Nuwara Eliya - Některé sociálně ekologické aspekty plantážnictví

Květoň Zahájský

Cesta na Cejlon

1) Přílet

2) Negombo

3) Wilpattu Campsite

4) Sigiriya

5) Kandy

6) Dambulla

7) Nuwara Eliya


V horské oblasti kolem města Nuwara Eliya (čti Njurailíja) v jednom kuse prší, a jestli neprší, buď před chvílí pršelo, nebo za chvíli pršet bude. V každém případě mlha je tu pořád, proto britským uchvatitelům region tolik připomínal jejich domovinu. Vybudovali zde golfové hřiště, dostihovou dráhu, park královny Victorie, kde je možné hrát cricket a badminton, a také umělé jezero Gregory, na kterém lze plachtit a veslovat. Stromy v centru byly s příkladnou pečlivostí zality do betonu, jelikož beton je známkou vkusu a prosperity. Ulice městečka dodnes působí imperiálně konzervativním až starosvětsky pokojným dojmem. Automobilisté se nevzrušeně sunou šnečím tempem, na křižovatkách si gentlemansky dávají přednost a u jediného semaforu ve městě se často nerozjíždějí ani na zelenou, aby se znovu a znovu kochali magickou krásou těch blikajících světel. Mimo honosných budov ve viktoriánském slohu, pompézních hotelů a typicky britských poštovních schránek si nelze nevšimnout ještě jedné krajinotvorné zvláštnosti. Ano, hádáte správně, je to čaj. Jitra, korce, měřice čajových keřů. Kam až oko dohlédne, samé čajovníky. Člověk bezmála zjihne a zaslzí nad tou kýčovitě uhrančivou krásou, než si uvědomí, že kvůli tomu britští plantážníci vykáceli veškerý původní prales. Také vyhubili veškeré původní zvířectvo a vyhnali veškeré původní obyvatele. Pak se ale strašlivě vyděsili, že jako „Uh oh, we've got a problem, kdo nám teď bude připravovat Ham & Eggs, míchat Gin Fizz a hlavně makat na těch čajových plantážích, my dears?“ a začali se rozhlížet po levných přespolních brigádnících. Záhy byl uskutečněn svérázný experiment britské koloniální vlády s náborem pracovních sil na čajové plantáže, spočívající v importu celých zástupů tamilských dělníků z jižní Indie, takzvaných plantážových Tamilů. S ohledem na nedávno lehkomyslně zrušené otroctví museli nevolníky, pardon, zaměstnance k práci motivovat nízkou mzdou, mizernými životními podmínkami a sociálním statusem druhořadých občanů, díky čemuž se Nuwara Eliya brzy vyšvihla do sedla světového čajového průmyslu. Pyšné národní dědictví a legendární symbol Srí Lanky, totiž klasická fotografie ženy trhající na plantáži čajové lístky, vykazuje tak zajímavý paradox – čajovníky, zpracovatelské stroje a česačky čaje přišly na ostrov odjinud a vlastně teprve nedávno.

Protože jsme na ostrov také přišli odjinud a vlastně teprve nedávno, prahnouce hladem velikým po marnivostech tohoto světa zatoužili jsme některou z čajových továren navštívit, abychom si užili doušku toho znamenitého nápoje. Sám delegát cestovní kanceláře se cítí zaskočen, protože návštěva „tea-factory“ je jednou z těch nejprofláknutějších pastí na turisty, nicméně nám exkurzi nerozmlouvá, naopak slibuje, že nás vezme tam, kde se rodí nejlepší čaj označovaný tradičním logem se lvem a nápisem „Pure Ceylon tea – packaged in Sri Lanka“. Normálně zastavujeme jen kvůli policejním kontrolám a ve chvílích, kdy průvodce považuje za výhodné koupit trs banánů, pytel rýže, koš smažených batátových chipsů, tři kozy a další nezbytnosti pro domácnost. Místní prostě vědí nejlépe, kde je třeba co nakoupit, a my toho také s radostí využíváme. Postupem času se na podlaze mikrobusu, pod sedadly i na volných místech vrší pytle, koše, nákupní tašky a kozy. S Rushaanem se prostě dostanete na místa, která jsou běžně turistům ukryta nebo příliš vzdálena od hlavních tras. Snad proto zastavujeme u vcelku neznámé čajové plantáže a zpracovatelského závodu s názvem Bluefield.

