Richarde...

annnie

 

Richarde...                                                                                                     Matylda, 14.12.2020 v noci

Mělo by se to jmenovat

Když jsem naposledy viděla Richarda,

ale myslím,

že tenhle název už kdysi použila Joni Mitchell,

tak zbejvá jen povzdech


Tohle je pomník

óda

opožděný rekviem
podebraný svědomí
snaha vyrvat času aspoň chvíli

Je to deset let,

co jsem napsala báseň pro Richarda

Měla podtitul báseň s otevřeným koncem

Bylo to osmýho září, pozdě večer,

tak jako dnes,

a srdce jsem neměla o moc lehčí.

 

Richard ji nikdy nečet, a to je dobře:

byla to opravdu hodně špatná báseň,

i když byla plná barev

a začínala celkem slibně:


Tělová, uprostřed rýha -

mám o tebe starost, příteli.

 

Tragiku úvodu,

nutno přiznat,

značně oslabuje jistota,

že místo vrásky na čele

by Richard vyčet z rýhy

něco úplně jinýho,

to je fakt vtipný

Takže melodrama vzdávám

Právě jsem upřímně pobavila sama sebe

i přes to, že dnes se konec uzavřel.

Dnes je konec konce.


Včera mi řekli, že umřel
Je to šest let, povídá Jiří; nebreč, byl tady hrozně nešťastnej.

Nojo, já vím.

Tak teď jsem trochu nešťastnější já
Patří mi to

 

Umřel ještě podivnějc, než žil,

což se dá vpravdě označit za dost velký umění...

Ostatně - byl to umělec

 

Je mi to tak líto, Richarde

Nebylo možný vydržet vedle tebe

ale svět bez tebe – právě jsem pochopila – je dneska zchudlej k nevydržení

Ani hrob nemáš...

 

Stejně bych nepřišla

Nechodím ke hrobům. To ale neznamená, že nepláču, můj milý

 

Richard byl vážně roztomilej

(tohle je ta óda)

a někdy z něj šla hrůza

a jeho obrazy

byly tak úžasný

úžasný

úžasný
tenhle svět se jim nikdy nevyrovná


Kde je jim konec?

 

A kde tobě...

Richard spal na na holý zemi jak Mauglí

(no - možná používal karimatku)

obklopen pralesem

krabic pytlů knih cédéček bizarních předmětů čtyř elektrickejch kytar...

Asi se nemyl

protože sprcháč měl natřískanej rolema obrazů

 

Když jsem za ním přišla naposled,

nevešel se už do svýho vlastního bytu jinak, než na stojáka
To jediný místo k sezení mi šlechetně přenechal

Stál mezi dveřma jak na vartě

 

Tenkrát jsem si zapsala (do tý špatný básně):
Jako bys strážil,

aby se temné moře tvých věcí

v nehlídané chvíli nevzedmulo

a nepohltilo mě.
Myslím, že obavy jsou na místě
.

Nebylo kam rozložit větší papír,

tak uprostřed buše

tub kelímků olejů akrylátů pastelů tuší blindrámů pláten kartónů papírů

maloval svý obrazy

na čtvrtky jak z dětskýho skicáku

A zase byly úžasný
Takže ten pomník, tesejte to do kvádru:

Hůř to prostě neuměl.
A navíc mi chybí.

 

Ach jo Richarde...


Toto dílo bylo publikováno na literárním servru WWW.PISMAK.CZ.