události s podobností víří,
a nejde, nejde…
S čím smířit?
Až Bůh se zeptá: „Proč ta všechna snaha,
tak nahá!
Jí pominulo
a život dávno přešel.“
Snad pouze pro pokání
i smutek je tou daní -
i marnost vší (bez)naděje,
i marnost kamsi dospěje.
A prosté chtění vteřin odkrajuje
a náhle málo jejich tepu zbývá,
a méně, méně...
V čem jsem žila?
Když vůle praví: „Tato velká prohra
je dobrá
pro pochopení.
Vždyť každý pokus nešel.“
Jen vlastní odmítání
si přiznat pravdu brání -
si dopřát možnou úlevu,
si dopřát volnost od hněvu.
A s překvapením vše se odhaluje
a svět se nyní plně otevírá,
a víra, víra…
Je stále živá!