U vchodu se nás ujímá mladá dívčina s dlouhým copem černých vlasů a vyvalenýma očima ryby závojnatky. Roztahuje koutky do oslnivého úsměvu a hned je mi jasné, že patří k tomu typu žen, které mají pocit, že když budou mlčet déle než minutu, tak jim nevratně srostou čelisti: „Buďte vítáni v továrně Bluefield, ve které pracuje přes 300 zaměstnanců. Samotný sběr čaje je jedinou operací při zpracování rostliny, která je prováděna výhradně ručně. Jedna sběračka dokáže za den nasbírat až 20 kilogramů čerstvého čaje, ze kterého po zpracování vznikne asi 5 kg suchého čaje. Po sběru se čajové lístky nejdříve nechají zavadnout proudem suchého teplého vzduchu. Poté následuje svinování a válcování, při kterém se uvolňují silice a enzymy. Cítíte ten intenzivní odér?“ Kýváme opřekot hlavami, jako že cítíme. „To je vůně čaje. Následuje fermentace, která se provádí proudem vlhkého vzduchu a v jejím průběhu změní lístky barvu ze zelené na hnědou. Podle stupně fermentace dělíme čaje na bílé, zelené, polozelené a černé. A teď mě následujte do provozu, kde vám ukážu celý výrobní proces.“

Jdeme tmavou chodbou, na levé stěně visí veliká nástěnka s množstvím čísel a grafů, na pravé zase píchačky a přihrádky s osobními kartami zaměstnanců, jako v tom filmu s Hujerem. Vše je precizně kontrolováno a organizováno. Slečna nám ukazuje knihy se zápisy. Najde v nich, co kdy přesně se s jakým čajovým lístkem stalo; kdy vypučel, kdo ho uškubnul, jak byl zabalen a do kterého Prdelákova jej nakonec poslali. Neuvěřitelné. Britové zde položili základy nevyplelitelné exaktní byrokracie. V obrovské hale lomozí, hřmotí a rachotí dlouhé řady strojů vyrobených ve století páry, které od té doby nedoznaly žádných změn, nepočítáme-li opotřebení. Děvče odvážně proplouvá mezi svištícími transmisemi, nebojácně obchází roztodivně pohyblivé mechanizmy a mezinárodně srozumitelnými posunky pobízí domněle zevlující zaměstnance k vyšším výkonům. Neustává ve výkladu navzdory tomu, že její slova zcela zanikají v příšernému kraválu, kterým hřmějí archaické mašiny. Loučí se ještě zářivějším úsměvem a ve finále nás odkládá do podnikové čajovny, která je ve srovnání s výrobní halou ztělesněním klidu a pokoje. 

„Musím říct, až takhle někdy bude klid, že bych si to s chutí poslechl ještě jednou,“ mudruji nad šálkem Golden Tips Tea a snažím se v jeho chuti nalézt číšníkem inzerované tóny borovice, medu a jedinečnou vůni rozkvetlé louky. Ale to už za oknem gestikuluje Rushaan a láká nás na prohlídku přilehlých čajových plantáží. Přece nebudeme sedět v čajovně, když venku tak krásně prší, že.

Monokultura čajovníku pokrývá značně kopcovitý terén plný jedovatých hadů, krvelačných pijavic, ohavných mnohonožek a vrásčitých sběraček čaje. Déšť na chvíli ustává, a tak s vypětím všech sil šplháme až na vrchol. Úchvatné. Výhled bere dech. Opravdu, tak hustou mlhu jinde neuvidíte.

„O zaměstnance je na plantážích dobře postaráno,“ snaží se průvodce odvrátit pozornost od fádního výhledu na mračný opar. „Zaměstnavatelé jim hradí ubytování, vzdělání a zdravotní péči. I proto zde pracují celé rodiny už po několik generací.“

Kde se vzaly, tu se vzaly, v tu ránu máme za zády tři babky, které uškubnuvše vrchní trojlístek čaje, aranžují se úhledně pod ceduli s nápisem Blue Field Tea Garden a pózují. Jestli Srílančané něco umějí sakra dobře, tak pózovat. Jsou to mistři světa v pózování. V podstatě je nemožné vyfotit je při práci. Jakmile zahlédnou bělocha s foťákem, ihned toporně strnou, zubí se do objektivu a bez pohnutí tak vydrží až dvanáct minut. Není to však zadarmo. Navzdory stálému příjmu a sociálním jistotám nepohrdají žádným způsobem přivýdělku. Ptám se česaček, jestli je tu pořád takové počasí jako dnes. Dělají, že mi nerozumí. Žádám je, aby aspoň na chvilku předstíraly sklízení čaje. Dělají, že mi nerozumí. Odvracím se a strkám foťák do brašny. Babice si svůdně vyhrnují sárí až nad kotník, v pokusu o ještě vilnější úsměv cení nepočetné zuby, natahují ruce a jakýmsi babylonským metajazykem, který se povětšinou skládá z verbálně asketických vět, halasně žádají odměnu. Dělám, že jim nerozumím. Milovníci komunikačních úchylek si zde zkrátka přijdou na své.

 


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.