Richarde... Matylda, 14.12.2020 v noci
Mělo by se to jmenovat
Když jsem naposledy viděla Richarda,
ale myslím,
že tenhle název už kdysi použila Joni Mitchell,
tak zbejvá jen povzdech
Tohle je pomník
óda
opožděný rekviem
podebraný svědomí
snaha vyrvat času aspoň chvíli
Je to deset let,
co jsem napsala báseň pro Richarda
Měla podtitul báseň s otevřeným koncem
Bylo to osmýho září, pozdě večer,
tak jako dnes,
a srdce jsem neměla o moc lehčí.
Richard ji nikdy nečet, a to je dobře:
byla to opravdu hodně špatná báseň,
i když byla plná barev
a začínala celkem slibně:
Tělová, uprostřed rýha -
mám o tebe starost, příteli.
Tragiku úvodu,
nutno přiznat,
značně oslabuje jistota,
že místo vrásky na čele
by Richard vyčet z rýhy
něco úplně jinýho,
to je fakt vtipný
Takže melodrama vzdávám
Právě jsem upřímně pobavila sama sebe
i přes to, že dnes se konec uzavřel.
Dnes je konec konce.
Včera mi řekli, že umřel
Je to šest let, povídá Jiří; nebreč, byl tady hrozně nešťastnej.
Nojo, já vím.
Tak teď jsem trochu nešťastnější já
Patří mi to
Umřel ještě podivnějc, než žil,
což se dá vpravdě označit za dost velký umění...
Ostatně - byl to umělec
Je mi to tak líto, Richarde
Nebylo možný vydržet vedle tebe
ale svět bez tebe – právě jsem pochopila – je dneska zchudlej k nevydržení
Ani hrob nemáš...
Stejně bych nepřišla
Nechodím ke hrobům. To ale neznamená, že nepláču, můj milý
Richard byl vážně roztomilej
(tohle je ta óda)
a někdy z něj šla hrůza
a jeho obrazy
byly tak úžasný
úžasný
úžasný
tenhle svět se jim nikdy nevyrovná
Kde je jim konec?
A kde tobě...
Richard spal na na holý zemi jak Mauglí
(no - možná používal karimatku)
obklopen pralesem
krabic pytlů knih cédéček bizarních předmětů čtyř elektrickejch kytar...
Asi se nemyl
protože sprcháč měl natřískanej rolema obrazů
Když jsem za ním přišla naposled,
nevešel se už do svýho vlastního bytu jinak, než na stojáka
To jediný místo k sezení mi šlechetně přenechal
Stál mezi dveřma jak na vartě
Tenkrát jsem si zapsala (do tý špatný básně):
Jako bys strážil,
aby se temné moře tvých věcí
v nehlídané chvíli nevzedmulo
a nepohltilo mě.
Myslím, že obavy jsou na místě.
Nebylo kam rozložit větší papír,
tak uprostřed buše
tub kelímků olejů akrylátů pastelů tuší blindrámů pláten kartónů papírů
maloval svý obrazy
na čtvrtky jak z dětskýho skicáku
A zase byly úžasný
Takže ten pomník, tesejte to do kvádru:
Hůř to prostě neuměl.
A navíc mi chybí.
Ach jo Richarde...