Mar mel ád ka ?

Marcela.K.

Prolog:

nakonec čekat

bez rozpaků

polámat křídla tažných ptáků

do peří schovat sny co byly

postřílet na pasece víly

vrátit se na zem

chodit pěšky

a plašit v trávě v noci ježky

 

 

Lenka byla fakt dobrá kamarádka.

Kdykoliv jsem potřebovala, stála při mně. Poznaly jsme se už ve zralém věku, ale přesto jsem ji vnímala víc jako dívku, než ženu. Mívala ztřeštěné nápady a bezvadnou slovní zásobu. I když jsem věděla, že je to moje vrstevnice a že je dost moudrá na to, abych brala její rady, nikdy jsem ji nevnímala jako dospělou. Netušila jsem, jak vypadá a vlastně mě to ani nezajímalo. Cítila jsem, že mi rozumí a i když já si jen myslela, že jí rozumím, stále doufám, že tenkrát byly naše sympatie vzájemné.

Chtěla se mnou dokonce založit NANS (Nejmenší Armádu Na Světě), která by měla svůj bunkr a na zdi toho bunkru by si každý příslušník té naší armády mohl psát, co by chtěl...a střílna by byla v levém dolním rohu…

Vlastně mi to mělo dojít už tehdy, kdy stavěla barikády, přemýšlela o tom, kolik a kdo v té nejmenší armádě bude a občas nabízela i ostré náboje.

Byla to hra.

Krásná hra plná sladkých příběhů, kterými jsme se krmily navzájem.

Hádanky – v těch byla přebornice, těmi přebíjela moje nápady.

Pohádky, básně, povídky, plány a sny.

Bunkr jsme nakonec nepostavily. Stačil nám sklep, louka, řeka, křoví, les...a moře.

Kdykoliv si na tu dobu vzpomenu, rozpůlí se mi srdce.

S jednou půlkou cloumá vztek a ta druhá ji hladí a konejší.

Vím, že člověk se nemá příliš otáčet – co bylo, bylo. Jenže to byla ona, kdo si mě vymačkal jak citron do čaje a ještě si řekla o lžičku marmelády…

Onehdy jsem otevřela jednu načatou sklenici, co stála vzadu v lednici. Občas zapomínám... Možná byla ještě sladká, ale kolem hrdla měla šedivý, plesnivý kroužek. Hodila jsem ji do koše.

Jo a nebyla to marmeláda – byl to džem.


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.